cassie + gentleman: ,, Je pěkné být zase na procházce,“ usmála jsem se. Rozhlédla jsem se po krajině, která mi ve městě chyběla. Město je sice pěkné – některé památky a stavby jsou vážně úchvatné, ale není tam čistý vzduch jako zde. Příroda má své kouzlo, které městu chybí. Zde jsem se dokázala uvolnit mnohem více, než ve městě. Lépe se zde čerpala energie. Né, že by mi město vadilo. Narodila jsem se ve městě. Mám tam svou rodinu a přátele. Hnědák kráčel vedle mě. Moc dlouho venku nebudeme. Potřebuji si ještě vybalit a včera i předevčírem pracoval. Zítra půjde do terénu a je možné, že někoho sebou přibereme. Gentleman zafrkal, kráčel vedle mě a já jsem ho bedlivě sledovala. Náladu měl dobrou. Že bychom měli horší týden za sebou a měli opět dobrou náladu?
Vnímal mě, věnoval mi pozornost, ani se nesnažil předbíhat a přizpůsobil se mému tempu – bylo rychlejší, abych se trochu protáhla po jízdě v autě. Po příjezdové cestě jsme se dostali až na cestu vedoucí přímo do lesa, kde se projdeme. Možná si chvilku i zaklušeme. Bude se moci někde napást, zatím co já se budu kochat prostředím lesa. Počasí bylo vydařené. Sice bylo chladněji, ale ne, aby to bylo na teplejší bundu. Slunce svítilo, tak trochu nepříjemně do očí, až jsem si říkala, že jsem si nevzala brýle. Ale sluníčko zmizelo, jakmile jsme vešli do lesa. Obklopila nás jeho vůně a já jí vdechla do svých plic. Vnímala jsem každý zvuk. Takové krásné ticho. Gentleman si někdy odfrkl, což bylo jediné, co přerušilo ticho.
,, Je tu nádherně viď?“ usmála se. Prsty mu přejela po jeho srsti. Jo, bude se střihat. Budeme muset, jako každý kůň. Pousmála jsem se a sledovala hnědáka kráčejícího vedle mě. Byl to můj obr. ,, Chyběl si mi chlapče,“ řekla jsem mu. V hlavě jsem si skládala plány na tenhle týden, ale nic mě nenapadalo. Na halu? Si něco skočit? Každopádně ho vezmu na lonž a na skoky ve volnosti, aby si taky zaskákal a měl z toho radost.
Gentleman zdvihl hlavu, rozšířil nozdry a odfrkl si, když v dálce zahlédl psa společně s mladším párem. Šli do kopce po cestě nad námi, tudíž nebyl žádný problém. Navíc mladík si psa k sobě přivolal, když stál na kopci a shlížel na nás.
,, Jen pes, klid chlapče,“ řekla jsem mu pro jistotu a pousmála se, ale hned za další zatáčkou to vzala přímo do lesa, kde byli široké stromy. Kolem nich jsme se motali, trochu jsem si ho naohýbala, kdy mě ochotně následoval. Z lesa jsme vyšli na rovnou cestu podél menší louky, kde jsme to hodlala zapíchnout, ale ještě předtím si trochu zakluše.
,, Klus,“ řekla jsem mu dost jasně a sama jsem se rozeběhla. Mohutný hřebec neváhal, přežvýkl si spokojeně a naklusal vedle mě s rychlejším tempem, tudíž jsem si ho hlasem srovnala, kdy poslechl, ačkoliv se mu moc nechtělo. Nesl se jako pán. Po pasáži v klusu, kterou jsem nedala moc dlouhou, jsme zašli na louku, kde ho nechala se napást, zatím co jsem se dívala kolem a zavolala Allenovi, jak dorazil – hnědáka jsem si pozorně hlídala a byla ochotná zahodit mobil do trávy, když by bylo třeba. Nemluvila jsem moc dlouho. Po nějaké chvilce jsme vyrazili zase směrem do stáje – kratší cestou a ještě jednou s ním naklusala. Choval se vzorně, procházku jsem si užila. Nikoho jsme ani nepotkali, byl klid.
,, Jaké to bylo?“ usmála se Sue, když jsme se vrátily.
,, Skvělý. Floresta mi chyběla,“ odpověděla jsem. ,, Ale vidět svou rodinu a podívat se do města nebylo vůbec špatný,“ dodala jsem rychle, hnědák si odfrkl, přidupl si.
Sue se zasmála. ,, To jsem ráda,“ usmála se a já se rozešla do stáje.