clair a pomněnka: Venku před stájí jsem hnědku podrbala, a pak jsem se s ní vydala k hlavní bráně. Dneska jsem s ní měla ještě pár věcí v plánu, chtěla jsem ji vzít alespoň na lonž a pokud zbude čas, tak si zkusit i nějaký ten trik. Chvilku jsme šly po kraji silnice, neprojelo kolem nás ani jedno auto, ale to bylo určitě tím, že jsme brzy odbočily do lesa, na pěšinku, které by si všiml málo kdo, kdyby to tu neznal. Pod nohami nám šustilo mnohobarevné listí, většina listnatých stromů už byla opadaná. Tomu jsem se však vůbec nedivila, byl konec listopadu a to už několikrát sněžilo. Dneska mělo sněžit zase. S kobčou jsem pokračovala do kopce. Cesta by se za chvilku měla začít svažovat a my bychom se měly objevit na mýtině, kterou protéká Perlová říčka. Cesta byla celá rozbahněná, proto jsem šla s kobčou extra opatrně. Ona by se očividně nejraději vyválela, ale to jsem jí nedovolila. Za to mi alespoň pocákala rajtky bahnem. Potvora. “Tss. Víš Pom, já na rozdíl od tebe bahno nemám extra v lásce. Teď si ty rajtky budu muset vyprat,” vzdychla jsem se smíchem. Jak jsem předpokládala, i cesta z kopce byla trochu bahnitá, ale naštěstí ne tolik. I přes to jsem šla po kraji ještě pomaleji. I hnědka si dávala pozor, aby neuklouzla. Doufala jsem, že cesta zpátky se obejde s menší zásobou bahna. Zastavila jsem vedle Perlové říčky, trávy zde bylo dost. Popustila jsem vazák a opřela se o blízký strom. Kdyby tráva nebyla tolik mokrá, tak bych se možná i posadila, ale jelikož už byla docela zima, nepotřebovala jsem být hned nemocná. Myšlenkami jsem se zatoulala jinam, i když jsem stále sledovala hnědku. Milovala jsem naše společné procházky. Na lesní mýtině jsem byla s Pomněnkou asi dvacet minut. “Tak pomalu vyrazíme Pom,” mlaskla jsem na kobču a pomalu jsem vyrazila proti proudu říčky. Tak jsem se chtěla dostat až k brodu. Měla jsem ještě hodně času, takže jsem se nebála toho, že bychom se nestihly vrátit včas. Cesta ubíhala až abnormálně rychle. Kobča šla v klidu vedle mě a myslím, že obě jsme byly spokojené. Zítra ji asi vezmu na lonžku a nebo nějakou lehčí práci už pod sedlem, uvidíme. U brodu jsme se napojily na asfaltku a pokračovaly k lesu. Byla jsem ráda, že tady už není tolik bahna. Z asfaltky jsme opět vklouzly do lesa. Po lesní měkké cestě se nám šlo přeci jen o dost lépe, a taky jsme to měly o pár minut kratší. Vynořily jsme se naproti zadní bráně. Prošly jsme do areálu, já za námi čipem zavřela bránu, a pak už jsme pokračovaly zpátky do stáje.