Komentáře k článku: Procházky

mellysa+callatos: LONŽ NA PROCHÁZCE

PROCHÁZKA

"To bude bájo... Jen tak samy v lese, viď?" Pohladila jsem Call a vyšli jsme ze zadní brány. V batohu jsem měla pití a lonžku. Přešli jsme silnici a vešli na lesní cestu. Ještě jsem Callimu zkontrolovala chrániče a botičky a pak jsme šli dál. Úplně jsem povolila vodítko a on si snížil hlavu a šel poklidně vedle mě. Na cestě už bylo spadané listí a krásně to šustilo. Červené, oranžová a žluté listy spolu se zeleným jehličím krásně kontrastovali. Na podzim byla příroda opravdu nádherná. Zahli jsme doleva a přešli přes kládu na zemi. Poté jsme šli z kopečka. "Tady opatrně.." Řekla jsem valáškovi. Pomalu jsme sešli zablácený kopec a poté šli lesem doprava. Nalevo od nás bylo pole a tam proběhl zajíc. I Call se podíval tím směrem. "Zajda co?" Zasmála jsem se a pohladila ho. Šli jsme dál a přitom jsem si s Callem povídali. Teda spíš já povídala a on poslouchal . Netrvalo dlouho a my jsme se ponořili hlouběji do lesa a vyšli si kopeček. Callatos byl až podezřele klidný a mě napadlo, jestli něco nevymýšlí . Blížili jsme se pomalu k louce, kde budu valáška lonžovat, takže jsem se opatrně vyškrábala CAllimu na hřbet a stiskla jsem holeně. Jeli jsme ještě dál a pak z cesty zabočili mezi stromy a dojeli na louku.

LONŽ

Když jsem valáška vylonžovala, sešli jsme z palouku doprava a šli do kopečka Šli jsme celkem rychle, protože to klouzalo, takže jsme se brzy dostali opět na rovinku. NA rovince jsem se opět dostala valáškovi na hřbet a pohladila ho po krku. "Tak jdeme lásko." Mlaskla jsem a Call se ochotně vydal do kroku. Sice jsme neměli uzdečku, ale byli jsme na kurzu jízdy bez, takže jsem si z vodítka udělala nákrčák.. Navíc, já jsem Toskovi věřila. Šli jsme rovně a pak zatočili doprava. Netrvalo dlouho a my jsme se dostali na Florestu.

clair a pomněnka: S Pomněnkou jsem vyšla ze stáje a pokračovala k hlavní bráně. Celou cestu k bráně hnědka bedlivě hlídala okolí. Prošly jsem bránou a zabočily na docela úzkou lesní pěšinu. Stromy kolem zářily barvami, vypadalo to nádherně. Sledovala jsem krajinu a zároveň sem tam něco tiše prohodila směrem k Pomněnce. Pokračovaly jsme lesní cestou a nořily se stále hlouběji do lesa. Sice jsem tudy nešla už pekelně dlouho, každopádně všechny naše trasy, které jsme kdy s Pomněnkou šly, jsem si pamatovala, tedy snad. Pomalu jsem si ani neuvědomovala, jak dlouho jdeme. Sue jsem slíbila, že budu do dvou hodin zpátky určitě, takže s časem jsem si nedělala starosti. Věděla jsem, že se do té doby vrátím. Konečně jsme vyšly z lesa. Před námi se táhla polní cesta, která se o kus dál měnila v asfaltku. Hnědka se zájmem sledovala okolí. Jakmile z pole vyskočil zajíc, hnědka se k němu ihned otočila a prohlížela si ho. Nebála se ho, jen se o něj zajímala. Ostatně jako o všechno okolo. “Tak pojď.” Mlaskla jsem na ni a pokračovala v cestě. Po asfaltce jsme nešly dlouho, ale i přes to jsme potkaly asi dvě auta. Prošly jsme kolem jednoho domku a odbočily opět do lesa. Cesta zde byla trochu rozbahněná, ale ne zase tolik. Dalo se to v klidu přejít. Na hnědce jsem viděla, jak moc by se chtěla válet, ale musela pokračovat dál v cestě. Pomalu jsme se začínaly stáčet zpět na Florestu. Po asi deseti minutové cestě lesem jsme se vynořily na menší louce. Listnaté stromy byly už skoro opadané a barevné listy zdobily zem. I přes to ještě kolem nás poletovalo listí docela dost. Zde jsem s Pomněnkou konečně zastavila. Povolila jsem vodítko a kobča tak mohla sklonit hlavu a najít si nějakou trávu. Sledovala jsem ji. Byla nádherná. Sice za poslední dobu ztratila na první pohled dost svalů, ale to se hold bude muset dohnat. Stejně jako kondice a spousta dalších věcí. Tráva byla sice vlhká, ale to mi nijak nebránilo v tom, abych si do ní sedla a nezačala Pom hladit. Tiše jsem k ní promlouvala, sice jsem říkala úplné nesmysly, ale to je zase věc jiná. Možná po patnácti minutách jsem se zvedla a oprášila se. “Tak pomalu půjdeme.” Oznámila jsem jí a teprve pak jsem vykročila přes louku směrem k lesu. Dávala jsem pozor kam šlapeme. Nerada bych někam zapadla. Lesem jsme se zpátky na Florestu dostaly za necelých dvacet minut.

cassie + gentleman: SPOL PROCHÁZKA S JENN

Dneska jsme nebyli první, ale když jsme šli ven ze stáje, před stájí už stála Jennifer a vedle ní stál valach haflinka. Quinto. Byl tu na jakousi převýchovu? Neměli na něj čas, takže studentky Floresty se o něj měli postarat. Hřebec zbystřil, když tohohle valacha ještě neznal.
,, Jsme tu,“řekla jsem Jenn.
,, Ráda tě vidím, máš čip?“ zeptala se Jennifer a já jsem přikývla a ukázala jsem jí ho. Gentleman se ihned zajímal o valacha a natáhl k němu čumák. Nechala jsem ho, nýbrž nehrozilo žádné nebezpečí toho, že by mu něco udělal, a Quinto vypadal taky spíše zvídavě než nepřátelsky, ačkoliv neklidně přešlápl. Jennifer ho uklidnila. Pohladila přitom i hřebce, zatvářil se spokojeně a otřel si čumák o mou ruku, kdy jsem se ušklíbla, podrbala ho mezi ušima a podívala se na bránu, kudy nejspíše půjdeme. ,, Celkem rychlé seznámení,“ podotkla Jennifer a já se jen zasmála.
,, To jo, tak jdeme. Máme jít za Vámi?“ zeptala jsem se a nakročila směrem k zadní bráně, hřebec se hned otočil a vzrušeně zafrkal. Jennifer řekla, že máme jít první, tudíž jsem se tedy rozešla jako první k zadní bráně. Gentleman vyrazil rychleji kupředu a odfrkl si. Podívala se dozadu, kde si Jennifer srovnávala Quinta. Co vím, nejvíce s ním pracuje ona. Pochválila ho, když udělal, co měl. Kráčela jsem po cestě a přemýšlela nad naší trasou, až se rozhodla zeptat Jenn, kam asi tak budeme směřovat. ,, Kam chceš jít?“ otočila se, Gentleman mě předběhl, kdy jsem se na něj podívala, ale zastavila se. Rozešla se znova. Pochopil to velmi rychle. Dopomohla jsem si také hlasovou pobídkou.
,, Uděláme jen klasický okruh, jestli chceš k vodě můžeme, nebo jen na louku. Je mi to celkem jedno,“ odpověděla.
,, Dobře, tak někam prostě půjdeme,“ pokrčila rameny a určila jsem nějaký směr. Spíše, kam mě nohy nesly. Gentleman měl dneska energii, chvílemi si snad myslel, že mu projde to jeho předbíhání. Já sama jsem nešla pomalu, aby si mohl nějak stěžovat, udržovala jsem svižné tempo. To mu muselo stačit. Pohladila jsem ho po krku. Po chvilce chůze v lese, kdy se rozhodla, že půjdeme spíše na louku, se zcela zklidnil a vysloužil si pochvalu. Šel vedle mě, udržoval stejné tempo a přizpůsoboval se tomu mému. Někdy se zvídavě podíval kolem, nebo se otočil za Quintem, který si někdy pofrkal. Brzo jsem zahlédla louku, jenž byla přímo pro naše účely skvělá. Oznámila jsem dozadu plán naší trasy a zahnula s hřebcem na louku.
,, Ale že je dneska pěkně. Škoda, že tak nebude napořád, i když je furt zima,“ řekla Jennifer. Pravda byla, že sluníčko svítilo a bylo to celkem příjemné, ale já měla ráda zimu. Měla jsem jí raději než léto. Takhle bylo akorát.
,, Zima? Je tak akorát!“ řekla jsem a ušklíbla se. Jo, tohle mi přesně vyhovovalo a líbilo se mi to. Povídali jsme si chvíli o počasí. Valach se zastavil. Možná viděl něco hrozného nebo se mu nechtělo, ale nevypadalo to, že by se měl rozejít dopředu a Jenn nám řekla, ať jdeme dál, že nás doženou, že mají problém. Zastavila jsem s hřebcem u trávy, sklonil si hlavu po mém dovolení a začal se pást. Nikam jsme rozhodně nepospíchali. Je to procházka a ne maraton. ,, Tak si ho vyřešte,“ řekla Jenn, sledovala jí a zároveň hřebce pasoucího se na trávě. Za pomocí ustupování, na které byl Quinto asi už zvyklý, ho donutila se hnout z místa a za chvíli byli už u nás, kdy jsem se usmála pobaveně. ,, Co bylo za problém?“ optala se.
,, Asi se bál toho dubu, nebo já nevím,“ pokrčila rameny Jennifer. Hlavně, že to nějakým způsobem vyřešila. Pokrčila jsem rameny, že sama nevím a prohlédla si valáška. Pískla jsem na hřebce a rozešla se zase kupředu směr louka, kam jsme dorazili zanedlouho. Cestou si povídali tak nějak o všem. Gentleman byl uvolněný, někdy si spokojeně odfrkl. Na louce jsme dovolili oběma koním, aby se pásli, hřebec sklonil hlavu a nijak nevnímal, že se Jenn k nám s valachem přiblížila. Povídali jsme si, až jsme se vyfotili. Jednou všichni dohromady, potom mě Jenn s Gentlemanem a já potom jí s Quintem. Gentleman se tvářil důležitě. Byl docela fotogenický. V jedné chvíli se hrabal Jennifer po mobilu a mohla o něj přijít, ale nakonec se to zvládlo a měli jsme pěknou památku. Jennifer opět zkusila s Quintem nějakou tu přirozenou komunikaci, Gentlemana jsem nechala pást, protože tohle jsme sio zkoušeli už ráno. Pásl se a přesouval se a já společně s ním. Počasí bylo pěkné, příroda úžasná, prostě skvělý.
,, Pracuje se s ním lépe ne?“ zeptala se Jennifer na Quinta. Jennifer mi to odsouhlasila. Rozhodně je to lepší, než předtím. Usmála se. Je zvědavá, jak to bude ze sedla. Bude to rozhodně zábava, sranda. Nakonec odtud odjede Quinto jako vyměněný valach. Po chvíli se rozhodli, že se vrátíme a tentokrát jsme šli vedle sebe. Gentlemanovi nevadila přítomnost valacha. Byl oproti němu dost malý, ale to nevadilo a ani Quinto nic nenamítal a společně se vydali zpátky ke stáji.
,, Doufám, že jsme Vám nenarušili plány,“ usmála se na Jenn, když se za námi zavírala brána a my mířili na nádvoří před stáj. Jennifer zavrtěla hlavou, že vůbec. Já šla s Gentlemanem do stáje a Jenn ho vedla taky do jeho boxu, kde se o ně už postaráme.

jennifer+galaxie: Vyjely jsme zadní bránou, s Gal jsme měly po chvilce na cvalovce a myslím, že procházka krajinou v sedle nejvěrnější klisny, je balzám na duši. Gal snížila hlavu a frkla si dlouze. Já se na ni usmála, pohladila ji a sledovala cestu před námi. Projely jsme kolem Azulu, kam to hnědku táhlo, jen jsem ji ale nechala napít na mělčině. ,,A jdeme, abychom tam neskončily.“ Zasmála jsem se a nechala hnědku jít dál po cestě, která zde byla vyšlapaná zřejmě od zvěře. Hnědka si protáhla hlavu a já jemně stiskla holeně, aby se necourala. ,,Jsme na procházce pod sedlem, i na ní musíš jít pěkně a neloudat se.“ Usmála jsem se a pohladila hněkdu po krku. Zhluboka si iddechla a já se usmála. Dnešek byl dnem opravdu prosluněným, sluníčko bezvadně svítilo a byl pěkný den, no dobře, španělskému dni se to vyrovnat nemohlo Gal si odfrkla a já ji nechala vyjet na cestu, která vedla na břehu jezere. Usmála jsem se a s Gal jela po cestě, která vedla kolem areálů Floresty. Neměla jsem v plánu zajíždět někam daleko, přeci jen to má být jen procházka pod sedlem. Jely jsme podél Perlové říčky, která příjemně bublala. ,,Za dva měsíce budeme spolu rok, věřila bys tomu?“ Usmála jsem se a prohrábla Gali hřívu. Hnědka našpicovala uši a pofrkala. Usmála jsem se a sáhla si pod dečku. Gal už vychladla a vše bylo super :3 S Gal jsme jely nyní kolem zurčící Perlovky, byl to nádherný zvuk. ,,Mohly bychom jít zejtra na jízdárnu, nebo až v úterý? Nebo na halu, musím zjistit, jak vypadá vůbec jízdárna.“ Pousmála jsem se spíše pro sebe a pohladila hnědku, jemně ji nechala odžvýknout a pak jsme zahly doprava. ,,Támhle je brod.“ Zahlédla jsem můstek přes Perlovku. Dojely jsme k mělčině, abych nechala hnědku se trochu napít. ,,Dobrá voda, což?“ Usmála jsem se, poplácala hnědku po krku a podívala se kolem nás. ,,Jdeme domůů.“ Hvízdla jsem a Gal s postříhnutím ucha a na můj jemný stisk levé holeně a zkorigování otěžmi vyšla na cestu, která vedla k Florestě. ,,Takový couračky, to nás užije.“ Ušklíbla jsem se. ,,Ale to neznamená, že zpomalíš v kroku, jdeme.“ Mlaskla jsem a stiskla holeně. Gal frkla a šla už pěkně. ,,Vidíš, že to jde.“ Ušklíbla jsem se a pak jsme se ocitly na příjezdové cestě k Florestě. Musely jsme dávat pozor na provoz. Otevřela jsem si bránu a projely jsme. ,,Zdravím tetí.“ Usmála jsem se na tetičku. ,,Ahoj, nech otevřenou bránu a kdyžtak mi dej ovladač, má přijít dívka na přijímačky.“ Usmála se Sue. ,,Dobře, tady máš.“ Usmála jsem se, zastavila hnědku a Sue si vzala ovladač. Galaxie natáhla ke Sue hlavu a chtěla jí ovladač sebrat. ,,Ale no tak.“ Zasmála jsem se. ,,Poslední dobou by všechno chtěla, co?“ Usmála se Sue. ,,Rošťanda je to, v létě byla hnedle bez pohybu, to bylo samé lenošení hnedle. Tak teď bude pracovat pomalu.“ Uculila jsem se a tetičky přikývla. ,,Tak zatím.“ Mávla jsem na Sue a nechala Gal vyjít krokem ke stáji, kde jsem sesedla, povolila podbřišák a nánosník a šly jsme do stáje.

jennifer+galaxie: ,,Tak, kam půjdeme?" Usmála jsem se a pohladila hnědku po krku. Ta sklonila hlavu a já zatím otevřela bránu. Prošla jsem i s hnědkou a razila rovnou na příjezdovou cestu. Zavřela jsem za námi a rozešla se s Gal po cestě k odbočce do lesa. Musely jsme však zastavit a počkat, jelikož jelo auto, ale auto zastavilo u Florestovské brány a z něho vystoupila dívka. Přimhouřila jsem oči. ,,Buď nováček nebo uchazečka." Usmála jsem se, mlaskla a rozešla se po lesní cestě, která byla pěkně zpevněná díky dešťům, suchům a zase dešťům Gal si odfrkla a sklonila hlavu níž k zemi. ,,Mám nápad, v neděli půjdem na cvalovku, většina lidí nepracuje, my si dáme chvilku na cvalovce, zítra dostaneš volno a od příštího týdne si uděláme makací rozvrh." Usmála jsem se, pohladila hnědku a ta odfrkovala. ,,No ešiši, hele, minulý týden jsme maličko pracovaly, tak tejnten musíme taky trochu, abychom nezatuhly, jo a dáme si ještě lonž, takže zítra, počítej s tím." Zasmála jsem se, objala jednou rukou hnědkou a držela vodítko levou rukou a Gal zafrkla a z jejího pohybu a krku na mě šlo teplo. Kýchla jsem a vysmrkala se. Gal zafrkala a pootočila hlavu na mě. ,,No jsi moje krasavice, zvykej si, ale neboj, nenachladneš jako já." Zasmála jsem se, pohladila hnědku a šla s ní na cestu k louce. Podrbala jsem hnědku po čele a usmála se. Gal sklonila hlavu k louži a napila se. ,,Ale jdi ty čuňo." Zasmála jsem se. ,,Vezmem to pak k Perlovce, nebo rovnou." Usmála jsem se a místo louky, zvolila polňačku, kde bylo pár výmolů, ale dalo se tamtudy jít. Hnědka pofrkala. ,,Co kdybychom jely na kolečkových bruslích, ikdyž mám obavy, jestli bychom se někudy někam dostaly. Maximálně po silnici a polňačce, takže si musíme počkat na lepší počasí, nebo jaro." Usmála jsem se, podrbala hnědku a naklusaly jsme. Gal si udržovla ode mě odstup a šla poklidně vedle mě v klusovém chodu. Pofrkovala spokojeně a já ji po chvilce nechala přejít do kroku a usmála se. ,,Jsi šikulka." Podrbala jsem ji na kohoutku, který ač schován pod dekou byl, byl stále vidět. Šla jsem s hnědkou po lesní cestě, která se zužovala a šla z kopce dolů. Musela jsem jít první a povídala jsem hnědce pár pěkný povídek, abych s ní udržovala kontakt. ,,Hle, jsme tu." Usmála jsem se a vyskytla se s hnědkou u říčky. Došly jsme k mostku a hnědka se hned napila. ,,No jen pij." Pousmála jsem se a pohladila ji. ,,Jen není hezky, aby sis svlažila nožky." Ušklíbla jsem se a přešla mostek a po cestě vyšlakopeček na louku. ,,Volno!" Pískla jsem. Hnědka frkla a začala se pást. Nechala jsem volné vodítko, hladila ji a pak si sedla na kámen prorostlý mechem a spokojeně seděla. Gal o chvilce přišla ,,Hele, nebudeš schazovat, dneska ne." Zasmála jsem se a vzala do rukou Galaxinu hlavu a hladila ji. Hnědka zatím dojídala trávu v hubě a já se usmála a podrbala ji. ,,Půjdeme domu, co ty na to?" Usmála jsem se, pohladila ji a seskočila z kamene. Hnědka frkla a společně jsme došly k mostu. Hnědka nejprve se napila z říčky a pak se mno přešla most. ,,Hodná." Pohladila jsem ji a šla po krátké lesní cestě rovnou k zadní bráně Floresty, kterou jsem nám otevřela. ,,Bylo by fajn se zas chodit koupat do Azulu." Ušklíbla jsem se a mávla na Sue. ,,Kde jste holky byly?" Usmála se tetička. ,,Jen u říčky na okružní cestě, tebe jsem nenašla tak to věděl Jason." Usmála jsem se a Sue přikývla. Pohladila jsem Dalilu, mávla na trenéra a zašla s hnědkou do stáje.

jennifer+galaxie: S Galaxkou jsme na procházku chodily vždy ze země jen málokdy v sedle, Nyní jsme byly v sedlech, jelikož jsem ji chtěla vzít jen kousek po cvalovce. Hnědka spokojeně odfrkla a já se jen pousmála. Otevřela jsem nám zadní bránu do Floresty a vyjely jsme společně ven. Nechala jsem otěže volně a téměř je měla zahozené, jen jsem držela jemný lehký kontakt s hubou, abych opravdu měla hnědku pod kontrolou. Gal zafrkala a já se usmála, podrbala ji na krku a sledovala krajinu kolem. Les už měl na sobě podzimní barevný háv, vlaštovky s dalšími odlétavci odletěly a zůstalo tu jen hrtska ptactva. Zahleděla jsem se na oblohu a pak před sebe. ,,Je krásně, alespoň nefouká.“ Usmála jsem se a mrkla dozadu, na bederku, kterou hnědka měla, aby nenachladla po práci, která jí dala zabrat. Gal si jen odfrkla a věděla, že má dnes padla Byla hold koněm jasnovidcem, co všechno ví, všechno zná a ničeho se nebojí ,,Dojdem k Perlovce a pak zpět.“ Pomyslela jsem si nahlas, Gal protáhla krk a frkla. ,,No jo ty bručoune, za chvíli na cvalovku nebudem moci, takže si ji nyní musíme ještě užít, nabrat pěkně vytrvalostku a pak budem nabírat jiné věci.“ Usmívala jsem se, ohladila hnědku po huňatém krku, který jí trošek zůstal, jinak byla ostříhaná. ,,No já mám nejkrásnějšího koně pod sluncem.“ Zasmála jsem se a zahleděla se před sebe. ,,Hola Clair.“ Usmála jsem se na kamarádku, která s Pomněnkou šla z lesa, byly asi na procházce. ,,Ahoj, kam razíte?“ ,,Vydýcháváme po cvalovce.“ Usmála jsem se. ,,Áhá, já myslela že jedete ven pod sedlo se projet.“ Zasmála se Clair. ,,Né, to si necháme na příští týden.“ Usmála jsem se, pohladila hnědku a prozatím se s Clair ozloučila, abychom nestály. Gal vykročila, pofrkala na pozdrav Pomněnce a a pak se mnou šla poklidně dál. Pousmála jsem se a nechala hnědku jít po pěkné cestě k vodní říčce, kde by měla být voda na mělčině přizpůsobená tomu, aby nebyla studená zase tollik a hnědka zkrátka ztracené vitamíny, či eletrolyty, aby se hlavně napila a navíc už nehrozí zápal plic. Hnědka zafrkala a já, když jsem dovolila Gal sklonit hlavu, jsem se nadlehčila v sedu, abych nebránila tolik svojí, ikdyž muší váhou, v tom, aby tělem proudila potřebná tekutina a to voda. Hnědka nepila hltavě, dala si s tím záležet. ,,Gal? Jdeme.“ Usmála jsem se, Hnědka frkla a já s úsměvem dosedla do sedla, malskla a stiskla holeně. Hnědé štěstí se rozešla zpě tou cestou, kterou jsme sem došly, ovšem já si to trochu chtěla prodloužit, a tak jsme odbočily schválně doleva a projely se kolem Azulu, kolem našeho letního kmene a pak otevíráčkem čipovým otevřít zadní bránu a vejt dovnitř. Pohladila jsem hnědku a u stáje sesedla. Podrbala jsem Gal po krku a odespla nánosník a podbřišák. Gal si odfrkla a já vytáhla třmeny. ,,Jasone, jsme zpět.\“ Usmála jsem se na trenéra. ,,Super, takže si tohle škrtám.“ Usmál se Jas a škrtl moje jméno u sebe na papíře, že bych se měla vrátit do hodiny, a taky že ano Napil se kafe, kdy jsem se ušklíbla. Pohladila jsem Gal a šly jsme k boxu.

clair a pomněnka: Venku před stájí jsem hnědku podrbala, a pak jsem se s ní vydala k hlavní bráně. Dneska jsem s ní měla ještě pár věcí v plánu, chtěla jsem ji vzít alespoň na lonž a pokud zbude čas, tak si zkusit i nějaký ten trik. Chvilku jsme šly po kraji silnice, neprojelo kolem nás ani jedno auto, ale to bylo určitě tím, že jsme brzy odbočily do lesa, na pěšinku, které by si všiml málo kdo, kdyby to tu neznal. Pod nohami nám šustilo mnohobarevné listí, většina listnatých stromů už byla opadaná. Tomu jsem se však vůbec nedivila, byl konec listopadu a to už několikrát sněžilo. Dneska mělo sněžit zase. S kobčou jsem pokračovala do kopce. Cesta by se za chvilku měla začít svažovat a my bychom se měly objevit na mýtině, kterou protéká Perlová říčka. Cesta byla celá rozbahněná, proto jsem šla s kobčou extra opatrně. Ona by se očividně nejraději vyválela, ale to jsem jí nedovolila. Za to mi alespoň pocákala rajtky bahnem. Potvora. “Tss. Víš Pom, já na rozdíl od tebe bahno nemám extra v lásce. Teď si ty rajtky budu muset vyprat,” vzdychla jsem se smíchem. Jak jsem předpokládala, i cesta z kopce byla trochu bahnitá, ale naštěstí ne tolik. I přes to jsem šla po kraji ještě pomaleji. I hnědka si dávala pozor, aby neuklouzla. Doufala jsem, že cesta zpátky se obejde s menší zásobou bahna. Zastavila jsem vedle Perlové říčky, trávy zde bylo dost. Popustila jsem vazák a opřela se o blízký strom. Kdyby tráva nebyla tolik mokrá, tak bych se možná i posadila, ale jelikož už byla docela zima, nepotřebovala jsem být hned nemocná. Myšlenkami jsem se zatoulala jinam, i když jsem stále sledovala hnědku. Milovala jsem naše společné procházky. Na lesní mýtině jsem byla s Pomněnkou asi dvacet minut. “Tak pomalu vyrazíme Pom,” mlaskla jsem na kobču a pomalu jsem vyrazila proti proudu říčky. Tak jsem se chtěla dostat až k brodu. Měla jsem ještě hodně času, takže jsem se nebála toho, že bychom se nestihly vrátit včas. Cesta ubíhala až abnormálně rychle. Kobča šla v klidu vedle mě a myslím, že obě jsme byly spokojené. Zítra ji asi vezmu na lonžku a nebo nějakou lehčí práci už pod sedlem, uvidíme. U brodu jsme se napojily na asfaltku a pokračovaly k lesu. Byla jsem ráda, že tady už není tolik bahna. Z asfaltky jsme opět vklouzly do lesa. Po lesní měkké cestě se nám šlo přeci jen o dost lépe, a taky jsme to měly o pár minut kratší. Vynořily jsme se naproti zadní bráně. Prošly jsme do areálu, já za námi čipem zavřela bránu, a pak už jsme pokračovaly zpátky do stáje.

kitty+asie: Vranou jsem vedla před stáj - sama jsem se pořádně oblékla, vážně už byla dost kosa - a samozřejmě, jak byla rozdováděná a rozbujelá, jsem jí mrkvovkou opravovala, ať mi nenarušuje osobní prostor. Musíme začít od začátku - ale jinak, než tenkrát na jaře. Hezky pomalu, ze země - a ne prací, nýbrž procházkami. provedla jsem jí hlavní branou, a to doslova, neboť jsem pro tentokrát stála na vedoucí pozici - byla jsem před ní, vyžadovala následování, žádná aktivní cvičení, jen ať mě následuje, nenarušuje mi osobní prostor a dodržuje moje tempo. Bylo to zvláštní, nemít jí po svém boku, nýbrž za sebou, ale to půjde časem. Zahly jsme doprava, směrem od řeky a dálnice, a já si v hlavě naplánovala cca jednu kratší trasu. Vážně kratší, ale ne kvůli počasí, jen jsem Asii svoji přítomnost chtěla dávkovat postupně - a navíc jsem po takové době mojí absence nevěděla, jak se bude chovat.
Samozřejmě byla celá šťastná z toho, že je venku. Hlava vytrčená vzhůru, šlapala tak svižně, až někdy naklusala. Když jsme opouštěli areál, zavolal na ní Darius z výběhu - a to si Asie hned zahrála na araba a naklusala, hezky hrdě, nicméně mě přitom málem vzala svojí plecí. A protože to nebylo poprvé, mrkvovka zasáhla trochu ostřeji. Když to nejde po dobrém, nenechám se ušlapat. Asie okamžitě zastavila, koukala na mě docela vykuleně, jakože co to toto. "No pojď." mlaskla jsem na ní, a když se po pár vteřinách váhání rozešla rozumným tempem a na Daria reagovala jen otočením hlavy, spokojeně jsem pokývala hlavou, zastavila, a podrbala jí na krku. Nicméně i teď, když chtěla narušit můj osobní prostor, jsem jí nechala zaťukáním mrkvovkou zacouvat. A pak jí hůlkou podrbala na prsou, samozřejmě.
Vydaly jsme se dál. Šly jsme teď po asfaltce, ze které jsem hodlala co nejdřív uhnout, protože je vraná přece jen nevyzpytatelná a já bych nerada aby mi skočila pod auto. Proto jsme na první odbočce vpravo vlezly do lesa, na takovou malou, úzkou pěšinku, akorát tak pro jednoho člověka, nebo jednoho koně. byla ale kolem ní tráva a na manipulaci prostor, kdyby něco. Jak jsme zatáčely, musela jsem být trochu důrazněšjí, aby vraná pochopila, že má přejít ten příkop a jít za mnou. Věděla jsem, že jí to nedělá problém, příkop byl malej a chodily jsme přes něj běžně i v kroku - koneckonců i mě stačilo jen natáhnout nohu. Ničeho se nebála, tyhle její signály už jsem rozpoznala taky - prostě to na mě zkoušela. Chvilku jsme nad tím strávily, ne víc, než půl minuty, než přešla na druhou stranu. Překusovala a olizovala se, přemýšlela, učila se. Přísnost z mé gestikulace okamžitě vymizela, vyloudila jsem slaďoučké "Hodná", a spokojeně jí drbala. Pak jsme šly dál. I tady v lese, snad díky tomu, že tu zůstala na zemi trocha sněhu, byla Asie celá rozplašená. Opět jsem si hlídala osobní prostor, pokud byla hodně drzá, přešlo opravení v trest - potřebovala jsem si ale být naprosto jistá, že je spravdelivý. A když byla hodná nějaký úsek, spokojeně jsem zastavila a podrbala jí. Nechtěla jsem dávat pamlsky, když máme ještě problém s respektem. Odměna přišla asi za deset minut, když jsme z lesa vyšly na louku, co sousedila se cvalovkou na Florestě. Samozřejmě se nejprve chtěla rozletět, došlo k menší výměně názorů, a strávily jsme tu asi pět minut, než za mnou šla zase tak nějak přijatelně. Občas vyklusala, občas zastavila a chtěla se pást, a dalo to trochu trpělivosti a různých reakcí než pochopila, že jsem pořád stejně důsledná, a šlapala za mnou, mimo můj osobní prostor, podle mě. Pořád nereagovala tak hezky, ale to přijde časem.
Teprve teď jsem hvízdla, povolila vodítko a zastavila. Asie na mě asi tak vteřinu koukala, ale pak sklonila hlavu a začala si hrát na ekologickou sekačku na trávu. "Hodná holka to je." promluvila jsem na ní a protože jsem jí nechtěla rušit, stála jsem kousek od ní a nechávala jí, ať si tu polozamrzlou trávu trhá. Sledovala jsem mraky a chvilku jen vnímala její přítomnost a radost z toho, že jsem zase tady, na Florestě. Nicméně čas kvapil a my byly nahlášené, že za deset minut budeme zpátky. A ačkoliv Floresta byla vážně jen pár minut cesty, s Asiiným chováním by se to mohlo protáhnout. "Tak pojď." houkla jsem na vranou, dvakrát ostře hvízdla, aniž bych čekala, že na to zareaguje, jak má. Šla jsem hezky energicky s mrkvovkou namířenou k její zádi - ne za ní - a Asie se moment předtím, než jsem se jí dotkla, otočila zádí ode mě. V důsledku toho zvedla hlavu a my se mohly vydat dál. Usmyslela jsem si, že celý partnership projdeme od základů znovu - ovšem v trochu jiné formě.

jennifer+galaxie: Podívala jsem se na oblohu, Gal přešlápla vedle mě a sklonila hlavu, měla jsem u sebe tušírku, kdyby hnědka chtěla vyvádět, alespoň si zahrajem nějakou hru. S Galaxií jsme měly nyní týden říje, takže to bylo opravdu super sdělení pro mě. Hlavně nepotkat nikoho s hřebcem a bude vše OK. Vyrazily jsme společně na cestu. Obloha vypadala, že by se nemělo rozpršet a hlavně to na dnes nehlásili. Všude kolem nás byla jedna louže za druhou, ale co tu bylo, byla troška sněhu. Kdyby ho bylo alespoň víc Galaxie sklonila hlavu a frkla a začala trochu předbíhat. ,,He!“ Mlaskla jsem a zastavila. Gal se na mě otočila, stříhla uchem jako by se jí nic netýkalo. ,,A couvej, šupem.“ Podívala jsem se zostra na prsa a hnědka se zafrkáním začala couvat. ,,Hodná.“ Sklonila jsem hlavu a pootočila se. Gal ke mně došla a sklonila hlavu. Podrbala jsem ji a rozešly jsme se, už jsem si ji trochu hlídala po straně a občas si po boku rozkmitala tušírku, když se mi zdálo, že Gal zrychlila. ,,Půjdeme kousek, vzala bych to k poli,“ usmála jsem se a podívala se po okolí. Bylo tu krásně, jen tomu stále něco chybělo, když je ta zima. Galaxie si odfrkla a já se podívala do dálky. ,,Tudy jsme už několikrát jely, viď.“ Podrbala jsem ji a zastavila. Zlehka jsem začala ťukat na záď a Galaxie ustoupila zádí do strany. ,,,Hodnáá.“ Pochválila jsem ji a dala pobídku pro vykročení. Hnědka šla hned se mnou, v lese bylo docela chladněji, ještě že měla deku. Podrbala jsem ji a podívala se, kde že jsme Zahly jsme na cestu, která nás měla zavést na pole, kterým jen projdem. ,,Hele, ono to pole je nějaké divné.“ Zasmála jsem se, všude byly kytky, nejspíše zemědělci jej nechali zarůst. ,,Je pravdou, že od června jsme tudy nejezdily.“ Usmála jsem se, pohladila hnědku a zkontrolovala, jestli se někde v okolí nenachází jedovatá bylina. Vše bylo v pohodě. Našla jsem si kmen stromu, na který si budu moci sednout. ,,Volnoo.“ Pískla jsem dlouze a táhle. Gal jako na povel sklonila hlavu a začala se pást. ,,Máš nějaký hlad a to jsi dostala nažrat ráno a přes den jsi byla ve výběhhu.“ Zasmála jsem se a sledovala hnědku. Podívala jsem se do lesa, vyběhnout divočák, skočím Galaxii na hřbet Dost bych se bála a snad bychom mu ujely. Hnědka frkla a hrábla nohou, podívla se na mě. ,,Co se ti nezdá?“ Usmála jsem se a všimla si toho, na obloze, která ještě před chvílí vypadala neškodně, se nahromadila skupinka mraků a já ucítila něco studeného na tváři. Hnědčin jazyk to nebyl, ale kapka deště. ,,Do háje, jdeme Gal.“ Pomlaskla jsem a hnědka zafrkala a vydala se po mém boku směr les. ,,Jdeme, pojd klus.“ Pískla jsem a porozběhla se. Hnědka pohodila hlavou a zafrkala. ,,Ale takhle by to nešlo.“ Zavrtěla jsem hlavou, zastavila ji, nechala couvnout a jen v kroku tedy šla s hnědkou směr Floresta. ,,Až tam dojdem, asi suché nebudem.“ Ušklíbla jsem se, alespoň že hnědka měla deku. ,,Půjdeš do solárka a já se nahřeju s tebou.“ Zlehka jsem hnědku nechala, aby se udeřila o ohradník, když předbíhala, tedy ne o ohradník, ale o rozkmitanou tušírku. ,,Ne.“ Podívala jsem se na ni ještě a nahmatala ovladač. ,,Sakra kde je…“ Začala jsem panikařit. ,,Tady je prevít.“ Vytáhla jsem si jej z kapsy bundy, ale zevnitř, proč tam musím mít těch kapes ttolik Pohladila jsem hnědku, otevřela bránu a vešly jsme dovnitř. Zavřela jsem za námi. ,,Holky, rychle do tepla a do solária!“ Volala na nás Sue už od dveří. ,,Už běžíme.“ Usmála jsem se a polorychlým krokem došla s hnědkou ke stáji a šly jsme nejprve k boxu.

kitty+asie: Než jsme vůbec vyšly ven, zkusila jsem nejprve to samé, co včera - zkouška respektu a ujasnění si toho, kdo je tady vedoucí. Zkusila jsem jí nechat zacouvat - na gesto mrkvovkou, nejdřív lehčí, pak výraznější, a zároveň jsem zaujala trochu agresivnější držení těla a přímý pohled na ní. Vraná začala couvat, gesto muselo být výrazné, až jí lehce ťukalo na prsa, ale zacouvala. Zmírnila jsem tlak, ale pořád tam byl, dokud nezacouvala tak daleko, jak jsem chtěla. "Hodná holka jsi." pochválila jsem jí spokojeně mrkvovkou na prsou a podrbala jí za uchem. Pak jsem se hezky rázně s mrkvovkou namířenou blížila k její zádi. Musela jsem přijít skoro až k ní, ale nakonec ustoupila hezky svižně bez doteku - koneckonců tohle gesto se používalo dnes a denně. Pochválila jsem jí a pak k ní přicházela z druhé strany stejně - když i tady ustoupila, opět jsem jí pochválila a vykročila vpřed.
Asie vykročila svižně - až moc, cpala se na mě, a jakmile do mě začala drka,t hodila jsem vodítkem, rázně se otočila a okamžitě jí nechala zacouvat pryč. Asie poplašeně pozvedla hlavu z mojí reakce, ale zacouvala a když jsem jí dovolila zastavit, přežvýkla. "Tak je hodná." pochválila jsem jí a šly jsme dál. Ještě několikrát jsem jí opravit musela, ale už jsme mohly vyrazit ven. Tentokrát jsme ani neprošly příjezdovkou a vzaly to přes louku ke starému stavení, co stálo na dohled od Floresty. Nešly jsme prostředkem, ale hezky u kraje - zem byla rozblácená a takhle u lesa byla pevnější. V klidu jsme pokračovaly dál, občas jsem jí lehce opravila, když nedávala pozor nebo se na mě moc cpala. Nejvíc se ale snažila dostat na trávu. Houkla jsem na ní "Ne", když to zkusila znova, houpla jsem vodítkem, hezky prudce, což jí trochu škublo s ohlávkou a ona překvapeně zvedla hlavu, že co to. Rozešla jsem se a ona zaprdle stála a odmítala jít dál. Žádný přetahování se s ní. pár impulsů a když nic, taky jsem zase houpla vodítkem karabina pod nosem se zahoupala a to jí bylo nepříjemné. Do bolesti to mělo daleko, ale s tím jak byla Asie senzitivní a v některých věcech "fajnovka", tak to pro ní trest byl. A když se ani teď za mnou na pokyn nerozešla, zkusila jsem to ještě jednou - tentokrát jí karabina i zespodu lehce ťukla. Opět nic násilného, jen znepříjemnění situace - ona ví co po ní chci a tenhle trest si vybírá sama, když se rozhoduje neposlechnout. Vím, že se nebojí, to už poznat dokážu, vím, že rozumí a že mě zkouší. Jinak bych k nepříjemným tlakům nepřistoupila.
V ten moment Asie zvedla hlavu a udělala dva kroky dozadu. "Tak pojď." zkusila jsem to zase po dobrém a udělala to samé gesto na pozvání, jako obvykle. Nezvala jsem jí aby šla za mnou, nýbrž ke mě - a ona se ke mě opravdu rozešla. "To je hodná holka!" promluvila jsem spokojeně, když zůstala i mimo můj osobní prostor. Asie snížila hlavu, přežvýkla a nechala se drbat. Zklidnila se a už jsme zase byly kamarádky. "Pašanda jsi." promluvila jsem na ní a spokojeně jí podrbala. Nechala jsem jí chvilku v klidu, ale jakmile se pokusila toho využít a kousnout si, přišlo kousnutí hůlkou na plec. Asie hodila hlavou, ale zvýšila jí. "Ano." pochválila jsem jí a abych jí nepokoušela, rozhodla jsem se vydat dál. Vyšly jsme, já si opět hlídala osobní prostor a párkrát došlo ještě k výměně názorů co se té trávy týče. Důslednost, důslednost, důslednost. Obešly jsme starý dům a zahly mezi stromy, do lesa. Tam nebyla zem rozmoklá a já si konečně troufala trochu zesvižnit tempo. Asie v ten moment vyklusala a natlačila se na mě plecí. "Hej." houkla jsem a vyžádala si okamžité zacouvání zpět. Asie pozvedla hlavu a zakoulila očima. "Z tebe je mi ale výrostek." okomentovala jsem to a pochválila jí, když zůstala mimo můj osobní prostor.
Cestou lesem jsem procházela mezi stromy, slalomovala, nešly jsme po cestě, zkoušely aspoň trochu terén. Asie se tím hezky zabavila, musela se víc zabývat sama sebou, a nelezla tolik ke mě. V reakci na to jsem si vylezla na jeden pařez, nechala jí přijít a spokojeně jí drbala mrkvovkou - a když natáhla hlavu ke mě, tak i za uchem rukou. Spokojeně jsem na ní promlouvala, vypadala hezky zrelaxovaně - a já věděla, že tohle už se mnohem víc podobé té Sisi, na kterou jsem byla zvyklá. Zatímco jsem promlouvala, zlehka jsem přes ní nechávala přehazovat provázek z mrkvovky, aby věděla, že to není jen na vytváření tlaku, ne jen nepříjemné, že je to v pořádku a že jí to neublíží. Ne že by se bála, ale tak pro celistvost Pak jsem jí z téhle vyvýšené pozice nechala zacouvat, ale jen dva kroky, přece jen jsme byly v terénu, v lese mimo cestu a já bych nerada, aby nějak špatně šlápla. spokojeně jsem jí pochválila, na pařez jsem si sedla - ačkoliv byl teda hezky studenej - a nechala jí k sobě zase přijít. Strávily jsme pár minut hezky v klidu, jen když se pokusila na mě moc nalepit, nechala jsem jí couvnout. Spokojeně jsem jí drbkala, povídala, a ona si občas přežvýkla kus kůry na pařezu. Pak mi ale začala být zima od zadku Tak jsme se zvedly a šly dál.
Vrátily jsme se na louku a šly zase po pevnějších krajích směrem zpátky. Zase jsme zmírnily tempo, a Asie mi nejprve zkusila zase vlézt do osobního prostoru a cpát se na mě. Odkázala jsem jí do jejích mezi jednoduchým gestem a šly jsme dál. Párkrát to ještě zkusila - byla jsem ale důsledná a hlavně jsem ocenila, že celou cestu zpátky už se k trávě ani nesnížila. A jestli jo tak tak rychle, že jsem to nepostřehla A abych jí za tohle odměnila, tak jsem si přinesla čištění a venku na trávě jsem jí nechala pást, zatímco jsem jí lehce přečistila. Pořád klopila uši, když jsem se jí dostala k zadku nebo po ní chtěla zadní nohy, ale už byla mnohem méně napjatá. Byla jsem spokojená Odvedla jsem jí zpátky do výběhu a věci uklidila.

ZA VČEREJŠEK

jennifer+galaxie: Venku bylo přijatelně dnes, pojedeme odpoledne ven. Nyní však půjdeme jen na procházku. Galaxie si odfrkla a natáhla hlavu. Měly jsme po PK, ovšem naštěstí přestalo pršet a venku vysvitlo slunko a pokud jsem viděla dobře, byla tam i duha! Gal si odfrkla a následovala mě zadní branou k Azulu. Nechala jsem ji na volnějším vodítku a zlehka ji nechala ustoupit tušírkou do strany a pochválila. Dneska byla v klidu, pomalu odeznívala říje a tím líp ,,Kam půjdeme?“ Podívala jsem se na Galku a projela rukou ve hřívě. Zafrkla a natáhla hlavu, šly jsme spolu k Perlové říčce, protože jsem netušila, co dnes podniknem, vzala jsem ji jen na nedalekou louku, protože Galaxie se alespon napaše, jako by neměla dost žrádla ve výběhu Poušklíbla jsem se a ještě než jsem dala hnědce volno, poťukala jsem jí na plece a ona ustoupila do strany. ,,Hodná,“ usmála jsem se a poodstoupila kousek stranou a rozkmitala tušírku směrem k zádi. Hnědka ustoupila do strany jen zádí, atak se vyrovnala. ,,Áno holka!“ Usmála jsem se, pochválila ji a dala volno. Sedla jsem si na kmen – jo všude jsou kmeny – a sledovala ji. Po chvilce jsem ji nechala znovu ustoupit a pochválila. Sledovala jsem ji a nechala, aby se napásla ještě trochu. ,,Jdeme!“ Mlaskla jsem a hnědka zvedla hlavu, frkla a natáhla ke mně hlavu. ,,Nechci být oslintaná brouku.“ Zasmála jsem se, lehce tukla tam, kde se dává pobídka holení a rozešla se s hnědkou v patách. Pousmála jsem se, pohladila ji po krku a šly jsme spolu po cestě zpět k Florestě. Došly jsme k hlavní bráně, otevřela jsem ji a mávla na Sue. S úsměvem jsme s hnědkou šly k našemu boxu.

cassie + gentleman: ,, Kam půjdeme?“ podívala se na hnědáka opět v dece. Kráčel vedle mě, našpicované uši a pozornost ubíral všude kolem mě, jen ne na mě, což bylo celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že jsem s ním nic nedělala. Zařehtal a čekal, že se mu někdo ozve z výběhů kolem, kterých jsme procházeli. Pár odpovědí bylo, mlaskla jsem na něj, když zpomaloval a zrychlila krok. Odpoutal pozornost od výběhu a energicky přidal do kroku. Daleko nepůjdeme, spíše se jdeme provětrat ven, společně. Lepší než, abych šla sama. Jennifer je mimo a navíc nechat hřebce ve stáji nebo ve výběhu musela bych se stydět a nejspíše by byl i uražený. Prošli jsme výběhy, až dozadu, když velké výběhy byly společně s horními uzavřený. Prošli jsme tudy, až na cestu, která nás zavede do lesa. Od úst mi šla pára a musela jsem se trochu otřást. I přes teplé oblečení, které jsem měla. Uši jsem měla chráněné. ,, Pomalu, pomalu ..“ usmála jsem se, zvolnila jsem krok, i když rychlý by mě zahřál. Gentleman zpomalil, díval se kolem a poté sklonil hlavu dolů. Vzala jsem si z kapsy mobil a podívala se na čas. Měli jsme až až času, ale ten rozhodně nevyužijeme, nýbrž jsem chtěla vzít ještě nějaký záskok. Přemýšlela jsem o Galaxii, ale byla tam napsaná už Nell, takže si musím zvolit jinou variantu. No, uvidíme, až se vrátím zpátky do stáje. Zatím jsme zde. Zašli jsme do lesa, kde byl ještě větší chládek. Gentleman se hřál v dece, kterou měl na ven. Je ostříhaný, takže to bylo třeba. Prošli jsme si kus lesa, kde nikdo nebyl. Většina lidí byla zalezlá doma v teple. Blížili se Vánoce. Těšila jsem se na ně a sama nevěděla, kde je strávím. Minulý rok je strávila na Florestě. Musím nakoupit dárky, prostě toho bude docela dost. Nemám to ještě moc promyšlené. Zastavila jsem se na malé mýtince obklopené lesem, nechala jsem hnědáka pobíhat kolem, kdy se pásl, dívala se na mobil a přemýšlela. ,, Pošleme něco Allenovi?“ usmála se, vzala mobil, najela na foťák a vyfotila jsem nás a poslala mu fotku. Jako menší pozdrav. Nos jsem začínala mít červený a stát na místě bylo už nepříjemné, tudíž jsme se vydali zpátky ke stáji. Na rovince jsem si s ním zaklusala. Hlasová pobídka a sama se rozeběhla, Gentleman neváhal, klusal vedle mě. Celá procházka mohla trvat tak přes půl hodiny, možná méně. Ve stáji jsem se o něj už postarala

sarah a venuše: Vyvedla jsem Venuši z výběhu a společně jsme zamířili k lesu u jezera. Venuše šla rychlým, aktivním krokem. Uši měla našpicované. Toto byla naše první procházka. Moc jsem se tady ještě nevyznala a tak jsem se rozhodla jít jenom kousek. Nevypůjčila jsem si čip a tak jsme musely jít přes hlavní bránu. Společně jsme přes areál zašli k bráně, tu jsem otevřela. Chvíly jsme šli po silnici. ,, Ty jsi hodná holka" řekla jsem Venuši. Jemně se mi otřela o rameno. Usmála jsem se a podrbala jsem ji na pleci. Konečně se objevila lesní cesta. S Venuší jsme tam zatočila. ,, Brr, taková zima. Ty se máš. Taky bych chtěla takovou teplou zimní srst" řekla jsem Venuši. Ještě víc jsem se zabubala do bundy. Ještě, že jsem si vzala ty rukavice. Venuše zvedla svou krásnou hlavu. Podívala jsem se, kam se dívá. Dívala se na místo s posezením. Na travnatém kousku vedle posezení jsem nechala Venuši napást. S chutí se zakousla do trávy. Chvíli jsem ji jen tak pozorovala. Klidně bych tam seděla až do večera, jenomže mě začala být zima. Zamlaskala jsem na Venuši a vyrazili jsme do areálu. Po lesní cestě jsem běžela, abych se zahřála. Venuše vedle mě vesele, ale i divoce klusala. Na konci jsme zpomalili a po silnici jsme se vrátili do areálu. Spokojeně jsem Venuši pochválila. Sundala jsem ji ohlávku. Do nesla jsem ohlávku s vodítkem do sedlovny a od tam jsem vyrazila k pokojům.

kitty + asie: TÝDEN RESPEKTU
Podlezla jsem pod hrazením, zavolala na vranou a zahvízdala tak, ajko jsem byla zvyklá. Asie zvedla hlavu a kukala na mě, a posléze se pásla dál. Když jsem k ní přicházela a promlouvala na ní, otočila se a odcházela pryč. Zkusila to ale jen kousek, jakmile viděla, že se nezastavuji a jdu za ní, nevynakládala víc energie a u hrazeí se zastavila. Pochválila jsem jí, sundala stájovku, nandala jí provazovku, ohlávku dala do tašky a stoupla si před ní. Zkusila jsem s mrkvovkou zacouvávat, na gesto, Asie už reagovala jen na ně - sice na hodně rozmáchlé, těsně před dotykem, ale reagovala - ustoupení zádí jí nedělalo problém, ale když jsem se chtěla rozejít, zase se moc cpala a předbíhala. Dávala jsem si na osobní prostor pozor, a vedla jí z výběhu směrem ven.
Tentokrát jsme vyrazily od výběhů směrem přes Florestu, kolem cvalovky, po asfaltce podél pole. Nesla jsem vodítko mezi palcem a ukazováčkem - tu část, která pak už netvořila žádné oko, ale vedla přímo k Asii - a tak velmi dobře cítila, když se víc prověsilo, nabo napnulo, a nemusela se tak ani otáčet abych věděla, jestli mě Asie následuje v dostatečný vzdálenosti. Když jsem cítila, že vodítko pokleslo, otočila jsem se, abych zkontrolovala, že jde Asie mimo můj osobní prostor. Pokud nešla, okamžitě jsem jí nechávala zacouvat - tlak se stupňoval velmi rychle, Asie tak musela i hbitě reagovat a já jí spokojeně pochválila, když poodstoupila. Stejně tak, když dlouhou dobu zůstával kontakt na vodítku stejný, šlapala tedy v mém tempu, ve stejné vzdálenosti, tak jsem jí slovně pochválila, zastavila a spokojeně podrbala za ouškem a dala jí chvilku klid. Byla jsem ráda, že už si nedovoluje tolik, ačkoliv jsem u ní zase dva dny nebyla.
Dostaly jsme se k té části cesty, která se naklání k řece a přibližuje se k dálnici a mostu přes Viveu. Díky protihlukovým zabranám většinou není tolik slyšet, ale koně mají přece jen lepší sluch a my se do téhle části nedostávaly tak často - takže Asie zvedla hlavu a zarazila se. To nevadilo, ať si to poslechne, nemůžu po ní chtít aby jako stroj přešla úplně všechno, má právo věci zanalyzovat. Jakmile ale bylo znát, že napětí polevilo, a ona chtěla využít této pauzy ke svačince, houkla jsem varovné "Ne" a rozhoupala mrkvovku tak, aby se ke straně cesty, kde tráva rostla, nedostala. "Hodná holka jsi." pochválila jsem jí, když si to, ač ne s nadšením, rozmyslela. Pokračovaly jsme v cestě a když došla až na louku, odkud vede cesta k zadní bráně, úplně v klidu a bez nějakých zkoušení, spokojeně jsem jí pochválila a chvilku nechala, ať se pase. Koneckonců proč ne. Stála jsem u ní, hlídala, aby si nešlápla do vodítka, a rozhlížela se kolem. Foukal studený větřík a já byla ráda za teplou šálu. Vtom mě upoutal strom, vyvrácený z nedávných vichrů - šlo o jeden z těch menších listnáčů, co rostou kolem silnic, co přesněji se mě neptejte, rozeznám tak dub a kaštan a tím končím Rozhodla jsem se proto pro malé cvičení. Dvakrát jsem ostře hvízdla a ustoupení zádí klisnu donutila zvednout hlavu. Vydala jsem se směrem ke kmeni tohoto stromu a přešla přes něj - a otočila se na Asii. Ta stála a koukala, vypadalo to, že ví, co po ní budu chtít a nelíbilo se jí to. Kmen jsem překročila i já, takže ona nebude mít problém, když bude chtít. Couvala jsem, abych na ní viděla, a zároveň jí zvala k sobě, a když se vodítko napjalo, nervózně ukročila dopředu. "No pojď." houkla jsem na ní a napjala vodítko dalším krokem vzad - jakmile udělala další krok, nechala jsem ho prověšené, ale když ztratila zájem o strom a začala se rozhlížet, udělala jsem krok dozadu a opět ho tím napjala. Když se rozhodla, že se radši napásne, hodila jsem vodítkem tak, aby jí trochu trhlo ohlávkou, tohle ne. Po chvilce takového postupu začala překračovat přes a já jí sladkým hlasem chválila. "Ano!" pochválila jsem jí spokojeně, dlouze hvízdla a nechala jí snížit hlavu a pást se. Jenom chviličku, než jsem jí zase dvojitým ostrým hvízdnutím dala signál, že končíme - skutečně skončit jsem jí ale musela donutit ustoupením zadkem, a pak obešly strom a v druhé pozici, to znamená Asii po boku, jí vedle přes kmen. Zarazila se, ale jen na milivteřinku a pak šla přes. "Hodná holka!" houkla jsem na ní nadšeně, a nechala jí za odměnu zase chvilku se pást. Byla jsem spokojená, nevymýšlela už tolik, lepšilo se to, docela rychle. Tenhle týden bychom mohly začít pracovat už i trochu víc. Nechala jsem vranou se pást a pak jsme se vracely zpátky na Florestu - za chvilku bude oběd, tak ať to stihneme Stejně jsem ale pořád dbala na to, aby šla tak, jak chci já,

Vranou jsem odvedla rovnou do výběhu, provazovku jí vyměnila za stájovou ohlávku a nechala jí, ať se vyblbne. Mezitím jsem došla na kolej, převlékla se, dala si sprchu a pak došla na oběd. Holky plánovaly, co podniknout s koňouchy, a já se domluvila s Cassie, že někdy v týdnu vyrazíme na společnou procházku. Bude se nám to hodit, začíná být v klidu pokud jde se mnou, tak jí to trochu ztížíme.
VKLÁDÁ IZZY

kitty+asie: K TÝDNU RESPEKTU 2/2
Vraná šla za mnou svižně, ale občas se pokoušela začít žrát, když měla jíst. To by nevadilo - ať si ďobne, když u toho půjde dál a nebude zpomalovat. Takže jakmile zastavila, okamžitě jsem jí mrkvovkou nechávala couvnout, ustoupit zádí, dokud nezvedla hlavu a nevydala se směrem ke mě. Když jsem za námi zavírala bránu výběhu, okamžitě hlava dolu a sekala trávu. Když jsem se pak chtěla vydat dál, odmítala se ovšem pohnout. I když byla hlava nahoře, koukala na mě, šprajcla se a prostě ne, já dál nejdu. Vydala jsem se hezky s agresivním postojem proti ní - narovnaná, brada bojovně vtrčená, pořádně rázně - a na to vraná začala couvat pryč. Udělala jsem pak pár kroků směrem od ní. Nic, dopředu prostě ne. Stoupla jsem si k ní bokem, že jí zkusím rozejít na kruh - kdy se ke mě okamžitě točila hlavou. "Já mám čas." houkla jsem na ní, vyvinula tlak na ohlávku, tahala za vodítko, a zkusila pár impulsů. Nic. Nechtěla jsem jí za ní zase škubat, takže jsem tam nechala tlak stálý a stále a čekala. Asie stála zprvu s nataženou hlavou, zašprajcnutá a ne, nejdu. Po dvou minutách takového stání jí to ale začala být nepříjemné a zkusila protitlak. Na to už jsem jí tím vodítkem škubla, proti tlaku se nechodí, a když porušuje pravidla ona, poruším je i já. Hned na to nastoupil zase původní stálý tlak. Asie byla nerv´pzní, bylo to na ní vidět, ale jakmile se převážila vahou dopředu, tlak jsem povolila. Ne úplně, ale povolila. Jakmile sep okusila začít žrát, nasadila jsem metodu bloku a vytrvale čekala, než udělá ten krok dopředu. A netrvalo až tak dlouho a skutečně ho udělala. "Ano!" houkla jsem a tlak zase o něco povolila. A po pár minutách už šla Asie díky tomuhle principu u mě, a i když třeba zastavila a zkusila si ďobnout, tak po mém názorném vysvětlení že to teda ne, se vždycky zase ochotně vydala dopředu. Když se nám takhle podařilo projít od zadního výběhu až k hlavní bráně - takhle znamená že tam chyby byly, ale stačilo jen málo, aby toho Asie nechala a pokračovala dál - netrvala si na svém a jen mě lehce oťukávala, což jsem chápala, po tak dlouhé době - tak jsem na příjezdovce zastavila a podstrčila jí kousek jablíčka, spokojeně jí chválila, drbala, hladila. Asi minutku jsme tam takhle stály a jen tak v klidu byly vedle sebe, než jsem ¨se rozhodla a vydala se zase dál. Tentokrát po cestě směrem od dálnice, a spokojeně jsem sledovala, jak mě vraná následuje, nepředbíhá, dodržuje osobní prostor. Věděla jsem, že na trávě by se po ní zase vrhla, ale v tomhle případě byla skvělá a já byla ráda. Spokojeně jsem proto zahnula na louku, ušla pár desítek metrů - tak málo, aby si nestačila ždibnout, když nemá, dlouze hvízdla a nechala jí žrát. Já si stoupla opodál, hlídala, aby si nestoupla na vodítko a zachumlala se do bundy. Začínala být vážně zima.
Po chvilce pasení, teré měla vraná za odměnu, jsem dvakrát hvízdla ostře, ustoupením zádí jí nechala hlavu zvednout a rozešla se pryč - a ona za mnou. pokračovaly jsme po příjezdovce na místo, kde už jsme jednou šly minulý týden - na cestičku do lesíka, kde odmítala přejít přes malý příkůpek. Šly jsme po silnici jen nezbyteně dlouhou dobu, než jsem zahnula přes příkop na cestu a pokračovala dál, jakoby nic, jakoby tu Asie nebyla. A takyže jsem cítila, jak je vodítko pořád prověšené a že za mnou přes něj v klidu pokračovala. To byl první velký dnešní úspěch "Ano!" houkla jsem spokojeně, otočila se a spokojeně jí drbala, nabídla jí jablíčko a chvilku s ní jen tak stála, drbala, hladila a mazlila. Vážně se to lepšilo Nebylo to ideální, ale lepšilo se to.
Rozešly jsme se dál, ale protože byla takhle vzorná, nechtěla jsem jí drtit o moc dýl - stejně jí chci ještě večer vzít ven a trochu víc popracovat. Proto jsme se vydaly nejkratší cestou k zadní bráně a na Florestu. Asie šla vzorně, samozřejmě když si chtěla hryznout trávy, zabránila jsem jí v tom a vysvětlovala jí znovu a znovu, že prostě ne. Ale bylo to zlepšení a proto jsem se rozhodla jí odměnit.

cassie + gentleman: Sue jsem oznámila, že jdeme ven. No, bude to taková menší procházka kolem areálu než, abychom šli někam daleko. Vážně jsem neměla čas. Rodina se ozvala, že chce se mnou taky něco nakoupit. V tomhle týdnu to už byla druhá návštěva.
,, Alespoň chvíli budeš se mnou, to ti snad nevadí,“ řekla hnědákovi vedle mě, odfrkl si a kráčel vedle mě. Prošli jsme hlavní bránou, od které jsem měla čip, ta se za námi hned zavřela. Kam tedy půjdeme? Netušila jsem, až jsem si nějaký ten směr přece jen rozmyslela. Pff, další týden bych už vážně měla něco s ním dělat. Měl až moc energie, takže mě začal i předbíhat. Musela jsem si ho uklidnit, ale rozhodla se jít někam dozadu za výběh, kde se napase trávy v mé přítomnosti. Bylo pěkné počasí. Sice zima, ale bylo světlo. Jen ten sníh mi přece jen chyběl. ,, Vánoce budou zase na blátě,“ povzdechla jsem si hřebcovi a dál s ním kráčela po cestě, až jsem zahlédla výběhy. Ihned zpozorněl a zafrkal vzrušeně, našpicoval uši. Změnila jsem směr a vyžádala si tím tak jeho pozornost. Moc se mu to nelíbilo, ale co. Zrychlila jsem krok, až jsme si i na cestě zaklusali, jen chvilku. ,, Měla bych častěji běhat,“ postěžovala jsem si a na jednom místě ho nechala, ať se v klidu napase, zatím co jsem ho bedlivě sledovala, postávala u něj a přesouvala se s ním, jak on potřeboval. Bylo to takhle příjemné. Kontrolovala jsem si čas, nakonec jsem se s ním vrátila na Florestu.

lia a charakter: Vyvedla jsem Teriho ze stájí, Nell s Kometou už tam na nás čekali.
,,Znovu Ahoj.“ Usmála se Nell.
,,Jo ahoj, kam zamíříme?“ Kývla jsem a nechala Teriho ať si očichá s Kometou nozdry.
,,Byla jsi někdy u venkovní jízdárny?“
,,Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, ale to už jsme obě následovány koňmi tam zamířili.
,,Jak se ti vede s Charakterem?“ Přejela Nell pohledem hnědáka a mlaskla na Kometku.
,,Jde to, že hochu.“ Poplácala jsem rukou Teriho po krku.
,,Je celkem v pohodě, až na to že… Nech ty kapsy! …je trochu rošťák a bordelář. Upřímně, doufám, že se to trošku zlepší, alespoň ta jeho bordelařina.“ Ušklíbla jsem se.
,,Ale, pod sedlem je super. Ano mluvím o tobě…Teď nic nedostaneš!“ Dodala jsem a obě jsme zastavily u jízdárny.
,,Já zatím byla v hale nebo vnitřní klubovce, jinak ne.“ Povolila jsem trochu vodítko, aby se mohl Teri natáhnout po několika stéblech slámy.
,,Kam zamíříme teď?“ Optala jsem se.
,,Vzhledem k našim omezeným možnostem, tak bychom mohly…třeba…k druhé jízdárně?“ Přikývla jsem a jemně jsem zvedla Terimu hlavu.
,,Vezmeme to přes kolbiště?“ Kývla jsme hlavou k zatravněné ploše.
,,Jo, zkrátíme si to.“ Souhlasila Nell, ale já musela hned po pár krocích zastavit. Teri se někam hnal.
,,Prrrrr. Kam se tak ženeš hochu? Já jdu první.“ Tlakem jsem ho donutila zacouvat a pak ho pochválila.
,,Hooodný…“ Pohladila jsem ho a byla ráda, že Nell na mě ochotně počkala.
,,Trošku ještě řešíme postavení, ale to dopilujeme tenhle týden.“ Pokrčila jsme rameny a pohladila Charaktera.
,,To počasí na Vánoce moc nevypadá, co?“
,,To tedy ne.“ Souhlasila jsem a společně jsme zatočili doprava, abychom se dostali k jízdárně. ,,Co vy?“ Optala jsem se, aby hovor nevázl.
,,Pod sedlem je super, ale taky řešíme postavení.“ Pokrčila rameny a obě jsme zastavily, byly jsme totiž u cíle.
,,Tady budeme, až se trochu zlepší počasí, jo?“ Upravila jsem Terimu kštici a nechala ho znovu si uždíbnout trávy.
,,Vrátíme se?“
,,Jo, jo, já dneska budu ještě Teriho stříhat.“ Pokrčila jsem rameny a společně jsme vyrazily zpět do stájí.

jennifer+galaxie: Společně s Galaxií jsem vyrazila zadní brankou k Azulu, kde jsem nepotřebovala čip. Hnědka frkla a snížila hlavu. Pousmála jsem se a podrbala ji. Otěže byly jen tak přes krk, nepřekážely, když byly v očkách provazovky. Pohladila jsem hnědku a usmála se. Zlehounka jsem ji navedla na cestu mezi stromy a pěkně jsme se kolem nich ohýbaly a já se usmívala. ,,Tak, dneska je pěkný vánoční den, ale chybí nám tu sníh, co myslíš?" usmála jsem se, objala ji kolem krku a podívala se na oblohu. Bylo dnes děsně, celkem i byla zima. Gal si odfrkla a sklonila hlavu. Usmála jsem se a vzala zpět na lesní cestu. Trochu jsem prodloužila vodítko a podívala se před sebe. Rýsovala se tam Perlovka. Došly jsme s hnědkou k ní a já se posadila na most. Gal se na mě podívala a zafrkala. Usmála jsem se. ,,Nebudeš se koupat, je zima, jen se napij brouku," usmála jsem se a přehodila kštici na stranu a podrbala ji pod ní. Hnědka protáhla krk dopředu a já se usmála, pohladila ji a seskočila opatrně dolů a mlaskla. Galaxie vyrazila vedle mě. Usmála jsem se a podrbala ji. ,,Co takhle si někdy v tomto týdnu dát trénink?" pousmála jsem se a udělala s hnědkou pár stranových kroků a zase se rozešla. Pohladila jsem ji a zastavily se na blízké louce, kde byl velký kámen, takže se hnědka mohla chvilku napást. Hlídala jsem, aby otěže nespadly, a sledovala hnědku. ,,Galí? půjdeme domů a já si na tebe sednu," usmála jsem se, objala hnědku, ta frkla a já ji nechala zvednout hlavu. Z kamene jsem skočila na hřbet, zkontrolovala deku a zlehka stiskla holeně. Hnědka se rozešla s ušima kupředu. ,,Domu to máme kousek, vezmeme to přes les, ještě že mi je osmnáct," usmála jsem se, pohladila hnědku po krku a navedla na lesní cestu, kde již nevedla říčka. Pohladila jsem hnědku a spokojeně se oddávala rytmu koňského kroku. Z hnědky na mě sálalo teplo a já se usmála. ,,Jsi brouček můj," usmála jsem se a objala ji. Galaxie frkla a šla pěkně kupředu. Už jsme se zase blížily k Florestě. ,,Bylo to fajn, kdyby jsme zase jely plavit, bylo by to žúúžo," usmála jsem se a pohladila hnědou kobylku po krku a seskočila u hlavní brány. Podrbala jsem hnědku a zazvonila. ,,Tady nikdo není," slyšela jsem smích. ,,Proosííím otevři," zasmála jsem se. Byl to Sebastian a já se zasmála. Podrbala jsem hnědku a počkala, až mi otevře. ,,Díky," zaubila jsem se a vešla s hnědkou dovnitř. Seb asi něco v ředitelně vyřizoval s Blood, proto to vzal on. Musela jsem se ušklíbnout. Došly jsme s Gal k boxu pomalu. Hnědku jsem pohladila. ,,Sue, jsme zpět," usmála jsem se na tetičku, drbala hnědku a mohla ji odstrojit.

nell a kometa: PROCHÁZKA PO AREÁLE
(S LIOU A CHARAKTEREM)

Po úspěšné PK jsem se rozhodla s Kometou jít na plánovanou procházku, kterou jsem měla domluvenou s Liou. Bylo 14:45, trochu jsem Kometku ještě pročísla, nasadila ji ohlávku a přicvakla ji vodítko.
„Pojď,“ řekla jsem a vyšla jsem na chodbu mezi stáje. Stouply jsme si tak, abychom nepřekážely a čekaly jsme na Liu s Charakterem (Terim, jak jsem od Lii často slýchávala). Že se blíži mě spíše upozornila Kometa, jelikož hlasitě zahřála, až jsem trochu nadskočila.
„Ahoj Lio, no jo, fešák,“ usmála jsem se na Liu a Charaktera
„Díky, však ta tvoje taky. Tak půjdem?“ optala se Lia. Charakter a Kometa se mezitím navzájem očichávali.
Kývla jsem.
Šli jsme směrem k venkovní jízdárně. Cestou jsem se zeptala Lii na Charaktera a ona se mě zeptala na Kometu.
„Ale jo, celkem jsme se sžily. Jen se mě vždy snaží převálcovat, když ji nesu snídani,“ zasmála jsem se a podrbala ji. „Ještě nemáme tak úplně vytyčený prostor, ale to se poddá,“usmála jsem se
„Hej, nech ty kapsy,“ pousmála jsem se na Charaktera, který očividně něco hledal v Liiných kapsách. Jo, Kometa to asi brzo taky bude zkoušet.
„Jo, Kometa je pod sedlem taky úžasná. V nejbližších dnech ji mám v plánu vzít zase na jízdárnu, tak uvidíme, jak nám to po delší době půjde,“usmála jsem se
„Kam vyrazíme teď?“ optala se Lia, když jsme došly k venkovní jízdárně
„No, vzhledem k naším omezeným možnostem bychom mohli jít třeba k druhé jízdárně?“ navrhla jsem.
Lia souhlasila a navrhla abychom to vzali přes kolbiště.
„Jo, zkrátíme si to,“usmála jsem se a pobídla Kometku
Kometka se mírně začala tlačit dopředu, ale zvládla jsem ji poměrně brzy zklidnit. Lia měla ten samý problém s Charakterem. Počkala jsem dokud nás nedohnala. Mezitím jsem povolila Kometě, aby si natáhla krk.
„Že na tom kolbišti vždycky koně ožijou, aspoň teda Teri,“ pověděla Lia
„Kometka taky chvíli chytla rapl, ale celkem brzo jsem zklidnila. To se poddá.“ Usmála jsem se
„To počasí na Vánoce moc nevypadá co?“ pověděla Lia
„To teda ne, snad další rok bude sníh,“ pověděla jsem a jemně odstrčila Kometu, která mi začla ožižlávat rukáv.
„Vrátíme se?“optala jsem se Lii a nechala volbu na ní
„Jo, ještě bych chtěla ostříhat Teriho,“ kývla Lia.
Obrátily jsme tedy koně a vracely jsme se do stájí.
„Děkuju za procházku,“ usmála jsem se na dívku
„Není zač, zase někdy“ usmála se Lia a každá jsme se rozešly svou cestou

jennifer+galaxie: Galaxy si odfrkla a já se usmála. ,,Tak co brouku, kam dnes půjdeme?“ usmála jsem se a podrbala hnědku po krku. Vyšly jsme ven za brány Floresty a vydaly se cestou k lesu. ,,Konečně tu máme sníh,“ pousmála jsem se a hnědka sklonila hlavu a frkla dlouze, až se jí nějaké vločky uchytily na nozdrách. Usmála jsem se a pohladila ji. Na procházku jsem zvolila deku a botky s bandážema, měla jsem radši jistotu, než risk. Hlavně když bylo venku pod nulou. Vydechla jsem a z úst mi šla pára. Po procházce s hnědkou porazíme na skoky ve volnosti a pak už bude jen v boxe, protože tohle počasí dává do těla, ale je zase pěkná zima. Zahleděla jsem se na oblohu, která se začala protrhávat a dolů se snášely další sněhové vločky. ,,Je krásně,“ usmála jsem se. Tohle byla naše ponovoroční procházka a na Nový rok jsme si dnes právě chtěly skočit. Pousmála jsem se. ,,Od příštího týdne začneme trochu s prací, co myslíš?“ usmála jsem se, ale odpovědi se nedočkala. Zašklíbla jsem se. ,,Mlčení znamená souhlas,“ zahly jsme na cestu, která nás měla dovést k říčce, málem mi podjely nohy na cestě, kde byla louže a já ji neviděla, byla totiž zamrzlá a zapadaná sněhem. ,,Ááá,“ vyjelkla jsem a zachytila se hnědčinýho krku, která frkla a já se s oporou její váhy dostala do bezpečí. ,,To mi připomnělo, že bych mohla posypat a něco udělat na rampě u hnojiště, nebo budeme všichni sedět na zadku,“ zasmála jsem se a došla s hnědkou k mostu, ale raději jej nepřekračovala. Perlovka měla na sobě lehkou vrstvu ledu, ale díky proudějící vodě neměla šanci zamrznout. ,,Za pár dní tu budu rok,“ usmála jsem se a podrbala hnědku, která zastříhala ušima. Vzala jsem ji do lesa na další lesní cestu, kdy jsme se vylouply někde na paloučku. Gal jsem popustila vodítko a hnědka začala hrabat a pak viděla první kousky trávy, která byla schovaná pod sněhem. ,,Ale jen chvilku, zase půjdeme, nebo budem jak dva sněhuláci,“ zasmála jsem se a podívala se na tu krásu. Zachumlala jsem se do zimní bundy, abych neklepala kosu a po chvilce mě a hnědku zase uvedla do pohybu. ,,Tak a jdeme zpět,“ usmála jsem se a vzaly jsme to přes okraj louky a pak zase hned do lesa. Před námi vyjelo pár jezdců na koních. Gal zastříhala ušima, ale stále pozorně šla vedle mě. Usmála jsem se a vzala ji stranou, kde jsem ji pohladila po krku a hnědka se vzpřímeným krkem sledovala koně a jezdce, kteří se přibližovali. Pozdravili jsme se navzájem, byli to dva kluci a dvě dívky, kteří nechali své koně jet krokem kolem nás, kdy jsem se děkovně usmála a pak s pohlazením hnědky a mlaskem jsme vyrazily zpět domů. Galia si frkla a sklonila zase hlavu, kdy jsem smetla z deky ty zatracené vločky sněhu a pomalu jsme došly zpět na Florestičku, kdy jsem otevřela bránu a pak ji za námi zavřela. ,,Jaká byla procházka?“ usmála se Sue na mě, když zrovna vedla Serana, nejspíše jej hodlala vzít na vyjížďku. ,,Skvělá, venku je nádherně, jen některé cesty jsou místama díky loužím zledovatělé. Málem jsem letěla k zemi, ale Gal mě jistila,“ zasmála jsem se a podrbala hnědku. Sue se usmála a já zmizela ve vnitřku stáje, kde na nás dýchalo teplo.

cassie + gentleman: ,, Nejdeme moc daleko, jen se projít a někde se napase,“ oznámila jsem Sue. Postarší žena přikývla a prohlédla si hnědáka s dekou ne ven, když byla zima. Pěkně to štípalo.
,, Jsi dobře oblečená?“ zeptala se starostlivě Sue a já přikývla.
,, Jistě, tak se zatím měj,“ přikývla jsem. Měla jsem i rukavice, čepici a šálu, abych nenastydla, když to dneska štípalo. I hnědák byl vybaven dekou na ven v tomhle počasí. Zadívala se na nebe. Nesněžilo. Jo jednou zasněžilo, hned po novém roce, ale to nebylo nic. Jen taková slabší deka bílé pokrývky. Gentleman vedle mě vzrušeně zafrkal a potřásl hlavou. Podrbala jsem ho na krku a pousmála se. Čipem si otevřela dvířka ven. Hnědák si udržoval stejné tempo. Neměl na výběr. Kdyby mě chtěl předejít, hned bych si ho zpracovala a dneska byl taky trochu přešlý. Neloudal se, ale vypadalo to, že má dneska spíše špatnou náladu. Po příjezdové cestě jsme se dostali až na cestu na louce, kam jsem také mířila. Gentleman se rozhlížel kolem, někdy zastříhal ušima, když se někde něco hnulo. I já jsem si prohlížela mě známou krajinou a šla trochu rychleji, abych se zahřála a Gentleman se mi přizpůsoboval. ,, Moc daleko nepůjdeme chlapče,“ usmála se. Vysoký hnědák si odfrkl a sklonil hlavu, kde jsem ho pohladila. Z cesty jsem ho navedla přímo na louku, kde jsem ho nechala, ať se napase. Po mém zapískání a puštění vodítka tak, a bych držela jeho kraj, hnědák sklonil hlavu a začal se pást. Dřepla jsem si vedle něj, ale brzo začala chodit kolem něho. Nerušeně se pásl, někdy si odfrkl, a nebo zvedl hlavu, když jsem ho začala hladit a opřela se o něj, když příjemně hřál. Jak jsem řekla, moc dlouho jsme tam nebyli a vyrazili jsme zpátky. Nakonec jsme si i zaklusali, což se mu zamlouvalo více. Byl to jen malý kousek, kdy zavelela klus a sama se rozeběhla dopředu.
,, Jsme zpátky,“ zamávala jsem Sue, která se usmála a přikývla. Zavedla jsem hnědáka do boxu a šla se o něj postarat.

izzy+meteor: ,,Můžem jít?!‘‘ křikla jsem radostně do chodby a vzápětí se ozvalo tichoučké zaržání. Vranka byla neuvěřitelně komunikativní koník,na druhou stranu kontakt na blízko už jí tak zajímavý nepřišel, což jsem si ověřila na vlastní kůži. Nicméně s člověkem, který dokázal dostát jejím standardům, byla naprosto výjimečným koněm a já Kitty s Asií vždycky obdivovala za to jak daleko spolu došly.
Valášek (rozumnějte obrovskej valach s ťuťanskou povahou) vedle mě ‚,zachrochtal‘‘ Sijce v odpověď a protože Kitty odsouhlasila odchod, mlaskla jsem na to mý grošovaný stvoření a za jemného klapotu kopyt na podlaze stáje jsem vyšla ven z boxu a Meteor mne následoval. Vypadal hrozně natěšeně, že se konečně po dlouhý době něco děje. Venku mě do očí udeřila ostře bílá barva sněhu všude kolem. Floresta vypadala skoro pohádkově,ještě pár centimetrů sněhové pokrývky a bude to ještě lepší jak pohádka. Na dvoře akademie jsme se zastavili a já Tikimu dotáhla podbřišník,stáhla třmeny sedla dolů a vydala se k nejbližšímu vyvýšenému místu. Zdálo se mi, že jsem se v té nemocnici snad ještě zmenšila a Meteor za tu dobu povyrostl…ve skutečnosti mu trochu hřbetního svalstva ubylo za dobu jeho prázdnin,třeba se mi to podaří napravit. Po chvíli snažení se mi přeci jen povedlo dostat se do sedla a pak už to byla jen chvilka než jsem se v sedle srovnala. Z koňského hřbetu vypadá svět úplně jinak, měla jsem pocit jako kdybych seděla na koni znovu poprvé a zároveň nikdy sedlo neopustila. ,,Nachystaná?‘‘ ptala se mě Kitty. ,,Jdem na to‘‘ odpověděla jsem radostně a zamžourala na ni skrz zůžené oči,jak jsem mě všechna ta bílá barva oslepovala Vranka s okolím pěkně kontrastovala. Stiskla jsem valacha holeněmi,ale asi ne dost jemně,protože si horlivým tempem naklusal. ,,N ták,klukuu,nemůžeš hned běhat,ikdyž vím že bys chtěl,pěkně krok po krůčku‘‘ klidnila jsem ho hlasem,zatímco jsem víc podsadila pánev,ztuhla v kříži a zavřela ruce. Mety, nepříliš nadšen, zpomalil do kroku. ,,Má tolik energie,že kdybych ho teď pobídla určitě přeskočí i bránu Floresty‘‘ oznámila jsem se smíchem Kitt. ,,Vranná je na tom podobně, jenže on by tou bránou proskočila a rozhodně by to nebylo na moji pobídku‘‘ zasmála se zrzka zpátky. Hrozně jsem si uvědomila jak mi tohle chybělo,koně,kamarádky,příroda…a to jsme ještě ani nevyjeli za bránu Floresty! Vydali jsme se směrem k výběhům a kolem nich prošli k lesu. I tak krátká vzdálenost nám trvala trošku delší dobu. Sijka se předváděla v plné kráse nezkrotného arabského hřebce a Meteor zkoušel naklusávat a když pochopil,že mu sedím na hřbetě a že mu v tom budu pořád bránit rozhodl se podbádět neuvěřitelně dlouhými a rychlými kroky. A tak se nezpomalovalo a nezastavovalo jen kvůli Kitty. Nicméně s tím jak dlouho jsem na koni neseděla,bylo i tohle naprosté štěstí a tak jsem ani nevnímala čas a užívala si jednotlivé okamžiky. Do toho jsme si ještě s Kitt,pokud zrovna neřešila nějakou výměnu názorů s Asií, povídaly,přeci jen měli jsme co dohánět. V kontaktu jsme sice byly skoro denně,ale přece jen konverzace ‚z očí do očí‘,byla trochu něco jiného a v našich životech se stalo dost věcí,takže studnice témat se zdála nevyčerpatelná. ,,Nepřipadá ti, že poprvý v životě nováčci neznají nás? Po třech měsících tady už jsem nováčky pořádně začala vnímat a sbližovat se s nimi až když tu byly delší dobu, jenže to všichni z nich věděli,že ty jsi Kitt od Asie, a že Meteora jezdí Izzy…jenže dneska jsem se tu představovala pár lidem,které už tu jiní znaly a nebýt Cassie a Jennifer tak se cítím skoro jako cizinec já…‘‘ nadhodila jsem. ,,Kámo tím se netrap, co vím tak nováčci se tu teď střídaj rychlejc jak ponožky a během pár dnů se to poddá uvidíš‘‘ povzbudila mě Kitt. Vždycky ví co říct a umí zahnat špatný pocity jak nikdo jiný. Nedošli jsme daleko,jen k brodu přes perlovou říčku,která začínala pomalu zmrzat. Ale i tak nám to trvalo půl hodiny. Most byl taky dost namrzlý a tak jsme na něj nechtěli s těma nevyřáděnejma třeštidlama lozit, a radši to obrátili zpět směr stáj. Byla to úžasná procházka,taková motivace dostat se do toho zpátky jak jen to bude možné,ne že by motivace nebylo dost už předtím (Meteor sám o sobě naprosto stačil),ale motivace je jedna z věcí,které není nikdy dost.

izzy+meteor: VYKROKOVÁNÍ PO TRENAŽERU,PROCHÁZKA KOLEM AZULU
Mety ještě trochu oddychoval. Přehodila jsem přes něj odpocku a zapla mu ji pod břichem. Už v trenažeru párkrát zakašlal a teď znovu. Musím ho večer vzít do solárka. Sluníčko hezky šajnilo,ale neohřívalo skoro vůbec a tráva pod nohama místy křupala. Vedla jsem malýho od trenažeru směrem k venkovní kruhovce a kolem ní k Azulu. Naše místečko!! Docela mě překvapilo že tu nikde nebyly žádné stopy. Nemyslela jsem si že tu opravdu nechodí nikdo jiný U kraje byl Azul skoro zmrzlý,nepochybovala jsem o tom že před pár dny určitě zamrzl úplně. Mety oddechoval a držel se za mnou. Šel uvolněně a zvědavě si prohlížel okolí a levým uchem si hlídal mě. Pašák je to,pomyslela jsem si. Byl fakt miliónovej a přesto neměl sklony k flegmatismu, naopak vše zvědavě zkoumal. Voda byla nejzajímavější věc an světě, ale přece jen by nikdy neublížil svému člověku a nenechal ho na holičkách. Byla jsem hrozně ráda že jsem dostala tu možnost být jeho parťákem. Meteor sledoval hladinu Azulu,jako by byl smutný že nějaká voda se hýbe až dál od břehu. Odfrknul si a zamířil pohledem k lesu. Já koukala na cvalovku. Zajímalo by mě jestli je zmrzlá nebo se na ní dá jet. Možná by stálo za to se tam zítra mrknout, nebyla by to špatná možnost jak Metymu dopřát trochu pohybu,navíc to pro mě nebylo nárčné,takže by mi to mohli z nemocnice dovolit. Uvidíme. Mezitím jsme oba naprosto ponořeni do zkoumání okolí došli k části rybníku kde nebyl u vody žádný skok ale spíš taková malá soukromá Florestovská pláž. Tím že jsem tu přes léto nebyla si Mety vody neužil natolik na kolik mohl. To jsem mu hodlala na jaře vynahradit. Na chvíli jsme zastavili a pozorovali Azul a Florestu a všechno. Potom jsem na valacha mlaskla a pokračovali jsme dál po obvodu rybníku až jsme se dostali zpět k venkovní kruhovce. ,,Tak pojď,jdem domů,už jsi stejně vydýchaný‘‘ usmála jsem se na valacha a podrbala ho za ušisky.

jennifer & galaxie: Odpoledne jsem chtěla vzít Sezama na vyjdu s Cassie, proto nyní po ránu jsme s Gal vyrazily na procházku. Otevřela jsem bránu a podrbala hnědku na čele. ,,Půjdeme na zimní procházku zlatíčko," usmála jsem se a Gal zafrkala. Usmála jsem se, prošla s hnědkou ven a zavřela za námi. Kolem dokola byl sníh, plno sněhu. ,,Napadá tě to, co mě?" usmála jsem se šibalsky a projela jí rukou v kštici. Počkala jsem, až kolem nás projede auto a pak jsme mohly silnici přejít. Galaxie sledovala své okolí a občas pofrkala. ,,Copak ty sledovatelko?" zazubila jsem se, protáhla se a popustila vodítko. Galaxie zahrabala do sněhu a snížila hlavu dolu. Zlehka jsem poťukala tušírkou na záď a Galaxy ustoupila do strany a podívala se na mě. ,,Šikovná," usmála jsem se a zavolala ji k sobě. Pohladila jsem ji a usmála se. Pořádně jsem zabořila obličej do šály a vodítko držela v jedné ruce a konec v druhé. Gal byla dnes suprově naladěná a já taky. Galy se mnou šla cestou a necestou Vedla jsem ji k Perlovce. ,,Dokážeš si představit, že to je naše první procházka v zimě na sněhu? Minulý rok jsme vlastně na procházku mohly až v březnu," pousmála jsem se a zachumlala se víc do šály. Gal šla vedle mě poklidně a sledovala věci kolem sebe, ale jedno ucho mířilo stále na mě. Usmála jsem se spokojeně a pohladila ji po krku. Měla jsem skvěle teplé rukavice a Gal měla kousek krku vidět, že je ostříhaný. Milovala jsem hnědčinu hustou srst a nyní měla huňatou hlavu, tedy nezarůstala tolik, takže to nevypadalo divně.
,,Jsi můj malý medvídek koala, viď?" zazubila jsem se a poškrabkala hnědku pod kšticí, kdy zafrkala. Zazubila jsem se a došly jsme k louce, kde hnědka zahrabala a sklonila hlavu k trávě. Nic jsem nenamítala, proto poklidně mohla několik stébélek si vzít, ale pak ji to omrzelo Koukla na mě, drcla do mě a frkla. ,,No hrát na babu nebudem," ušklíbla jsem se a tušírkou vyvinula rytmicky tlak na prsa. ,,Couvaj," ušklíbla jsem se a Galaxie zacouvala o několik kroků vzad. ,,Paráda Galí," usmála jsem se, sklonila hlavu a tušírku dala za sebe. Galaxie ke mně přišla a její pysky jsem ucítila ve vlasech, jak mi tam jimi rejdí. Pofrkala a já zvedla hlavu a ukázala na tvář. ,,Hubana!" řekla jsem a hnědka mi dala krásnou pusu. ,,Šikoovná," usmála jsem se a podrbala ji. Vyrazily jsme zpět z louky. Hnědka měla termodeku a byla celkově dost dobře připravená na procházku. Pohladila jsem ji a na cestě, která byla skvěle upravená, jsem hnědce dala vodítko na zem a šla dál. Galy stála a sledovala mě s krkem níž. Zazubila jsem se a vyfotila si ji. Bylo to nádherné a dám to na naši nástěnku, co máme s Cassie. Přišla jsem k hnědce, pochválila ji a vyrazila znovu po cestě, kdy jsem ještě nás vyfotila samospouští z větve stromu Pak jsme si udělaly pusinkovou fotku a úsměvnou. Procházka byla skvělá a já hnědku milovala již od začátku naší cesty. Vlastně zítra to bude rok! ,,Zejtra tu budeme spolu brouku už rok, to to letí, co?" usmála jsem se a zamyslela se. ,,V březnu si uděláme další společný stupeň drezurky, co ty na to?" usmála jsem se, aniž bych dostala odpověď. Hnědka si dlouze odfrkla, já jí projela rukou ve hřívě a šla jinou cestou, než jsme k louce došly. Na té cestě byla velká hromada sněhu, kdy Galaxka zafrkala a já se zasmála. ,,Chceš blbnout, co?" zazubila jsem se a popustila lehce vodítko, kdy hnědka začala hrabat do hromádky a strkala do toho čumákem. Frkala a už by hned dělala kozu. ,,Hej!" řekla jsem zostra, kdy se na mě Galaxie zadívala, frkla, hrábla a měla kolem hlavy sníh. Tedy tam, kde se udržel ,,Pojď ty hračičko," zasmála jsem se a zkrátila vodítko. Pomalu ale jistě jsme došly k velké bráně, která skrývala několik velkých klenotů. ,,A jsme doma," usmála jsem se a ovladačem nám otevřela bránu a vešly dovnitř, kdy jsem za sebou zavřela hned a usmála se spokojeně. Společně s hnědou kráskou jsme došly do stáje a já se spokojeně nadechla pachu koní

lia a charakter: ,,No pojď.“ Zamlaskala jsem na váhajícího valáška u dveří. Přemýšlela jsem, kam půjdeme, nakonec jsem zvolila travnaté kolbiště, teď momentálně zaváté sněhem. Teri zaváhal, cestička byla udupaná dvounohými i čtyřnohými obyvateli Floresty, jenže na kolbišti nikdo poslední dobou nebyl. Mlaskla jsem si a udělala krok do sněhu. Teri mě s rozpaky v očích následoval.
,,Hooodný,“ pochválila jsem ho a chviličku počkala, než jsem udělala další krok. Když Teri zjistil, že sníh není žádná bestie, (I když se tak posledních pár let choval, vzhledem k jeho množství.) uvolnil se a zvědavě ho začala očichávat. Uplácala jsem, jakouž takou kouli a ukázala mu.
,,Koukej.“ Přikázala jsem mu a hodila kouli nedaleko. Teri se díval, kam ten míček na hraní zmizel a vyrazil směrem, jakým sněhová splácanina zmizela.
,,Ne, ne, ne,“ zarazila jsem ho a donutila ho o pár krůčků ustoupit.
,,Tak je šikovný,“ pochválila jsem ho a vydala se tím směrem, kam chtěl valášek jít. Ten zvedal nohy, jako baletka.
,,Vidíš? Tady je,“ ukázala jsem hnědákovi, kouli teď zapadlou do sněhu. Hnědák si ji zvědavě očichal a zafrkal. Sníh okolo jeho nozder se rozletěl na všechny strany. Musela jsem se smát. Valášek se na mě podíval se šibalskými jiskřičkami v očích a nozdrami mi očichal nos. Bylo by to super, kdyby na nozdrách neměl nalepený sníh.
,,Teri!“ shrnula jsem si sníh z nosu. ,,Ty rošťáku jeden!“ Zašklebila jsem se a pokračovala dál. Tari mi neustále očichával kapsy nebo vlasy a mě bylo jasné, že bez odměn dlouho žít nedokážu, takže… návštěva obchůdku bude asi nutná… Stejně, jako bych mu měla pořídit stájovou deku a nepromokavou bederku, protože nejsem si jistá, jestli nám počasí bude přát k třetímu level. S úsměvem na rtech jsme přivedla Teriho na cestičku u trenážeru a vzala ho k výběhům, ne abych ho tam již pustila, ale abych Teriho přivedla ukázat ostatním koním, jenž byly ve výběhu. Teď se koně, jenž neměli žádnou jezdkyni, přiváděli zpět do výběhů. Tarot stál u ohrady s nastraženýma ušima a koukal na nás. Přivedla jsem Teriho k němu a nechala valášky se navzájem očichat. Z vedlejšího výběhu zaržál Naberus, který měl asi v živé paměti hru s Charliem. Lion, jenž byl ve výběhu s Tarotkem se přišel podívat co se to tu dějě. Koník k nám přišel oblečen ve slušivé červené termodece a pokračovala další fáze očichávání. Podrbala jsem všechny tři valachy na hlavě a s Terim vyrazila dál. Tarotek s Lionem šil podél naší ohrady, takže to muselo vypadat celkem vtipně. Každopádně jsme se pak dostali k výběhu, kde rozhrnovala sníh Fidorka s Goldem, Nath k nim právě přiváděl Lady.
,,Na procházce, jo?“
,,Ne na dlouho. Za chvilku ho odvedu do výběhu ke Spirále…“
,,Nevíš, kdo byl ráno u Spirály?“ zeptal se Nath.
,,No, Teri, Notka a Vallhalka.“
,,Díky moc.“
,,Není zač,“ Podrbala jsem Teriho na žlábku mez čelistmi a vyrazila dál k opačnému výběhu, kde byl právě Naberus. Ten mého svěřence očichal, uskočil, vyhodil zadníma nohama a s kozlíkama vyrazil na druhý konec výběhu.
,,Tak tady moc nepořídíme,“ Pokrčila jsem rameny.
,,Tak už půjdeš do výběhu, ano?“ Ujistila jsem se a pustila valáška do výběhu.

kitty+asie: Kobylka se mě sledovala, už když jsem vcházela – otočila se ale, a odšla ode mě. Musela jsem jí chvilku po výběhu sledovat, než jsem jí mohla nasadit provazovku (chodila do výběhu bez stájovky, před nějakou dobou jsem se tak domluvila s vedením akademie), cvaknout jí lano a odvádět jí pryč. Nejprve se jí se mnou nijako nechtělo – zůstala stát jako přikovaná, i kdž už jsem se vydávala pryč. Otočila jsem se a šla směrem na druhou stranu – kolem ní, takže se musela dát do pohybu, otočit se a nasměrovat na mě. Takovýmhle způsobem jsem jí rozešla a společně jsme se vydaly směrem z výběhu a ven. Naplánovala jsem trochu delší procházku, relax, a přitom kontrolovat její pozornost. Než jsem jí vyvedla z výběhu, zastavila jsem u brány – a Asie se zasekla až takřka o mě. Otočila jsem se, prošla kolem ní, donutila jí tak otočit se na zadku a šla jinam. Dostala se zase za mě, a já si zkusila cvičně zastavit. Opět se přese mě pokusila přejít, takže jsem se otočila a zase jí dostala za mě, a donutila se docela složitě, oproti přirozenému koňskému pohybu, otáčet. Zase jsem zkusila zastavit u brány – a tentokrát zastavila spolu se mnou. Pochválila jsem jí, spokojeně podrbala, a otevřela bárnu výběhu a provedla jí skrz. Samozřejmě se přese mě chtěla přehnat, otočila jsem se a šla zpátky (u toho jsem hlídala, jestli se k nám nevydávají oba koně) a chvilku jsme tam s otočkama pendlovaly, než pochopila, že bude muset zůstat za mnou, jestli chce projít ven. Pochválila jsem jí, zavřela za námi a vedla jí směrem k louce. Tam jsem jí nechala jít, jak chce – víceméně musela dodržovat moje tempo, ale nemusela se držet v nějaké přřesné pozici, jen na mě úplně nekašlat – a pokud tohle splňovala, nechala jsem jí v klidu jít. Přešly jsme louku, zašly do lesa, a vyhnuly se cestě – mezi stromy nebyla sněhová závěj tak veliká, ale přece tam byla, Asie vysoko zvedala nožky, kontrolovala terén, nechávala jsem jí klidně i uhnout dál ode mě, když jsem viděla, že cítí potřebu jít o trochu dál, ale jakmile se zasekla a zůstala stát, otočila jsem se kolem ní a donutila jí otočit se – a to se jí takhle v terénu zvlášť nelíbilo. Vydala se za mnou, spěchala, ale ne moc, zkoumala sníh, občas si ukousla nějakou tu větvičku, a já zkoušela její pozornost různým slalomem mezi stromy a kořeny. Chvilku to trvalo, ae nakonec mě hezky vnímala, šlapala pěkně za mnou, zatáčela se mnou, zastavovala ve stejný moment, co já – byla jsem moc ráda, nechala jí stát a spokojeně jí drbala na krku. Byla ostříhaná jen málo, takže měla na většině srsti svůj medvědí kožíšek, a zimou tedy rozhodně netrpěla. Chvilku jsme tak postály, podrbaly se a pak nejkratší možnou cestou opustily les, směrem na velkou louku. Asie pochopitelně našpicovala uši a začala poklusávat, energie měla až až a já jí musela umravňovat – opět jsem se otáčela, koneckonců, když se musela otočit takřka na místě, tak se u toho klusalo těžko – měnila jsem směr, zastavovala, hlídala si, aby si hlídala ona mě – a když to splňovala a uklidnila se, nechala jsem jí být, pochválila jí, zastavila – a jelikož ona zůstala stát u mě, spokojeně se nechala drbat a zůstala v klidu, odměnila jsem jí pak tím, že jsem se rozeběhla a vraná si spokojeně klusala vedle mě. Neříkám, že si nechtěla nacválat a vykozlovat, ale to jsem na ní houkla, v tu ránu jsem zastavila a pak zase v klidu vyběhla. Jakmile vedle mě uklusala kus v klidu, bez nějakého honění se, spokojeně jsem houkla „Anoo!“ hezky medově sladce A když se pak pokusila vyběhnout kupředu, zase jsem na ní ostře houkla, zastavila, a teprve pak jsme pokračovaly. Kousek jsme si takhle zaklusaly, jen tak, abych to udýchala a přes příliš se nzapotila, nerada bych nastydla. Vraná měla ovšem energie pořád dost, vydaly jsme se přes les – terénem – na stezku a pokračovaly v cestě. Už jsem jí nezkoušela sama od sebe, jen co tak přirozeně vyplynulo – když se někde zasekla a zastavila, tak jsem jí musela opravit, nebo když jsme někam zabočovaly a podobně, ale jinak už jsem to brala jen jako relax, příjemnou procházku. Občas jsme zařadily nějakou tu terénní nerovnost, ale jinak nic zvláštního. V klidu jsme se tak vrátily na Florestu, já vranou odvedla rovnou do výběhu, sundala jí ohlávku a šla se ohřát do tepla 

kitty+asie: VLOŽENÁ I V PK NA ZÁKLADĚ DOHODY S CASSIE
Vyrazily jsme s Asií ven, směrem do lesa. Opět jsem si s ní nejprve vyříkala vše, co se týče pozornosti a osobního prostoru, než jsme vyšly branou ven. Pokračovaly jsme v klidu, klidným krokem, i když Asie se snažila docela vyvádět – byla ve sněhu vždycky dost rozjančená. „Neblbni kámo. Na to bude čas jindy.“ Rozhodla jsem se, že k ní do výběhu musím dát ještě někoho – Dekameronovi nevadila, nebo aspoň ne tolik, jako ostatní Ale dovedla jsem si představit, že jí nenechá vyvádět podobně, jako Naberus se Sezamem. I když ono nechat jí vyblbnout se i mimo výběh taky nemuselo být na škodu. Každopádně teď jsem jí měla na ruce a vyvádět neměla – takže vždycky, když mě začala předbíhat, udělala jsem otočku kolem ní a tak jí dostala za sebe. Kdykoliv vyklusala kupředu, zastavila jsem a nenechala jí jít, dokud nepostála aspoň vteřinku. Tímhle tempem nám chvilku zabralo, než jsme se dostaly do lesa – ale když už jsme tam byly, vnímala mě Asie mnohem líp. Štrádovaly jsme si to pěšinkou, kde nebyl sníh nijak zvlášť hluboký, nebyl ale ani ušlapaný a nepatřila k těm širokým cvalovkám, po kterých se v zimě jezdí. Šly jsme příjemným tempem, čas od času jsme zastavily a když stromy kolem nás trochu odstoupily od sebe, začala jsem mezi nimi Asii vodit, jako při slalomu. Musela dvat dobrý pozor, kam jdu já, i kam ona klade nohy, jelikož pod sněhem byly kořeny, pařezy a podobně. Dávala jsem jí proto čas, vždyť i já jsem si musela hlídat, kam šlapu. Vraná tak hezky pozvedávala nožičky a když jsme se vracely zpátky na stezku, musely jsme sejít menší svah – prudký, ale vysoký tak metr. Asie hezky podsadila nožky, sklouzla se dolu, a já jí spokojeně pochválila – a dopřála jí mlsku. Pokračovaly jsme dál, a protože Asie se docela hezky uklidnila, tak když se stezka trochu rozšířila, mlaskla jsem a rozeběhla se poklusem kupředu. Asie pozvedla hlavu a v ten moment běžela vedle mě – pochopitelně se mě snažila předběhnout, a když na tohle došlo, zastavila jsem, ona musela taky – i kdyby mě nevnímala, tak vodítko nebylo tak dlouhé – otočila se, tím jsem se dostala zase dopředu, a teprve když vydržela alespoň vteřinku stát, rozklusala jsem se vpřed. Chvilku jsme pochopitelně pendlovaly na tomhle úseku sem a tam, ale Asie na to brzy přišla, a když jsem se lehkým poklusem vydala zase vpřed, pokračovala vedle mě mým tempem. „Áno!“ chválila jsem jí nadšeně, uběhly jsme takhle vedle sebe asi padesát metrů, abych zastavila a dopřála jí kokynko. Asie ho vděčně přijala, přechroustla, a pokračovaly jsme zase kupředu. Chvilku jsme šly krokem po té samé stezce, než jsme zabočily do lesa – bez slalomů a podobných, ale i tak jsme musely obě dávat pozor, kam šlapeme, než jsme se dostaly na lesní mýtinu. Musely jsme překonat menší příkůpek s potokem, ale i mě stačilo jen hodně natáhnout krok, takže Asie si ho hezky překlusala a pak – k mému velkému potěšení – místo toho, aby se po mýtině rozeběhla, zastavila hned vedle mě. „Áno!“ pochválila jsem jí nadšeně, a chvilku jí jen tak drbala. Pak jsem jí popovedla o kousek dál, a začala pracovat na tom samém cvičení, co nedavno. Vytáhla jsem z kapsy kokyno a natáhla prsty. Jakmile se k němu přiblížila čumákem, prsty jsem zavřela. Začala do mě šťouchat pysky, a když zjistila, že mi tu ruku neotevře, ztratila po chvíli zájem. V ten moment jsem ruku opět otevřela. Asie se otočila zpátky – a ruku jsem zavřela. Začala jí zase prozkoumávat, šťouchat, ale bezvýsledně. Ruku jsem nechávala zavřenou. Jakmile Asii přestala moje ruka zajímat, otevřela jsem jí – a zase to začalo. S každým opakováním ale ztrácela zájem rychleji a rychleji, až se vždycky na ruku jen podívala, a jakmile se ta zavřela, nechala ji být. Druhou rukou jsem jí držela, ale zároveň jsem v ní třímala klikr. Jakmile se mi už do ruky nedobývala, a neměla zájem, ani když byla otevřená, klikla jsem a podstrčila jí pamlsek přímo pod čumák. Asie si ho spěšně vzala, já jí spokojeně podrbala, klikr uklidila a šly jsme dál.
Po cestě jsme se vracely zase na Florestu. Občas jsme si popoběhly, občas jsme zastavily a trénovaly s kokynama a klikrem, a občas jsme si jen tak zastavily a drbaly. Hodně jsem to také prokládala couváním – na gesto mrkvovkou, což zvládala, ale tentokrát jsem se jí snažila skrz to naučit na jiný tlak. Nejprve jsem se jí podívala na prsa, pak jsem zaujala agresivnější postoj, pak jsem začala mávat rukou, hezky rytmicky. Spodek vodítka, které jsem v té ruce držela, jsem nejprve přidržovala, pak jsem ho pustila, takže jsem rozhoupala vodítko. Nejdřív míň, potom víc, a pak teprve jsem zapojila gesto mrkvovkou. Opakovaly jsme to v průběhu procházky často, takže se nakonec poveldo, že začala couvat už jenom na výraznější mávání vodítkem. Váhavě, ale okamžitě jsem klikla, dala jí kokyno a velmi spokojeně chválila.
Venku jsme byly celou hodinu – takže jsem se vracely docela vymrzlá Ale velmi spokojená. Asii tahle práce očividně dost bavila, takže jsem byla naprosto nadšená, zvlášť protože jsme během procházky dávaly nejrůznější lekce a ona se úžasně rychle učila.

izzy+meteor: PROCHÁZKA V AREÁLU
Měli jsme za sebou velmi podnětnou lekci partnershipu. Meteor byl na mě trošku naštvaný protože jsem ho nechala aby se těšil na skoky a pak jsem mu nedovolila skákat. Ještě že jsme ráno skákali,jinak by mi to asi neodpustil Nicméně na druhou stranu jsem si poprvý vyzkoušela jízdu na jezdeckým padu za což jsem mohla být vděčná Kitt která my ho půjčila jelikož já žádný neměla. Teď jsme s Metym vyšli před stáj a vydali se do tmy. Potřebovala jsem zavolat Erikovi a nechtěla jsem být sama. Nečekala jsem sice žádný špatný zprávy,ale víte když voláte někomu do nemocnice, nikdy nemůžete vědět co se dozvíte… a už jen ta skutečnost že je to nemocnice kam voláte a každý nový výsledek může zpečetit váš osud. To je poněkud pitomej pocit. Se ráchal hlavou ve sněhu Sem tam si ďobl, jen ať se napije když nevyluxuje celou pohádkově zasněženou Florestu. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila Erika.
,,Ahoj, tak jak se cítíš?‘‘ spustil hned.
,,Zpomal,nebo ti nebudu rozumět a ještě plácnu nějakou blbost‘‘ zasmála jsem se. ,,Vcelku dobře, jsem unavená to je jasný, dáváme si to s valachem oba slušně, ale žádné bolesti hlavy se nedostavili,ani omdlívání, mžitky před očima,bolest v uchu, nic‘‘ odpověděla jsem mu na otázku.
,,To je super, výsledky tomu odpovídají. Jen nezmínila jsi zvonění v uchu, to je dobrý?‘‘ zeptal se.
,,Máš před sebou rozloženou moji kartu žejo?‘‘ řekla jsem. ,,Jen jednou to bylo z ničeho nic a dvakrát když jsem se probudila v noci,ale hned to přešlo‘‘ odpověděla jsem popravdě.
,,No to nemusí nic znamenat, mě taky občas zvoní v uších‘‘ uklidnil mě Erik. ,,Navíc ještě pořád jsi v léčbě, neskončilas to zanmená že příznaky jsou povoleny,hlavně ty lehký‘‘ řekl povzbudivě. Usmála jsem se a pustila se do vyprávění posledních tří dnů Erikovi. Nezapomněla jsem se mu pochlubit že už bych s Meteorem přeskočila Margaret, což byla slečna s trpasličím syndromem která se mnou asi měsíc sdílela pokoj v nemocnici. Měla něco kolem 123 centimetrů a vždycky ráda poslouchala moje vyprávění o koních, říkala že až budeme mít natrénováno jednou nám udělá živoucí skok. To jsem jí samozřejmě vždy se smíchem zatrhla Erik pak už musel jít tak se rozloučil a já schovala mobil do kapsy. Zamyšleně jsem koukala na Meteora který šel celou dobu vedle mě v absolutním klidu. Měl celou hubu od sněhu pachoelk jeden Jemně do mě šťouchnul čumákem a pak se ohlédl dozadu. Odtamtud se ozývalo ržání koní kteří už se těšili na žrádlo a Meteor zafrkal. ,,No jo hochu,už půjdem zpátky,neboj dostaneš taky krmení‘‘ řekla jsem mu klidným hlasem a otočili jsme to zpátky ke stájím.

kitty+asie: Vranou jsem si odchytila docela snadno – nikam se neotáčela, neodcházela, jen na mě tak koukala. Nasadila jsem jí provazovku, kolem krku jí dala nákrčák, a vedla jí ven. Opět jsme si museli nejprve vyřešit něco málo, co se týkalo pozornosti a osobního prostoru, když kolem mě chtěla projít a vylízt z výběhu doslova přese mě. Chvilku jsme tam zase strávili, oproti včerejšku to už ovšem bylo kratší. Ještě jsme se trochu spravovali cestou po příjezdovce, směrem k lesu, kdy jsme musely řešit i to, že si chtěla pobíhat jen tak všude možně, takže zastavit, počkat, a klást na ní určité nároky, co se týče toho, jak dlouho má vydržet stát. Ne moc velké, ale aby tam aspoň nějaké stání proběhlo. Pak se šlo dál. Jakmile mě předběhla, otočit a zpátky, takže jsem se dostala přes ní a ona se musela otáčet na zadku. A tak jsme to opakovaly až do zblbnutí, dokud nepochopila, že má jít vedle mě a v klidu. Přežvýkla, a šla svižně, ale dodržovala pravidla. „Ano!“ houkla jsem na ní a spokojeně jí podrbala na krku. A protože na cestě se nedalo nic moc dělat, vlezly jsme do lesa. Přelezly jsme příkop, vlezly mezi stromy a chvilku jsme se tu věnovaly slalomu a posilování nožek tím, jak je hezky musela zvedat a dávat pozor. Prolezly jsme takhle na mýtinku, které byla super na malou zastávku. Zastavila jsem, Asie o chvilku později, ale dřív, než se vodítko napjalo, což byl pokrok A já začala zkoušet. Stoupla jsem si k ní z boku, chytila nákrčák tak, jak by asi mohl působit ze sedla, a začala působit zpět. Nejprve jsem ho jen přizvedla, pak posunula ruce lehce dozadu, a pak jsem začala působit stupňovaným tlakem. Míň, trochu víc, víc, a Asie couvá. V ten moment jsem nákrčák pustila, houkla „Ano!“ klika klikrem, co jsem ho měla v ruce, a nabídla jí kokyno. Pak jsme si zopakovaly pravidla pro braní pamlsků – zase kokyno na ruku, a když o něj jeví zájem, ruka se zavírá, když ne, otevírá se. Netrvalo to tak dlouho jako včera, ale pořád je na čem pracovat. Asie nakonec odměnu získala a protože jsem jí nechtěla unudit učením, pokračovaly jsme dál.
Z mýtinky vedla trochu širší stezka, po které se dalo rozeběhnout se. Tak jsme to zkusily. Poposkočila jsem, abych Asii upozornila na změnu, a Asie se vedle mě rozeběhla – pochopitelně trochu rychleji. Takže jsem zastavila, počkala, až se uráčí zastavit rovněž, srovnala si jí zase vedle sebe a zkusily jsme to znovu. Opět s to nepovedlo. Takže zastavit, počkat a znovu. Když jsem neregistrovala žádnou změnu, změnila jsem strategii – když se rozeběhla moc rychle, otočila jsem se a běžela na druhou stranu. Tím se dostala do nepříjemné situace, kdy se musela z toho svižného klusu rychle zastavit a otočit, a to na tom zasněženém povrchu. I tohle nám chvilku zabralo, ale nakonec vedle mě klusala v tom tempu, které jsem si já určila. „Áno!“ pochválila jsem jí, odklikla to a okamžitě jí nabídla kokynko. A aby se neřeklo, tak jsme zase pocvičily couvání – postavila jsem se proti Asii a nejprve pohled, pak řeč těla, mávající ruka, hýbající se lano, lano se hýbe víc, lano postupně rozhoupává karabinu – ne moc – a gesto mrkvovkou. Pochválila jsem jí a opakovala znovu. Takhle jsme to zkusily čtyřikrát, než jsme si znovu zkusily, kdy se bere kokyno. Dala jsem jí ho, teprve když nejevila zájem ani o otevřenou ruku – a odklikla to. Pak jsme ještě párkrát zkusily zacouvání na tlak na nákrčáku – a pokračovaly v cestě. Občas jsme si kousek popoběhly, opravily, že má běhat vedle mě, a ne mě předbíhat a válcovat, a když to bylo v pořádku, tak jsme si i zkusmo přeskočily větev, co ležela přes cestu. Spokojeně jsem vranou pochválila, srovnala jí nákrčák, který se jí sesouval, a pokračovaly jsme dál. Procházely jsme mezi stromy, slalomovaly, čas od času jsem zastavila, zkusila, jestli mě pořád vnímá, a šla dál, a jen tak jsme trávily čas. Vrátily jsme se na původní mýtinku, kde jsme opakovaly tlak na nákrčáku – nejen zacouvat, ale i ohnout krk na jednu a na druhou stranu. Nad tím jsme strávily asi nejdelší dobu, ale Asie už ke konci reagovala krásně – a spokojeně chroustala odměny za správný výsledek  Na Florestu jsme se tak vrátily vymrzlé – tedy já, Asie vypadala spokojeně – ale s dobrým pocitem.

VLOŽENO I DO PK NA ZÁKLADĚ DOMLUVY S CASS

kitty+asie: PROCHÁZKA + PK NA ZÁKLADĚ DOMLUVY S CASS
S Asií jsme si zase hned na začátku ujasnily nějaká ta pravidla co se týče chození za mnou a vnímání mě. Už to ale skoro nebylo potřeba, jen poopravit a mohly jsme jít. Vydaly jsme se zadní branou po hranici lesa a louky. Sníh tady byl povolenější, trochu rozbahněný a tak jsem nechala Asii volit cestu a do jisté míry i tempo – nesměla se ale zdržovat moc a nesměla mě předbíhat. Jinak ať si volí, kudy půjde. Při nejbližší příležitosti jsme zalezly do lesa. Slunce tu svítilo méně a ta trochu sněhu co sem napadla tady držela. Cesta byla užší, Asie musela jít za mnou a já neustále vnímala prověšenost vodítka – jestli se na mě moc nelepí. Pokud mi přišlo že ano, otočila jsem se, zastavila jsem a když byla moc blízko nebo zastavila až v mém osobním prostoru, přišlo cvičení na couvání. Pohled, řeč těla, mávání rukou, mávání vodítkem, větší mávání vodítkem, a už ustupovala. „To je hodná!“ houkla jsem na ní spokojeně, jak se to rychle naučila :3 Spokojeně jsem jí pochválila, otočila se a šly jsme dál. Proplétaly jsme se mezi stromy, musela na mě dávat pozor, zároveň hezky zvedat nožky a čas od času jsme zastavily a procvičily kokyno. Otevřená ruka s pamlskem, která se zavřela, jakmile na něj Asie zaměřila svojí pozornost. Cvičily jsme to teprve poslední tři dny, ale chytala to velmi rychle a teď už během chviličky pamlsek naprosto ignorovala, načež jsem klikla a ona si pamlsek spokojeně vzala. Spojuje si už i zvuk s odměnou, no to je miláček :3 Spokojeně jsem jí pochválila a pokračovaly jsme v cestě dál.
Prošly jsme tímto způsobem až na druhý okraj lesa, kudy vedla nádherná široká cvalovka. Samozřejmě jsme cválat nehodlaly – já jen chytila konec vodítka do ruky, stoupla si vedle Asie tak, abych měla jednu ruku přes ní a mohla držet nákrčák o trochu lépe. Chvilku jsme takhle jenom šly, zatímco jsem Asii spokojeně podporovala hlasem – trochu nechápala, co v téhle pozici dělám – a když už si dopředu vykračovala dostatečně spokojeně, vyvinula jsem tlak nákrčákem na krk. Postupně, stupňovaně a když mi přišlo, že bych musela už zabrat moc, zastavila jsem. V důsledku předchozích cvičení na to Asie reagovala hned. Kliknout jsem nemohla, houkla jsem jen „Ánoo“, což znala jako pochvalu a nabídla jí pamlsek. Šly jsme dál a opět jsem začala vyvíjet tlak, zvětšovat ho, dávkovala ho postupně a pak zastavila. Napotřetí už zastavila na tlak – zdálo se, že je prostě zmatená z toho, že já jdu dál vedle ní. Když pochopila, že má zastavovat i přesto, šlo to velmi rychle – koneckonců nákrčák už znala. Takže jsem tohle cvičení ukončila, ať se moc nenudíme, pustila nákrčák, spokojeně vranou podrbala a pak se rozešla a rozeběhla. Asie hodila hlavou, odfrkla si a rozeběhla se vedle mě. Během třiceti metrů už se posouvala moc přede mě, takže jsem zastavila – hezky posunout pánev, lopatky dozadu, řeč těla. Asie zastavila velmi brzo po mě a já jí opět donutila zacouvat, vrátit se ke mně a zase jsme se rozeběhly. Opět se mě pokoušela předběhnout, takže zase zastavit a zacouvat a pokračujeme. Tímhle stylem jsme proběhly celou část cesty, která se svíjela postupně do lesa. Obě jsme se trochu zafuněly, když jsme z široké cesty odbočovaly na trochu menší, do které zasahovaly i různé větve. Chvilku jsme si jen tak vykračovaly, a pak jsme zase zastavily, zkusily braní kokyna, které Asie chápala čím dál tím lépe, občas jsme zkusily to zacouvání a pak jsem se rozhodla přistoupit k novému cvičení. Asii jsem zastavila, stoupla si čelem k nákrčáku, chytila nákrčák na jednom místě nahoře, lehce na stranu, a začala působit, stále nahoře, směrem k sobě. Nejprve blíž, pak tahám víc k sobě, a víc, tlak stupňuji, a když už mi přijde moc velký, pomůžu si parelkou – a Asie otáčí hlavu směrem ke mně. Stále držím, a teprve když přežvýkne a povolí v týle, kliknu, dávám kokyno. Zkusíme to druhé na druhou stranu a pak pracujeme na snížení hlavy. Chci jí naučit na úplně nový pokyn, takže vezmu mrkvovku a poťukávám na začátek kohoutku, jen pár vteřin – pravidelné, jasné ťukání, které ale není nijak nepříjemné. Posléze si pomůžu tlakem na ohlávku, nepřestávám ťukat a působím směrem dolu. Jen lehce, pak trochu přidám, hlava je dole a já přestávám klepat, kliknu a dám kokynko. Tohle celé vyzkoušíme ještě dvakrát a pokračujeme dál. Dostáváme se hloubš mezi stromy, cesta se ztrácí a tak musíme obě dvě dávat pozor jak a kam šlapeme – takže skvělá příležitost pro Asii dostat se mi do osobního prostoru. To jí samozřejmě nedovoluji a odkazuji jí zpátky do patříčných míst. Vylezly jsme na příjezdové cestě Floresty, já se zařadila před Asii a soustředila se na to, aby se mě nesnažila předbíhat. Vracíme se na Florestu ne tak vymrzlé jako obvykle O něco se oteplilo a nebyly jsme venku tak dlouho – ale tím líp. Asii rovnou odvedu do výběhu, sundám jí ohlávku a doufám že bez Nabera nebude svoje spoluvýběžníky moc otravovat.

kitty+asie: PROCHÁZKA VLOŽENÁ I DO PK JSEM DOMLUVENÁ S CASS
Asii jsem nasadila parelku, cvakla jí na lano a vyváděla jí z výběhu ven. Už skoro nebylo potřeba opravovat nic co se týče jejího draní se dopředu když jsme procházely branou, ačkoliv když jsem za námi zavírala, bylo znát, kolik má energie. Nejvyšší čas začít dělat něco fyzicky náročnějšího, než jen chodit na procházky.
Zabočily jsme rovnou kolem výběhů, ale ze vzdálenější strany, do lesa. Zalezli jsme na úzkou cestičku, která byla teď, jak sníh tál, slušně rozbahněná a bylo třeba dobře volit kroky, pokud člověk nechtěl uklouznout. Potřebovala jsem proto jít před Asií bez toho, aby mi lezla do osobního prostoru, předbíhala mě a cpala se na mě. Celou dobu jsem se proto kromě moudře zvolených kroků soustředila i na to, jak je za mnou prověšené lano, jestli nejde moc ke mně a nebo naopak, jestli se příliš nezdržuje. Párkrát jsem jí poopravit musela, a to jsem vždy zastavila a cvičila couvání – pohled, řeč těla, gesto, houpání vodítkem, výraznější houpání vodítkem a to už couvala. „To je hodná holka!“ pochválila jsem jí, podrbala jí na krku a pak jsme šly dál. Po pár takových opraveních se srovnala, vykračovala si vlastním tempem a nijak mě neřešila, jen mě následovala a přitom si občas uždíbla nějakou větvičku, co jí rostla v cestě.
Po téhle cestičce jsme se napojili na širší afaltku, takže jsme mohly začít pracovat i trochu jinak. Stoupla jsem si vedle Asie a začaly jsme procvičovat zastavení na tlak nákrčákem. Nejprve potřebovala připomenout, že má zastavovat, i když jdu já vedle ní, ale pak reagovala už hezky – jak říkám, nákrčák už koneckonců znala. Přesto jsem chtěla tyhle pomůcky zjemnit. Cesta se zavinula do kopce a zalezla opět do lesa – kde se z asfaltky stala normální široká lesní cesta. To jsem nikdy moc nechápala, ale tak, prostestovat nebudu. Naopak se nám to hodilo, Asie reagovala na zastavení nákrčákem hezky, tak jsme se teď mohly trochu proběhnout. Pustila jsem nákrčák, chytila si lépe parelliho lano a vyhoupla se hezky výrazně, aby viděla, že se rozbíhám. Naklusala vedle mě a já si zase hlídala, aby se přizpůsobovala ona mě, nijak mě nepředbíhala a nevytlačovala mě. Pokud mě předběhla, otočila jsem se na druhou stranu, takže se musela fešanda otočit na zadku, a běžet za mnou – dostala se tak zase za mě a navíc se jí do toho dostal ne úplně nenáročný obrat. Tímhle způsobem se začala klidnit, ale dost jsme se obě zafuněly, než jsem byla s výsledkem spokojená a nechala jí vedle sebe kratší úsek v klidu běžet. Vyvarovala jsem se tomu, chtít po ní moc. Spokojeně jsem jí na konci podrbala, zastavily jsme a chvilku jen tak stály, drbaly, a užívaly si jedna druhé.
O kousek výš se na cestě začaly objevovat čím dál tím častěji čím dál tím větší kameny, nic hrozného, ale na klus už by to nebylo. Pro jistotu. Takže jsme si vykračovaly bok po boku, já si pořá hlídala, aby dodržovala daná pravidla, ale vranka se už je nějak ani nesnažila porušovat – a to mi dělalo radost. Občas jsem si zkusila zastavit na nákrčák, pak jsem jí na něj nechala i zacouvat, a zkoušely jsme ohýbání a snižování hlavy na rytmické poklepání před kohoutkem. Vždycky jsme to zkusily a když se zadařilo, přišlo kliknutí, to už si Asie sáhla po odměně, a šly jsme dál. Pak zase zastavit, zkusit, a dál. Opatrně jsem jí to dávkovala, dávala jsem jí čas, ať nové informace zpracuje. Po levé straně se nám otevřela louka, ta, co se rozkládá přímo za Florestou, u hlavní brány, ale my pokračovaly estou co vedla u lesa. Čas od času jsme si teď mohly i zase popoběhnout, zastavit, zkusit zacouvat, ať už na nákrčák nebo na víření vodítka, zkusit ohýbání a tak podobně. Na Florestu jsme se pak vracely loukou napříč. To nám pochopitelně poskytlo rušivý element, takže jsme mohly opakovat základy vodění a neřešit nic nového. Měnila jsem směr, zastavovala, upoutávala Asiinu pozornost a různými cvičeními jí vysvětlovala, že když já jdu krokem a neřeknu jí jinak, tak ona jde krokem u mě a nikam se nesnaží utéct. Chvilku to trvalo, nakonec jsme se na tom ale shodly a na Florestu jsme se vracely obě v dobrém rozmaru. Rovnou jsem jí zavedla do výběhu, sundala jí ohlávku a sama jsem šla uklidit cajky a na oběd.

cassie + gentleman: STEJNĚ JAKO KITTY - PÉČE A PK DOHROMADY

,, Vraťte se v celku,“ zavolala za námi Sue, kdy kolem ní poskakovala fenka. V ruce jsem svírala čip a mířila si to k hlavní bráně. Hnědák měl zdviženou hlavu, rozhlížel se kolem a frkal. Nesl se jako pán a energicky kráčel vedle mě. Dobrá nálada jen z něj zářila. Měl na sobě deku, aby mi neprochladl, plánovala jsem něco málo dělat, ale dneska nebyla až taková zima, přesto to stačilo.
,, Včera si nemohl mít lepší náladu?“ usmála jsem se, pohladila ho po krku, kdy příjemně hřál. Já sama byla oblečená tepleji, protože ještě pořád nebylo teplo, ale pěkná zima. Já si na nic nestěžovala. Klidně bych jela na hory. Dávala jsem pozor, kam šlapu a také kam jdu s hřebcem. Nestála jsem o to, aby mu to podjelo, stejně jako Naberusovi. Jeho hravá povaha se mu dost vymstila a valach má teď problémy. A o ty jsem rozhodně nestála. Po cestě jsme zabočili směrem do lesa. Bude tam o něco chladněji, ale to vůbec nevadilo. Zadívala jsem se na čas a rozmýšlela si naší trasu. ,, Je pěkně co,“ usmála se na hřebce po mém boku.
Začal mě předhánět, až se na něj podívala, ale zastavila jsem, kdy se mu to moc nelíbilo, přesto zastavil, dal uši dozadu a pohlédl na mě.
,, Pomalu, nikam nespěcháme chlapče,“ upozornila jsem ho, držela jsem vodítko, avšak rozešla jsem se kupředu – opět mě předběhl, až jsem si povzdechla, ale zastavila se znova. ,, Stůj,“ řekla jsem mu, zastříhal ušima a zastavil se, pohladila jsem ho mezi ušima a na krku s pochvalnými slovy. Kolem bylo ticho. Zkusili jsme to tedy na podruhé. Hřebec očividně pochopil, i když jeho výraz mluvil za vše – sakra ho štvu. Pokračovaly jsme po cestě, vodítko jsem mu nechala volnější. Sklonil si hlavu směrem k zemi a přešel více na stranu, kde byl sníh. Ušklíbla jsem se, avšak rozešla se přímo do lesa, kde byli stromy dost daleko od sebe, tudíž ideální na motání se mezi nimi. Vyskočila jsem na menší kopec, hřebec šel samozřejmě sebou. Čumák u země, zkoumal sníh, který už znal, hrábl si do něj a zafrkal, ale vedla jsem ho mezi stromy. Kroužila s nimi, abych se trochu naohýbal. Jednou se rozhodl, že to vezme jinou cestou, avšak měl smůlu. Hezky jsem si ho zavedla cestou, kterou jsem chtěla a prošli celý les až na cestu do mírného kopce. Odtamtud bychom se měli dostat na místo, kam potřebuji. Nebo spíše chtěla jít. Na menší louku.
Louka byla menší, mezi stromy, ale to vůbec nevadilo. Dovedla jsem hřebce do jejího středu, kde jsem se zastavila. Vzala jsem si delší vodítko. Sníh zde byl o něco vyšší, takže se bude hnědák pěkně namáhat, alespoň trochu a chtěla jsem vyzkoušet něco málo z PK. Něco si připomenout.
,, Tak dobře miláčku,“ usmála jsem se. Neměla jsem u sebe tušírku nic, tudíž se budu muset spolehnout na jiné věci. ,, Couvej,“ řekla jsem mu, udělala jsem jeden krok k němu, poté další a dívala se na něj. ,, Couvej,“ zopakovala jsem znova a zřetelněji. Hřebec zvedl hlavu, ale zacouval o dva kroky zpátky. Pochválila jsem ho. Přešla jsem k jeho boku, pěkně zepředu, na místo, kde byli jeho slabiny a velmi opatrně přitlačila na to místo. Stálý tlak, který jsem pomalu zvětšovala, podle toho, jak hnědák reagoval. Chvíli mu to trvalo, ale poté ustoupil předkem do strany.
,, Tak šikovný,“ usmál jsem se, pořádně ho pochvalně podrbala a zkusila to z druhé strany. Ve sněhu se musel více snažit, zvedat nohy, což mu asi moc nevyhovovalo. Pochválila jsem ho znova. On si spokojeně odfrkl, otřel se mi o ruku, kdy jsem se usmála. Zahrabal kopytem do země a chtěl sklonit hlavu, kdy jsem mu to zakázala, až jsem si uvědomila jednu chybu. Předtím mu to dovolila.
,, Jsem to, ale pako co? Promiň zlatíčko,“ omluvila jsem se mu, podrbala ho mezi ušima a podívala se na menší louku. ,, Tak pojď, klus,“ zavelela jsem a sama se rozeběhla sněhem. Vážně to moc nešlo, běhalo se mi v tom hůře a ještě hůře než hřebcovi. Zvedal více nohy, ale s nadšením klusal vedle mě, sledovala jsem ho.
,, Stát,“ řekla mu – zastavila jsem se také. Hřebec mě předběhl, sklopil uši a otočil se ke mně bokem, kdy jsem si ho opravila, postavila si ho na místo, kde měl stát a znova se rozeběhla s povelem klus a klusali jsme kolem. ,, Stát!“ řekla znova, jasně a zřetelně. Hřebec znova předběhl a tenhle proces jsme zopakovali několikrát, dokud nezastavil vedle mě, jak jsem chtěla. Přišla velká pochvala.
,, Tak znova, couvej,“ postavila se proti hnědákovi. Netvářil se na mě už tak otráveně, jako předtím, hezky si zacouval. Bylo pěkné si procvičit něco z PK, připomenout si to. Je to sice zdráhavý, protože to nedělal trochu déle a nereaguje tak pěkně jako předtím, ale to se dá lehce napravit. Poté jsem vyzkoušela poslední věc.
,, Tak na kruh,“ usmála jsem se, hlavu jsem mu nastavila za pomocí ohlávky ve směru, ve kterém jsem chtěla, aby šel. Neměla jsem u sebe bičík a pro klacek se mi nechtělo, tudíž jsem využila něco i z napojení, zadívala se mu na místo mezi ušima a krkem a šla více na jeho záď. Gentleman se na mě podíval. Asi dělal, že nechápe nebo se mu nechtělo. Zůstávali po nás ve sněhu pěkný stopy. ,, Krok,“ mlaskla jsem rázně, hřebec se rozešel na kruhu, kdy jsem se pousmála a sama jsem si dělala uprostřed malý kruh. Takhle na něj uvidím a je hloupé stát na místě a otáčet si za ním hlavu, takto jsem ho následovala. ,, Hodný,“ usmála jsem se. Po kruhu, zkusila s ním na chvíli klus.
,, Klus, jdeme,“ mlaskla jsem, podívala se, jestli nemám něco po ruce, ale lehce jsem tleskla a znova řekla klus, velmi rázně a hlasitě. Hřebec se rozklusal – zvedal mi pěkně nožky, nesnažil se to flákat. I pro něj to bylo možná tak pohodlnější.
,, Hooodný,“ usmála se, avšak lehce jsem klesala hlasem s hlasovou pobídkou krok, Genty zareagoval, přešel mi do kroku, opět velká pochvala a to samé vyzkoušela na druhou ruku; opět jen krátce. ,, Ty jsi, ale šikovný kluk co?“ dala mu pusu na čumák. Naposledy zacouvat a ustoupit zadkem a předkem a měli jsme to za sebou. Více jsem ho nechtěla zatěžovat a z louky jsme se rozešly zpátky na Florestu větším obloukem, kdy to bude tak akorát. Vyfotila jsem si i hnědáka, když mu dovolila, aby si sklonil čumák ke sněhu, poslala jsem to Allenovi a Jennifer.
,, Ten sníh se ti líbí že?“ řekla jsem mu, pousmála jsem se. Hubu jsem si rozbila skoro já. Šlápla jsem totiž na dost blbé místo. Na Florestu jsme se vrátili tak za 45 minut, možná více, možná méně, ale tak nějak jsem ten čas odhadla. Sue na nás mávla a my šli do stáje.

izzy+meteor: PROCHÁZKA PO AREÁLE JAKO ODREAGOVÁNÍ BĚHEM UČENÍ TRIKU
,,Kam se vydáme na prochajdu co?‘‘ zeptala jsem se Tikouše když jsme vycházeli ven z kruhovky. Valach nevypadal že by mi chtěl odpovědět takže jsem to prostě vzala směrem k venkovní jízdárně. Sluníčko pěkně šajnilo a všehno vypadalo tak nějak jarněji. Já si dneska dokonce vzala míň vrstev a teď jsem měla vyhrnuté rukávy od mikiny,přestože mi byla přece jen trošku zima Najednou mi zapípala kapsa a já málem nadskočila úlekem. To se Tikovi nelíbilo a připlácnul uši k hlavě připraven ochránit nás oba před jakýmkoliv nebezpečím,jenže žádný neviděl. Bylo to zvláštní vidět ho s těma ušima vzadu. Vypadal trošku hrůzostrašně,nedělal to často takže jsem nebyla vůbec zvyklá Vytáhla jsem mobil z kapsy a vypla zvuk. Bylo to jen nějaký pitomý upozornění ani nevím čeho. Poslední dobou to pípá pořád.
Kráčeli jsme si s Metem po rozbahněný trávě a pod nohama nám to hrozně čvachtalo. Mě z toho běhal mráz po zádech. Všichni se mi kvůli tomu vždycky hrozně smáli Ani nevím jak jsem k tomu přišla, ale myslím že to se mnou bylo asi odjakživa. Jakkákoliv nasáklá mokrát podložka, houbička cokoliv co se ždímalo, jen ta myšlenka toho mi dělala špatně. Proto jsem Tika radši zavedla zpátky na cetu která byla sice rozblácená ale nečvachtala,jediné to štěstí. Jenže cesta končila u vchodu na venkovní jízdárnu.
,,Co teď Tiki,přece tu jen tak nebudem stát. A na tu trávu už mě nikdo nedostane!‘‘ řekla jsem s odhodláním nenechat se na trávu zlákat ani za milion. Otočila jsem se s Metym čelem vzad a vzala ho na krátkou procházku kolem venkovní kruhovky. Tam byla taky hliněná cestička takže jsem se nemusela bát čvachtání. Mety i já jsme si sluníčko užívali a schválně chodili tam kde svítilo pomaleji než ve stínu Nakonec jsem se ale přece jen přesvědčila zavést Tika zpět do kruhovky a zkusit ještě jednou, naposledy ten luk, ať to máme fakt procvičený a umíme to.

jennifer+galaxie: Galaxie frkla a já se po ní podívala. Usmála jsem se a otevřela zadní bránu, kdy jsme jí s Galaxkou prošly. Zavřela jsem za námi. ,,Ty vade, celý týden bylo tolik sněhu a najednou tu zase není nic a je tu plno bláta, to je hnus, viď,“ podrbala jsem hnědku a ta s odfrkem mi to potvrdila Zasmála jsem se a podívala se na cestu kolem Azulu. Vzala jsem hnědku po ní, jelikož byla vyšlapaná a nebyla na ní tolik bláta jako na cestě, která vedla k lesu. ,,Nedáme si nějaký týden? Bylo by to fajn,“ usmála jsem se, podrbala hnědku a vedla ji po cestě, kdy šla kobylka kousek a mnou, abych nešla v té vysoké trávě po levé ruce. Galaxie ke mně natáhla hlavu a postrčila mě do ramene. ,,Hele, co je?“ ušklíbla jsem se a zastavila, kdy jsem ji nechala couvnout a zase jsme šly. Galaxie pofrkala a já se usmála a podrbala ji na kštici. Gal frkla a šla dál za mnou. Já se jen pousmála a sledovala cestu před námi. Šly jsme k Perlovce a pak jsem chtěla vzít hnědku na louku, aby se trochu napásla. Most nebude klouzat a tím líp. Podívala jsem se ke krmítku a sáhla si do kapes, kde jsem měla několik slunečnicových semínek. Pustila jsem vodítko, mrkla na hnědku a odešla ke krmítku, kam jsem nasypala trochu zrníček a vrátila se k hnědce, která měla sníženou hlavu a sledovala mě. Když jsem přišla, hrábla kopytem a frkla. Usmála jsem se a sáhla do kapes, odkud jsem vytáhla mandarinku. Rozloupala jsem ji, vyhodila kůrku a nabídla hnědce dva půlměsíčky. Zafrkala a pohodila párkrát hlavou, až jsem se zasmála a vzala pevně vodítko do rukou a pomalu jedla mandarinku, kdy jsme vyrazily na cestu. Hnědka na mě natáhla hlavu a její pysky začaly šmátrat po mandarince. ,,Hele ty potvoro hnědá,“ zasmála jsem se, ale dala hnědce čtvrtku mandarinky a dala jí pusu. ,,Hubana!“ řekla jsem a hnědka mi dala krásnou pusinku. Pochválila jsem ji a došly jsme k Perlovce. Dojedly jsme společnými silami mandarinku a hnědka frkla a vešla na most první. ,,Ne,“ řekla jsem rázně a začala ukazováčkem kývat směrem k prsoum. Gal frkla a couvala, až jsem přestala, pochválila ji a šla na most, kdy se hnědka za mnou rozešla. Došly jsme společně na palouk, kde jsem Gal popustila vodítko, podrbala ji a nechala ji, aby se pěkně pořádně napásla. Tedy, ne že by se nepásla doma ve výběhu, ale procházka je procházka Navíc Gal měla tenhle týden docela perný, ale zvyká si dobře, je to pro její dobro, aby nezahálela a nezapadla někam do nižších stupínků, jako když jsem ji dostala na starosti. Byla jsem šťastná, když jsem sledovala naše společné kroky, které směřovaly k jednomu společnému cíli – Zlepšovat se navzájem ve všem, co se nám postaví do cesty. Sedmý level nám zatím stačil, ale brzy se dáme na cestu do osmého a to bude teprve velká makačka, musíme se na to připravit dost nervově. Podívala jsem se hnědce na čelo a ta zvedla hlavinku, frkla a já s úsměvem dala hlavu do jejího kožíšku na hřbetě. ,,Jdeme,“ mlaskla jsem po chvilce a usmála se. Gal zvedla hlavu, frkla a šla za mnou. Podrbala jsem ji a usmála se. Vzaly jsme to zase zpět přes Perlovku a po chvilce byly zase u Florestovského areálu, já otevřela zadní bránu, prošly jsme a já za námi zavřela. Pohladila jsem hnědku, mávla na Sue a s úsměvem došla až do stáje.

jennifer+galaxie: Týden objevů 1/2
Mávla jsem na Sue a v ruce držela plánek a hnědčino vodítko. Plánek jsem dala do kapes, zatím jej nepotřebuji. Přemýšlela jsem, co budeme dělat a co je naší náplní dnešní práce. Galaxie měla uzdečku, které jsem odepla otěže, tudíž jsem měla mezi udidly provlečené vodítko, kdy se karabina zacvakla na druhé straně. Podrbala jsem hnědku a mlaskla. Šly jsme ven z areálu a podívala se na mapku. Skousla jsem ret, zavřela za námi a Galaxie frkla a dívala se kolem sebe a byla zvědavá, co se bude dít. Nechala jsem hnědce povolený nánosník, aby mohla pak žvýkat pamlsky. Šly jsme spolu po jedné cestě, kterou jsem jednou jela k Loutně, nepůjdeme rovnou k ní, ale jen tak po ní kousek. Sledovala jsem stromy, kdy se podívala na jeden obzvláště pěkný, nakreslila si ho na mapu a vysledovala, jestli tu nejsou kříže, že by ho měli porazit. Ono se řekne, zakresli stromy, ale bude to strom k poražení a já jsem slušně v háji Zakreslila jsem si k tomu stromu ještě další tři, které nevypadaly zle a zadívala se i na placatý balvánek, který sloužil jako nějaké posezení, ale vypadalo to spíše tak, že tu nikdo nikdy neseděl. Byl tam mech a houby – prašivky ušklíbla jsem se a zakreslila i jej, protože se to bude hodit pro nasedání. Galaxii jsem uvázala u stromu, který byl pěkný a nevypadal hrozně. Rozložila jsem mapu, podrbala se na hlavě, usmála se, pohladila hnědku a pomalu se vzdalovala. Galaxie frkla a hrábla kopytem. ,,Já se vrátám holčičko, to se neboj,“ usmála jsem se a pískáním s hnědkou dále komunikovala a občas na ni zavolala. Nešla jsem daleko, jen jsem došla k menšímu potůčku. ,,Hele, tohle vidím tady poprvé,“ řekla jsem šťastně a hned začala zakreslovat potůček. Vrátila jsem se ke Galaxii, pochválila ji, podrbala a odvázala s nabídnutím pamlsku. ,,Jdeme se podívat podél potůčku,“ usmála jsem se, hnědka frkla a následovala mě. Potůček končil zřejmě do nějaké menší jeskyně, nebo spíše štoly. Došly jsme tam i s Galaxií. Podívala jsem se na to spokojeně a zakreslila to. ,,Tady je pěkné prostředí, nemyslíš?“ usmála jsem se a podívala se ke stromu, kde jsem Gal zavázala, pohladila ji. Hnědka natáhla hlavu k trávě a s odfrknutím si uzobla stébélko Usmála jsem se a mluvila na ní. Zatím jsem šla kousek od ní, vzala klacek a vrátila se zpět, kdy jsem hnědku pochválila, pohladila a ukázala krásný klacík. Hnědka frkla, vzala ho do huby a já se zasmála. Odvázala jsem ji a Gal klacek jednoduše odhodila. ,,Takhle odhodit svoji hračku, že se nestydíš broučku,“ zasmála jsem se a Galaxie zafrkala a sklonila hlavu k trávě, kdy jsem se spokojeně usmála. ,,Kam půjdeme dalej? Co kdybychom se podívaly kousek dál,“ usmála jsem se, podrbala hnědku a šly jsme spolu zpět na cestu, kde jsme odbočily a já vzala hnědku mezi stromy, kdy jsme se mezi nimi propletly a dostaly se na pěkný palouček. Pohotově jsem ho zakreslila do velkého plánku a spokojeně se usmála. ,,Máme toho docela dost hodně, na to že jsme venku první den,“ zasmála jsem se, zapsala si palouk a podívala se na spadlý kmen stromu přímo rovnou do palouku. ,,Hmm, to nevypadá špatně,“ usmála jsem se šťastně a zapsala to, protože tohle jinak snad ani nešlo nezapsat. Podívala jsem se na hnědku, nechala ji ustoupit předkem a pohladila ji po krku a pousmála se. ,,Je tu nádherně, až se mi odtud nechce jít, ale nemůžeme tu být delší dobu, než hodinu, když jsem řekla Sue, že jdeme na půl hodiny,“ usmála jsem se a šla s hnědkou zpět na cestu. ,,Myslím, že se nám tohle dneska povedlo, co myslíš, Galuše?“ usmála jsem se, kdy hnědka zafrkala a podívala se kolem sebe. Usmála jsem se, nabídla pamlsek, pohladila a sledovala cestu kolem nás. ,,Úžasné prostředí, příště prozkoumáme cestu dál, ale dnes tohle stačí ze země, protože mě by bolely asi brzo nohy, protože nemám vůbec kondici,“ zasmála jsem se a zarděla se. Asi vezmu hnědku někdy na cvalovku a proběhnu se tam s ní pěšky a ona půjde na ohlávce vedle mě, protože jinak bych asi kondici vůbec nenabrala a takhle to bude tak akorát. Podívala jsem se na hnědku, pohladila ji a otevřela bránu. Mávla jsem na Sue, když vedla zrovna Daria a zavřela za námi bránu. Darie zvedl hlavu a sledoval Galaxii, ale Sue ho ostře napomenula a vedla do výběhu, kdy jsem se pousmála a šla s hnědkou poklidně do stáje.

lia a charakter: VYKOROKOVÁNÍ PO JÍZDĚ (PO AREÁLU)
Vyšla jsem s nasedlaným valáškem ven, Terry se překvapeně rozhlížel, no jo poprvé se sedlem venku, ale jen po areálu. Zastavila jsem si ho, vložila levou nohu do třmenu, levou rukou se držela přední rozsochy a přidržovala si otěže, pravou nohou se odrazila a vyhoupla se do sedla. Pravou nohu jsem vsunula do třmenu, jemně Terryho pobídla a rovnou přitlačila levou holeň a pravou posunula za podbřišník, rameno na stejné straně posunula dopředu a pohrála si s otěžemi. Terry svižně vykročil, byl zaujatý, překvapivě se rozhlížel.
,,No, jo. Příští týden děláme level, tak se na to připrav,“ upozornila jsem valáška, který zafrkal a zvě-davě si prohlížel místo, kde v teplejších obdobích bývalo posezení. Já však vyrazila rovně, jako bych mířila k venkovní jízdárně, ale před tím ho zatočila na kolbiště, kde jsme ještě před několika dny dováděli ve sněhu – ten byl pryč. Terrymu vlála hříva v lehkém větříku, který s sebou přinášel jemnou vůni jara, do něhož však podle kalendáře bylo daleko.
,,Hodný, kluk,“ poplácala jsem valacha pokrku a zamířila přes kolbiště na cestičku, která vedla okolo trenažeru.
,,Já vím, že se těšíš, až budeme chodit ven, jenže to si ještě chvilku počkáš,“ překvapilo mě, jak se Charlie venku pod sedlem změnil, venku jsem ho měla na Hubertu, jenže to jsme byli zařazení za Impulsem a Charlieho zvědavost evidentně probouzela samota. Od výběhů se ozvalo táhlé zaržání, na které Charlie odpověděl a otočil se směrem k výběhům. Lisa vyváděla právě z kolotoče Lady.
,,Liso?! Počkej prosím!“ houkla jsem na ni a Lisa se s Lady zastavila a počkala, až k nim dojdeme.
,,Mohla bys, prosím Charlieho dneska po obědě ostříhat?“
,,Klidně, čekala jsem, kdy s tím někdo přijde. Co takhle druhá hodina u uvaziště u haly?“ zeptala se.
,,Dobře, budeme tam. Děkuju moc,“ přikývla jsem.
,,Není vůbec za co,“ usmála se Lisa a odvedla Lady, která se do té chvíle očichávala s Charliem. Ten teď zafrkal a zastříhal ušima.
,,Pojď my jsme ještě neskončili,“ upozornila jsem hnědáka a pomocí pomůcek ho otočila a pokračovala k odbočce, jenž vedla ke kruhovce. Tam jsem také zatočila a o chvilku později jsme se ponořili do stínu holých stromů, které nad námi šustili svými větvemi.
,,Těším se na jaro, až si spolu někam do přírody vyjedeme,“ zamumlala jsem a stále zaujatý Terry souhlasně zafrkal.
,,Poslyš, nejsi dneska nějaký upovídaný?“ usmála jsem se. Terry automaticky šel po cestě okolo kruhovky. Zastavila jsem ho u výběhu s gumou na přirozenou komunikaci. Charlie zaflámoval s našpicovanýma ušima, napjatý jako struna.
,,Tak pojď,“ pobídla jsem Terryho a otočila ho zpět k další odbočce. Jen tahle krátká procházka bylo skvělé odreagování, ta atmosféra… Zatočila jsem Terryho k odbočce a znovu doprava, postupně jsme se vraceli domů. Prošli jsme zase okolo místa, kde bývalo posezení a zabočila doprava před vchod do budovy. Zastavila jsem si ho a sesedla.
,,S tebou si venku ještě užiju, co?“ usmála jsem se a povolila podbřišník, vytáhla třmeny a rozepnula nánosník.
,,Tak pojď,“ mlaskla jsem a zavedla hnědáka dovnitř.

jennifer+galaxie: Týden objevů 2/2
Galaxie frkla, včera jsme šly na uzdečce, dneska jdeme na parelce a dlouhém vodítku. ,,V kolik se vrátíte?“ ozval se za námi hlas. Otočila jsem se, ustoupila před Sophie, která vedla Shaka a podívala se na hrneček v rukou trenéra. ,,Do hodiny jsme zpět, nejdeme daleko,“ usmála jsem se na Jasona. ,,Dobře, Sue to ví?“ ,,Jasně že jo,“ usmála jsem se a trenér zamíchal tekutinu v hrnečku a mávl mi. Já se usmála a kývla. Galaxie frkla a natáhla hlavu. Usmála jsem se a vytáhla mapu, kdy jsem mrkla, jak daleko to s naší mapou vypadá. Dala jsem mapu do kapes a otevřela si bránu. Galaxie prošla společně se mnou a já za námi zavřela a šla na cestu, kterou jsme šly včera. Podívala jsem se směrem k protékajícímu potůčku, který končil ve štole. Dál od štoly byla ona odbočka na krásný palouk se spadlým stromem. Na ten palouk se dalo dostat i ze sedla a já věřila, že sem zavítáme i jednou ze sedla za účelem skočení toho spadlého kmene. Nyní jsem ale šla dál po cestě a neodbočila. Hnědka našpicovala uši a já viděla pak nějakou další odbočku, která byla prostorná a celkem pěkně udržovaná. ,,Jdeme prozkoumat,“ usmála jsem se, vytáhla mapu, rozložila ji, kdy Gal natáhla hlavu k mapě a frkla. ,,Není k žrádlu, už jsem ti to řekla,“ zasmála jsem se a šly jsme cestou, kdy jsem to nečekala, ale objevily jsme se na onom palouku, ale na druhé straně. ,,Tahle cesta je bezva!“ usmála jsem se spokojeně. ,,Tady ten palouk se dá přecválat a pak se tude dá pokračovat v cestě, no není to bezva?“ usmála jsem se, pohladila hnědku a usmála se. Gal frkla, pohodila hlavou a já se usmála. Zakreslila jsem si cestu a pak i dva pěkné stromy s balvanem. K jednomu stromu jsem hnědku uvázala, podrbala ji a mluvila na ni. Šla jsem dál a dál od ní, aby mě neviděla, ale já ji viděla. Galaxie frkla, hrábla kopytem, rozhlédla se a já se schovala za velký buk. Galaxie mě neviděla, začala ožužlávat vodítko, potřásla hlavou, zafrkala a jemně poržála. Usmála jsem se, objevila se zpoza stromu po chvilce a usmála se. ,,Ahoj brouku,“ zasmála jsem se a Galaxie zahrabala kopytem do země. ,,Musíš si zvykat na to!“ Zasmála jsem se a pohladila ji po krku a dala pusinku. Galy se natáhla pro stébelko trávy a já ji odvázala. ,,Galí,“ řekla jsem líbezně, kdy se na mě hnědka podívala, odfrkla si a já se usmála a pohladila ji. Podrbala jsem ji na kohoutku a usmála se. Vyrazily jsme spolu zase na cestu, kdy jsem si dala mapu do kapsy. Šly jsme spolu dál, nechtěla jsem to brát zase tolik daleko, proto jsem odbočila s hnědkou z cesty a sledovala své okolí. Galaxie natáhla hlavu a rozšířily se jí nozdry. Usmála jsem se, podrbala ji a podívala se směrem k louce, která se rozkládala po naší pravé straně, jelikož jsme vyšly ven z lesa. Pousmála jsem se, pohladila hnědku a podívala se kolem sebe. Bylo tu tolik pěkných stromů, zahleděla jsem se i na spadlé kmeny, vypadaly celkem opracovaně. ,,Že by to tu někdo měl na skoky?“ usmála jsem se spokojeně, Gal frkla a já se rozešla k jednomu z kmenů, popískla a popustila vodítko. Gal frkla a sklonila hlavu k trávě. Sedla jsem si a vzala propisku a mapu. Začala jsem si zakreslovat jednotlivé poznatky a i ty tři kmeny tady. Byla jsem happy jak dva greppy Nechala jsem hnědku ještě chvilku se pást, nikam jsme nepospíchaly, i když jsem řekla, že se vrátíme brzo – no, asi bychom měly jít Popískla jsem a zvedla se. Gal frkla, oklepala hlavu a zvedla ji. Začala mi přejíždět pysky po bundě. ,,Hele ty! Koukej, jak jsem špinavá!“ ohradila jsem se a nechala hnědku pohledem a kýváním ukazováčku zacouvat. Povzdechla jsem si a podívala se na bundu. ,,Můžu prát, ty jsi trdlo,“ povzdechla jsem si a zasmála se. Mlaskla jsem a rozešla se s hnědkou. Podrbala jsem ji na kohoutku a šly jsme spolu zpět do lesa. Schovala jsem mapu a byla spokojená, kolik stromů, balvanů a kmenů jsem si za ty dva dny zatím dokázala napsat. Pohladila jsem hnědou kobylku a šla tou cestou, kterou jsme přišly. Podívala jsem se směrem ke štole, která byla po naší pravé straně. Gal frkla a podívala se také tam. ,,Hezky to tu vypadá,“ usmála jsem se. ,,Všechno okolí mám zapsané,“ usmála jsem se a vytáhla si mobil. Dívala jsem se na signál. Zatím po naší cestě byl dobrý signál. Zkoumala jsem to a nastavila si slabé pípání, kdyby mi zmizel. V tmavém lese mi to píplo, zastavily jsme se, já si to zapsala a rozešly jsme se dál. Po tmavém lese přišel kus Azulu a zadní brána, kde již signál zase byl. Mohla jsem si to zapsat. ,,Pokud se něco stane tu, pomoci se nám určitě dostane, když jsme blízko Florestě,“ usmála jsem se, pohladila hnědku a otevřela si bránu ovladačem. Prošly jsme, já zavřela a usmála se. Gal frkla, já jí nabídla pamlsky a chválila. Mávla jsem na Sue i Jasona, vedli společně Laurise a Patrona. Usmála jsem se a vedla hnědku do stáje.

sophie + shakespeare: Na procházce jsme spolu byli poprvé a já si hlavně ani zatím areál pořádně neprošla, takže to udělám dneska. Nejvíc, co jsme byli venku bylo na honu, ale tam jsem se tak soustředila na to, aby se neplašil a abych to všechno zvládla, že jsem si terén neprohlédla. Sue mi tenhle týden asi ukáže nějaké základní trasy během tréninků, tak uvidíme. Vyšli jsme ze stáje, valášek s pláštěnkou, já s už lehce mokrou hlavou (která mi ale zas až tak moc nevadí a v kapuci bych ho mohla trochu děsit ). Venku jenom poprchá, ale i to stačí, takže jsem se rozhodla, že si projdeme cvalovku, akorát pomalu. Většina té cesty je pod stromy, vede hezky okolo celého areálu, tak proč ne. Nikoho jsem na ní cválat neviděla, kdo dneska pracuje, tak spíš vevnitř, nebo jel do lesa se schovat, takže snad máme volný prostor, budeme se držet u kraje.
Vyšli jsme tedy kolem kruhovky a menších výběhů za ní, napojíme se na cvalovku u zadní brány, projdeme se kolem jezera a vrátíme se zpátky hlavní bránou.
Hned od začátku hnědák zvědavě koukal, ale bylo vidět, že si není úplně jistý, jestli by se něčeho neměl bát. Hladila jsem ho po cestě po krku a šla jsem klidně a pomalu, aby měl čas si všechno prohlédnout a uvolnit se. Došli jsme k bráně a odbočili jsme doleva po cvalovce. Je z dobrého materiálu, ale byla trochu mokrá, takže jsem nás odvedla na pravý kraj, který byl sušší a pevnější a vyrazili jsme k jezeru. Už začínají zpívat ptáci, to je dobré znamení, zní to jako jaro
Listí kolem šustilo a stejně tak lehce šustilo i jezero, protože déšť trochu zesílil. Pírek všechno sledoval ostražitě, ale neplašil, takže jsem ho chválila a povídala si s ním o všem možném, třeba o tom, jak je jezero pěkně modré, že si příští týden vyzkoušíme, jaký je strašpytel a že je nejkrásnější ze všech
Už jsme měli jezero skoro obejité, když se ve stromu vpravo ozvala šustivá veverka. Chudák si nejspíš jenom někam chtěla odnést nějaké krmení, nicméně tím pohybem vyplašila Speara. Uskočil a s hlavou vysoko zdviženou jako lama koukal, co se to stalo, pořád na špičkách a s okamžitým útěkem připraveným ve svalech.
"Kliiiid, ššš, to byla jenom veverka, v kliiiduuu," protahovala jsem, zatímco jsem šla pomalu k němu, abych uvolnila tah na vodítko, který mu určitě nepomáhal se uklidnit. Couval ode mě, ale pomalu pochopil, že já ho spíš od strašidla ochráním, takže ke mně zase přišel a "schoval" se za mě, s pohledem na děsivém monstru. Veverka už byla samozřejmě dávno pryč, takže jsem mu to vysvětlila, hladila ho dlouze po krku a chvíli jenom stála. Potom jsem se rozešla nazpátek a obešla tuto část znovu, aby věděl, že ne vždycky ho tu bude něco plašit. Cupital za mnou, napnutý, ale neplašící, takže jsem ho chválila a prošli jsme tuto nebezpečnou zónu celkem v klidu.
Zbytek cesty proběhl taky celkem klidně, Pírek se nakonec uvolnil a jenom se nechal vést, došli jsme k hlavní bráně a už jen zamířili domů. Na první procházku celkem úspěch, jenom jedno plašení a i přes ten déšť jsem si to užila!

lia a charakter: PROCHÁZKA PO AREÁLU
Vyvedla jsem Terryho ze stáje a rovnou zamířila na travnaté kolbiště. Bylo poměrně vlhko a hlavně – zamračeno, Terry i tak sklonil hlavu, natáhl pysky a utrhl několik stébel trávy. Jemně jsem ho pohladila po krku. Chvíli jsem ho nechala okusovat mdlou trávu.
,,Pojď, Terry, půjdeme,“ jemně jsem zatáhla za vodítko a Terry zvedl hlavu a ochotně vyrazil, mlaskla jsem a šla krok za krokem ke kryté kruhovce, při čmež jsem si broukala uklidňující melodii.
,,Budeme plnit level, ano? Budeme chodit ven,“ usmála jsem se, když Terry zůstal stát s na-straženýma ušima a pohledem upřeným k lesu.
,,Ale nesmíš dělat kravinky,“ ušklíbla jsem se, zamlaskala a znovu donutila hnědáka ke kroku. Příští týden to bude zajímavé, již na Hubertu jsem se přesvědčila, že je Terry vrchní tahoun a to jsme byli zařazení a Impuls před námi nás brzdil. Už nás vidím… Ušklíbla jsem se a zamířila k výběhům. Opatrně jsme přešli cestu, dávala jsem si pozor jestli nejede auto a vypustila Terryho zpět k Lady a Goldovi.
,,Tak večer kamaráde,“ houkla jsem za ním, když vyklusával za žluťákem.

kitty+asie: PK A PROCHÁZKA V JEDNOM
Bylo mi jasné, že cvičení, která jsme dělaly, budeme muset všechny zopakovat a že nenavážeme tak plynule. Koneckonců jsem u Asie nebyla přes týden. Ach jo. Jsem zvědavá, jestli se takhle vůbec někam posuneme. Práci ve volnosti můžu taky odsunout na později, no zkrátka…
To už ale začala být Asie vedle mě neklidná, pochodovala, napjala se, a mě došlo, že za to dost možná mže můj negativní postoj. „Promiň krásko.“ Promluvila jsem na ní a podrbala jí po krku. „Máš pravdu.“
K mému příjemnému překvapení jsem já pravdu neměla – aspoň ne tak úplně. Když jsem jí vedla ze stáje a z areálu na louku, šla v klidu vedle mě, dodržovala můj osobní prostor, klidně se rozhlížela kolem, ale jedno ucho pořád natočené na mě. Zkusila jsem si párkrát zastavit a rozejít se, a ačkoliv reagovala se zpožděním, reagovala. Párkrát jsme si tohle zopakovaly a pak už zastavovala na mojí řeč těla. Zkusily jsme si tedy cestou po louce i couvání – a zjemňování signálů. Takže zabodnu pohled na její prsa, po dvou vteřinách přiám řeč těla, agresivní a sebejistou, po dvou vteřinách přidám gesto – houpání rukou, pak houpání vodítkem, výraznější houpání vodítkem. Když už jsem chtěla přidat gesto mrkvovkou, couvá. Nejistě, ale couvá, takže okamžitě povolím, chválím, odměním. O kousek dál to zkusíme znova a o kousek dál zase. Občas si zkusíme i zastavení na tlak nákrčákem, kdy se snažím vyvíjet tlak dřív, než zastavím, a teprve když Asie začne zastavovat, zastavím taky. Nesmím jí mást tím, že když jdu já, měla by přece jít i ona. Takhle se nám to docela daří, vraná koneckonců nákrčák zná už delší dobu, takže tohle se snažíme jenom opravdu zjemnit, až na něm začneme pořádně pracovat.
Samozřejmě nejdeme celou cestu pracovně. Spíše něco zkusíme, pochvlíme, chvilku jdeme, a pak to zkusíme znovu. Když zjišťuji, že z těchhle cvičení jsme si potřebovali občerstvit minimum, nechám Asii, ať se v klidu pase – sundám nákrčák, ať si do něj nešlápne, povolím lano a dlouze hvídznu. Tráva pod sněhem není nic moc, ale je tam a Asie se ráda chvilku popase, vydechne si. Já si zatím plánuju, jestli když to půjde takhle dobře i dál, jestli bych s ní mohla udělat další krok dopředu – práci na kruhu. Tu ona sice zná, ráda bych jí ale tak nějak pozměnila, abychom pak s ní mohli lépe pracovat. Nakonec jsem se ale rozhodla to odložit, vždyť nikam nespěcháme. Nechala jsem Asii pást asi čtvrt hodinky, než jsem dvakrát prudce hvízdla a vydaly jsme se dál. Dostaly jsme se na trochu štěrkovatou cestu, odkud jsem chtěla být co nejrychleji pryč, takže jsme couvání a zastavování odložily a já zkusily jiný způsob vodění – zepředu, před koněm. To Asie nikdy neměla moc ráda, vždycky využívala toho, že nevidím jak moc daleko ode mě jde, a cpala se na mě. Minulý týden se to pomalu začalo lepšit, ale nečekala jsem nějaké velké změny teď, když jsme to nějakou dobu nepraktikovaly. Musela jsem se hodně soustředit na prověšení vodítka a kdykoliv se mi zdálo, že je Asie moc blízko u mě, otočila jsem se a nechala jí zacouvat. Cesta byla takhle ošklivá delší, než jsem si pamatovala, takže se to začalo postupně lepšit už na téhle cestě – ne výrazně, čeká nás toho ještě hodně, ale bylo vidět, že postupujeme kupředu.
Cesta se pak rozšířila a terén se zlepšil, takže jsme si mohly vyklusat. Přesunula jsem se zase vedle kobylky, rozeběhla se a hezky se zhoupla, aby viděla, že běžíme. Naklusala vedle mě takřka okamžitě, spokojeně jsem houkla „Ano!“ a hlídala si, aby mě mo nepředbíhala. To se samozřejmě pokusila, takže jsem se otočila na podpatku a běžela na druhou stranu. Vrance nezbývalo nic jiného, než se otočit a běžet zase za mnou, takže se dostala za mě, a ještě pro ní nepříjemným způsobem. Nechala jsem jí běžet mi po boku, pokud ale bylo znát, že na mě kašle, použila jsem to zase. Zvýšila jsem tak pozornost a odostala jí tam, kam jsem chtěla, i s rozumně umírněným trestem. Vran to chápala, a když jsme uběhli tak čtyřicet metrů bok po boku bez předbíhání, přešla jsem do kroku a spokojeně jí pochválila. „Hodná holka je to!“ houkla jsem na ní a podrbala jí na krku.
Zbytek procházky jsme prokládaly ohýbáním krku na tlak nákrčkem. To bude později potřeba, takže jsem na to dávala velký důraz a spokojeně jsem za to Asii chválila. Nezapomínali jsme ani na snižování hlavy na rytmický tlak u kohoutku, což dá ještě hdoně práce, než to Asie pochopí, ale ono to přijde. Vracely jsme se postupně na Florestu, já kobylku nechala ve výběhu a odnesla vybavení zpátky do sedlovny.

lia a charakter: Vyhoupla jsme se Terrymu do sedla a poplácala hnědáka po šíji. Z kapsy jsem vytáhla pamlsek a natáhla ruku k jeho hlavě.
,,Charlie, dej si,“ usmála jsem se, když jmenovaný otočil hlavu a pysky se natáhl pro nabídnutý pamlsek. Chvilku jsme tam jen tak stáli, pak jsem hnědáka pobídla a ten svižným krokem vyrazil. Měla jsem ho na jemném přilnutí, přece jen jsme byly venku a Terry byl v něm mnohem živější než v hale. Venku na jízdárně jsem ho ještě neměla, ale dříve či později na to dojde. Přeci jen bych mohla ty kavalety, co mám v plánu zítra, bychom mohli zkusit venku. Tedy pokud nám vyjde počasí a nebude sněžit jako dnes – a to není duben! To počasí je vážně podivné. Přitlačila jsem levou holeň, pravou posunula za podbřišník, pohrála si s rameny a otěžemi a ohnula hnědáka doleva, ovšem na moc. Zamířili jsme totiž k venkovní jízdárně, na kterou jsem však nevjela, ale odbočila na travnaté kolbiště. Terry vykračoval, jako by za sebou neměl tři čtvrtě hodiny pod sedlem a dvacet minut lonže. Pohladila jsem ho po krku a pokračovala směrem k venkovní kruhovce. Nad námi šustili holé větvičky listnatých stromů, které si stále neoblékli letošní šat. Krajinu okolo zahalovala jemná vrstva, která podle předpovědi však neměla vydržet. Před kruhovkou jsem však valacha točila směrem zpět a pomalu se vracela ke stájím, u nich jsem sesedla, povolila podbřišník, nánosník, vytáhla třmeny, přehodila otěže přes hlavu a zamířila dovnitř.

cassie + gentleman: ,, Je pěkné být zase na procházce,“ usmála jsem se. Rozhlédla jsem se po krajině, která mi ve městě chyběla. Město je sice pěkné – některé památky a stavby jsou vážně úchvatné, ale není tam čistý vzduch jako zde. Příroda má své kouzlo, které městu chybí. Zde jsem se dokázala uvolnit mnohem více, než ve městě. Lépe se zde čerpala energie. Né, že by mi město vadilo. Narodila jsem se ve městě. Mám tam svou rodinu a přátele. Hnědák kráčel vedle mě. Moc dlouho venku nebudeme. Potřebuji si ještě vybalit a včera i předevčírem pracoval. Zítra půjde do terénu a je možné, že někoho sebou přibereme. Gentleman zafrkal, kráčel vedle mě a já jsem ho bedlivě sledovala. Náladu měl dobrou. Že bychom měli horší týden za sebou a měli opět dobrou náladu?
Vnímal mě, věnoval mi pozornost, ani se nesnažil předbíhat a přizpůsobil se mému tempu – bylo rychlejší, abych se trochu protáhla po jízdě v autě. Po příjezdové cestě jsme se dostali až na cestu vedoucí přímo do lesa, kde se projdeme. Možná si chvilku i zaklušeme. Bude se moci někde napást, zatím co já se budu kochat prostředím lesa. Počasí bylo vydařené. Sice bylo chladněji, ale ne, aby to bylo na teplejší bundu. Slunce svítilo, tak trochu nepříjemně do očí, až jsem si říkala, že jsem si nevzala brýle. Ale sluníčko zmizelo, jakmile jsme vešli do lesa. Obklopila nás jeho vůně a já jí vdechla do svých plic. Vnímala jsem každý zvuk. Takové krásné ticho. Gentleman si někdy odfrkl, což bylo jediné, co přerušilo ticho.
,, Je tu nádherně viď?“ usmála se. Prsty mu přejela po jeho srsti. Jo, bude se střihat. Budeme muset, jako každý kůň. Pousmála jsem se a sledovala hnědáka kráčejícího vedle mě. Byl to můj obr. ,, Chyběl si mi chlapče,“ řekla jsem mu. V hlavě jsem si skládala plány na tenhle týden, ale nic mě nenapadalo. Na halu? Si něco skočit? Každopádně ho vezmu na lonž a na skoky ve volnosti, aby si taky zaskákal a měl z toho radost.
Gentleman zdvihl hlavu, rozšířil nozdry a odfrkl si, když v dálce zahlédl psa společně s mladším párem. Šli do kopce po cestě nad námi, tudíž nebyl žádný problém. Navíc mladík si psa k sobě přivolal, když stál na kopci a shlížel na nás.
,, Jen pes, klid chlapče,“ řekla jsem mu pro jistotu a pousmála se, ale hned za další zatáčkou to vzala přímo do lesa, kde byli široké stromy. Kolem nich jsme se motali, trochu jsem si ho naohýbala, kdy mě ochotně následoval. Z lesa jsme vyšli na rovnou cestu podél menší louky, kde jsme to hodlala zapíchnout, ale ještě předtím si trochu zakluše.
,, Klus,“ řekla jsem mu dost jasně a sama jsem se rozeběhla. Mohutný hřebec neváhal, přežvýkl si spokojeně a naklusal vedle mě s rychlejším tempem, tudíž jsem si ho hlasem srovnala, kdy poslechl, ačkoliv se mu moc nechtělo. Nesl se jako pán. Po pasáži v klusu, kterou jsem nedala moc dlouhou, jsme zašli na louku, kde ho nechala se napást, zatím co jsem se dívala kolem a zavolala Allenovi, jak dorazil – hnědáka jsem si pozorně hlídala a byla ochotná zahodit mobil do trávy, když by bylo třeba. Nemluvila jsem moc dlouho. Po nějaké chvilce jsme vyrazili zase směrem do stáje – kratší cestou a ještě jednou s ním naklusala. Choval se vzorně, procházku jsem si užila. Nikoho jsme ani nepotkali, byl klid.
,, Jaké to bylo?“ usmála se Sue, když jsme se vrátily.
,, Skvělý. Floresta mi chyběla,“ odpověděla jsem. ,, Ale vidět svou rodinu a podívat se do města nebylo vůbec špatný,“ dodala jsem rychle, hnědák si odfrkl, přidupl si.
Sue se zasmála. ,, To jsem ráda,“ usmála se a já se rozešla do stáje.

kitty+asie: PK/PROCHÁZKA, SPOLEČNÁ S IZZY
Izzy na nás čekala před hlavní branou. Vedle Metyho vypadaly vždycky hrozně vtipně O to víc to ale zesílilo dojem valachovy ohleduplnosti a opatrnosti, protože rudovláska vedle něj byla opravdu docela maličká. To jsem nikdy nepochopila, já potřebovala drobnější koně, u kterých když spustím holeň, bude tak na úrovni jejich břicha. U Meteora se skokovými třmeny bych možná byla ráda, kdyby přesahovaly sedlo Dobře, to asi úplně ne, ale pro mě to bylo prostě něco nepředstavitelného.
Vydaly jsme se podél příjezdovky, nejprve prostě jen tak, bok po boku, Asie si Meteora prohlížela, ňufala do něj, občas ztrácela pozornost – což byla příležitost pro mě, otočit se a jít na druhou stranu. Takhle jsem párkrát uprostřed rozhovoru s Izzy změnila bez jakéhokoliv slova směr a vydala se někam jinam, což zmátlo Izz i Asii, jediný Meteor zůstával naprosto v klidu. Kobylku jsem si několika obraty a zastaveními naladila zase na sebe, a vrátily jsme se k druhé dvojici. Jindy jsem zastavila a když mi nalezla do osobního prostoru, pocvičily jsme couvání – pohled, řeč těla, gesto, houpání vodítkem, silnější houpání vodítkem a to už Asie couvala. „Ták je hodná!“ houkla jsem na ní a spokojeně jsem jí pochválila. Chvilku to takhle trvalo, ale nakonec se zase soustředila na mě, a ne na grošáka vedle nás.
Napojily jsme se na stezku vedoucí směrem do lesa – víceméně široká, ale na dva koně a dva vodiče ne dost, takže jsem se přesunula za ty dva a do pozice před Asii.
„Jo, takhle si fakt dost popovídáme.“ Prohodila rudovláska. „Cože??“ Nerozuměla jsem ani slovu Pokusy o komunikaci jsme vzdaly a tak jsem si chvilku řešila Asii a vedení před ní. Tuhle pozici neměla ráda, to už jsem stihla zjistit – jednak se v drtivé většině případů vodila bok po boku, a jednak jsem tímhle zesilovala svou dominanci vůči ní, což se kobyle jako je Asie prostě moc nelíbilo. Musela jsem si tedy dávat pozor, aby se na mě netlačila, občas jí nechat zacouvat a podobně. Neuniklo mi, že na couvání reaguje už na houpání vodítkem docela dobře.
Když šla po nějaké době v pozici za mnou docela dobře, spokojeně jsem jí pochválila a uhnula do lesa. Musely jsme vyskočit malý svah, který odděloval pěšinu, ale pak už jsme se ocitly na měkké lesní půdě. Asie mě v klidu následovala a já získávala její pozornost slalomem mezi stromy, občas jsem udělala otočku a u toho houkla na Izzy, ať chvilku vydrží. Když rudovláska s valachem pár vteřin postáli, dostaly jsme se s vranou na jejich úroveň a mohly jsme si konečně popovídat. „Co ty závody v tom novým areálu, nepojedeš?“ zeptala se mě rudovláska a já zavrtěla hlavou. „Sotva, když na Sijku nechci nějakou dobu sedat. I tu jízdu zručnosti jsme v podstatě celou absolvovaly ze země. Chci postavit pořádně pevný základy, než začneme zase opravdu jezdit.“ Dodala jsem, vylezla si na vyšší pařez a dala Asii pokyn pro zastavení – hlasovou pomůcku zna,a moc dobře – a pak pro couvání. Kobylka přizvedla hlavu, švihla ocasem, ale zacouvala. Chtěla jsem po ní jen dva tři kroky, přímo za sebe neviděla a já to nechtěla přehánět. Pak jsem slezla a zase jsme procházely mezi stromy, občas jsem šla vedle ní, chytila si nákrčák, co měla na krku, a učila jí zastavovat a couvat na něj. Šlo jí to čím dál tím lépe, začínala být na pomůcky na něm hezky jemná, a když jsem postřehla, že Izzy s Meteorem zastavila, a tedy nám nikam neutečou, začala jsem jí na nákrčák i ohýbat krk na jednu a na druhou stranu. Nejprve jsem jím působila tak v polovině krku – tenhle cvik už jsme dělaly a ona věděla, že nemá jít dopředu – a hodlala jsem s dalším a dalším opakování tenhle tlak směřovat víc k základně krku, ke kohoutku a postupně tak na pozici, kde bude nákrčák až s ním budeme jezdit. Šlo o základní cvičení na tlak, velmi podobné těm, co nám byly důvěrně známé, a tak se Asie chytala a učila rychle. Spokojeně jsem jí pochválila, strčila jí kousek jablka a protože se terén lesa srovnal s cestou, která se zase rozšířila, vlezly jsme si vedle Izzy a Metyho. „Ty pojedeš, předpokládám.“ „Kam?“ „Na tu Coventinu.“ Rudovláska přitakala. „Asi jo, vážně se mi ten nápad líbí, a musíme využít každých závodů, který jsou k dispozici, chápeš.“ Pousmála se a podrbala groše na krku. „Naprosto. Taky bych jela, nebýt zrovna uprostřed tohohle, viď frajerko?“ otočila jsem se na vranou. „My si kousek zaklušeme.“ Houkla jsem na Izzy. „To nám jako utečete?“ zasmála se ona, a já musela uvést na pravou míru, že naše klusání ze země bok po boku je spíš taková běhačka sem tam sem tam A jestli to Izzy nebylo jasné z tohohle, tak brzo pochopila. Vyšla jsem kupředu, vyběhla – hezky zhoupnutím, aby Asie věděla – kobylka se okamžitě připojila a vyklusala vedle mě. Prvních asi třicet metrů to vypadalo i docela dobře, pak se ale začala snažit mě předběhnout, natahovala kroky a ignorovala mě. No tak jsem zastavila, otočila se na podpatku a běžela na druhou stranu. Asie se okamžitě musela zorientovat, otočit na zadku a vyběhnout zase za mnou, což pro ní bylo docela nepříjemné a navíc se dostala za mě. Izzy, když viděla, jak běžíme směrem k nim, ustoupila Metyho kousek od cesty a tak když Asie běžela vedle mě v klidu, a já neměla k otočce důvod, mohly jsme si v klidu proklusat kolem. Meteor k nám zvěavě natahoval čumák, jakoby nechápal, co se tu děje Jakmile mě Asie začala předbíhat zase, a to bylo kousek od těch dvou, zase jsem se otočila a klusala zpátky. Párkrát jsme si takhle zapendlovaly, dokud vedle mě Asie v klidu neběžela asi tak padesát metrů, což byl oproti včerejšku pokrok, takže jsem zpomalila, zastavila, chválila a drbala. Izzy se s valachem vydala směrem k nám. Já se zatím pokusila se vydýchat „Koukám, že místo Asie nabíráš kondičku ty,“ smála se mi. „Jen závidíš že mám koně co nemá sedmimílový nohy.“ Opáčila jsem a vydala se po jejich boku dál.
Dostaly jsme se na rozcestí a po zahnutí vpravo jsme procházely úzkou pěšinou linoucí se po kraji lesa po vysokém kopci, takže odsud bylo vidět areál Floresty – a kdyby byla lepší viditelnost, mohla by být vidět i část Rodovie, ale to si nejsem úplně jistá. Každopádně jsme se s Asií musely zase zařadit za ty dva, a já zase zvolila vedení před koněm. Ať si fešanda zvyká. Musela jsem se hodně soustředit, abych byla schopná zjistit, jestli se na mě zrovna necpe, nebo se náhodou někde nezdržuje, když jsem k ní byla zády. Občas jsem jí tedy nechala zacouvat a když šla docela dobře, nechala jsem jí jen vyšlapovat, ať si jde. S Izzy jsme zase neměly šanci k rozhovoru, les vedle nás byl tentokrát s pochybným povrchem a lízt by se mi tam úplně nechtělo Takže jsem mohla s Asií aspoň občas zastavit, připomenout jí snížení hlavy na rytmický tlak a nebo něco zopakovat, když provedla obře, dostala odměnu (tentokrát plátek mrkve) a když nám ti dva o kousek utekli, dohnali jsme je klusem – ten kousek Asie nedělala problémy, takže jsem jí mohla pochválit a nemusely jsem se nikde otáčet a nic řešit. Někdy jsem taky šla vedle ní a dávala jí pokyn pro zastavení na nákrčák, občas zacouvat, pak zase vyběhnout – udělaly jsme toho za tuhle část cesty docela dost, takže jsem se rozhodla jí pro dnešek dát pokoj.
Cesta směrem z kopce se začala rozšiřovat a tak jsme si mohly vlézt zase vedle sebe. Řešily jsme s Izzy ledacos, zatímco naši dva čtyřnožci se lehce oňufávali. Dokud se na mě ale nedrala a dodržovala moje tempo, nechala jsem jí být. Ať je taky chvilku koněm. V klidu jsme se vrátili na Florestu.

izzy + meteor: SPOLEČNÁ S KITTY A ASIÍ - VKLÁDÁ KITTY
Postávala jsem s Meteorem před hlavní branou a Kitty s Así už šli k nám. Neměla jsem tenhle týden s Metym v plánu nic zvláštního, měl pohov po jedněch závodech a druhé už se blížily. Letos jsem byla odhodlaná sezonu vyhrát a chtělo to využít každou příležitost. Zrzka se nad něčím potutelně usmívala. Beztak jí přišlo vtipný jak jsem vedle Metyho malá Když k nám došli vydali jsme se podél příjezdovky. Asie sem tam ňufla Metyho. Ten na ni špicoval jedno ucho a snažil se ňufnout zpátky, to mu ale nedovolila ani Sijka a ani Kitty ktera se otocila na podpatku a odvedla vranku bokem. Co ty dve spolu ted delali bylo hrozne pekne,ale stale jsem to uplne nechapala. Zakladni cil mi byl objasnen, ale dukladnejsi vyklad si zrzka nechavala pro sebe. Se zrzkou jsme zapredli hovor, nicmene pote co beze slova odesla bokem asi po ctvrte uprosted konverzace, jsem z toho zacala ztrapene a zmatene vzdychat Asii to taky vyvadelo z rovnovahy, akorat Meteor jen zvedave koukal kam mu odchazej a vic to neresil. Zaujal postoj "Jeee to je zajimavy, ale proc se vzrusovat life happens" Presli jsme na stezku do lesa. Kitt se s Asii zaradila za nas. ,,Jop takhle si fakt popovidame" prohlasila jsem. ,,Cozee?!" ozvalo se zezadu. Zakroutila jsem hlavou, a ja jsem prej ta hlucha Sli jsme porad dopredu, koukali kolem sebe. Mety zkoumal co mohl a ja mu chvilemi prehodila voditko pres krk a nechala jsem ho jit na volno nicmene pripravena kdykoliv na voditko sahnout a zaroven jsem hlidala aby mi valach venoval pozornost. Pripadalo mi ze uz si muzu dovolit nechat mu krapet volnosti, prece jen uz spolu delame docela dost dlouho, a Meteor je medved jak se patri. Co by delal bez "medu" v my kapse Obcas na me Kitt houkla at pockam. ,,Kamo sem hlucha ne slepa" odpovedela jsem ji, byla jsem zvykla ze vzdycky a vsude zastavujou a resi si svoje konflikty. Ja nechavala v mezicase Meteora testovat jestli mu chutna kura stromu nebo jsem si s nim povidala S Kitty jsme zavedli rec na zavody na Coventine, obe jsme se shodli na tom ze vypadaji zajimave, nicmene na planovane ucasti jsme se rozschazeli. Bylo to logicky vzhledem k tomu ze Kitt se Sijou pracovala ted vyhradne ze zeme. Aspon mi bude mit kdo drzet palce...muhehehe...osobni podpora Ona to jeste nevi, ale to se zaridi Kitt se potom trhla a sli si s vranou zaklusat. My tam s Metym jen tak stali a cekali, ze ja s tema dvema porad nekam chodim, vzdyt je to samy stani Kitt se vratila cela zadychana a ja se nad ni slitovala a sla tem dvoum na proti, najednou vubec nevypadaly jako ta ladna tancici dvojice co znam z drezurnich obdelniku... Teda Asie si svuj ladny vzhled damy zachovala, ta by se do drezurniho obdelniku hodila ikdyby se zrovna valela v nejtlustsi vrstve blata ale Kitt vypadala jak uriceny anorekticky slon ,,Koukam ze misto Asie nabiras kondicku ty" prohodila jsem s usmevem. ,,Jen zavidis protoze muj kun nema sedmimilovy nohy jako tvuj" opacila zrzka. Pff my taky umime klusat vedle sebe. Coz jsem zrzce hned predvedla Prece se nenecham Mety byl rad ze se kousek probehnul aspon. Pokracovali jsme v ceste,obcas sla zrzka s vrannou za nami, obcas zastavovali vedle nas a utikali nam a obcas jsme dokonce meli sanci si popovidat. Asi za dvacet minut jsme byli zpatky na Floreste. Byla to moc pekne prochazka na protahnuti.

kitty+asie: KOMBINACE PROCHÁZKY A PK - DOMLUVA S CASSIE ZA POZDNÍ VLOŽENÍ SE OMLOUVÁM, ALE OPRAVDU TO NEŠL JINAK
Vranou jsem dovedla přes Florestu v pozici před koněm, ať si zvyká, a zadní branou jsme opustily areál. Kobylka si vyšlapovala docela svižně. „Hlavně mě večer nezabij.“ Prohodila jsem, znepokojená mírou její energie. Jestli to s nákrčákem nepůjde a budeme muset práci odložit na později, tak jí budu muset vážně začít brát vylítávat do volnosti. Když jí teď neutahává Naberus… Taky mi blikla hlavou možnost dát jí jednou do výběhu ke Galaxii, to by si obě zaběhaly dost Ale ne, radši ne Jennifer by mě asi zabila. Každopádně když vraná zrychlila už až moc a nějak se na mě moc tlačila, ucítila jsem to skrz Parelliho lano. Zastavila jsem, otočila se, a začala. Pohlédla jsem na její plece, soustředila jsem se a trochu se zamračila, koně kupodivu rozlišovali i lidskou mimiku. Po dvou vteřinách jsem se celá napřímila, zaujala agresivní postoj podobně, jako když jí chci zastavit (vraná pochopitelně zastavila jakmile jsem se otočila, natolik vychovaná ještě byla) a když nereagovala, začalo gesto, výraznější gesto, houpání vodítkem, nejprve jsem jím jen lehce třásla, pak jsem ho rozhoupala trochu víc – hlídala jsem si ale, aby karabina lana vranou nemlátila, natolik jsem to nenechala dojít – a to už kobylka začala couvat. Pochválila jsem a pár vteřin jí nechala klidně stát. Pak jsme se vydaly dál. Několikrát jsem to ještě musela opakovat, a došlo to do bodu, kdy jakmile jsem se otočila, vraá už couvala pryč Vyčůránek jeden, fakt. Každopádně to znamenalo couvání na potřes vodítkem trénovat i když se na mě zrovna necpe.
Prolezly jsme tímhle způsobem lesíkem a vylezly na širokou louku. Jejím prostředkem vedla pěkná cesta, kterou jsme často mívaly jako cvalovku a já si hlídala, aby to vranou neuneslo a plna dojmů aby se mě nerozhodla převálcovat. Když se mi zdála moc hrr, zastavila jsem, pohlídala si, aby kobylka zastavila v ten moment co já, a když ne, tak couvat. Pak jsme začaly opakovat snížení hlavy na rytmický tlak. Poťukávala jsem lehounce, na místě u kohoutku, udržovala jsem rytmus a trochu to zesílila – ne že bych jí mlátila, jen místo lehkého ťapání prsty jsem tď ťukala třemi prsty najednou, trochu s větším rázem a nakonec jsem jí klepala podobně, jako když se koně poplácávají po krku. Tohle jsem jasně vystupňovala během pár vteřin a pak přišel pokyn pro snížení hlavy na tlak za ohlávku. To jí snížila velmi brzy, já klika, pochválila a když hlavu zvýšila, tak znovu. Přitom jsem během tlaku na ohlávku pořád ťukala v posledním stádiu tlaku. Tohle jsme opakovaly už delší dobu a pořád na ťukání nereagovala – to bylo ale dost možná tím, že snížení hlavy jsme nikdy tolik nevyužívaly – při jízdě samozřejmě, ale to je něco jiného – a tak si teď vůbec utvrzovala reakci na tlak na ohlávku. V té se už dost zjemnila, takže brzy snad začne reagovat na rytmický tlak. Takhle jsem požadovala snížení hlavy, dokud jí nedržela dole alespoň pár vteřin, ačkoliv jsem chválila pochopitelně hned po snížení. Hlavní záměr na výdrž přijde později, teď si jen nechci zadělávat na budoucí problém. Jakmile vydržela ve snížení dvě, tři vteřiny, pochválila jsem a vydaly jsme se dál. Když začínala být moc natěšená, zase jsme zastavily a snížily hlavu – fyziologicky je to skvělý trik na zklidnění koně. Díky tomu to fungovalo docela dobře, takže během chvilky opakování jsme šly v klidu vedle sebe, takže jsem mohla hezky houpavě vyběhnout, první dva tři kroky pořádně zvedat kolena, abych dala Asii jasný signál, a kobylka se rozeběhla vedle mě. Obvykle jsme chodily spíš lesem, zvlášť ty klusové úseky, takže teď se docela snadno vzrušila, když viděla tu pláň před sebou, a už brzy jsem se musela otočit a běžet na druhou stranu – takže vraná se dostala za mě a navíc se musela rychle otočit na zadku, což pro ní nebylo úplně příjemné a jednoduché. Párkrát jsme se takhle otáčely, než jsme urazily třicet metrů bez toho, aby nějak zrychlovala. V ten moment jsem klikla, pochválila a spokojeně jí odměnila. Obvykle jsem měla nároky vyšší, ale tohle je přeci jen rušivé prostředí  Zbytek trasy po louce jsme šly v kroku, v klidu, občas jsem šla před ní, občas vedle ní a jinak jsem jí nechala být. Po vlezu do lesa jsme ale zase začaly pracovat. Někdy zastavit, někdy zacouvat, a samozřejmě na otáčení krku na tlak na nákrčáku. Ten jsem postupně přesouvala směrem k základně krku – ale jen postupně a samozřejmě ne úplně, tam bych neměla šanci ze sedla působit. Jen prostě čím dál blíž místu, kde to budu potřebovat. Vraná tohle docela dobře chytala, stejně jako zádrže na něm – měla už s nákrčákem co do činění a navíc tohle byl tlak dost logický a pro koně snadno pochopitelný. Díky tomu jsem mohla působiště posouvat – ne rychle, ale postupně, ale reagovala pořád dobře. Chválila jsem, odměňovala, povolovala a občas jsem žádala ohnutí výraznější než jindy. Když za to Asie dostávala kousky mrkve, docela si to i užívala A snažila se. Mezi jednotlivými úseky, kdy jsme něco opakovaly, jsme se jen tak procházely, občas slalomovaly mezi stromy, občas jsem pro zpestření vylezla na nějakej pařez a žádala po ní couvání takhle, někdy jsme jen tak zastavily a drbaly. A protože chápala moc dobře a ke konci jsme lesem zaklusaly i docela slušnej úsek bez předbíhání, tak při příchodu zpátky na Florestu jsem jí nechala ještě se před hlavní budovou napást. Vraná si spokojeně hrála na sekačku a já si prohlížela její stavbu těla. Docela mě mrzelo, jak hrozně jí opadly svaly, od doby co jsme pracovaly. Mívala skvělou konidčku, nasvalený záda, zadek, krk, všechno – a teď má pupík a mám dojem, že nemít zimní srst tak bych neměla problém zjistit, kde má žebra. Ale to se snad brzo změní.

lia a charakter: PROCHÁZKA PO AREÁLU
Zamlaskala jsem a vyvinula jemný tlak na vodítko.
,,Pojď, Charlie,“ pobídla jsem valáška, který se ochotně rozešel. Nepředbíhal mě, šel hezky se mnou. U jedné z ohrad stála Fidorka a natahovala hlavu k nám.
,,Co vy dva, chcete se pozdravit?“ usmála jsem se a zastavila u tmavé kobylky. Můj hnědák zastříhal ušima a společně se dotknuli nozdrami. Fidorka zafrkala. Po chvíli jsme rozhodla, že už toho povídání bylo dost.
,,Tak pojď kamaráde, opustíme tady Fidorku a půjdeme dál.“ Jmenovaný pohodil hlavou a následoval mě.
,,Hodný,“ pochválila jsem ho a zastavila u silnice a zkontrolovala, jestli něco nejede. Cesta byla naš-těstí prázdná. Valáška jsem tedy převedla a s valáškem pokračovala na travnaté kolbiště, kde jsem zastavila a nechala Charlieho sklonit hlavu k mdlé trávě. Charlie se několikrát natáhl po stéblech, poté zvedl hlavu, stále ještě přežvykujíc. Mlasknula jsem a rozešla se. Valach mě ochotně následoval. Zamířila jsem k venkovní kruhovce, ve stínu holých stromů jsme prošil zatáčku a já ho po kruhovce otočila zpět ke stájím

jennifer+galaxie: Bylo kolem druhé hodiny. Já musela hnědku po obědě zavést do boxu, jelikož se rozpršelo a to nebylo vůbec pěkné. ,,Už bychom měly začít pracovat, co myslíš?“ usmála jsem se, podrbala hnědku a otevřela si bránu čipem, kdy hnědka souhlasně frkla a hrábla kopytem, kdy jsem se ušklíbla. ,,Těšíš se na práci? No to mě udivuje,“ zasmála jsem se a vyšla ven z bran Floresty. U silnice jsme se zastavily a já tušírku přiložila k prsoum, ale nic víc nedělala. Jelo auto, kdy se Gal na něj zadívala a špicovala ušiska. ,,Klid,“ usmála jsem se. Auto však zastavilo u bran. Gal natáhla hlavu a byla zvědavá. Z auta vystoupila dívka asi s jejím otcem. ,,Dobrý den, potřebujete něco?“ usmála jsem se mile a Gal hrábla, kdy jsem ji pošimrala na krku prsty a ona ke mně natáhla hlavu a oňuchávala mi ruku. ,,Dobrý den, dcera jde na přijímačky na vaši akademii, můžeme jít dovnitř?“ zeptal se už od pohledu milý muž. ,,Určitě,“ usmála jsem se a zaslechla otevírání brány a o nohy se mi otřela Dallila. ,,Dalčo,“ ušklíbla jsem se, ale věnovala se hnědce. ,,To je dobré Jennifer, běžte, už si je převezmu,“ ozvalo se za mnou a pak i pozdrav. Byla to Sue. ,,Jasňačka,“ usmála jsem se. ,,Ať se ti daří,“ usmála jsem se na dívku a Sue si zavolala Dalilu. ,,Galaxy, jdeme,“ usmála jsem se, rozhlédla se a s hnědkou přešla silnici, kdy jsem nechala trochu vodítko navolno a Gal sklonila hlavu a já se pousmála. Zastavily jsme se a já jemně tušírkou poklepala pravou zadní spíše blíž k zádi. Gal ustoupila doleva a podívala se na mě se stříhnutím uší. ,,No hodná,“ zasmála jsem se, pohladila ji a šly jsme dál, kdy jsem vodítko trochu nechala více v ruce a neměla hnědku už navolno. Tušírku jsem dnes měla na menší poblbnutí na louce, ale to se na ni musíme nejdříve taky nějak dostat, že ano ,,Pamatuješ na pátek? Dostala jsi krásnou včeličku,“ zazubila jsem se, pohladila hnědku a ta si odfrkla a potřásla hlavou ve stylu - ,,Co je na včeličce krásného?“ musela jsem se tomu zasmát a podrbala hnědku. Ta šla zvědavě vedle mě, až jsem trochu zaktivovala tušírku. ,,Ne,“ řekla jsem, protože mě lehce předbíhala a šla do osobního prostoru. ,,Jsi zvědavá? Dlouho jsme nebyly na procházce, koukám,“ řekla jsem, povzdechla si a Gal s odfrkem šla již mimo můj prostor, ale koukala se kolem sebe. Zahla jsem od štoly směr louka, kde jsem si sedla na jeden z kmenů, který jsme si před pár dny skočily. Usmála jsem se, pohladila hnědku a ta si odfrkla. Podrbala jsem ji a pískla a pustila vodítko, kdy jsem jeho konec držela. Gal frkla a začala požírat trávu ,,Sekačko jedna,“ usmála jsem se a sledovala ji. Po chvilce jsem si stoupla a zopakovala si s hnědkou reakce na tušírku. Takže zacouvání, úkroky zádí do strany, pak i plecemi. Hnědka frkala a byla překvapená tou prací ,,Skvěle, zítra si dáme nějakou tu jízdu, co ty na to?“ usmála jsem se, podrbala hnědku, ale rozešla se zpět na Florestu, která byla blízko. ,,Mohly bychom si zkusit tu úlohu, abych mohla Toma ujistit, že jsme ji skutečně dělaly,“ usmála jsem se, pohladila hnědku a otevřela si bránu Floresty, když jsme už u ní byly. Gal frkla a já se usmála. Otec té dívky seděl v autě a četl si noviny. Já se jen pousmála a šla směr hnědčin box

cassie + gentleman: PROCHÁZKA A PK DOHROMADY

Vyšli jsme z brány na cestu vedoucí do lesa. Tam bude sice trochu chladněji, ale to vůbec nevadí. Oblečená jsem. Nebude to moc dlouhý. Spíše krátký. Oba dva se nedýcháme svěžího vzduchu a vrátíme se. Možná si trochu zakluše, ale to bylo spíše, jak se mi bude chtít. Hřebec měl nejdříve zdviženou hlavu. Zvídavě se díval kolem, ale nic nového kolem nebylo. Udržovala jsem svižnější tempo. Pomalu jsem jít nechtěla. A Allen mi řekl, že bych měla dělat něco pro své tělo. To mi samozřejmě řekl z legrace. Hubená jsem dost a síla mi také nechybí. Čistění boxu se zdá jednoduché, ale dá to do těla. Kolečka nejsou lehká záležitost. Navíc, mám vedle sebe zvíře, které je těžší jak já. Na něj potřebuji mít sílu, kdyby se rozhodl něco provést. Kdybych jí neměla, mohla bych být taky lehce převálcována. Gentleman za celou dobu neudělal nic, kdybych musela mít strach o svůj vlastní život, ale všechno je to jenom náhoda a pořád je to jen zvíře.
Kolem bylo příjemné ticho. Pomalu jsme se vzdalovaly od Floresty. Kamínky pod mými botami jemně proklouzávaly. Kopyta nebyla tlumena žádnými botičkami, takže též vydávali svůj určitý zvuk. Zanedlouho jsme vešli do lesa, kde byl ještě lepší vzduch. Vůně lesa byla úžasná. Mohla bych se tu procházet celý den a vůbec by mi to nevadilo. Vybrala jsem cestu, která měla dvě vyježděné dráhy. Sama jsem šla uprostřed a hřebce vedla vedle sebe. Vodítko mu nechala volnější. On si po chvilce sklonil hlavu spokojeně dolů, odfrkl si. Ale na trávu ho to nelákalo. Věděl, že to nesmí udělat. V žádném případě. Může, až v případě, kdybych mu řekla. Pohrála jsem si s jeho hřívou.
,, Klus,“ řekla jsem dost jasně a zřetelně. On naklusal v okamžiku, kdy jsem se rozeběhla vpřed. Odfrkl si a přizpůsobil se mému tempu, které bylo i tak dost rychlé. Před nás bylo dobře vidět, tudíž nebyl žádný problém. Nikdo nešel a v lese jsme byli sami, alespoň to tak vypadalo. Tentokrát jsem s hřebcem vyšla o něco později a ne hned po obědě. Celou dobu jsem se spíše probouzela. Vyspala jsem se sakra špatně. Po pár metrech jsem s ním zpomalila zpátky.
,, Krok,“ klesala jsem hlasem a v tonině, na kterou zareagoval, přešel mi do kroku, kdy jsem ho pochválila. Odfrkl si. Zahnuli jsme na louku, kde byl menší plácek a já se rozhodla, že zkusíme něco z přirozené komunikace, aby na nic nezapomněl. Zastavila jsem si ho uprostřed louky. Podíval se na mě a nejspíše očekával, že mu dám signál k tomu, aby se začal pást. Ale já to neudělala.
,, Couvej,“ řekla mu dost jasně, zřetelně, přitom v hlase bylo jakési nadšení. I to mu mělo pomáhat k tomu, aby udělal to, co má. To, co jsem po něm žádala. A přitom jsem se rozešla naproti němu, velmi energicky. Zdvihl hlavu, na chvíli sklopil uši, ale zacouval mi dozadu o pár kroků, kdy jsem ho samozřejmě pochválila. Budeme chvíli pracovat. To mu až tak neuškodí. Nebude to dlouho. Poté jsem zkusila ustupování kolem předku. Postavila jsem se k němu z boku, zkrátila si vodítko a držela ho. Byla jsem u jeho zádě a rozešla se naproti ní, přitom vyvíjela menší tlak na jeho záď v místě, kde měl slabinu. Už to, že jsem byla vzadu ho přinutilo, aby ustupoval zadkem kolem předních nohou, které si pouze sestavoval, aby se mohl otáčet. Lehce jsem si přitom i mlaskla. Gentleman se otáčel, a když jsme se otočili, zastavila jsem se, abych byla před jeho plecí, poté ho pochválila a provedla do samé na druhou ruku.
,, To je šikovný chlapec,“ usmála jsem se. Poté jsem se s ním rozešla po louce – vodítko nechala delší, on kráčel za mnou. Zastavila jsem se a podívala se na vzdálenost mezi ním a mnou. Osobní prostor jsme měli vyřešený už dávno, přesto se mi tahle vzdálenost nelíbila. Byl více vepředu, než jsem chtěla. Rukou jsem mu zatlačila zepředu, pomohla si hlasovou pobídkou k zacouvání. Zdvihl hlavu, zašklebil se, avšak zacouval. Opět velká pochvala. Bylo to sice trochu zdráhavé, ale účel to splnilo. Znova jsem se rozešla vpřed a zastavila. Gentleman se zastavil, zdvihl nohu, že udělá krok vpřed, ale zůstal stát na místě. Opět velká pochvala. ,, A jdeme klus,“ řekla mu, rozeběhla se po louce. Znala jsem jí, byla bezpečná a nebyl zde žádné díry. Gentleman klusal za mnou, zafrkal si spokojeně, když se mu tempo líbilo, ale zastavila jsem se. Stačilo mu říci stát a hnědák zastavil – osobní prostor byl v pořádku. Vyzkoušela jsem ještě na druhou ruku, opět se zadařilo a já jej pochválila.
,, Tak ještě couvej,“ řekla jsem mu a stejným způsobem jako předtím si ho zacouvala zpátky, o tři kroky. Netvářil se přitom už naštvaně. Naslouchal mi, měla jsem jeho pozornost a odfrkl si, což bylo pro mě dobré znamení. Pořádně jsem ho chválila a mazlila se s ním. Poté rukou jela lehce po jeho těle, na místa, kam mi dovolilo jít vodítko a on se tvářil velmi spokojeně.
,, Tak to by stačilo,“ usmála jsem se. Vodítko jsem uvolnila, chytila si jeho konec a pískla jsem. Moc dobře věděl, co to je. Sklonil hlavu dolů k trávě e zaržáním a já se usmála. Stála jsem u něj, hladila ho a prohlížela si okolí. Nějakou dobu jsme tam strávili, i když ne dlouhou. Nakonec se to přece jen protáhlo, i když ne o tolik a jak jsem řekla, bylo to krátký. Poté jsme už vyrazili zpátky na Florestu. Tou nejkratší cestou.

cassie + gentleman: ,, Míříte na nějaké určité místo?“ usmála se na mě Jennifer. Stála jsem s hřebčákem před stájí. Rozhodla jsem se s ním projít trochu venku po lonžování – samozřejmě, až potom, co po práci vychladl. Chtěla jsem si užít sněhu, který napadl. Také to může být poslední. Ale to nikdo neví, nýbrž počasí se střídá jako ponožky. Jeden den je zima prší, další den svítí sluníčko, ačkoliv nehřeje a hned další tu je sníh. Jo, pěkné.
,, Ani ne. Jen se jdeme projít, užije si trochu sněhu,“ odpověděla jsem dívce. Dneska jsme opět vycházeli o něco déle, ale to vůbec nevadilo. Stihneme se vrátit včas, ještě za světla. Toulat se někde v lese za tmy jsem rozhodně nechtěla. Strach by mi to nedovolil.
,, Tak si to užijte,“ popřála nám dívka, kdy jsem přikývla. Jak jinak. Na nic jsem nečekala a vyrazila s hřebcem svižným krokem k zadní bráně. Měla jsem čip a Sue byla obeznámena s naší vycházkou do přírody. Gentleman byl rád, že jsme se konečně hnuli z místa a já se tu nevykecávám s Jennifer, která prošla náhodou kolem. Brána se otevírala hned poté, co jsem zmáčknula tlačítko, zavřela jsem ji za námi. Mé kroky vedli k louce, jenž nás zavede na zastávku u rybníka. Gentleman se bude chtít určitě namočit, což má chlapec smůlu. Voda musí být sakra studená. Na poli jsem si našla cestu, kde se dalo jít. Přitom dávala pozor, abych nešlápla na něco, co by mě poslalo hodně rychle k zemi. Na tohle jsem expert. Gentleman šel vedle mě. Jeho pohled směřoval po okolí. Odfrkl si a udržoval se mnou tempo. Nevím, jak bych si zvykla na koně, který je líný. Asi vy mi to zabralo nějaký ten čas, ale dopředný koník mi vyhovoval více. Prošli jsme louku, kde to docela foukalo. Stáhla jsem si přes tvář šátek, aby to nebylo tak nepříjemný. V lese to bylo už lepší, ale zase tu byl větší zima, díky vodě. Gentleman okamžitě napjal své svaly a věnoval pozornost hladině. Už teď jsem se otřásla jen při pomyšlení, že bych do toho měla vlézt. Nechápala jsem lidi, kteří to dokázali. Museli to být blázni, vážně. Mě by tam trefil infarkt.
,, Nikam nejdeš,“ řekla jsem mu, když jeho kroky směřovaly k vodě. Sklopil uši dozadu a zastavil se před vodou, odkud se vchází s koňmi do vody. Pamatovala jsem si plavení. Na jednu stranu budu ráda, až bude teplo a budeme si moci užít vodu, kterou má tak moc rád. Zapíchl to a odmítal se rozejít, až jsem si povzdechla. ,, Nezlob, jdeme,“ řekla jsem mu, kdy jsem mu lehce stiskla místo, kde pobízím holení a mlaskla. Gentleman udělal pár kroků dopředu, znova sklopil uši. Nechala jsem ho zacouvat, pěkně dozadu a trvala na svém, dokud necouvl o pár kroků dozadu, od vody a rozešla se směrem za jeho záď, na místo, kde mě až tak dobře neviděl . Hřebec se otočil směrem za mnou, tvářící se pořád naštvaně. Rozešli jsme se od vody na cestu podél hranice lesa, kde na druhé straně byla vidět louka. Ale já jsem s ním vlezla do lesa, kde stromy byly od sebe dost daleko. Po chvilce kličkování mezi stromy, jsem ho zastavila a nechala si, ať si pohraje se sněhem, kde začal hrabat. Strkat čumákem a zkoumat ho. Očividně se mu líbil, stejně jako vody. Chvilku si užil sněhu, zatím co já ho vyfotila a rozešli jsme se zpátky na Florestu a došli opět na louku, akorát jinou cestou. Na zpáteční cestě si i zaklusal, jen chvíli, protože bych nerada hodila hubu. Byla jsem vymrzlá a za dnešek mi to venku stačilo, bohatě.

cassie + gentleman: PROCHÁZKA PO CVALOVCE

,, Nepůjdeme moc daleko,“ usmála se na hnědáka vedle mě. Po cvalovce jsem chtěla, aby se ještě vydýchal. Sue jsem řekla, že po cvalovce se s ním půjdu ještě trochu projít, takže je všechno v pořádku. Držela jsem jeho otěže, zatím co jsme to nevzali přímo po cestě na Florestu, ale kolem cvalovky do lesa, který byl nedaleko. Nenechám ho se, ani pást. Prostě se projde. Hřebec vedle mě frkal, měl rozšířené nozdry a kráčel vedle mě. Měl pořád ještě dost energie. Nedala jsem mu až tak do těla, mohla jsem mu dát více. Všechno s rozumem vzhledem k tomu, že na cvalovce byl naposledy s Jennifer a minulý týden jen v terénu. Měla bych se do toho více opřít, ale tak nějak to nevychází. Projela jsem mu prsty po krku a usmála se na něj. Stočil ucho směrem ke mně. Dotkl se mě svým čumákem, nechal se podrbat a v dalších vteřinách zkoumal můj obsah kapes, kdy jsem se na něj zamračila.
,, Ale,“ řekla mu. Naštvaně sklopil uši, podíval se raději stranou. Zasmála se pobaveně. Podívala se na mobil, když jsme měli ještě dost času. Po obědě se pojedu projet znova. Hnědáka jsem si vyfotila a pokračovala po cestě pomalejším tempem. Sice by šel rád rychleji, ale tohle tempo po práci pro něj bylo nejlepší. Kolem bylo ticho. Bylo zde chladněji, ale to nevadilo. Přitáhla jsem si bundu více na tvář a zkoumala les pohledem. Hřebec si usmyslel, že se napase a sklonil hlavu dolů. Tak trochu mě stáhl, když jsem to nečekala. Zvedla jsem mu hlavu.
,, Genty,“ řekla mu, zamračila se na něj. Poznal, že tohle neměl dělat. Zdvihl hlavu, sklopil uši a zatvářil se ještě více uraženěji. Zavrtěla jsem hlavou, ale rozešla se s ním dál, kdy jsme to stočili po chvilce chůze v lese zpátky na Florestu. Tam jsme byli za chvíli a já ho vedla přímo do boxu.

sarah a venuše: SPOLEČNÁ PROCHÁZKA PO AREÁLE S NELL A KOMETOU
Mlaskla jsem na Veny a vyšli jsme z boxu. Prošli jsme stáj a pak jsme před stájí zastavili a počkali na Nell s Konetkou. Nemuseli jsme čekat dlouho, přišli hned po nás.
,, Ahoj" pozdravila jsem Nell s úsměvem a pohladila Veny.
,, Ahoj, kudy půjdem?" zeptala se Nell a zastavila vedle nás. Koníci se začali očichávat a uši měli nastražené.
,, No, mě je to celkem jedno, ale mohli by sme to vzít kolem venkovní jízdárny." odpověděla jsem ji a zamyslela se.
,, To by šlo" odpověděla Nell a usmála se.
,, Veď nás" zasmála jsem se. Nell kývla a vyrazili. Mlaskla jsem na Veny a vyrazili jsme za Nell a Komčou. Srovnali jsme s nimi krok a šli jsme vedle sebe po cestě na venkovní jízdárnu.
,, Co máte v plánu příští týden?" zeptala se Nell.
,, Ještě pořádně nevím, asi pojedem poprvé s Veny se Sue ven" usmála jsem se a Ven jsme zpomalila. Ještě jsem se optala Nell, jak to jde s Komčou a tak. Po chvíli už jsme stáli u venkovní jízdárny, která byla obrovská. Samozřejmě se Ven natáhla k trávě a mě málem stáhla sebou do bahna.
,, Hlavně se nám tady nerozplácni" zasmála se Nell.
,, Budu se snažit" řekla jsem a zasmála se.
,, Můžeme to obejít tudy a pak projít kolem 4 paddocků" řekla Nell a mlaskla na Kometu, která se natahovala po trávě.
,, Klidně," usmála jsem se a vyšli jsme krokem vchod. Zdívala jsem se na krásno Komču, Nell se sní muselo pracovat skvěle. Občas jsem musela Ven brzdit, jelikož jsme nějak moc valily . Když jsme procházeli kolem 4 paddocků, zrovna tam žádnej koník nebyl. Tady na cestě jsme zase šli vedle holek a klábosili jsme. Za chvíli už jsme prošli kolem trenažéru a zastřešené kruhovky. Před stájí jsme zastavili.
,, Tak díky za prochajdu a snad ještě někdy" usmála jsem se na Nell.
,, To jo, mějte se" řekla Nell a zamířila s Komčou do boxu. Taky jsem zavedla Ven do boxu, kde jsem ji moc pochválila.

sophie + shakespeare: Jsem na něj dneska zvědavá. Do výběhu letěl jak splašenej, ale v boxu ráno byl hodňoučkej, tak nevim, leze na něj to jaro, jak varovala Sue Vzala jsem si ho na naše komunikační delší lano, aby měl trochu víc svobody a abych já měla nějakej kus na konci na případné opravy chování Vyrazili jsme jako minule, podél cvalovky, ale tentokrát naopak, takže jsme začali cestu směrem k hlavní bráně a tam jsme odbočili doprava na cvalovku. Byl roztěkanej, po všem čučel, ale vypadal spíš zvědavě a aktivně než vyplašeně jako obvykle. Nechala jsem ho jít na volnějším vodítku, šel hezky vedle mně, nepředbíhal, ale šla jsem docela rychle, protože zaprvé ráda chodím rychle a zadruhé jsem potřebovala trochu z něj vybít energii
Když jsme došli k jezeru, prohodila jsem strany a šla po jeho pravé. Moc se mu to nelíbilo, pofrknul si a chtěl přejít na levou, ale pobídla jsem ho do klusu mlasknutím a svým rozeběhnutím se, abych ho rozptýlila. Povedlo se mi to až moc, protože nacválal a jako lama si to hopsal po cestě. Já běžela s ním, protože mi nevadilo, že cválá, v přirozené komunikaci a volnosti to taky po něm budu chtít, ale běžel docela rychle a roztahaně, bez jakéhokoliv soustředění na mě, takže jsem ho začala brzdit a lehce zatáhla za vodítko, jednou, dvakrát, chvilkový stálý tah, abych mu neškubla za nos, byl jenom na ohlávce. Lehce se uvědomil, ale zpomalil jenom trochu, nicméně natočil mi ucho. Využila jsem dostatku prostoru a zbytku lana ve své ruce a svým zpomalením a zacouváním a pobídkou směrem k zadku jsem ho navedla na kruh. Zpomalil do klusu, takže jsem zkusila se mu zadívat na zadek a k mému velkému překvapení to fungovalo, ustoupil, takže ke mně stál hlavou a stál, s pohledem: "To byla sranda, co? Dáme si to znova? Mám hodně energie, uhodla bys to?"
Zasmála jsem se, pochválila ho a pomalu jsem znovu vyšla, tentokrát jenom v kroku. Pořád trochu předbíhal a zrychloval, takže jsem se vždycky zastavila a pokud se nezastavil se mnou, nebo pozdě, mávla jsem mu k prsům lanem. To se pak zasekl, jednou jsem ho musela i nechat zacouvat. Pak už si to ale víc hlídal a obecně trochu zvolnil, takže byl pochválen a přešla jsem zpátky na levou stranu.
To už jsme se zase skoro blížili zpět k areálu, už byly vidět paddocky a kruhovka a velká jízdárna. Ještě jsem chtěla chvíli jít, takže jsme odbočili zpátky ke stáji, ale za za paddocky jsme odbočili doprava a obešli okruh kolem kruhovky, podél břehu jezera. Už se choval lépe, pořád věci okukoval a jednou uskočil kvuli hlasitějšímu ptákovi, ale nechal se uklidnit jednoduchým "v klidú" Do stáje jsme došli už bez problému, nechala jsem ho napít, protože já sama jsem měla žízeň, a odvedla jsem ho zpátky do výběhu.

jennifer+galaxie: Po dlouhé době – no opravdu dlouhé – jsem vyrazila s hnědkou ven. Dneska navíc bylo nádherně. ,,Takhle by mohlo být každý den, viď brouku,“ usmála jsem se a pohladila hnědou kobylku po krku, která zafrkala a pohodila hlavou, kdy jsem se usmála a podrbala ji za uchem. ,,Po procházce půjdeš do výběhu, tak tě snad ani nemusím nechat pást,“ zazubila jsem se, kdy se hnědka podívala do dálky, ale dál kráčela vedle mě, kdy jsem ji vzala k Azulu a cestou kolem něj. Dneska jsem měla v plánu trochu větší okruh, jestli si stále pamatuju cesty kolem Floresty ,,Ty vade, naposledy jsme byly na procházce koncem února, to musíme napravit,“ usmála jsem se a hnědka zafrkala. ,,Jo, byly jsme i na Imbolicu, já vím a na 42, no,“ usmála jsem se, pohladila hnědou kobylku po čele a pousmála se. Protáhla jsem se, ale došly jsme na nějakou menší louku. Hnědka zafrkala, ale já nepouštěla vodítko, nýbrž vzala jsem tušírku a začala klepat na záď více z boku z pravé strany. Hnědka stříhla ušima a ustoupila doleva. ,,Hodná,“ pousmála jsem se, pohladila tušírkou na místě tlaku a zkusila to samé na druhé straně. Hnědka frkala a já se usmála, ale podívala se do sluníčka. Nadechla jsem se a vydechla. Zlehka jsem si našla tvrdší část nosní kosti a polehoučku začala vyvíjet tlak. Gal stříhla ušima a udělala pár kroků vzad. ,,Hodná,“ usmála jsem se, pohladila ji, nabídla jí pamlsek a mohly jsme spolu jít zase dál. Tentokráte jsem ji vzala směrem k Perlovce, tudíž si asi přejdeme mostek, i když bych ji mohla nechat smáčet kopyta. Podívala jsem se na mobil. ,,Jů, hele, je dvacet stupňů, to je skvělý, můžeš tam jít po nožky,“ usmála jsem se, hnědka zastříhala ušima a zafrkala. Já se usmála, ale došly jsme k Perlové říčce. Hnědka si zahrabala kopytem a já s ní šla na břeh. Měla jsem jen mikinu. ,,No, dnes tam s tebou nepolezu,“ zazubila jsem se, ale sledovala hnědou kobylku, jak si vlezla nožkama do vody. Nechala jsem volné vodítko a hnědka začala ve vodě hrabat, napila se a zafrkala. Já se zasmála, ale zavrtěla hlavou. ,,Co to tu je za vodníka?“ zaslechla jsem za sebou a hnědka pořehtala na pozdrav. ,,Vodník jménem Galaxie,“ zazubila jsem se. Nath šel s Úplňkem pod sedlem zřejmě na vyjdu. ,,Vy jedete na kondičku?“ usmála jsem se, ale najednou si všimla i Seba, Jasona a Connyho. ,,No jasně,“ usmál se mladík. ,,Je krásně,“ ozval se Sebastian. ,,To je,“ pokývala jsem hlavou, hnědka zafrkala, ale já ji zavolala k sobě a pohladila. ,,Tak hezké procházkování,“ usmál se Connor. ,,Děkujem,“ zazubila jsem se, ale vyrazila zpět na Florestu. Jason uzavíral konvoj společně s Laurisem, Conny měl svého valacha a Sebastian Perlu. Usmívala jsem se, ale šla s hnědkou pomalu zpět k branám akademie. Musely jsme si dát pozor na auta, ale naštěstí nebyl provoz. Došly jsme k bráně a zrovna Lisa šla branou, proto počkala, než vejdeme i my s hnědkou. ,,Co ruka?“ zeptala jsem se s úsměvem trenérky. Protože když jsme byly na soustředku, Lisa si ji zlomila, když byla na Dariovi, no nezáviděla jsem jí. ,,Ále, naštěstí dobrý,“ usmála se a já pokývala hlavou. Žena zavřela bránuu a doprovodila nás do stáje, kdy ona šla asi do ředitelny a já zahla k boxu.

cassie + gentleman: Neplánovala jsem s ním zajít mimo Florestu. Budeme se pouze pohybovat po areálu, aby si oddechl. I když byl podle mě vylítaný dost, pořád měl energii. Holky se domlouvaly na jízdu do terénu. Nabídli to i mě, jen nevím, na jaký den to přesně myslely. Každopádně, tohle si nenecháme ujít a je čas, aby někam zase vyrazil po dalším týdnu, kdy nic nedělal a měl menší odpočinek. Pohladila jsem ho po krku, pousmála se a vyrazila jsem s ním směrem k výběhům. Bič jsem nechala v kruhovce – poté ho vezmu a uklidím. Nechtělo se mi s ním chodit rozhodně zde po areále. A když bude třeba, on si ho někdo dá na stranu či ho vrátí zpátky do stáje. Ne, že bych si tu ze studentek chtěla dělat sluhy. To rozhodně ne. Jen jsem se potřebovala projít s hnědákem, který mě nádherně vnímal, kráčel vedle mě a někdy se podíval zvídavě kolem. No jo, všechno ho zajímalo, jako by to viděl poprvé. Pokračovala jsem s ním dál k výběhům, kdy dost hlasitě zařehtal, aby ho slyšeli i ostatní koně. Byl určitě rád, když se mu ozvalo několik odpovědí. Pousmála jsem se. Držela jsem vodítko. Prohlížela si své okolí. Skvělé počasí. Vdechla jsem svěží vzduch kolem. Tyhle dny by mi taky vyhovovaly. Ty dny, kdy si můžete vzít mikinu a bude Vám dobře. Rozhodně lepší, než léto. Na to jsem se netěšila, ani trochu. Sice se budeme moct koupat a hřebec bude rád za vodu, ale já budu v tom počasí umírat. Prošli jsme celý areál, kudy se dalo, kdy se hnědák vydýchal a mohli jsme zpátky jít do stáje. Tohle stačilo. Šlo jen čistě o to, aby se vydýchal.

jennifer+galaxie: Gal si přešlápla a frkla, kdy do mě strčila netrpělivě. ,,Hej, já za to nemohu, že ten ovladač dám do těch kapes vždy tak šikovně,“ zamračila jsem se, ale pustila vodítko – Galaxii jsem odložila a mohla spokojeně najít ovladač. Galaxie se dívala kolem sebe, hrábla si a otřásla hlavou, až jsem si povzdechla. Vzala jsem ovladač, otevřela bránu a podrbala hnědku, vzala červené vodítko do obou rukou a prošly jsme branou. ,,Kam půjdeme?“ usmála jsem se, ale rozhlédla se, zavřela za námi a vedla hnědou kobylku směrem k Perlové říčce, která v dálce šuměla. Usmála jsem se, ale podrbala hnědku. Byly jsme po tréninku, který nám dal celkem i zabrat, ale jelikož už hnědka vychladla a měla deku i bandáže, mohly jsme se jít ještě projít. Tento týden máme prošpikovaný dost obtížně vším, co musíme zvládnout. Zítra nás čeká podobný den dnešku, musíme si zlepšit ohebnost. Gal frkla, špicovala uši a podívala se na zajíce, který si to vystřelil z houštin a metal kamsi před námi, nejspíše se chtěl schovat před zvířetem, jako byla Galaxie Nebo spíše já. Protáhla jsem se, zívla si a podrbala hnědou krasavici po krku. Galaxie si dlouze frkla a kráčela vedle mě spokojeně dál. Zívly jsme si obě dvě nastejno ,,Jsi opice!“ zasmála jsem se a rozcuchala hnědce kštici, kdy Gal zafrkala, pohodila hlavou a já se zašklebila. Galy pěkně jiskřila očka a živě se dívala kolem sebe, ale dávala si pozor na můj osobní prostor, který já si hlídala až moc dobře. Zubila jsem se, hladila hnědku občas, když se mi chtělo a došly jsme spolu k Perlovce. ,,Před týdnem jsme se tudy mohly projít a dnes bys mě tam absolutně nedostala,“ ušklíbla jsem se, zívla si znovu a protáhla se. Gal do mě drcla, ale já s úšklebem přešla společně s krasavicí most a došla až na druhou stranu, kdy jsme se vydaly k louce, která tu byla odjakživa Našla jsem si kmen stromu – ach, jak mi mé kmeny stromů chyběly! Sedla jsem si na něj a pískla. ,,Volno,“ usmála jsem se. Gal frkla a začala se pást. Já se dívala kolem sebe, až jsem v dálce zahlédla nějakou dvojci na koních, jak si to cválá přes louku. Galaxie zvedla hlavu, zafrkala, stříhla ušima a hned je zdravila. ,,Broukuu, nikdo od nás,“ usmála jsem se. Gal se ještě párkrát rozšířily nozdry, ale dál začala zase popásat trávu. Usmála jsem se a dívala se kolem sebe, kdy mě přeci jen už začala zábst prdel. ,,Galí, půjdeme,“ zvedla jsem se a pomlaskla, kdy hnědá kobylka ke mně natočila boltce, ale zvedla hlavu a natáhla ke mně čumák, kdy už už mě chtěla ozelnit ,,Hele, nechci být zelená,“ zasmála jsem se, nechala hnědku couvnout, ale rozešly jsme se zpět k mostku, který jsme si přešly a pak zadní branou se pomalu mohly dostat zpět na Florestu. Naštěstí jsem ovladač neztratila, proto jsme v pohodě prošly, já z anámi zavřela a pomalu jsme došly až ke stáji, kdy jsem mávla na Sue, protože ona o naší procházce přeci jen věděla

jennifer+galaxie: Máme to tento týden dosti našlapaný a abychom si trochu odpočinuly, vzala jsem i dnes hnědku po tréninku ven. Nejdříve jsem ji nechala samosebou vychladnout a právě nyní jsme už mohly v klidu dojít k hlavní bráně Floresty a vyjít z ní ven. ,,Půjdeme ke štole?“ pohladila jsem s úsměvem hnědou kobylku, která souhlasně zafrkala, hrábla si kopytem, kdy jsem se usmála, zavřela za námi bránu a vydaly jsme se tentokrát cestou doleva. Musely jsme projít přijíždějící cestou, chvilku kopyta klapala o silnici, než jsme bezpečně odbočily do lesa. Gal frkla, natáhla krk a dívala se kolem sebe se zájmem. Usmála jsem se, podrbala hnědku na krku a vzala ji směrem dál ke štole, která byla od nás kousek již. Podívala jsem se do lesa, kam se snažily proplížit sluneční paprsky, ale stejně, dnes bylo zase trochu zamračené počasí. ,,Už by to mohlo být klidný, protože tohle počasí aprílový se mi nelíbí ani trochu,“ odfrkla jsem si, hodila si pramen vlasů pryč z obličejem a Galaxie souhlasně pofrkala a já se zazubila. ,,Alespoň někdo se mnou souhlasí,“ pohladila jsem hnědku a šly jsme spolu dál bok po boku, až jsme došly ke kopečku, který se svažoval dolů. Byl to lehký kopeček, který si pak můžeme vyklusat, aby hnědka zaposilovala. Ale zatím jsme jen scházely pomalů dolů, kdy hnědka postříhala ušima, frkla a následovala mě až dolů, kdy se podívala na protékající potůček, co tekl až do štoly, či vytékal z ní? No, byl tak pomalý, že se to moc nedalo poznat Gal sklonila hlavu, dovolila jsem jí to, nechala jsem ji, aby se napila, i když to moc zrovna dobře nešlo, pak si uždibla trávy, kdy jsem se podívala, jestli tu neroste nic jedovatého a zahleděla se do černočerné štoly, ale otočila se. ,,Galí, jdeme,“ pomlaskla jsem, kdy hnědka zafrkala, ale zvedla hlavu a já s ní šla zpět, kdy jsem vyběhlaů ,,Jdeme!“ mlaskala jsem a hnědka zafrkala, ale vyklusala po mém boku. Natahovala krk dopředu, zabírala a já se usmála, ale nechala jí trochu volnější vodítko, abych jí nevlezla pod nohy. V pohodě jsme vyběhly kopec, kdy jsem Galaxii pochválila, klusaly jsme chvilku po cestě, ale zase přešly do kroku a razily si to cestou až k silnici. Šly jsme chvilku po krajnici, já se rozhlédla a vzala hnědku na palouček vedle brány Floresty. Gal se rozhlížela, ale začala žrát travičku, kdy jsem ji nechala, hleděla kolem sebe a nakonec jsme šly směr brána, kterou jsem otevřela a prošly jsme dovnitř. Zavřela jsem za námi, podrbala hnědku a mávla na Sue. Usmála jsem se, zašla s hnědkou do stájí, kde si konečně dáme odpočinek.

jennifer+galaxie: Bylo chladnější ráno, ale stále bylo přijatelně, když trošku vysvitlo slunko. Přes noc byla bouřka, takže byla i rosa. Gal si odfrkla, kdy jsem jí vybavila do tohoto počasí dekou, kamašema, zvony a botkama. Já sama byla v zimní bundě tedy, nebyla to zas tak zimní bunda, spíše byla určená k jarním ranním hodinám. Galaxie si odfrkla a já vyšla s ní směrem k zadní bráně. Floresta se probouzela, většina koní byla zaváděna do výběhů. Gal byla po snídani a mohla jsem ji vzít ven, stejně, do výběhu ji zavedu až odpoledne, protože po ránu máme spíše pracovní režim a odpoledne bude už jen PK, což dáme levou zadní si myslím. Gal si dlouze odfrkla a já ji vzala k lavičce, která u jezera byla. Posadila jsem se na ni a popískla na znamení, že může hnědka se pást. Využila toho a podívala se k vodě. ,,Drahoušku, do vody se můžeš jít koupat, až bude léto, až budou tropy, chápeš?“ pousmála jsem se, kdy hnědka stříhla ušima, ale frkla a spásala trávu. Usmála jsem se a sledovala ji. Hodně se změnila, hodně, skutečně, tedy, hlavně její vzhled. Už to nebyla ta kobylka, která měla sotva pár svalů, co neměla vůbec žádný korektní cval, ale po jízdárně se uměla vznášet se svojí elegancí. Byla to už dáma, spíše slečna, stále jsme měly před sebou dalekou a dlouhou cestu, ale s Galaxií se ta cesta pěkně rýsuje, což se mi skutečně zamlouvá a líbí. Hnědka frkla, stříhla ušima a já se na ni usmála. Natáhla ke mně krk a pysky přejela po napřažné ruce. Olízla mi ruku svým dlouhým jazykem a jemně vzala do zubů lem bundy, až jsem se zasmála. ,,Copak?“ pohladla jsem ji, podrbala, ale po chvilce se přeci jen zvedla, když mi začala být zima. ,,Půjdeme vyházet box, pak lonž, trénink a volno, co říkáš?“ usmála jsem se, pohladila hnědku, která frkala souhlasně, ale šly jsme spolu směr stáj, kde hnědku nechám v boxu a zatím se postarám o podestýlku v něm

lia a charakter: PROCHÁZKA PO AREÁLE
Vyvedla jsem hnědáka s odpockou na ohlávce ze stájí, po jízdě byl lehce zpocený, proto ta odpocka. Hnědák se zastavil a rozhlédl se, neposlušná hříva mu povlávala ve větru. „Asi ti ji s dovolením za-stříhnu,“ zamumlala jsem při sledování různé dlouhých žíní. „Přeci jen se chceš na ty závody líbit, ne?“ usmála jsem se a pohladila ho po krku. Před námi byl Jarní pohár Floresty, byla jsem na vážkách, ale vítězství přeci není důležité, hlavní je se zúčastnit a pobrat zkušenosti. Zamlaskala jsem: „Tak pojď, nebudeme tu stát jak zařezaní,“ vyvinula jsem jemný tlak na vodítko a hnědák se konečně rozešel. Zamířila jsem na travnaté kolbiště, venkovní jízdárna zela prázdnotou. Na obloze se honili mraky, nevypadalo, že by mělo začít pršet, ale přeci jen je apríl. Sue říkala, že ráno bylo jasno a říkala si, že se s předpovědí zase sekli. Nesekli, před obědem mžilo. Snad se to nebude opakovat. Zastavila jsme se na trávě a nechala hnědáka, ať skloní hlavu a natáhne se po stéblech trávy. Nechala jsem ho okusovat chabou trávu a sledovala ho. Hnědák sem tam zvedl hlavu a přežvykoval, když se od výběhu ozvalo volání, táhle mu odpověděl. S nastraženýma ušima sledoval Dalilu, která chvíli pobíhala po dvoře a poté na tetiččino zavolání přiběhla za ní, společně pak zmizeli ve stájích. V tu chvíli se hnědák vrátil k pastvě a udělal několik kroků vpřed, kde podle jeho výrazu rostla lepší tráva. Zítra si možná zkusíme kavaletky a uvidí se. Možná bych se mohla podívat na tu licenci. Zakřenila jsem se, ani trochu se mi do ní nechtělo. Spíš si pročtu nějaký seminář, ne že bych ho dodělávala, ale jenom se na něj podívám. Přeci jen tam můžu k licenci zjistit něco, co se mi bude hodit. Hnědák zastříhal ušima a zase zvedl hlavu. Přes dvůr odváděl Nathan Laurise do výběhů. Asi byl pracovat v kruhovce nebo byl v terénu, ale těžko říct, na hale nebyl. „Půjdem?“ otázala jsem se Charlieho, který mi začal očichávat kapsu, když zjistil, že nic nedostane, pustil se místo trávy do ožužlávání vodítka. „Beru to jako souhlas,“ pokrčila jsem rameny a vyrazila s hnědákem v patách podél ploty venkovní jízdárny na cestu, okolo stromů a směrem k venkovní kruhovce, u které jsem se zase zastavila a nechala hnědáka opět sklonit hlavu a pustit se do trávy. „Jen si dej,“ usmála jsem se a pohladila ho po krku. Charakter zafrkal, zastříhal ušima a pokračoval v přežvykování. Na nedalekých stromech se opatrně rozevíraly světle zelené lístky, zatím nejistě. I když do konce měsíce se otevřou docela, ale ještě přijdou ledoví muži. Uvidíme, v jaké síle se v květnu vrátí. Snad to nebude nic strašného a teploty se ustálí na normálu. Chvilku jsem si pohrávala s černou hřívou a zkontrolovala, jestli je hnědák suchý, byl. „Vrátíme se, ano?“ usmála jsem se a vyvinula jemný tlak na vodítko. „No pojď,“ zamlaskala jsem a vyrazila s hnědákem zpět do stájí. Okolo stromů, přes dvůr až k boxu dvacet sedm.

lia a charakter: VYKROKOVÁNÍ PO JÍZDĚ – PROCHÁZKA PO AREÁLU
Vyvedla jsem hnědáka ze stáji a rozhlédla se okolo, skutečně se vyjasnilo, když jsme byli zavření v hale. Podrbala jsem hnědáka po krku a zamířila na travnaté kolbiště, tam kde jsme byli spolu včera. Hnědák sklonil hlavu a chňapl po stéblech trávy. „Jen si dej,“ usmála jsme se a pohladila ho po krku. Charakter zastříhal ušima a pustil se do trávy. Nath a Connor vyjížděli zadní branou pryč z areálu, asi je nalákalo pěkné počasí. Proč také ne? „My ještě jednou půjdeme do kruhovky, ano?“ usmála jsem se a přičapla si k jeho hlavě. Hnědák očichal mé boty a dále mě slavnostně ignoroval. „Ty rošťáku jeden,“ zasmála jsem se, když zjistil jak mám zajímavé vlasy. „Neslintej,“ zaskučela jsem a zvedla se. Opatrně jsem si osahala hlavu. „Co to má být?“ propíchla jsem hnědáka pohledem a vytahovala si z vlasů stébla trávy, sliny bohužel nešly. „Pojď,“ rozhodla jsem po chvíli a rozešla se, hnědák mě následoval ke kryté kruhovce, kde byla další zastávka. Po ní jsme zamířili k venkovní a z ní jsme se šli projít k výběhům. Dnes už tam hnědák nepůjde, nestihli bychom to, co mám ještě v plánu. Každopádně si ještě může zajít popovídat. Z výběhu poníků se ozývalo hlasité ržání, to si Elán a Hopík hráli. Můj svěřenec zastříhal ušima a zavolal. Odpověď se mu donesla ze vzdálenějších koutů výběhů. Odpovídal mu již klasicky Karamel, z nedalekého výběhu se ozvala Asie a o kousek dál Pomněnka. Hnědák s našpicovanýma ušima a vztyčenou hlavou kráčel vedle mne. „Do výběhů půjdeš zase zítra, ju?“ usmála jsem se a pohladila ho. Za chvilku jsme zastavila a nechala ho chvilku se pást, poté jsme vyrazili zpátky.

jennifer+galaxie: V areále
Asi se u nás stane menší tradicí to, že budeme na procházky chodit ráno ale ne, bylo to hlavně proto, že jdeme na trénink zase v jedenáct a já hnědku chci nechat ve výběhu tentokrát. Proto jsem hned po snídani vzala hnědku tak, jak byla v boxe, kdy jsem jí samosebou nasadila nepromokavku. Půjdeme se projít jen po areále a pak šupajdy zpátky a do výběhu. Hnědka frkla, protáhla si krk a šla vedle mě. Pofrkávala, natahovala krk a sledovala dění kolem nás. Většina lidí teď byla v jídelně a nebo ti rychlejší odváděli své svěřence do výběhů. Já se usmála a mávla na Seba, který vedl Golda. ,,Kam jdete?“ usmál se. ,,Nikam, jen se procházíme,“ usmála jsem se a mladík kývl. Gold natáhl hlavu ke Galaxii, která frkla, hrábla nohou a já pískla a hnědka sklonila hlavu, kdy zaačala žrát. ,,Nepískáš nějak moc často?“ zeptal se mě Seb, kdy i on nechal Golda žrát. ,,No, máme pískání na prodloužení a na žraní, ale vždy to jsou jiné tóny, musel bys mít náš sluch, abys tomu rozuměl,“ zasmála jsem se, pohladila hnědku po krku, která si dlouze a souhlasně odfrkla, až jsem se zazubila. ,,No, vy dvě mě prostě nepřestanete nikdy překvapovat,“ uchechtl se mladík a já se ušklíbla. ,,My jsme totiž překvapení samy o sobě, víš,“ zazubila jsem se, pohladila hnědku po krku, ta si odfrkla a protáhla si krk. Spásala dál trávu, ale po chvilce jsem mlaskla a jemně táhla za vodítko, hnědka ji zvedla a frkla. Já ji pohladila a rozešla se s ní k výběhu. ,,Kde je Galaxie?“ zeptal se mě Seb, který šel vedle nás se žluťákem. ,,V támhle v tom, kde je Serano, Val, Lady a někdy i Ikarosek s Chorim,“ usmála jsem se a Gal stříhla ušima. ,,No jo, docela velký výběh jí dopřáváš,“ zasmál se mladík a otevřel nám branku, kdy jsem hnědku vypustila a on hned za ní vypustil žluťáka. ,,Spíše jí dopřávám jen tu nejlepší společnost,“ zazubila jsem se, protáhla se a podívala se po hnědé kobylce, která se probojovala snadno k vodě a začala pít. Usmála jsem se, ale po boku Seba šla zpět do stájí, kde se vrhnu na box.

jennifer+galaxie: Dnes jsem šla s hnědkou na procházku po jízdě. Gal si ji zaručeně zaslouží a já taky Hnědka zastříhala ušima, zafrkala a já se usmála. Svítilo nám sluníčko a já mávla na Jasona. ,,Jdeme jenom k Azulu!“ usmála jsme se, trenér kývl a se svým hrnečkem odešel do stáje. Ušklíbla jsem se, ale došla s hnědkou k zadní bráně, otevřela ji a šly jsme pomalu k jezírku, kdy já si sedla na kmen stromu. Tedy, jezírko bylo maxi jezero Gal stříhla ušima, já popískla a popustila vodítko, což byl značný signál pro Galaxii, že může začít žrát. Sledovala jsem ji, usmívala se a v hlavě si promítala všechny naše společné chvilky a zážitky. Jaké to bylo před několika měsíci, jak jsme si k sobě nacházely cestu. Jak jsme spolu občas možná válčily, ale vše se nám povedlo, naprosto všechno se dokázalo dostat do finální podoby, v jaké se nacházíme dneska a byla jsem na top o právu pyšná a hrdá! Opravdu to byl ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažila :3 Gal zvedla hlavu, zastříhala ušima, ale šla kousek k vodě. ,,Nelez tam hlavně trumpetko,“ usmála jsme se, kdy hnědka hrábla kopytem, ale jen se napila a zase byla hlavou u trávy. Byla jak sekačka a brala hlavně vysoký porost a dostala se k břízám. Já si pšíkla a zašklebila se. Hnědka si frkla dlouze, oždibovala trávu, stříhala ušima a já se po chvilce rozmyslela, že už půjdeme. Hnědka zvedla hlavu, jakmile jsem vstala. Usmála jsme se, pohladila ji a mlaskla si, kdy se hnědka rozešla po mém boku pomalu zpátky ke stájím. Pofrkovala si a já se usmála, pohladila ji po lících a usmála se. Skvělou parťačku jsem měla u sebe a nedokázala bych ji vyměnit za někoho jiného, opravdu ne. Pohladila jsem hnědku a pomalu jsme šly společně zpět ke stáji, kdy jsem zavřela velkou zadní bránu, mávla na Jasona a s úsměvem jsem s hnědkou došla zpět k boxu.

jennifer+galaxie: Bylo krásné ráno, no celkem dost pozdní Protože brzy bude dvanáct a já budu mít oběd. Hnědka frkla, ale jí ji vzala směrem k cvalovce. Nepůjdeme dneska někam ven za hranice vnitřního areálu Floresty, zůstaneme zde. Hnědka frkla, rozšířily se jí nozdry a podívala se do dálky, kdy jsem se usmála, ale zahlédla v dálce nějaké tři jezdkyně, jak odjíždí z Floresty na svých koní. Usmála jsem se, pohladila hnědku a šla s ní k cvalovce. Galaxie frkla dlouze a hrábla si kopytem, ale rozešla se vedle mě. ,,Neboj, pojedeme ven, slibuji, že příští týden určitě,“ usmála jsem se, pohladila hnědku, ta si dlouze frkla a já se ušklíbla. ,,Ještě mi začni nadávat, že jsem tě zapřáhla do práce,“ zasmála jsem se, povzdechla si, ale pohladila hnědou kobylku po krku a zívla si. Došly jsme na cvalovku a chvilku po ní šly. Hnědka natáhla krk a zafrkala, kdy se jí rozvíraly nozdry a zase scvrkávaly, jak nasávala okolní pachy. Usmála jsem se, projela jí rukou ve hřívě, ale otočila se a vzala hnědku až na travnatý plácek, který byl uprostřed cvalovky. Pohladila jsem hnědou kobylku a dala jí pusu na čelo. Hnědka si dlouze frkla znovu a já se usmála, ale pískla jemnou melodii, která pro hnědku znamenala jediné – mohla se hned začít pást poklidně. Taky že tak Galaxie učinila, snížila hlavu až k hlavě a s dlouhým odfrknutím ji začala spásat. Já se usmála a sledovala kobylku, ale také naše okolí,kdy jsem si všimla Toma, jak k nám míří. ,,Už jsem to tu chtěl posekat sekačkou, ale koukám, že tu máme jinou sekačku,“ zasmál se trenér a já se zazubila. ,,Neřekla bych že to tu Gal spase celé, ale kousek jo,“ zazubila jsem se a zasmála se. ,,No, nevadí, holt ji nažhavím,“ usmál se Tom a já pokývala hlavou. Pohladila jsem Galaxii a podívala se na odcházejícího Toma a usmála se. Pohladila jsem Galaxii po hlavě a zajela až pod hřívu, kdy jsem si vzala jeden pramínek a začala dělat copánek. Ale skončila jsem jen u jednoho a podívala se na čas. ,,Už mám hladík, půjdeme,“ usmála jsem se, hnědka zvedla hlavu s trávou v hubě a dlouze si frkla. ,,Jsi ty můj pošuk malej,“ zasmála jsem se, ale objala ji a mohly jsme spolu obě dvě vyjít ven nebo spíše směrem ke stáji, která k nám zrovna blízko nebyla, ale o to více se s hnědkou budeme moci projít. Po chvilce jsme došly k stáji a já se nadechla spokojeně, nabídla kus tvrdého chleba hnědce a zavedla ji do boxu.

lia a charakter: VYKROKOVÁNÍ PO LONŽI – PROCHÁZKA PO AREÁLU
Hnědák mě s našpicovanýma ušima následoval ven před stáj. Kdykoli jsme ze stájí vytáhli paty a nemířili k výběhům, bal najednou napjatý jako tětiva luku, připravená okamžitě vypustit svůj šíp. Naštěstí tomu v jeho případě nedošlo a on se po chvíli rozhlížení uklidnil. Podrbala jsem ho pod hřívou a potichu zabroukala. „Kampak zase koukáš?“ snažila jsem se najít bod, který hnědák tak zaujatě sleduje, ale nenašla jsem, hold toho někdy vidí více než já. „Půjdem?“ zamumlala jsem i když jsem to nemyslela, jako otázku. Jakmile jsem udělala krok vpřed a zamlaskala, Charlie vyrazil za mnou. „Hele, hele, hele. Když jsem řekla, že půjdeme, ještě neznamenalo, že se někam poženeme,“ zabrzdila jsem rozjařeného Charaktera a donutila ho zacouvat. „Tak je hodný, hezky za mnou půjdeš.“ Už klasicky jsem zamířila na travnaté kolbiště. Jakmile jsme zastavili, hnědák chňapl po vystrašených stéblech trávy, která se sice zotavovala po krátké zimě a blátivých následcích, ale do vytoužené pastvy chybělo ještě daleko. Pohladila jsem hnědáka po plecích a ohlédla se při zvuku kopyt Connor zaváděl Dariuse zpět do stájí. Charlie také zvedl hlavu, ale vzápětí ji zase sklonil, aby mohl pokračovat v pastvě. Nechala jsem ho skoro pět minut okusovat stébla trávy a poté se s ním vydala pryč, okolo kryté kruhovky mezi stromy. Hnědák zafrkal a ohlédl se. „Zvládnem to?“ zeptala jsem se ho a opatrně kontrolovala malý, suchý a travnatý příkop. Udělala jsem krok dovnitř a mlaskla. Hnědák se prudce odrazil a jedním skokem se přenesl na druhou stranu. „Houuuu,“ snažila jsem se ho uklidnit, což se mi naštěstí podařilo, hnědák se natáhl po listech nejbližšího stromu a přežvykujíc vyrazil za mnou. Obešli jsme spolu cestu, vedoucí kolem kruhovky, provedla ho již po cestě zpět do centra všeho dění – okolo venkovní jízdárny a posezení, hnědák se nijak nebránil, když jsem ho zaváděla do stáje.

jennifer & galaxie: Galaxie pofrkala. Dneska měla volno, proto byla hnedle celý den ve výběhu, ale nyní jsme spolu vyrazily na procházku. Sue o nás věděla, že razíme kousek k vodopádům, ale asi skončíme stejně ve Starém lese. Hnědka zívla a já se zasmála. ,,Copak? Od zítřka máme volno, v úterý bychom mohly jet ven pod sedlem, co ty na to?" Usmála jsem se, pohladila Gal po krku, ale vyšly jsme ven na příjezdovou cestu a já zavřela bránu. Šly jsme s Galaxií rovnou opatrně přes silnici, kdy jsem se samosebou rozhlédla. Hnědá kobylka frkla dlouze, ale následovala mě. Dneska bylo venku celkem krásně. Měla jsem sluneční brýle a pšíkla si, když mi do nosu vletěla vůně od břízy. Gal stříhla ušima a drcla jemně do mě. ,,Copak?" zasmála jsem se a pohladila ji po krku, ale šly jsme dál. Držela jsem pevně oběma rukama vodítko a vedla hnědku dál po cestě. Galaxie stříhla ušima znovu a podívala se do lesa. V něm bylo již trochu chladněji. Byla jsem ráda za bundu, kterou jsem si vzala. Vyběhly jsme si jeden kopec a pak již šly dál po rovné cestě. Gal zafrkala a já před námi již zahlédla krásný les, odkud zněly hlasy několika ptáků. Nadechla jsem se a usmála se. Vešly jsme do lesa a hnědka zastříhala ušima. ,,Dooobryyy den," ozvalo se z jedné strany, kdy hnědka zaryla nohy do země a já se málem lekla. ,,A-Ahoj," usmála jsem se na malou holčičku, ale následně hned pozdravila její rodiče. Galaxie zafrkala, ale sklonila hlavu níž. Dívenka se zeptala, zda si ji může pohladit. ,,Můžeš usmála jsem se, ale sáhla si do kapes pro chleba. ,,Natáhni ruku a dej jí tvrdý chleba na narovnané dlani," usmála jsem se a dala dívce chlebík. ,,Děkuujuu," usmála se zářivě a vzala si ho. Dala ho kobylce a já se usmála a pokývala hlavou. Pak jsme se ale rozloučili s holčičkou i rodiči a šli dál. V lese jsme s hnědkou šly tajnými cestičkami Galaxka zafrkala, protáhla si krk a já se pousmála, ale podrbala ji na krku. Galy šla se mnou dál. Byla jsem spokojená a obě jsme si užívaly procházky. Zívla jsem si, ale razily jsme spolu dál. Hnědka stříhla ušima a sledovala cestu a vše kolem nás. Musela jsem se tomu zasmát a nabídla hnědce pamlsek a pomalu jsme se vracely zadní branou zpět ke stájím. Galy frkla a stříhla ušima. ,,Jsi moje krasavice viď," usmála jsem se a pohladila ji po krku. Zívla jsem si, otevřela zadní bránu areálu a pak i za sebou zavřela. Hnědka šla se mnou i dál a já se pousmála. Podrbala jsem ji a došly jsme zpět k boxu.

lia a charakter: VYKROKOVÁNÍ PO AREÁLU – VKLÁDÁM ZA VČEREJEŠEK, MOC SE OMLUVÁM, NESTÍHALA JSEM
Vyvedla jsem hnědáka ze stájí a pohladila ho po krku. Charlie zafrkal se zvednutou hlavou a pohle-dem upřeným někam za venkovní jízdárnu. „S tebou to bude ještě sranda,“ protočila jsem panenky, přehodila otěže přes hlavu, stáhla třmeny a dotáhla podbřišník, jakmile jsem se bezpečně usadila, prošlápla paty, špičky namířila k bokům a stiskla holeně. Tohle bude vážně sranda, hnědák byl celý napjatý, ne že by se bál, ale dle mého názoru byl přesvědčen, že míříme za pozemky akademii, což byl vedle. Pohladila jsem ho po krku a tiše zabroukala. Charlie zafrkal a z klapotu kopyt po dlažbě se staly měkký dusot kopyt dopadající na povrch travnatého kolbiště. Měla jsem ho na jemném přilnutí, přeci jen jsme venku pod sedlem nebyly nějak dlouho a to to bude pro dnešek pouze po areálu. Možná že zítra vyrazíme směr terén. „Hele, klídek,“ houkla jsem na něj, když pohodil hlavou a poklusal směrem vpřed. Zůstala jsem sedět v sedle a v rukou stiskla otěže. „Aaano, tak je hodný,“ podrbala jsem ho na kohoutku, jakmile zpomalil a navedla si ho podél plotu velké jízdárny. Charakter aktivně kráčel vpřed, žádné naklusání nepřišlo, tedy zatím… „Tak je šikulka,“ pochválila jsem ho a na cestě si ho zatočila směrem doprava, okolo stromů a malý okruh kolem venkovní kruhovky se stal již klasikou, tentokrát ovšem ze sedla a bez pasení. „Zlatíčko jsi,“ broukla jsem pochvalně, když jsme se vraceli směrem ke stájím. Na obloze se nebezpečně honili mraky. „Změna plánu, kamaráde, půjdeme do haly, ju?“

lia a charakter: PROCHÁZKA PO OKOLÍ
Vyvedla jsem hnědáka před stáj a rozhlédla se okolo. Vedoucí vědělo, že míříme poprvé samy dva mimo areál, sice jen na ruce, ale je to tak. Pořádně jsem si nastudovala okolí, abychom se neztratili. Pro případy mám svůj chytrý telefon s GPSkou a kreditem . V kapse jsem měla mimo jiné ještě čip od zadní brány. Plánovala jsem jít přes ni, chvilku po staré cestě a následně se zanořit do lesa, vzít to přes něj na jeho hranici s loukami a kolem rybníka zpátky na Florestu. „Tak půjdem, ju?“ usmála jsem se a zamlaskala na Charlieho, který si to už málem razil ke travnatému kolbišti, kam jsme chodili na procházky normálně. „Tam nejdeme, Charlie,“ usmála jsem se a vedla ho po cestičce přes dvůr, okolo kolotoče, mezi stromy a okolo venkovní kruhovky až k zmíněné zadní bráně. Stačilo zmáčknout tlačítko a brána se za námi zavřela stejným způsobem, jako se před námi otevřela. „Ano jdeme ven,“ zasmála jsem se hnědákovu nedůvěřivému výrazu a zamířila s ním po staré asfaltce. Uvidíme, jestli tu něco pojede, bylo mi řečeno, že tu sem tam něco jezdí, ale nejčastěji cyklisté na silničních kolech. Vzhledem k tomu, že bylo krátce po obědě, nepředpokládala jsem, že někoho potkáme. Klapání botiček o asfalt byl jediný zvuk, který se mimo štěbetání ptáků a zvuků lesa ozýval. Hnědák kráčel s nataženou hlavou vepředu, stříhal ušima a ostražitě sledoval okolí. Za těch pár měsíců, co tu jsem, jsem dospěla k názoru, že to žádný strašpytel není, sem tam se něčeho lekne, ale většinou zůstane u uskočení. Vedla jsem ho dál na kraji asfaltky, cesta se lehce zvedala, ale stejně jsme z ní po chvíli odbočili na lesní cestu plnou kamínků, trsů trávy a udusané hlíny. Hnědák občas zafrkal a oba jsme si prohlíželi okolí. Charlie překvapivě ani nepředbíhal, šel hezky za mnou a hlavu měl nízko u mých loktů. Pohladila jsem ho po krku a broukala si tichou melodii. Tato cesta nakonec narazila na jinou lesní cestu, která však byla povědomá jak mě, tak i hnědákovi. Vydali jsme se po ní doleva, doprovod nám dělal jen zpěv ptáčků. Nakonec jsme sešli i z této cesty, po mnohem užší cestě, která se spíše táhla k názvu pěšina, ale na zemi byly vidět otisky pneumatik terénních kol. Postupně se tato cesta rozšiřovala a stáčela se doprava, zpět směrem k akademii, ale stále jsme byly od ní příliš napravo. Les ani neřídnul, spíše ho najednou proťala ostrá čára hranice jeho a luk. Slabé sluníčko se snažilo dostat přes mraky, ale příliš se mu to nevedlo. Charakter ochotně a klisně kráčel vedle mé maličkosti a sem tam chňapl po stéblech trávy. Zde jsme se také na jedné louce zastavily, abych ho nechala napást a poté se vrátili na cestu, které vedla okolo rybníka, momentálně studeného, ale v létě určitě příjemně chladivého. Louky končili a tyčil se zde areál akademie k jehož bráně jsme mířili.

lia a charakter: PROCHÁZKA PO OKOLÍ
Stejně jako minule – s mobilem v kapse jsem vyrazila směrem k zadní bráně areálu. Nechtěla jsem tentokrát zalézt hned ze začátku do lesa, ale pokračovat po jeho hranici a pak se nějakým zatím neznámým způsobem vrátit zpátky. Charlie kráčel vedle mě s hlavou vztyčenou a vzrušeně se rozhlížel okolo sebe. Někdy bych ho zase mohla vzít do terénu pod sedlo, ať má radost. Zašátrala jsem v kapse a vytáhla čip, kterým jsem bránu před námi otevřela a za námi opět zavřela. Počasí bylo takové nijaké, ale snad vydrží pouze mraky a nestrhne se déšť. Zaklepat!!! Od brány k areálu jsme vyrazili kratičký úsek směrem k rybníku. Vypadá to, že dnes tu opět budeme sami stejně jako minule. Nu, mě to nevadí a vypadá to, že Charliemu taky ne. Na kraji rybníka jsem se zastavila a nechala Charlie sklonit hlavu k již dobře vypadající trávě. „Chutná?“ usmála jsem se a podrbala ho na kohoutku, tam kde začínala jeho deka. Chvilku jsem ho nechala se pást a pak rozhodla, že půjdeme dál. „Charlie, jdeme,“ mlaskla jsem a zatahala za vodítko. Hnědák neochotně zvedl hlavu a vyrazil za mnou. „Tak je šikovný,“ pochválila jsem ho a pokračovala v cestě na hranici louky a lesa. Pokračovali jsme svižnou chůzí, občas Charlie chňapl po okolním porostu, ale nezastavovali jsme se. Šli jsme dál a na cestu nám zpívalo pár ptáčků. Charakter se choval klidně, nepředbíhal a pouze se zastavil, když z křoví před námi vylítla sýkorka. „Hodný,“ pohladila jsem ho po krku a rozhodla se, že to zpátky vezmeme přes louku, podél níž jsme celou dobu šli. Našla jsem správné místo na opuštění cesty a společně jsme vyrazili na louku. To hnědáka kapánek rozrušila, lehce táhl, ale po řádném upozornění se opět začal chovat tak jak měl. „Aaano, šikula,“ pochválila jsem ho a zamířila přes louku zpátky. Do areálu jsme se vrátili tentokrát přední branou, hold jsme udělali takový okruh.

sarah a venuše: ,, Tetí? Tak mi tedy vyrážíme" zavolala jsem na Sue.
,, Jasny, užíjte si to" usmála se tetička a já mlaskla na Veny. Spoklečně jsme zamířili k tzadní bráně, hezky pomalým krokem, v klidu. U brány jsme zastavili, hnědku jsem pochválila, ale už jsem branku otevřela. Pomocí vodítka jsem si hnědku vyvedla ven, kde jí stálým tlakem požádala o ustoupení. Pochválila jsem ji, zavřela za námi a vyrazila po pěšince do lesa. Měli jsme štěstí, chytli jsme celkem pěkné počasí na poslední dny, kdy bylo převážně zataženo a pořád pršelo. Dnes i přes mraky prosvítalo sluníčko, jen někdy poprchávalo. Usmála jsem se a pohldila klisnu vedle sebe, která zvědavě pozorovala okolí, byla nádherná. Trošku jsem povolila vodítko, aby si mohla hezky natáhnout krk, ale žrát jsem ji nepovolila, ani se o to moc nepokoušela. Společně jsme vešli do listnatého lesíka, Ven se natáhla pro větvičku ze stromu, kdy jsem ji s úsměvem napomenula a trošku zrychlila, abych si upoutala její pozornost. Ven zastříhala ušima a zrychlila krok, aby mě dohnala.
,, To je šikovná holka" pohladila jsem ji po krku a přivřela oči, milovala jsem vůni lesa a celkově tak nějak les. O to víc, když vedle mě kráčela milovaná klisnička. Mlaskla jsem a rozběhla se, kdy Ven mě následovala a naklusala. Chvíli jsme takhle klusali, ale potom už se kopec moc zvedla nahoru a moje fyzička to neustála a já musela přejít do kroku. Zazubila jsem se, když se na mě Veny zvědavě koukla, evidentně jí běh moc energie neubral . Ještě pár dalších metrů jsem funěla a namáhavě šlapala do kopce, za nímž by, podle Jennifer, měla být menší loučka, kde jsem měla v plánu práci ze země. Hldila jsem Veny, ta ochotně chodila vedle mě, i když by se určitě radi někam vydala rychlejším tempem. Spokojeně jsem se usmáala, když se za zatáčkou vynořil menší palouček.
PRÁCE ZE ZEMĚ
Ještě jednou jsem Veny pohladila, pracovala pěkně. Mlaskla jsem na ni, společně jsme zamířili po lesní cestě zpátky na Florestu. Ven šla již uvolněně, spokojeně zafrkala. Ráda bych si na ni sedla, moje nohy nebyly zrovna v nejlepším stavu, ale musela jsem si začít budovat fyzičku . Ven pravidelně odfrkovala, občas zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí. Najednou vška něco vylítlo z křoví, já vyjekla a uskočila, kdy Veny taktéž uskočila do boku.
,, Pšttt" pískala jsem, kdy mi Ven málem urvala ruku, ale naštěstí jsem ji udržela. KLisna měla rozšířené nozdry, zvedlou hlavu i ocas, ale po chvilve se nechala uklidnit.Pohladila jsem ji, snížila ji hlavu a hezky ji hladila. Ven už se po chvíli uklidila, takže jsme mohli pokračovat po cestě domů, kdy už jsem si dávala pozor na každé křovíčko . Ven se hezky znovu uvolnila, takže, když jsme dorazili na akademii, byla pěkně uvolňěná, spokojená. Společně jsme zašli rovnou k výběhům, kde jsem ji pochválila a pustila za čtyřnohými.

jennifer+galaxie: Protáhla jsem se a Galaxie si dlouze odfrkla, kdy jsem se usmála, ale pohladila ji. Otevřela jsem zadní branku, která byla jen na západku. Stejně ji večer budou kluci zamykat zase. Došly jsme k Azulu, který nebyl přeci jen tak daleko. ,,Brzy se začneme koupat, těšíš se?“ usmála jsem se a podrbala hnědku, kdy jsem ji vedla až k vodě. Hnědka si dlouze odfrkla a já si sedla na vydlabaný kmen stromu, co zde sloužil jako lavička. Galaxie zafrkala a stříhla ušima. ,,Běž,“ kývla jsem a hnědka natěšeně vlezla do vody. Vzala jsem mobil do ruky a vyfotila hnědku, která zahrabala ve vodě a sklonila hlavu k hladině, kdy začala pít. Usmála jsem se, ale poslala fotky Cassie a mamce. Sledovala jsem hnědku a pustila na mobilu písničky, které jsem dala na tišší hlasitost. Gal stříhla ušima, ale začala z vody jíst okolní trávu na břehu. Ušklíbla jsem se. ,,Galouši, nemůžeš si vylézt?“ pousmála jsem se, ale povzdechla si a sledovala hnědku, která si dlouze zase odfrkla a po chvilce zvedla hlavu a podívala se směrem k hnízdu kosa, který zrovna krmil svá mláďata. Pousmála jsem se a sledovala ho. On dělal jako bychom tady s hnědkou nebyly. Příroda byla opravdu krásná a mocná čarodějka. Ušklíbla jsem se. To ano, když vytvořila stvoření, které má čtyři kopyta a jmenuje se Galaxie. Usmála jsem se, protáhla se a pobroukávala si do rytmu hudby. Gal po chvilce zvedla zase hlavu a stříhla ušima, když ji něco v dálce zaujalo. Podívala jsem se tam. ,,Galaxie, jsi strašná, prozradila jsi mě,“ odfrkl si mladík.
,,Jestli jsi mě chtěl shodit do té vody, tak bych tě tam vzala sebou,“ podívala jsem se s úšklebem na Sebastiana, ale pohladila hnědku po nozdrách, když ke mně natáhla hlavu. Usmála jsem se a zvedla se. ,,No jo, snad v létě,“ usmál se mladík a já přimhouřila oči. ,,V létě tě tam shodím, to máš pravdu,“ zasmála jsem se, pohladila hnědku, která si souhlasně odfrkla, ale nabrala vodu a vyprskla ji po Sebovi, který sebou cukl. ,,Hej! Já myslel, že tohle dělá jen Perla!“ vyjíkl a já se začala smát. ,,No hele, třeba to od ní odkoukala,“ zasmála jsem se a objala hnědku kolem krku a šklebila se. ,,To abych se šel sušit,“ povzdechl si mladík a já se zazubila. ,,Jen utíkej,“ zasmála jsem se. ,,My taky půjdeme,“ usmála jsem se a pohladila Gal po hlavě, kdy hnědka si odfrkla na souhlas a já se usmála, ale vyrazila s ní k boxu, kde jsem ji hlavně musela otřít, hlavně nohy utěrkou

lia a charakter: VKLÁDÁM ZA VČEREJŠEK, MOC SE OMLOUVÁM – MAIL BUDE MÍT CASSIE VE SCHRÁNCE
PROCHÁZKA PO OKOLÍ
Vyvedla jsem hnědáka před stáj, dotáhla podbřišník, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. Pohrála jsem si s řemínek pod bradou, aby nebyl překroucený a pobídla jsem hnědáka ke kroku. Lehce jsem si zkrátila otěže, protože když Charlie zmerčil, že vyrážíme k zadní bráně, viditelně se napjal a to mělo jít o pohodlnou a pomalou procházku. Z kapsy jsem vytáhla čip, kterým jsem otevřela a zavřela bránu a vydaly jsme se po krátkém úseku po silnici, abychom vzápětí zabočili do lesa. Hnědák se rozhlížel, frkal a stříhal ušima, už se kapánek uvolnil, ale pouze čekal, až dostane pobídku do vyššího chodu, když se ani po pár minutách nedostavila a už jsme mířili po hranici lesa s loukami stále dál, sám od sebe vyklusal vpřed. Byla jsem na to připravená, něco podobného jsem po dnešní lonži i čekala, ale dnes měl být poměrně pohodový den, zítřek by měl být o něco aktivnější. Jak pro mě tak pro hnědáka, ale ještě se uvidí. Hnědáka jsem pochválila, jakmile zpomalil do nižšího chodu a v tu chvíli se uvolnil i on. Evidentně pochopil, že ho dnes žádná další práce nečeká. Tu největší, lonž, měl za sebou. Chtěla jsem obejít stejnou trasu, jako minule ze země. Opět po hranici a přes louku zpátky k areálu a do stájí. Nic akčního se dnes opravdu nekoná. Pokračovali jsme po cestě, zatímco si v okolí pohrávali paprsky, které dnes evidentně neplánovali nabrat na síle a rtuť v teploměrech zvednout na letní teploty, mají ještě dost času. Vždyť ještě neskončil ani květen. Jemně jsem ho otočila na bezpečném místě z cesty a přešli jsme na louku, která se táhla zpět k areálu. Hnědák opět znervózněl, poskočil si, zvedl hlavu a zafrkal. „No jo, jdeme zpátky,“ pohladila jsem ho na kohoutku a postupně jsme se začali prodírat nízkou trávou k bráně. Hnědák ani neměl tendence ukusovat a natahovat se po trávě. Postupně jsme dorazili k bráně, kterou jsem nám otevřela a vjeli jsme zpět do areálu.

sarah a venuše: Pohladila jsem Veny po čisté srsti, ale mlaskla, aby se Veny rozešla. Hnědka zastříhala ušima a vyrazila po areálu za mnou. Klisna na sobě měla uzdečku, jelikož jsem měla v plánu si na ní na chvíli vyskočit. Hnědka zafrkala a já otevřela bránu, kdy jsme obě vyšli ven. Ven jsem stálým tlakem dlaní ustoupila, poté bránu zavřela.
,, Šikovná" usmála jsem se na hnědku, ale už vykročila po polňačce. Minule jsme šli hnedka do lesa, dnes až později. Obloha byla sice zatažená, ale bylo teplo a zatím nepršelo, takže fajné. Veny šla energičtěji, ale snažila se mě nepředbíhat, za což jsem byla ráda, jelikož se mi vážně nechtělo se s ní přetahovat. Polňačka se táhla ještě dlouho, les, kam jsme měli namířeno, byl ještě v dáli, ale i tak ho Veny zvědavě pozorovala. Zazubila jsem se a hnědku pohladila po lucerně, kdy do mě Ven jemně drkla a já se zasmála. Zkontrolovala jsem povrch, nikde žádné větší kameny či nepořádek, a tak jsem mlaskla a rozeběhla se, kdy se Veny rozklusala za mnou. Nechala jsem si ji na levé straně, tam ji udržovala a trochu mírnila, avšak netahala jsem, protože Veny by se zakousla do udidla a už byla v prčicích . Nicméně díky mému uklidňování a neustálému pískání, Veny udržovala stejné tempo jako já. Pochválila jsem ji a ještě chvíli zůstala v klusu, kousek před lesíkem však s hlasovou pobídkou přešla do kroku. Nechala jsme ji jít na delší přehozené otěži, ale i tak si dávala pozor. Les s kopečky úž se na nás těšil, avšak já to vzala lesní cestou, která byla jakš takš rovinná. Hnědka se rozhlížela kolem sebe a nasávala do nozder cizí pachy. Usmála jsem se a rozhlédla se kolem sebe. V lese sice bylo šero, avšak zde byla nádherná atmosféra i přes né zrovna ideální počasí. Zrak mi spočinul na vysokém pařezu, kdy už jsem k němu mířila. Pohladila jsem Veny, následně ji se slovním povelem ustoupila blíže k pařezu - tady se zhodili dovednosti z partnershipu. Pohladila jsem Veny po čisté srsti, ale mlaskla, aby se Veny rozešla. Hnědka zastříhala ušima a vyrazila po areálu za mnou. Klisna na sobě měla uzdečku, jelikož jsem měla v plánu si na ní na chvíli vyskočit. Hnědka zafrkala a já otevřela bránu, kdy jsme obě vyšli ven. Ven jsem stálým tlakem dlaní ustoupila, poté bránu zavřela.
,, Šikovná" usmála jsem se na hnědku, ale už vykročila po polňačce. Minule jsme šli hnedka do lesa, dnes až později. Obloha byla sice zatažená, ale bylo teplo a zatím nepršelo, takže fajné. Veny šla energičtěji, ale snažila se mě nepředbíhat, za což jsem byla ráda, jelikož se mi vážně nechtělo se s ní přetahovat. Polňačka se táhla ještě dlouho, les, kam jsme měli namířeno, byl ještě vdáli,a le i tak ho Veny zvědavě pozorovala. Zazubila jsem se a hnědku pohladila po lucerně, kdy do mě Ven jemně drkla a já se zasmála. Zkontrolovala jsem povrch, nikde žádně větší kameny či nepořádek, a tak jsem mlaskla a rozeběhla se, kdy se Veny rozklusala za mnou. Nechala jsem si ji na levé straně, tam ji udržovala a trochu mírnila, avšak netahala jsem, protože Veny by se zakousla do udidla a už byla v prčicích . Nicméně díky mému uklidňování a neustálému pískání, Veny udržovala stejné tempo jako já. Pochválila jsem ji a ještě chvíli zůstala klusu, kousek před lesíkem však s hlasovou pobídkou přešla do kroku. Nechala jsme ji jít na delší přehozené otěži, ale i tak si dávala pozor. Les s kopečky úž se na nás těšil, avšak já to vzala lesní cestou, která byla jakš takš rovinná. Hnědka se rozhlížela kolem sebe a nasávala do nozder cizí pachy. Usmála jsem se a rozhlédla se kolem sebe. V lese sice bylo šero, avšak zde byla nádherná atmosféra i přes né zrovna ideální počasí. Zrak mi spočinul na vysokém pařezu, kdy už jsem k němu mířila. Pohladila jsem Veny, následně ji se slovním povelem ustoupila blíže k pařezu - tady se zhodili dovednosti z partnershipu. Ven přežvýkla, kdy jsem ji pohladila. Přehodila jsem ji otěže přes krk, potom vylezla na pařez a takzvaně přes pytel jsem na ni vyskočila. Švihem jsem přehodila nohu na druhou stranu a srovnala se v sedu. Usmála jsem se a pohladila hnědku po jemné srsti. Stiskla jsem holeně, kdy hnědka zastříhala ušima a rozešla se. Snažila jsem se uvolnit, myslet si na správný sed, abych hnědou moc nerušila, kor ještě teď, když jsem bez sedla a mám tedy s Ven větší kontakt. Otěže jsem si krapet zkrátila, přeci jen jsme byly v terénu a mírně připobídla, aby se hnědka neloudala. Užívala jsem si přírodu z Veninýha hřbetu, usmívala se neskutečně přibleble, ale i tak se měla na pozoru. Však člověk nikdy neví, v jaké chvíli z křoví vyběhne zatoulaná srnka. Jemně jsem si Veny přistavila do prava, ať zatáčku projedeme pěkně kultivovaně. Na menší křižovatce jsem tedy zabočila na pravou stranu, kdy jsem zjistila, že se za zatáčkou schovává pěkný kopec. Povzbudila jsem Ven holeněmi,ale zároveň brnkla do vnitřní otěže a zkusila se bez sedla postavit do honebního sedu. Mno, nebylo to zrovna ideální, ale aspoň trochu sjem ji odlehčila zadní nohy, aby mohla vklidu vyšlapat prudký kopec. Občas jsem se musela zohnout pod nějakou větví, avšak cesta byla celkem udržovaná, takže se zde dalo v klidu projet. Velmi jsem pohválila Veny, když jsem kopec vyšli a usmála se, za tu dřinu to stálo - aspoň si hnědka trošku zaposiluje a protáhné plíce. Nyní už jsem trošku povolila otěže, nechala jí jít trošku loudavým tempem a soustředila se na správný sed, na který jsme se mohla teďka soustředit. Ještě chvíli jsem na hnědce jela, avšak když už jsme byly takřka nad Florestou, sesedla jsem a opět šla vedle ní. Z kopečka jsem ji nechala hezky jít s vytáhlou hlavou, kdy občas někde čmuchla či ukousla kus větve. Mě začaly trochu bolet kotníky, takže jsem to vzala kratší cestou, však jsme se dnes prošli dost. Ven jsem pohladila, avšak trochu přidržela, když jsem uviděla zadní bránu. Súpolečně jsme vešli do areálu akademie, pečlivě za sebou zavřely. Ještě jsem houkla na procházející Sue, že už jsme zpátky, pak už ale zamířila do stáje, kde hnědku řádně podrbala.

sarah a venuše: SPOLEČNÁ PROCHÁZKA S NELL
Usmála jsem se a se zapískáním Veny před stájí zastavila. Se zamračením jsem vzhlédla k šedé obloze, avšak když jsem se před půlhodinkou dívala na radar, pršet by nemělo a šedá zamračená obloha se dá přežít.
,, Ahoj, čekáte dlouho?" zeptala se Nell, která právě došla s Komčou za námi.
,, Ne, před chvíli jsme přišli" zazubila jsem se a nechala klisny, aby se patřičně očichaly - už spolu na procházce byli, takže by to neměl být problém.
,, Kam bys ráda vyrazila?" usmála jsem se na dívku a mlaskla na Veny. Zatím jsme zamířili k zadní bráně, Nell s Komčou nás následovaly.
,, Hmm, asi někam do lesa" zazubila se blondýnky a já kývla. Ven sjem zastavila a otevřela branku. Nell za námi zavřely, já mezitím podrbala klisnu za ušima. Nell s Komčou se zařadili vedle nás a za společného kecání jsme došli k rozcestí, dky jsem se rozhodla to vzít kolem jezera. To bylo úěkně po rovince, potom to můžeme vzít přes les zpátky. Usmála sjem se, hnědku podrbkala, ale hezky si ji hlídala, aby mě nepředbíhala. Spokojeně jsem pozorovala kachny plující po hladině jezera, Ven je také zkoumavě pozorovala. Usmála jsem se, ale za pomocí snížení hlavy ji trošku uklidnila, aby nechodila z hlavou v oblacích . Nell se ze zadu zasmála, když Komča směrem ke kachnám zaflémovala, a já se zazubila. Šli jsme hezky pomalu, nikam nespěchali a užívali si procházky. Po chvilce chůze se před námi objevio menší stromořadí z ještě mladých jabloní (teda aspoň myslím, že jabloní ).
,, Na nich asi ještě moc jablek nebude, co?" ušklíbla se blondýnka a popošla k jabloni, kdy ji znalecky prozkoumala. Veny to vzala po svém a natáhla se po větvičce.
,, To nejez!" pokárala jsem mírně Ven a odstrčila ji od stromku. Nicméně jsem se vrhla na ohýbání, kdy jsem využila právě tyhle řady stromů. Hnědka šla pěkně uvolněně, již měla hlavu hezky uvolněnou, akorát jsem ji trošku musela hlídat,aby mě nepředbíhala. Hnědku jsem pochválila a chvíli na cestě počkala na Nell s kobylkou. Teď jsme už zůstaly na cestě, Ven jsem měla na delším vodítku, ať si na procházce hezky odpočine.
,, Naklušeme na chvilku?" optala se dívka za námi, kdy jsem kývla. Mlaskla jsem a s hnědkou se rozeběhla. Hlídla jsem si, aby mě Ven nepředbíhala, ale hlasem ji chválila. Občas jsem zontrolovala, zda jsou pořád holky za námi, ale v pohodě udržovali tempo.
,, Nehodíme krok už?" houkla na mě dívka, kdy jsem se zazubila, avšak do kroku přešla. Veny jsem náležitě pochválila, ale otočila se dozadu.
,, Copak, ztratila jsi fyzičku?" utahovala jsme si ze srandy z dívky, i když jsem sama dost funěla.
,, To víš, při učení člověk moc nenaběhá" ušklíbla se na mě dívka, kdy jsem se usmála. Nicméně jsem odbočila doleva, kde byla menší pěšinka, trošku do kopečka a zarostlá.
,, Jsi se zbláznila?" podivila se dívky, když nás obě po cestě obtěžovali dlouhé větve.
,, Asi" pokrčila jsem rameny a zazubila se. Pohladil jsem hnědku a spokojeně se narovnala, když se cesta rozšířila. Nell se opět s klisnou mohla zařadit vedle nás, takže sjme za společného kecání došli až zpátky k areálu. Usmála jsem se a otevřela branku. Nell za námi opět zavřela, potom jsme společně zamířila ke stájím.
,, Doufám, že se vám procházka líbila" usmála jsem se a Veny podrbala na krku, kdy hnědka zastříhala ušima.
,, Líbila" odpověděla dívka, kdy se opět zařadila vedle nás. Pře stájí jsme zastavili a ještě chvíli nechali kobylky, aby se ozloučili .
,, Mějte se, díky za procházku" usmála jsem se a s Veny zamířila stájí do boxu.

nell a kometa: PROCHÁZKA SE SARAH A VENUŠÍ

„Hou, hou, holka, v klidu,“ musela jsem Kometku trošku klidnit neboť začala být vzrušená od doby co jsme vyšli z boxu. No, tak to bude teda oříšek dneska. Snad to ale zvládnem. Před stájemi na nás už čekala Sarah s Venuší. Kometka se s ní očichala.
„Ahoj, čekáte dlouho?“ optala jsem se a opět jsem musela Kometku trošku klidnit.
„Ne, před chvíli jsme přišli,“ odvětila dívka a optala se na Kometu
„No, je dneska trošku divočejší, ale to zmáknem,“ pohladila jsem ji
„Tak radši bychom měli vyrazit,“ řekla dívka a vyšla. S Komčou jsme šli za nimi.
Sarah se mě zeptala, kde bych chtěla jít.
„Nevím, co takle někde do lesa?“ navrhla jsem. „Snad nás ale nechytne déšť,“ dodala jsem při pohledu na zakaboněnou oblohu.
„Nemělo by, na netu nic takového nebylo,“ ujistila mě Sarah a otevřela bránu. Prošli jsme a já bránu zavřela. Došly jsme k rozcestí a kecali jsme.
Užívala jsem si ten pocit, kdy můžu být zase na Florestě. Mezi koňmi a známými tvářemi. Jo, ty dva měsíce, kdy jsem tu nebyla, za to stáli. Představa, že bych musela v srpnu dělat zkoušky, mě dost děsí no, ale tak hlavně, že už je to za mnou.
Šli jsme kolem jezírkak a Komča zaflémovala. Podívala jsem se jejím směrem a musela se začít smát.
„To jsou kachny, trubko,“ zasmála jsem se. Komča se otočila, zastavila se a dívala se na mě.
„Ehm, nic nedostaneš, kde pak,“ zasmála jsem se a rozešla jsem se. Trošku jsem si ji musela hlídat a zastavovat, aby mě nepředbíhala. Sarah s Venuší měli podobný problém.
„Na nich asi moc jablek nebude co?“ optala jsem se, když se před námi objevilo pár jabloní a šla až k nim. Potom jsem se musela začít smát jelikož Venuše se natáhla po jablku.
„Á, dobrý nápad,“ pověděla jsem, když Sarah začala s Venuší trénovat ohýbání. „Pojď,“ dala jsem Kometce povel a vedla ji kolem stromu a dělala jakýsi slalom, aby si hezky protáhla krk. Došly jsme na cestu, kde na nás počkala Sarah s kobylkou.
Komča byla uvolněná a vypadalo to, že Ven taky, proto jsem navrhla, že bychom si mohli zaklusat.
Sarah kývla a s Venuší naklusali. Nechala jsem jim prostor a pak pobídla do klusu i Kometku. Ta mě hned začala předbíhat, tak jsem ji musela brzdit. Když se jí to dařilo, tak jsem ji chválila.
„Nehodíme, už krok?“ optala jsem se zadýchaně.
„Si ztratila fyzičku?“ řekla dívka, ale přešla do kroku. S Komčou sjem udělala to samé.
„To víš, při učení se moc člověk nenaběhá, ale já to doženu, asi půjdu ráno běhat na cvalovku místo Komety,“ zasmála jsem se. Sarah odbočila doleva, kde byla zarostlá pěšinka.
„Si se zbláznila?“ podivila jsem se, když nás počastovaly po cestě dlouhé větve. Dívka jen pokrčila s úsměvem rameny. Jakmile se cesta rozšířila, zařadila jsem se s Kometou vedle Sarah a za společného kecání jsme došly až do areálu. Opět jsem za nimi zavřela a šli jsme ke stájím.
Sarah se mě zeptala zda se mi líbila procházka.
„Jasně, bylo to moc fajn, někdy si musíme zase vyjít,“ usmála jsem se, rozloučily jsme se a šli si každá po svém.

lia a charakter: „Sue?! My půjdeme na chvilku ven!“ houkla jsem na tetičku, která procházela kolem nás.
„Dobře, tak si to užijte,“ usmála se.
„Tak zatím a děkujeme!“
„Není zač!“
„Pojď ty,“ mlaskla jsem na hnědáka a vyvedla ho ven. Místo k přední a hlavní bráně jsem zamířila k zadní. Jakmile Charakter zmerčil, že se jde z areálu, zvedl hlavu a s nastraženýma ušima zafrkal, švihl ocasem a začal poklusávat.
„Hele, hochu brzdi,“ obtočila jsem se s ním do kola a poté opět vyrazila k bráně.
„To abych se s tebou bála zítra do toho terénu, co?“ zasmála jsem se a pohladila ho po krku. Zapískala jsem: „Hooooou,“ snažila jsem se ho uklidnit, zmáčkla jsem čip a vyvedla ho ven. „Hej!“ okřikla jsem ho, zastavila a táhla ho zpátky. A to v hale tak pěkně spolupracoval. „Klid, ju?“ broukla jsem na něj a teprve, když se uklidnil, vyrazila jsem s ním pomalým krokem těch pár metrů po silnici a poté s ním zabočila na lesní cestu. Jak jsme se postupně vzdalovali od akademie, hnědák se postupně klidnil a nakonec šel se skloněnou hlavou. Sem tam zašvihal ocasem nebo zafrkal. „Tak je šikovný, vidíš jak ti to jde,“ podrbala jsem ho na krku a tiše si broukala. Na křižovatce jsme pokračovali do leva a vydali se po lesní cestě. Vůbec mi nedošlo, že jsou prázdniny a že tu bude větší rušno, hned za další zatáčkou se objevil maminka s terénním kočárkem a přibližně sedmiletou holčičkou na kole.
„Hele mamí! Kůň!“ vyjekla holčička, která zastavila na svém růžovém kole.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a zastavila hnědáka, který se choval naštěstí klidně, jen trošku zvědavě.
„Dobrý den,“ usmála se na mě s vřelým úsměvem maminka a pokračovala se svými dětmi dál, odkud jsme přišli. „Uffff,“ oddechla jsem si a ohlédla se přes rameno. Holčička vedla kolo vedle sebe a koukala se za námi. Usmála jsem se a zamávala jí. Copatá blondýnka se začervenala a za-mávala zpátky. „Co ty?“ zasmála jsem se na Charlieho, který se dožadoval pozornosti. Podrbala jsem ho na čele a rozčepýřila mu kštici. „Hodný jsi,“ mlaskla jsem a pokračovala s ním v cestě, následně jsme potkali dva cyklisty, které Charlie víceméně ignoroval. Jakmile jsem našla nějaký vstup do lesa po levici, zavedla jsem tam hnědáka, abychom se vydali na silnici, která vedla zpět na akademii. Obvykle bývala klidná, což jsem si myslela i teď, když jsme na ni dorazili. Cesta lesem proběhla v pohodě. Překvapivě se nepřerazil ani Charlie ani já. Zezadu se ozval zvuk přijíždějícího vozidla. Zastavila jsem, ruku položila na hnědákovu plec a čekala, až vozidlo přejede. Byl to nějaký debil s prominutím, který se prohnal okolo nás na motorce tou nejvyšší rychlostí. Hnědák mě překvapil, ani se nehnul, stál a díval se za odjíždějící motorkou. Víc jsem se lekla já než on. „Pašák!“ pochválila jsem ho a vrhla vítězoslavný pohled za tím bláznem. Na akademii to už bylo co by kamenem dohodil a já si mohla oddechnout, že nás tu žádný magor s motorkou nečeká.