izzy+meteor: PROCHÁZKA PO AREÁLE JAKO ODREAGOVÁNÍ BĚHEM UČENÍ TRIKU
,,Kam se vydáme na prochajdu co?‘‘ zeptala jsem se Tikouše když jsme vycházeli ven z kruhovky. Valach nevypadal že by mi chtěl odpovědět takže jsem to prostě vzala směrem k venkovní jízdárně. Sluníčko pěkně šajnilo a všehno vypadalo tak nějak jarněji. Já si dneska dokonce vzala míň vrstev a teď jsem měla vyhrnuté rukávy od mikiny,přestože mi byla přece jen trošku zima Najednou mi zapípala kapsa a já málem nadskočila úlekem. To se Tikovi nelíbilo a připlácnul uši k hlavě připraven ochránit nás oba před jakýmkoliv nebezpečím,jenže žádný neviděl. Bylo to zvláštní vidět ho s těma ušima vzadu. Vypadal trošku hrůzostrašně,nedělal to často takže jsem nebyla vůbec zvyklá Vytáhla jsem mobil z kapsy a vypla zvuk. Bylo to jen nějaký pitomý upozornění ani nevím čeho. Poslední dobou to pípá pořád.
Kráčeli jsme si s Metem po rozbahněný trávě a pod nohama nám to hrozně čvachtalo. Mě z toho běhal mráz po zádech. Všichni se mi kvůli tomu vždycky hrozně smáli Ani nevím jak jsem k tomu přišla, ale myslím že to se mnou bylo asi odjakživa. Jakkákoliv nasáklá mokrát podložka, houbička cokoliv co se ždímalo, jen ta myšlenka toho mi dělala špatně. Proto jsem Tika radši zavedla zpátky na cetu která byla sice rozblácená ale nečvachtala,jediné to štěstí. Jenže cesta končila u vchodu na venkovní jízdárnu.
,,Co teď Tiki,přece tu jen tak nebudem stát. A na tu trávu už mě nikdo nedostane!‘‘ řekla jsem s odhodláním nenechat se na trávu zlákat ani za milion. Otočila jsem se s Metym čelem vzad a vzala ho na krátkou procházku kolem venkovní kruhovky. Tam byla taky hliněná cestička takže jsem se nemusela bát čvachtání. Mety i já jsme si sluníčko užívali a schválně chodili tam kde svítilo pomaleji než ve stínu Nakonec jsem se ale přece jen přesvědčila zavést Tika zpět do kruhovky a zkusit ještě jednou, naposledy ten luk, ať to máme fakt procvičený a umíme to.