lia a charakter: PROCHÁZKA PO OKOLÍ
Vyvedla jsem hnědáka před stáj a rozhlédla se okolo. Vedoucí vědělo, že míříme poprvé samy dva mimo areál, sice jen na ruce, ale je to tak. Pořádně jsem si nastudovala okolí, abychom se neztratili. Pro případy mám svůj chytrý telefon s GPSkou a kreditem . V kapse jsem měla mimo jiné ještě čip od zadní brány. Plánovala jsem jít přes ni, chvilku po staré cestě a následně se zanořit do lesa, vzít to přes něj na jeho hranici s loukami a kolem rybníka zpátky na Florestu. „Tak půjdem, ju?“ usmála jsem se a zamlaskala na Charlieho, který si to už málem razil ke travnatému kolbišti, kam jsme chodili na procházky normálně. „Tam nejdeme, Charlie,“ usmála jsem se a vedla ho po cestičce přes dvůr, okolo kolotoče, mezi stromy a okolo venkovní kruhovky až k zmíněné zadní bráně. Stačilo zmáčknout tlačítko a brána se za námi zavřela stejným způsobem, jako se před námi otevřela. „Ano jdeme ven,“ zasmála jsem se hnědákovu nedůvěřivému výrazu a zamířila s ním po staré asfaltce. Uvidíme, jestli tu něco pojede, bylo mi řečeno, že tu sem tam něco jezdí, ale nejčastěji cyklisté na silničních kolech. Vzhledem k tomu, že bylo krátce po obědě, nepředpokládala jsem, že někoho potkáme. Klapání botiček o asfalt byl jediný zvuk, který se mimo štěbetání ptáků a zvuků lesa ozýval. Hnědák kráčel s nataženou hlavou vepředu, stříhal ušima a ostražitě sledoval okolí. Za těch pár měsíců, co tu jsem, jsem dospěla k názoru, že to žádný strašpytel není, sem tam se něčeho lekne, ale většinou zůstane u uskočení. Vedla jsem ho dál na kraji asfaltky, cesta se lehce zvedala, ale stejně jsme z ní po chvíli odbočili na lesní cestu plnou kamínků, trsů trávy a udusané hlíny. Hnědák občas zafrkal a oba jsme si prohlíželi okolí. Charlie překvapivě ani nepředbíhal, šel hezky za mnou a hlavu měl nízko u mých loktů. Pohladila jsem ho po krku a broukala si tichou melodii. Tato cesta nakonec narazila na jinou lesní cestu, která však byla povědomá jak mě, tak i hnědákovi. Vydali jsme se po ní doleva, doprovod nám dělal jen zpěv ptáčků. Nakonec jsme sešli i z této cesty, po mnohem užší cestě, která se spíše táhla k názvu pěšina, ale na zemi byly vidět otisky pneumatik terénních kol. Postupně se tato cesta rozšiřovala a stáčela se doprava, zpět směrem k akademii, ale stále jsme byly od ní příliš napravo. Les ani neřídnul, spíše ho najednou proťala ostrá čára hranice jeho a luk. Slabé sluníčko se snažilo dostat přes mraky, ale příliš se mu to nevedlo. Charakter ochotně a klisně kráčel vedle mé maličkosti a sem tam chňapl po stéblech trávy. Zde jsme se také na jedné louce zastavily, abych ho nechala napást a poté se vrátili na cestu, které vedla okolo rybníka, momentálně studeného, ale v létě určitě příjemně chladivého. Louky končili a tyčil se zde areál akademie k jehož bráně jsme mířili.