lia a charakter: „Sue?! My půjdeme na chvilku ven!“ houkla jsem na tetičku, která procházela kolem nás.
„Dobře, tak si to užijte,“ usmála se.
„Tak zatím a děkujeme!“
„Není zač!“
„Pojď ty,“ mlaskla jsem na hnědáka a vyvedla ho ven. Místo k přední a hlavní bráně jsem zamířila k zadní. Jakmile Charakter zmerčil, že se jde z areálu, zvedl hlavu a s nastraženýma ušima zafrkal, švihl ocasem a začal poklusávat.
„Hele, hochu brzdi,“ obtočila jsem se s ním do kola a poté opět vyrazila k bráně.
„To abych se s tebou bála zítra do toho terénu, co?“ zasmála jsem se a pohladila ho po krku. Zapískala jsem: „Hooooou,“ snažila jsem se ho uklidnit, zmáčkla jsem čip a vyvedla ho ven. „Hej!“ okřikla jsem ho, zastavila a táhla ho zpátky. A to v hale tak pěkně spolupracoval. „Klid, ju?“ broukla jsem na něj a teprve, když se uklidnil, vyrazila jsem s ním pomalým krokem těch pár metrů po silnici a poté s ním zabočila na lesní cestu. Jak jsme se postupně vzdalovali od akademie, hnědák se postupně klidnil a nakonec šel se skloněnou hlavou. Sem tam zašvihal ocasem nebo zafrkal. „Tak je šikovný, vidíš jak ti to jde,“ podrbala jsem ho na krku a tiše si broukala. Na křižovatce jsme pokračovali do leva a vydali se po lesní cestě. Vůbec mi nedošlo, že jsou prázdniny a že tu bude větší rušno, hned za další zatáčkou se objevil maminka s terénním kočárkem a přibližně sedmiletou holčičkou na kole.
„Hele mamí! Kůň!“ vyjekla holčička, která zastavila na svém růžovém kole.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a zastavila hnědáka, který se choval naštěstí klidně, jen trošku zvědavě.
„Dobrý den,“ usmála se na mě s vřelým úsměvem maminka a pokračovala se svými dětmi dál, odkud jsme přišli. „Uffff,“ oddechla jsem si a ohlédla se přes rameno. Holčička vedla kolo vedle sebe a koukala se za námi. Usmála jsem se a zamávala jí. Copatá blondýnka se začervenala a za-mávala zpátky. „Co ty?“ zasmála jsem se na Charlieho, který se dožadoval pozornosti. Podrbala jsem ho na čele a rozčepýřila mu kštici. „Hodný jsi,“ mlaskla jsem a pokračovala s ním v cestě, následně jsme potkali dva cyklisty, které Charlie víceméně ignoroval. Jakmile jsem našla nějaký vstup do lesa po levici, zavedla jsem tam hnědáka, abychom se vydali na silnici, která vedla zpět na akademii. Obvykle bývala klidná, což jsem si myslela i teď, když jsme na ni dorazili. Cesta lesem proběhla v pohodě. Překvapivě se nepřerazil ani Charlie ani já. Zezadu se ozval zvuk přijíždějícího vozidla. Zastavila jsem, ruku položila na hnědákovu plec a čekala, až vozidlo přejede. Byl to nějaký debil s prominutím, který se prohnal okolo nás na motorce tou nejvyšší rychlostí. Hnědák mě překvapil, ani se nehnul, stál a díval se za odjíždějící motorkou. Víc jsem se lekla já než on. „Pašák!“ pochválila jsem ho a vrhla vítězoslavný pohled za tím bláznem. Na akademii to už bylo co by kamenem dohodil a já si mohla oddechnout, že nás tu žádný magor s motorkou nečeká.