kitty+asie: KOMBINACE PROCHÁZKY A PK - DOMLUVA S CASSIE ZA POZDNÍ VLOŽENÍ SE OMLOUVÁM, ALE OPRAVDU TO NEŠL JINAK
Vranou jsem dovedla přes Florestu v pozici před koněm, ať si zvyká, a zadní branou jsme opustily areál. Kobylka si vyšlapovala docela svižně. „Hlavně mě večer nezabij.“ Prohodila jsem, znepokojená mírou její energie. Jestli to s nákrčákem nepůjde a budeme muset práci odložit na později, tak jí budu muset vážně začít brát vylítávat do volnosti. Když jí teď neutahává Naberus… Taky mi blikla hlavou možnost dát jí jednou do výběhu ke Galaxii, to by si obě zaběhaly dost Ale ne, radši ne Jennifer by mě asi zabila. Každopádně když vraná zrychlila už až moc a nějak se na mě moc tlačila, ucítila jsem to skrz Parelliho lano. Zastavila jsem, otočila se, a začala. Pohlédla jsem na její plece, soustředila jsem se a trochu se zamračila, koně kupodivu rozlišovali i lidskou mimiku. Po dvou vteřinách jsem se celá napřímila, zaujala agresivní postoj podobně, jako když jí chci zastavit (vraná pochopitelně zastavila jakmile jsem se otočila, natolik vychovaná ještě byla) a když nereagovala, začalo gesto, výraznější gesto, houpání vodítkem, nejprve jsem jím jen lehce třásla, pak jsem ho rozhoupala trochu víc – hlídala jsem si ale, aby karabina lana vranou nemlátila, natolik jsem to nenechala dojít – a to už kobylka začala couvat. Pochválila jsem a pár vteřin jí nechala klidně stát. Pak jsme se vydaly dál. Několikrát jsem to ještě musela opakovat, a došlo to do bodu, kdy jakmile jsem se otočila, vraá už couvala pryč Vyčůránek jeden, fakt. Každopádně to znamenalo couvání na potřes vodítkem trénovat i když se na mě zrovna necpe.
Prolezly jsme tímhle způsobem lesíkem a vylezly na širokou louku. Jejím prostředkem vedla pěkná cesta, kterou jsme často mívaly jako cvalovku a já si hlídala, aby to vranou neuneslo a plna dojmů aby se mě nerozhodla převálcovat. Když se mi zdála moc hrr, zastavila jsem, pohlídala si, aby kobylka zastavila v ten moment co já, a když ne, tak couvat. Pak jsme začaly opakovat snížení hlavy na rytmický tlak. Poťukávala jsem lehounce, na místě u kohoutku, udržovala jsem rytmus a trochu to zesílila – ne že bych jí mlátila, jen místo lehkého ťapání prsty jsem tď ťukala třemi prsty najednou, trochu s větším rázem a nakonec jsem jí klepala podobně, jako když se koně poplácávají po krku. Tohle jsem jasně vystupňovala během pár vteřin a pak přišel pokyn pro snížení hlavy na tlak za ohlávku. To jí snížila velmi brzy, já klika, pochválila a když hlavu zvýšila, tak znovu. Přitom jsem během tlaku na ohlávku pořád ťukala v posledním stádiu tlaku. Tohle jsme opakovaly už delší dobu a pořád na ťukání nereagovala – to bylo ale dost možná tím, že snížení hlavy jsme nikdy tolik nevyužívaly – při jízdě samozřejmě, ale to je něco jiného – a tak si teď vůbec utvrzovala reakci na tlak na ohlávku. V té se už dost zjemnila, takže brzy snad začne reagovat na rytmický tlak. Takhle jsem požadovala snížení hlavy, dokud jí nedržela dole alespoň pár vteřin, ačkoliv jsem chválila pochopitelně hned po snížení. Hlavní záměr na výdrž přijde později, teď si jen nechci zadělávat na budoucí problém. Jakmile vydržela ve snížení dvě, tři vteřiny, pochválila jsem a vydaly jsme se dál. Když začínala být moc natěšená, zase jsme zastavily a snížily hlavu – fyziologicky je to skvělý trik na zklidnění koně. Díky tomu to fungovalo docela dobře, takže během chvilky opakování jsme šly v klidu vedle sebe, takže jsem mohla hezky houpavě vyběhnout, první dva tři kroky pořádně zvedat kolena, abych dala Asii jasný signál, a kobylka se rozeběhla vedle mě. Obvykle jsme chodily spíš lesem, zvlášť ty klusové úseky, takže teď se docela snadno vzrušila, když viděla tu pláň před sebou, a už brzy jsem se musela otočit a běžet na druhou stranu – takže vraná se dostala za mě a navíc se musela rychle otočit na zadku, což pro ní nebylo úplně příjemné a jednoduché. Párkrát jsme se takhle otáčely, než jsme urazily třicet metrů bez toho, aby nějak zrychlovala. V ten moment jsem klikla, pochválila a spokojeně jí odměnila. Obvykle jsem měla nároky vyšší, ale tohle je přeci jen rušivé prostředí  Zbytek trasy po louce jsme šly v kroku, v klidu, občas jsem šla před ní, občas vedle ní a jinak jsem jí nechala být. Po vlezu do lesa jsme ale zase začaly pracovat. Někdy zastavit, někdy zacouvat, a samozřejmě na otáčení krku na tlak na nákrčáku. Ten jsem postupně přesouvala směrem k základně krku – ale jen postupně a samozřejmě ne úplně, tam bych neměla šanci ze sedla působit. Jen prostě čím dál blíž místu, kde to budu potřebovat. Vraná tohle docela dobře chytala, stejně jako zádrže na něm – měla už s nákrčákem co do činění a navíc tohle byl tlak dost logický a pro koně snadno pochopitelný. Díky tomu jsem mohla působiště posouvat – ne rychle, ale postupně, ale reagovala pořád dobře. Chválila jsem, odměňovala, povolovala a občas jsem žádala ohnutí výraznější než jindy. Když za to Asie dostávala kousky mrkve, docela si to i užívala A snažila se. Mezi jednotlivými úseky, kdy jsme něco opakovaly, jsme se jen tak procházely, občas slalomovaly mezi stromy, občas jsem pro zpestření vylezla na nějakej pařez a žádala po ní couvání takhle, někdy jsme jen tak zastavily a drbaly. A protože chápala moc dobře a ke konci jsme lesem zaklusaly i docela slušnej úsek bez předbíhání, tak při příchodu zpátky na Florestu jsem jí nechala ještě se před hlavní budovou napást. Vraná si spokojeně hrála na sekačku a já si prohlížela její stavbu těla. Docela mě mrzelo, jak hrozně jí opadly svaly, od doby co jsme pracovaly. Mívala skvělou konidčku, nasvalený záda, zadek, krk, všechno – a teď má pupík a mám dojem, že nemít zimní srst tak bych neměla problém zjistit, kde má žebra. Ale to se snad brzo změní.