kitty+asie: K TÝDNU RESPEKTU 2/2
Vraná šla za mnou svižně, ale občas se pokoušela začít žrát, když měla jíst. To by nevadilo - ať si ďobne, když u toho půjde dál a nebude zpomalovat. Takže jakmile zastavila, okamžitě jsem jí mrkvovkou nechávala couvnout, ustoupit zádí, dokud nezvedla hlavu a nevydala se směrem ke mě. Když jsem za námi zavírala bránu výběhu, okamžitě hlava dolu a sekala trávu. Když jsem se pak chtěla vydat dál, odmítala se ovšem pohnout. I když byla hlava nahoře, koukala na mě, šprajcla se a prostě ne, já dál nejdu. Vydala jsem se hezky s agresivním postojem proti ní - narovnaná, brada bojovně vtrčená, pořádně rázně - a na to vraná začala couvat pryč. Udělala jsem pak pár kroků směrem od ní. Nic, dopředu prostě ne. Stoupla jsem si k ní bokem, že jí zkusím rozejít na kruh - kdy se ke mě okamžitě točila hlavou. "Já mám čas." houkla jsem na ní, vyvinula tlak na ohlávku, tahala za vodítko, a zkusila pár impulsů. Nic. Nechtěla jsem jí za ní zase škubat, takže jsem tam nechala tlak stálý a stále a čekala. Asie stála zprvu s nataženou hlavou, zašprajcnutá a ne, nejdu. Po dvou minutách takového stání jí to ale začala být nepříjemné a zkusila protitlak. Na to už jsem jí tím vodítkem škubla, proti tlaku se nechodí, a když porušuje pravidla ona, poruším je i já. Hned na to nastoupil zase původní stálý tlak. Asie byla nerv´pzní, bylo to na ní vidět, ale jakmile se převážila vahou dopředu, tlak jsem povolila. Ne úplně, ale povolila. Jakmile sep okusila začít žrát, nasadila jsem metodu bloku a vytrvale čekala, než udělá ten krok dopředu. A netrvalo až tak dlouho a skutečně ho udělala. "Ano!" houkla jsem a tlak zase o něco povolila. A po pár minutách už šla Asie díky tomuhle principu u mě, a i když třeba zastavila a zkusila si ďobnout, tak po mém názorném vysvětlení že to teda ne, se vždycky zase ochotně vydala dopředu. Když se nám takhle podařilo projít od zadního výběhu až k hlavní bráně - takhle znamená že tam chyby byly, ale stačilo jen málo, aby toho Asie nechala a pokračovala dál - netrvala si na svém a jen mě lehce oťukávala, což jsem chápala, po tak dlouhé době - tak jsem na příjezdovce zastavila a podstrčila jí kousek jablíčka, spokojeně jí chválila, drbala, hladila. Asi minutku jsme tam takhle stály a jen tak v klidu byly vedle sebe, než jsem ¨se rozhodla a vydala se zase dál. Tentokrát po cestě směrem od dálnice, a spokojeně jsem sledovala, jak mě vraná následuje, nepředbíhá, dodržuje osobní prostor. Věděla jsem, že na trávě by se po ní zase vrhla, ale v tomhle případě byla skvělá a já byla ráda. Spokojeně jsem proto zahnula na louku, ušla pár desítek metrů - tak málo, aby si nestačila ždibnout, když nemá, dlouze hvízdla a nechala jí žrát. Já si stoupla opodál, hlídala, aby si nestoupla na vodítko a zachumlala se do bundy. Začínala být vážně zima.
Po chvilce pasení, teré měla vraná za odměnu, jsem dvakrát hvízdla ostře, ustoupením zádí jí nechala hlavu zvednout a rozešla se pryč - a ona za mnou. pokračovaly jsme po příjezdovce na místo, kde už jsme jednou šly minulý týden - na cestičku do lesíka, kde odmítala přejít přes malý příkůpek. Šly jsme po silnici jen nezbyteně dlouhou dobu, než jsem zahnula přes příkop na cestu a pokračovala dál, jakoby nic, jakoby tu Asie nebyla. A takyže jsem cítila, jak je vodítko pořád prověšené a že za mnou přes něj v klidu pokračovala. To byl první velký dnešní úspěch "Ano!" houkla jsem spokojeně, otočila se a spokojeně jí drbala, nabídla jí jablíčko a chvilku s ní jen tak stála, drbala, hladila a mazlila. Vážně se to lepšilo Nebylo to ideální, ale lepšilo se to.
Rozešly jsme se dál, ale protože byla takhle vzorná, nechtěla jsem jí drtit o moc dýl - stejně jí chci ještě večer vzít ven a trochu víc popracovat. Proto jsme se vydaly nejkratší cestou k zadní bráně a na Florestu. Asie šla vzorně, samozřejmě když si chtěla hryznout trávy, zabránila jsem jí v tom a vysvětlovala jí znovu a znovu, že prostě ne. Ale bylo to zlepšení a proto jsem se rozhodla jí odměnit.