cassie + gentleman: PROCHÁZKA A PK DOHROMADY

Vyšli jsme z brány na cestu vedoucí do lesa. Tam bude sice trochu chladněji, ale to vůbec nevadí. Oblečená jsem. Nebude to moc dlouhý. Spíše krátký. Oba dva se nedýcháme svěžího vzduchu a vrátíme se. Možná si trochu zakluše, ale to bylo spíše, jak se mi bude chtít. Hřebec měl nejdříve zdviženou hlavu. Zvídavě se díval kolem, ale nic nového kolem nebylo. Udržovala jsem svižnější tempo. Pomalu jsem jít nechtěla. A Allen mi řekl, že bych měla dělat něco pro své tělo. To mi samozřejmě řekl z legrace. Hubená jsem dost a síla mi také nechybí. Čistění boxu se zdá jednoduché, ale dá to do těla. Kolečka nejsou lehká záležitost. Navíc, mám vedle sebe zvíře, které je těžší jak já. Na něj potřebuji mít sílu, kdyby se rozhodl něco provést. Kdybych jí neměla, mohla bych být taky lehce převálcována. Gentleman za celou dobu neudělal nic, kdybych musela mít strach o svůj vlastní život, ale všechno je to jenom náhoda a pořád je to jen zvíře.
Kolem bylo příjemné ticho. Pomalu jsme se vzdalovaly od Floresty. Kamínky pod mými botami jemně proklouzávaly. Kopyta nebyla tlumena žádnými botičkami, takže též vydávali svůj určitý zvuk. Zanedlouho jsme vešli do lesa, kde byl ještě lepší vzduch. Vůně lesa byla úžasná. Mohla bych se tu procházet celý den a vůbec by mi to nevadilo. Vybrala jsem cestu, která měla dvě vyježděné dráhy. Sama jsem šla uprostřed a hřebce vedla vedle sebe. Vodítko mu nechala volnější. On si po chvilce sklonil hlavu spokojeně dolů, odfrkl si. Ale na trávu ho to nelákalo. Věděl, že to nesmí udělat. V žádném případě. Může, až v případě, kdybych mu řekla. Pohrála jsem si s jeho hřívou.
,, Klus,“ řekla jsem dost jasně a zřetelně. On naklusal v okamžiku, kdy jsem se rozeběhla vpřed. Odfrkl si a přizpůsobil se mému tempu, které bylo i tak dost rychlé. Před nás bylo dobře vidět, tudíž nebyl žádný problém. Nikdo nešel a v lese jsme byli sami, alespoň to tak vypadalo. Tentokrát jsem s hřebcem vyšla o něco později a ne hned po obědě. Celou dobu jsem se spíše probouzela. Vyspala jsem se sakra špatně. Po pár metrech jsem s ním zpomalila zpátky.
,, Krok,“ klesala jsem hlasem a v tonině, na kterou zareagoval, přešel mi do kroku, kdy jsem ho pochválila. Odfrkl si. Zahnuli jsme na louku, kde byl menší plácek a já se rozhodla, že zkusíme něco z přirozené komunikace, aby na nic nezapomněl. Zastavila jsem si ho uprostřed louky. Podíval se na mě a nejspíše očekával, že mu dám signál k tomu, aby se začal pást. Ale já to neudělala.
,, Couvej,“ řekla mu dost jasně, zřetelně, přitom v hlase bylo jakési nadšení. I to mu mělo pomáhat k tomu, aby udělal to, co má. To, co jsem po něm žádala. A přitom jsem se rozešla naproti němu, velmi energicky. Zdvihl hlavu, na chvíli sklopil uši, ale zacouval mi dozadu o pár kroků, kdy jsem ho samozřejmě pochválila. Budeme chvíli pracovat. To mu až tak neuškodí. Nebude to dlouho. Poté jsem zkusila ustupování kolem předku. Postavila jsem se k němu z boku, zkrátila si vodítko a držela ho. Byla jsem u jeho zádě a rozešla se naproti ní, přitom vyvíjela menší tlak na jeho záď v místě, kde měl slabinu. Už to, že jsem byla vzadu ho přinutilo, aby ustupoval zadkem kolem předních nohou, které si pouze sestavoval, aby se mohl otáčet. Lehce jsem si přitom i mlaskla. Gentleman se otáčel, a když jsme se otočili, zastavila jsem se, abych byla před jeho plecí, poté ho pochválila a provedla do samé na druhou ruku.
,, To je šikovný chlapec,“ usmála jsem se. Poté jsem se s ním rozešla po louce – vodítko nechala delší, on kráčel za mnou. Zastavila jsem se a podívala se na vzdálenost mezi ním a mnou. Osobní prostor jsme měli vyřešený už dávno, přesto se mi tahle vzdálenost nelíbila. Byl více vepředu, než jsem chtěla. Rukou jsem mu zatlačila zepředu, pomohla si hlasovou pobídkou k zacouvání. Zdvihl hlavu, zašklebil se, avšak zacouval. Opět velká pochvala. Bylo to sice trochu zdráhavé, ale účel to splnilo. Znova jsem se rozešla vpřed a zastavila. Gentleman se zastavil, zdvihl nohu, že udělá krok vpřed, ale zůstal stát na místě. Opět velká pochvala. ,, A jdeme klus,“ řekla mu, rozeběhla se po louce. Znala jsem jí, byla bezpečná a nebyl zde žádné díry. Gentleman klusal za mnou, zafrkal si spokojeně, když se mu tempo líbilo, ale zastavila jsem se. Stačilo mu říci stát a hnědák zastavil – osobní prostor byl v pořádku. Vyzkoušela jsem ještě na druhou ruku, opět se zadařilo a já jej pochválila.
,, Tak ještě couvej,“ řekla jsem mu a stejným způsobem jako předtím si ho zacouvala zpátky, o tři kroky. Netvářil se přitom už naštvaně. Naslouchal mi, měla jsem jeho pozornost a odfrkl si, což bylo pro mě dobré znamení. Pořádně jsem ho chválila a mazlila se s ním. Poté rukou jela lehce po jeho těle, na místa, kam mi dovolilo jít vodítko a on se tvářil velmi spokojeně.
,, Tak to by stačilo,“ usmála jsem se. Vodítko jsem uvolnila, chytila si jeho konec a pískla jsem. Moc dobře věděl, co to je. Sklonil hlavu dolů k trávě e zaržáním a já se usmála. Stála jsem u něj, hladila ho a prohlížela si okolí. Nějakou dobu jsme tam strávili, i když ne dlouhou. Nakonec se to přece jen protáhlo, i když ne o tolik a jak jsem řekla, bylo to krátký. Poté jsme už vyrazili zpátky na Florestu. Tou nejkratší cestou.