clair a pomněnka: S Pomněnkou jsem vyšla ze stáje a pokračovala k hlavní bráně. Celou cestu k bráně hnědka bedlivě hlídala okolí. Prošly jsem bránou a zabočily na docela úzkou lesní pěšinu. Stromy kolem zářily barvami, vypadalo to nádherně. Sledovala jsem krajinu a zároveň sem tam něco tiše prohodila směrem k Pomněnce. Pokračovaly jsme lesní cestou a nořily se stále hlouběji do lesa. Sice jsem tudy nešla už pekelně dlouho, každopádně všechny naše trasy, které jsme kdy s Pomněnkou šly, jsem si pamatovala, tedy snad. Pomalu jsem si ani neuvědomovala, jak dlouho jdeme. Sue jsem slíbila, že budu do dvou hodin zpátky určitě, takže s časem jsem si nedělala starosti. Věděla jsem, že se do té doby vrátím. Konečně jsme vyšly z lesa. Před námi se táhla polní cesta, která se o kus dál měnila v asfaltku. Hnědka se zájmem sledovala okolí. Jakmile z pole vyskočil zajíc, hnědka se k němu ihned otočila a prohlížela si ho. Nebála se ho, jen se o něj zajímala. Ostatně jako o všechno okolo. “Tak pojď.” Mlaskla jsem na ni a pokračovala v cestě. Po asfaltce jsme nešly dlouho, ale i přes to jsme potkaly asi dvě auta. Prošly jsme kolem jednoho domku a odbočily opět do lesa. Cesta zde byla trochu rozbahněná, ale ne zase tolik. Dalo se to v klidu přejít. Na hnědce jsem viděla, jak moc by se chtěla válet, ale musela pokračovat dál v cestě. Pomalu jsme se začínaly stáčet zpět na Florestu. Po asi deseti minutové cestě lesem jsme se vynořily na menší louce. Listnaté stromy byly už skoro opadané a barevné listy zdobily zem. I přes to ještě kolem nás poletovalo listí docela dost. Zde jsem s Pomněnkou konečně zastavila. Povolila jsem vodítko a kobča tak mohla sklonit hlavu a najít si nějakou trávu. Sledovala jsem ji. Byla nádherná. Sice za poslední dobu ztratila na první pohled dost svalů, ale to se hold bude muset dohnat. Stejně jako kondice a spousta dalších věcí. Tráva byla sice vlhká, ale to mi nijak nebránilo v tom, abych si do ní sedla a nezačala Pom hladit. Tiše jsem k ní promlouvala, sice jsem říkala úplné nesmysly, ale to je zase věc jiná. Možná po patnácti minutách jsem se zvedla a oprášila se. “Tak pomalu půjdeme.” Oznámila jsem jí a teprve pak jsem vykročila přes louku směrem k lesu. Dávala jsem pozor kam šlapeme. Nerada bych někam zapadla. Lesem jsme se zpátky na Florestu dostaly za necelých dvacet minut.