kitty+asie: PK/PROCHÁZKA, SPOLEČNÁ S IZZY
Izzy na nás čekala před hlavní branou. Vedle Metyho vypadaly vždycky hrozně vtipně O to víc to ale zesílilo dojem valachovy ohleduplnosti a opatrnosti, protože rudovláska vedle něj byla opravdu docela maličká. To jsem nikdy nepochopila, já potřebovala drobnější koně, u kterých když spustím holeň, bude tak na úrovni jejich břicha. U Meteora se skokovými třmeny bych možná byla ráda, kdyby přesahovaly sedlo Dobře, to asi úplně ne, ale pro mě to bylo prostě něco nepředstavitelného.
Vydaly jsme se podél příjezdovky, nejprve prostě jen tak, bok po boku, Asie si Meteora prohlížela, ňufala do něj, občas ztrácela pozornost – což byla příležitost pro mě, otočit se a jít na druhou stranu. Takhle jsem párkrát uprostřed rozhovoru s Izzy změnila bez jakéhokoliv slova směr a vydala se někam jinam, což zmátlo Izz i Asii, jediný Meteor zůstával naprosto v klidu. Kobylku jsem si několika obraty a zastaveními naladila zase na sebe, a vrátily jsme se k druhé dvojici. Jindy jsem zastavila a když mi nalezla do osobního prostoru, pocvičily jsme couvání – pohled, řeč těla, gesto, houpání vodítkem, silnější houpání vodítkem a to už Asie couvala. „Ták je hodná!“ houkla jsem na ní a spokojeně jsem jí pochválila. Chvilku to takhle trvalo, ale nakonec se zase soustředila na mě, a ne na grošáka vedle nás.
Napojily jsme se na stezku vedoucí směrem do lesa – víceméně široká, ale na dva koně a dva vodiče ne dost, takže jsem se přesunula za ty dva a do pozice před Asii.
„Jo, takhle si fakt dost popovídáme.“ Prohodila rudovláska. „Cože??“ Nerozuměla jsem ani slovu Pokusy o komunikaci jsme vzdaly a tak jsem si chvilku řešila Asii a vedení před ní. Tuhle pozici neměla ráda, to už jsem stihla zjistit – jednak se v drtivé většině případů vodila bok po boku, a jednak jsem tímhle zesilovala svou dominanci vůči ní, což se kobyle jako je Asie prostě moc nelíbilo. Musela jsem si tedy dávat pozor, aby se na mě netlačila, občas jí nechat zacouvat a podobně. Neuniklo mi, že na couvání reaguje už na houpání vodítkem docela dobře.
Když šla po nějaké době v pozici za mnou docela dobře, spokojeně jsem jí pochválila a uhnula do lesa. Musely jsme vyskočit malý svah, který odděloval pěšinu, ale pak už jsme se ocitly na měkké lesní půdě. Asie mě v klidu následovala a já získávala její pozornost slalomem mezi stromy, občas jsem udělala otočku a u toho houkla na Izzy, ať chvilku vydrží. Když rudovláska s valachem pár vteřin postáli, dostaly jsme se s vranou na jejich úroveň a mohly jsme si konečně popovídat. „Co ty závody v tom novým areálu, nepojedeš?“ zeptala se mě rudovláska a já zavrtěla hlavou. „Sotva, když na Sijku nechci nějakou dobu sedat. I tu jízdu zručnosti jsme v podstatě celou absolvovaly ze země. Chci postavit pořádně pevný základy, než začneme zase opravdu jezdit.“ Dodala jsem, vylezla si na vyšší pařez a dala Asii pokyn pro zastavení – hlasovou pomůcku zna,a moc dobře – a pak pro couvání. Kobylka přizvedla hlavu, švihla ocasem, ale zacouvala. Chtěla jsem po ní jen dva tři kroky, přímo za sebe neviděla a já to nechtěla přehánět. Pak jsem slezla a zase jsme procházely mezi stromy, občas jsem šla vedle ní, chytila si nákrčák, co měla na krku, a učila jí zastavovat a couvat na něj. Šlo jí to čím dál tím lépe, začínala být na pomůcky na něm hezky jemná, a když jsem postřehla, že Izzy s Meteorem zastavila, a tedy nám nikam neutečou, začala jsem jí na nákrčák i ohýbat krk na jednu a na druhou stranu. Nejprve jsem jím působila tak v polovině krku – tenhle cvik už jsme dělaly a ona věděla, že nemá jít dopředu – a hodlala jsem s dalším a dalším opakování tenhle tlak směřovat víc k základně krku, ke kohoutku a postupně tak na pozici, kde bude nákrčák až s ním budeme jezdit. Šlo o základní cvičení na tlak, velmi podobné těm, co nám byly důvěrně známé, a tak se Asie chytala a učila rychle. Spokojeně jsem jí pochválila, strčila jí kousek jablka a protože se terén lesa srovnal s cestou, která se zase rozšířila, vlezly jsme si vedle Izzy a Metyho. „Ty pojedeš, předpokládám.“ „Kam?“ „Na tu Coventinu.“ Rudovláska přitakala. „Asi jo, vážně se mi ten nápad líbí, a musíme využít každých závodů, který jsou k dispozici, chápeš.“ Pousmála se a podrbala groše na krku. „Naprosto. Taky bych jela, nebýt zrovna uprostřed tohohle, viď frajerko?“ otočila jsem se na vranou. „My si kousek zaklušeme.“ Houkla jsem na Izzy. „To nám jako utečete?“ zasmála se ona, a já musela uvést na pravou míru, že naše klusání ze země bok po boku je spíš taková běhačka sem tam sem tam A jestli to Izzy nebylo jasné z tohohle, tak brzo pochopila. Vyšla jsem kupředu, vyběhla – hezky zhoupnutím, aby Asie věděla – kobylka se okamžitě připojila a vyklusala vedle mě. Prvních asi třicet metrů to vypadalo i docela dobře, pak se ale začala snažit mě předběhnout, natahovala kroky a ignorovala mě. No tak jsem zastavila, otočila se na podpatku a běžela na druhou stranu. Asie se okamžitě musela zorientovat, otočit na zadku a vyběhnout zase za mnou, což pro ní bylo docela nepříjemné a navíc se dostala za mě. Izzy, když viděla, jak běžíme směrem k nim, ustoupila Metyho kousek od cesty a tak když Asie běžela vedle mě v klidu, a já neměla k otočce důvod, mohly jsme si v klidu proklusat kolem. Meteor k nám zvěavě natahoval čumák, jakoby nechápal, co se tu děje Jakmile mě Asie začala předbíhat zase, a to bylo kousek od těch dvou, zase jsem se otočila a klusala zpátky. Párkrát jsme si takhle zapendlovaly, dokud vedle mě Asie v klidu neběžela asi tak padesát metrů, což byl oproti včerejšku pokrok, takže jsem zpomalila, zastavila, chválila a drbala. Izzy se s valachem vydala směrem k nám. Já se zatím pokusila se vydýchat „Koukám, že místo Asie nabíráš kondičku ty,“ smála se mi. „Jen závidíš že mám koně co nemá sedmimílový nohy.“ Opáčila jsem a vydala se po jejich boku dál.
Dostaly jsme se na rozcestí a po zahnutí vpravo jsme procházely úzkou pěšinou linoucí se po kraji lesa po vysokém kopci, takže odsud bylo vidět areál Floresty – a kdyby byla lepší viditelnost, mohla by být vidět i část Rodovie, ale to si nejsem úplně jistá. Každopádně jsme se s Asií musely zase zařadit za ty dva, a já zase zvolila vedení před koněm. Ať si fešanda zvyká. Musela jsem se hodně soustředit, abych byla schopná zjistit, jestli se na mě zrovna necpe, nebo se náhodou někde nezdržuje, když jsem k ní byla zády. Občas jsem jí tedy nechala zacouvat a když šla docela dobře, nechala jsem jí jen vyšlapovat, ať si jde. S Izzy jsme zase neměly šanci k rozhovoru, les vedle nás byl tentokrát s pochybným povrchem a lízt by se mi tam úplně nechtělo Takže jsem mohla s Asií aspoň občas zastavit, připomenout jí snížení hlavy na rytmický tlak a nebo něco zopakovat, když provedla obře, dostala odměnu (tentokrát plátek mrkve) a když nám ti dva o kousek utekli, dohnali jsme je klusem – ten kousek Asie nedělala problémy, takže jsem jí mohla pochválit a nemusely jsem se nikde otáčet a nic řešit. Někdy jsem taky šla vedle ní a dávala jí pokyn pro zastavení na nákrčák, občas zacouvat, pak zase vyběhnout – udělaly jsme toho za tuhle část cesty docela dost, takže jsem se rozhodla jí pro dnešek dát pokoj.
Cesta směrem z kopce se začala rozšiřovat a tak jsme si mohly vlézt zase vedle sebe. Řešily jsme s Izzy ledacos, zatímco naši dva čtyřnožci se lehce oňufávali. Dokud se na mě ale nedrala a dodržovala moje tempo, nechala jsem jí být. Ať je taky chvilku koněm. V klidu jsme se vrátili na Florestu.