izzy+meteor: PROCHÁZKA V AREÁLU
Měli jsme za sebou velmi podnětnou lekci partnershipu. Meteor byl na mě trošku naštvaný protože jsem ho nechala aby se těšil na skoky a pak jsem mu nedovolila skákat. Ještě že jsme ráno skákali,jinak by mi to asi neodpustil Nicméně na druhou stranu jsem si poprvý vyzkoušela jízdu na jezdeckým padu za což jsem mohla být vděčná Kitt která my ho půjčila jelikož já žádný neměla. Teď jsme s Metym vyšli před stáj a vydali se do tmy. Potřebovala jsem zavolat Erikovi a nechtěla jsem být sama. Nečekala jsem sice žádný špatný zprávy,ale víte když voláte někomu do nemocnice, nikdy nemůžete vědět co se dozvíte… a už jen ta skutečnost že je to nemocnice kam voláte a každý nový výsledek může zpečetit váš osud. To je poněkud pitomej pocit. Se ráchal hlavou ve sněhu Sem tam si ďobl, jen ať se napije když nevyluxuje celou pohádkově zasněženou Florestu. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila Erika.
,,Ahoj, tak jak se cítíš?‘‘ spustil hned.
,,Zpomal,nebo ti nebudu rozumět a ještě plácnu nějakou blbost‘‘ zasmála jsem se. ,,Vcelku dobře, jsem unavená to je jasný, dáváme si to s valachem oba slušně, ale žádné bolesti hlavy se nedostavili,ani omdlívání, mžitky před očima,bolest v uchu, nic‘‘ odpověděla jsem mu na otázku.
,,To je super, výsledky tomu odpovídají. Jen nezmínila jsi zvonění v uchu, to je dobrý?‘‘ zeptal se.
,,Máš před sebou rozloženou moji kartu žejo?‘‘ řekla jsem. ,,Jen jednou to bylo z ničeho nic a dvakrát když jsem se probudila v noci,ale hned to přešlo‘‘ odpověděla jsem popravdě.
,,No to nemusí nic znamenat, mě taky občas zvoní v uších‘‘ uklidnil mě Erik. ,,Navíc ještě pořád jsi v léčbě, neskončilas to zanmená že příznaky jsou povoleny,hlavně ty lehký‘‘ řekl povzbudivě. Usmála jsem se a pustila se do vyprávění posledních tří dnů Erikovi. Nezapomněla jsem se mu pochlubit že už bych s Meteorem přeskočila Margaret, což byla slečna s trpasličím syndromem která se mnou asi měsíc sdílela pokoj v nemocnici. Měla něco kolem 123 centimetrů a vždycky ráda poslouchala moje vyprávění o koních, říkala že až budeme mít natrénováno jednou nám udělá živoucí skok. To jsem jí samozřejmě vždy se smíchem zatrhla Erik pak už musel jít tak se rozloučil a já schovala mobil do kapsy. Zamyšleně jsem koukala na Meteora který šel celou dobu vedle mě v absolutním klidu. Měl celou hubu od sněhu pachoelk jeden Jemně do mě šťouchnul čumákem a pak se ohlédl dozadu. Odtamtud se ozývalo ržání koní kteří už se těšili na žrádlo a Meteor zafrkal. ,,No jo hochu,už půjdem zpátky,neboj dostaneš taky krmení‘‘ řekla jsem mu klidným hlasem a otočili jsme to zpátky ke stájím.