katrin + fidorka: LEVEL 3 - povinná jízda na jízdárně opracování, krok, lehký klus, pracovní klus, cval (1/2)

Když jsem vyváděla kobylku z boxu, už jsem si plánovala, jak před halou musím zakřičet „Dveře!“ abych zjistila, jestli někdo není uvnitř. To mi ale nedošlo, že se chystám jezdit na venkovní jízdárně… No, co už. Zamířila jsem tedy po dlážděné cestě na opačnou stranu. V tu chvíli jsem byla vážně ráda, že se nemusím brodit přes žádné bahno a moje boty (i Fidorčiny nohy) zůstanou čisté. Když jsme došly až k jízdárně, chvíli jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Byla prostě…obrovská. Ne, že bych ji už předtím neviděla, ale takhle zblízka jsem si oproti ní připadala jako trpaslík. Zavřela jsem za sebou (pro větší pocit bezpečí ) a popošla s kobylkou kousek víc do středu. Dotáhla jsem podbřišník o dvě dírky, což se sice Fidorce nelíbilo, ale co nadělá. Stáhla jsem si třmeny, do levé ruky chytla otěže a nasedla jsem. Ještě jsem ani nestihla nasednout a zvíře pode mnou se rozešlo.
„Héj, co děláš? Stůůj,“ stiskla jsem kolena a trochu přitáhla otěž. Rychle jsem si spravila třmeny, upravila si délku otěží, aby byly volné a až teď jsem pobídla stiskem holení do kroku. Kobylka nedočkavě vykročila vpřed. Oproti dřívějším tréninkům mi připadalo, že je její krok rychlejší a kratší. Pořád, jakoby po něčem pokukovala a byla připravená vyrazit cvalem pryč.
„V kliduu,“ uklidňovala jsem ji hlasem, „to jsou jenom keříky, ty nekoušou,“ dodala jsem, když jsem si všimla, jak Fid vystrašeně koulí oči na porost okolo jízdárny. Měla jsem v plánu obejít jeden obvod na každou ruku a pak začít s uvolňováním, ale když jsem viděla, jak je kobylka nesvá, dopřála jsem jí dvakrát tolik, aby si na relativně nové prostředí zvykla (přece jenom byla zima a jezdilo se v hale, takže jízdárna by se dala považovat za cizí místo ). Docela to pomohlo, protože když jsme začínaly s uvolňováním, keříky už nepředstavovaly žádný větší problém. Občas, když zafoukal vítr a rostliny se trochu pohnuly, si je Fidorka sice měřila podezřívavým pohledem, nicméně už dávala větší pozor na mě, než na okolní bubáky.
„Tak jsi hodná,“ pohladila jsem ji po krku, „teď začneme s uvolňováním, aby ses hezky protáhla a rozehřála,“ řekla jsem. Tak nějak mi chyběl hlas trenéra, který vždy přesně ví, co mám dělat, takže jsem se rozhodla, že budu trenér i jezdec v jednom. Abych nezačínala vždycky velkým kruhem, rozhodla jsem se pro vlnovku o třech obloucích. Kousek za písmenem „K“ jsem přenesla váhu na vnitřní sedací kost, vnější, tedy levou nohu, jsem posunula za podbřišník a pravou jsem pobízela beze změny. Jaké bylo mé překvapení, když je kobyla rozhodla, že půjde prostě rovně a nikam zatáčet nebude! Zesílila jsem působení pomůcek, ale když se madam uráčila otočit, bylo už na vlnovku příliš pozdě, takže jsem to vyřešila tak, že jsem udělala takový větší malý kruh, znovu vyjela roh a za písmenem dala znovu pobídku do obratu. Tentokrát to vyšlo, a po obratu jsem pokračovala kolmo na stěnu, kde jsem udělala stejný půlkruh, jako před chvílí, akorát s výměnou pomůcek, tj. váha šla do leva, zatímco levá noha pobízela na podbřišníku (resp. kousek za ním) a prvá noha ohýbala záď posunutá za podbřišníkem. Zase jsem jela kolmo na dlouhou stěnu, u které jsem dokončila třetí oblouk a pokračovala po stěně. Jelikož byla dneska Fidorka trochu živější, potřebovala jsem ji zaměstnat, abych získala její plnou pozornost a ona se tak nemohla soustředit na vymejšlení blbostí. Proto jsem hned po dokončení vlnovky zařadila velký kruh. Při tomto cviku je fajn, že kůň jde pořád ohnutý, tudíž se musí pořád soustředit a udržovat rovnováhu. Vnitřní holení jsem si pohlídala, aby Fidorka kruh nezmenšovala, jak mívá občas ve zvyku, a tou vnější jsem jí ‚přinutila‘ ohnout záď. Vahou na vnitřní sedací kosti jsem potom udržovala ohnutí. ‚Když už jsme na tom kruhu,‘ pomyslela jsem si, ‚proč nezkusit jing-jang?‘ Aneb v kruhu změnit směr, kdyby někdo nevěděl. Na úrovni písmene „C“ jsem udělala oblouček do středu kruhu, a tam zase oblouček na opačnou stranu, takže ve výsledku jsem se napojila na kruh na protější straně, než na které jsem s cvikem začala, a v opačném směru. Nikdy jsem nechápala, jak se mi tenhle cvik může někdy povést, protože se v něm tak nějak nedokážu orientovat. Nicméně jsem dokončila kruh a pokračovala přímo. To ovšem moc dlouho netrvalo, protože jsem využila hned první příležitosti zaměstnat Fidorce hlavičku. Po vyjetí rohu jsem pomocí přenesení váhy a působením holení zatočila vpravo a jela šikmo, jakoby do protějšího rohu jízdárny. Na úrovni středu dlouhé stěny jsem si vahou a holeněmi kobylku srovnala tak, aby šla rovnoběžně s dlouhou stěnou, a asi po dvou krocích jsem ji stočila do leva, a v písmeni jsme se napojily na stěnu. Bylo vidět, že Fidorce to v hlavě fakt šrotuje. Šlapala s nastraženýma ušima a čekala, co se bude dít dál. I krok už měla o něco klidnější, ale pořád prostorný a živý, takže se mi s ní dobře pracovalo. Udělala jsem na každou ruku ještě pár cviků, a když mi připadalo, že Fid je už taková vláčnější a uvolněnější, rozhodla jsem se přejít do klusu. A aby to nebylo jen „nakopni a jeď“ , dala jsem si ‚povel‘ „v A lehký klus!“, aby to ježdění taky nějak esteticky vypadalo (nemám tušení, co znamená „esteticky“, ale třeba se to sem hodí ). Takže jsem si trochu zkrátila otěže (pořád ale zůstávaly lehce prověšené, přeci jenom pořád uvolňuju), aby mi neplandaly a neplácaly koně do krku, a taky abych měla nad kobylkou lepší kontrolu. Kousíček před áčkem jsem sedla hlouběji do sedla a vymáčkla holeně (to asi není ten správný výraz, ale prostě jsem stiskla holeně a stisk povolila až ve chvíli, kdy Fidorka naklusala). Na tři doby jsem zůstala sedět v sedle a pak jsem začla vysedávat. Letmým pohledem jsem se ujistila, že jdu nahoru zároveň se zvedající se vnější přední nohou. Kobylka nejdřív vyrazila natěšeně dopředu, až mě to překvapilo a na moment jsem ztratila rovnováhu a trochu zakolísala. Rychle jsem se však vzpamatovala a pokračovala v klusu. Obklusala jsem jednu jízdárnu na každou ruku, aby se před cviky kobča uvolnila i v klusu, a taky abych mohla stanovit tempo (které bylo ze začátku trochu krkolomnější ) a trochu si zvyknout na jiný pohyb. Když se mi povedlo docílit toho, aby Fidorka klusala normálním tempem, začala jsem s cviky v klusu. Oproti těm v kroku, to vyžadovalo větší soustředění jak ze strany jezdce, tak koně, protože všechno se dělo tak nějak rychleji, takže jsem pořád musela dávat pozor, abych dala včas pomůcky, abych seděla správně v sedle, aby kůň dělal přesně to, co po něm chci…no prostě plno věcí, na které musí člověk myslet. Ze začátku jsem zase udělala pár cviků, které nejsou tak náročné na ohýbání, jako velký kruh, kruhy změnit, diagonálou změnit směr (v X jsem přesedla), obloukem změnit směr (před napojením na stěnu jsem přesedla), a až pak jsem přešla ke cvikům, kde se musí kůň víc ohnout. Jako první takový cvik jsem vybrala čtyři malé kruhy – tam si může člověk velikost kruhu zkorigovat sám (pokud ovšem není někde na závodech, kde se to hodnotí, že ano ), takže první kruh jsem udělala dost velký, a postupně jsem v každém dalším rohu dělala o něco menší, až nakonec čtvrtý kruh měl opravdu průměr 10 metrů. Tím jsem Fidorce obtížnost ohýbání pozvolna zvyšovala, takže to nebylo, že bych ji hned nutila do nějakých prudkých obratů. Následovalo půl jízdárny beze změny směru – v „B“ jsem přenesla váhu dovnitř, vnější nohou vyvíjela tlak za podbřišníkem a vnitřní pobízela na podbřišníku. Vnitřní zápěstí jsem přitom malinko natočila k sobě, abych tím podpořila pomůcky holení a váhy. Jelikož to byl trochu prudší obrat, pomůcky působily o něco intenzivněji, než třeba na kruhu. Po obratu jsem si Fidorku srovnala tak, abychom mířily přesně do středu protilehlé dlouhé stěny. Napojila jsem se na stěnu a pokračovala na stejnou ruku. Ve středu krátké stěny jsem pak zase pomocí kombinace pomůcek provedla cvik ze středu směnit směr. V „X“ jsem tentokrát přesedla, protože jsem pak měla jet na druhou ruku. Po pár dalších cvicích jsem cítila, jak Fidorka snižuje hlavu, takže jsem si opatrně posbírala otěže, aby nebyly prověšené, ale jen na lehkém kontaktu. Ještě chvíli jsem klusala a zapojovala různé cviky, pak jsem přešla do kroku – zasedla jsem, stiskla kolena, ztuhla v kříži a obě zápěstí natočila k sobě. „Krook,“ přidala jsem i hlasovou pomůcku. Fidorka zpomalila a z dvoudobého chodu se stal čtyřdobý.
„Hodná holka,“ pochválila jsem ji. Fajn. Teď by měl přijít na řadu pracovní klus. I když jsem měla na paměti Suiny instrukce i shlédnutá snad všechna videa na Youtube na toto téma, stejně jsem měla podivný pocit. Zatímco jsme šly krokem, v hlavě jsem si opakovala všechny poučky, jak správně sedět, aby to nedrncalo. Bylo mi totiž jasné, že jakmile naklušu, nebudu si schopná na nic z toho vzpomenout. Takže hlavně sedět uvolněně a nesnažit se vší silou udržet, spíš naopak.
„To dáš,“ dodávala jsem si odvahu, „je to ‚jenom‘ ježdění na koni, zvládly to už stovky jiných, tak proč bys to nezvládla taky?“ Kdyby mě teď někdo slyšel, asi by si myslel, že jsem se zbláznila, mluvit jen tak, k nikomu. Když jsem se konečně odhodlala, zkontrolovala jsem si sed (pata dole, noha pod sebou, špička ke koni, rovná záda, lokty u těla…) a pobídla do klusu. Když Fid natáhla krok, zůstala jsem sedět v sedle, ale brzy to se mnou začlo všelijak házet. Vzpomněla jsem si, že Sue říkala, že mi může pomoct klusat pomaleji. Přešla jsem do kroku, zaujala správnou pozici v sedle a zkusila to znovu. Pevnějším, ale ne křečovitým, stisknutím kolen jsem kobylce naznačila, že nechci, aby klusala rychle. Chvilku trvalo, než jsme se domluvily, ale pak už ochotně zpomalila. Teď byl čas zapracovat na sobě. Pokusila jsem se co nejvíc uvolnit a sednout na zadek, jenže jsem to asi trochu přehnala a nechtěně jsem se nahrbila, takže mi začala srandovně poskakovat hlava. No, mě to teda v tu chvíli moc vtipný nepřišlo, ale když si na to vzpomenu, musela jsem vypadat jako takoví ti panáčci bobble-head. Takže jsem se znova narovnala, ale snažila jsem se zůstat uvolněná. Chvilku to jakž takž šlo, vzápětí mi ale vypadly třmeny a začaly si vesele plandat kolem mých chodidel. Jak jsem se značila si je nakopnout, neuvědomila jsem si, že jsem se silně chytla koleny, takže jsem začala v sedle poskakovat jako pytel brambor. Všechno se tak nějak pokazilo, a já ztratila rovnováhu a začala se nebezpečně naklánět na stranu. Díky pudu sebezáchovy jsem se předklonila a chytla se rukama sedla, abych nespadla. Chudák Fidorka už ze mě musela být celá zmatená, tak radši zastavila a předešla tak ztrátě nákladu. Pokus číslo dva…vzpomněl jsem si, že mi Sue radila, ať to zkusím nejdřív bez třmenů, takže jsem je přehodila přes kohoutek. Bez opory v nohou jsem si připadala hrozně nestabilně, ale rozhodla jsem se, že to aspoň zkusím. Naklusala jsem znovu, a heleme se! Ono bylo fakt lepší. Nemusela jsem řešit plandající třmeny, prostě jsem se jenom nažila udržet nohu zhruba na stejném místě a především sedět na zadku a nehrbit se přitom. Zaměstnaná vysezením pracovního klusu jsem jaksi nedávala pozor na cestu, takže Fidorka si samovolně zkracovala cestu a nevyjížděla rohy. Achjo, že já jsem si nevzala někoho, kdo by mě připnul na lonž! Soustředit se na sezení a zároveň i na řízení koně mi v tu chvíli připadalo naprosto nemožné. Dala jsem přednost sedu a snažila se pohlcovat kmitání vycházející ze hřbetu. Pracovní klus jsem bez třmenů zkusila i na druhou ruku. Už to nebyla taková hrůza (teda doufám), ale pořád jsem v sedle trochu poskakovala a občas jsem vypadávala z rovnováhy. Nechtěla jsem Fidorce ničit záda, takže jsem se rozhodla pro dnešek s pracovním klusem skončit, a přešla jsem normálně do lehkého kroku. Dala jsem si zase třmeny a znovu naklusala, teď už ale jenom lehkým klusem. Sue říkala, že mám Fidorku i ocválat, takže jsem v rohu na konci krátké stěny posunula vnější nohu dozadu, vnitřní dopředu, zasedla jsem a pobídla. Hned nato jsem ucítila mocné zhoupnutí, jak se kobylka odrazila do cvalového skoku. Nadzvedla jsem zadek, snížila ramena a postavila se do třmenů. Kolena (a patu) jsem se snažila mít lehce přiložená a pružná. Ve cvalu jsem si ještě netroufla na žádné cviky, takže jsem prostě jenom obcválala dvě jízdárny v lehkém sedu (dalo mi to pořádně zabrat ). Přešla jsem do klusu, obloukem změnila směr a to samé i na druhou ruku. Po dvou obvodech jsem zpomalila do pomalejšího klusu a povolila otěž, aby si Fidorka vytáhla krk. Pohladila jsem ji po krku a nechala ji klusat vlastním tempem, já jsem se jenom přizpůsobovala pohybu. Po dvou kolech na každou ruku jsme přešly do kroku a asi deset minut ťapaly po obvodu jízdárny, jenom jsme jednou za čas změnily směr, aby to nebylo pořád dokolečka jak u blbejch. Ke konci jsem zastavila a sesedla. Při doskočení na tvrdou zem jsem trochu zavrávorala, ale udržela jsem se na nohou. Vzala jsem Fidorku za otěže a chodila s ní po jízdárně, aby ještě doschla, a taky abych si i já trochu protáhla nohy. Když se mi zdálo, že už je suchá, zastavila jsem ji, vytáhla jsem třmeny, povolila podbřišník a nánosník. Kobylka se o mě otřela hlavou, asi ji už svrběla kůže pod uzdečkou.
„Hej,“ napomenula jsem ji, „vydrž do stáje, tam to sundáme.“ Ani jsem si nevšimla, že už se dost ochladilo a sluníčko už taky částečně zalezlo za mraky. Odvedla jsem Fidorku do stáje, kde jsem ji odstrojila a obstarala vše potřebné.