katrin + fidorka: Povinná jízda (1/1) k levelu 2 - opracování, krok, klus (stehenní sed / vysedávání), cval v lehkém sedu

„Dveře!“ zavolala jsem, když jsem ráno došla k hale. Nikdo se neozval, takže jsem usoudila, že můžu jít dovnitř. Otevřela jsem těžká vrata, zavedla Fidorku dovnitř a zase za sebou zavřela. Chvíli mi trvalo, než si moje oči zvykly na přítmí, pak jsem kobylku odvedla doprostřed jízdárny. Při dotahování podbřišníku jsem chytla křeč do pravého lýtka.
„Do pr…,“ zaklela jsem a chytla se za nohu. Nemohla jsem na ni stoupnout a pekelně to bolelo. Normálně patřím mezi ty lidi, co křeče nemívají, ale v chladnějším počasí se tomu bohužel nevyhnu ani já.
„Fajn, natáhnout a prošlápnout patu,“ opakovala jsem si kamarádčiny rady. Při natahování nohy jsem sykla bolestí, ale nejsem přece žádná máčka, že jo, takže jsem hrdinně prošlápla patu a bolest začla pomalu ustupovat. Chvíli jsem vyčkala, až budu úplně ready, pak jsem opatrně dotáhla ten podbřišník a stáhla třmeny. Ještě jsem Fidorce protáhla nohy dopředu, aby se kůže skrčená pod podbřišníkem napnula, a nedošlo tak k nějakým odřeninám (obzvlášť v oblasti, kde je podbřišník, by to bylo dost nešikovné). Zasunula jsem levou nohu do třmenu, odrazila se a dosedla do sedla Pravou nohou jsem si našla třmen, pobrala otěže a stiskem holení pobídla kobylku do kroku. Na volné otěži jsem obešla jednu jízdárnu na každou ruku, a při tom jsem si v hlavě promítala, co mě dnes čeká. Sue říkala, že mám trénovat stehenní sed a pokud se na to budu cítit, můžu zkusit na chvíli i nacválat…no, uvidíme podle situace. Mým prvním úkolem je Fidorku opracovat. Jelikož minule jsme se Sue podrobně probraly jednotlivé jízdárenské cviky, připadala jsem si v tomto ohledu tak trochu jako profík. Začala jsem velkým kruhem v kroku na volnější otěži. Přenesla jsem váhu dovnitř a vnější nohou za podbřišníkem ohýbala záď. Vnitřní nohou jsem hlídala, aby kobylka nezmenšovala kruh, a šla pořád ohnutá. Pokračovaly jsme přímo a na dlouhé stěně cvikem od stěny ke stěně. V „M“ jsem přesunula váhu na vnitřní sedací kost a vnější nohou působila za podbřišníkem. Udělala jsem takový oblouk, jehož vrchol byl na střední čáře, asi 5 metrů od stěny. Tam jsem prohodila pomůcky, tj. váhu jsem přenesla doleva a pravou nohou ohýbala záď. Na stěnu jsem se napojila u písmene „F“. Ve středu krátké stěny jsem udělala obrat vpravo, vedle působení váhy a holeně jsem i natočila zápěstí pravé ruky k sobě, abych tím podpořila prudší obrat. Po dokončení obratu jsem Fidorku srovnala a holeň i otěž vrátila na původní místo. Projely jsme středem „X“ a v „C“ pokračovaly na druhou ruku. Udělala jsem ještě několik uvolňovacích cviků, včetně těch se změnami směru. Několikrát po dokončení cviku jsem musela Fidorku víc pobídnout, protože jakmile jsme se dostaly na stěnu, dělala, že spí. Pche, na mě si nepřijde. Různými obraty, kolečky, obloučky a vším možným jsem jí neustále zaměstnávala a získávala tak její pozornost – pořád musela očekávat, že se něco bude dít. Uvolněním v kříži, stiskem holení a ostrým rázným slovem „klus!“ jsem dala pobídku do klusu. Cítila jsem, jak zvíře pode mnou natahuje krok a vzápětí už se dostavil známý drncavý pohyb. Na tři doby jsem zůstala sedět v sedle, poté jsem začala vysedávat na vnější přední. Obklusala jsem na každou ruku jeden obvod na volnější otěži, aby si Fidorka mohla natáhnout krk a protáhnout tak nejdelší hřbetní sval, a taky abychom si obě trochu přivykly změně chodu. Potom jsem si trochu zkrátila otěž, ale ne moc, aby byla jen na lehkém kontaktu, a pokračovala s jízdárenskými cviky. V polovině dlouhé stěny jsem přenesla váhu dovnitř, vnější holení kontrolovala ohnutí zádě, vnitřní otěž jsem maličko „přitáhla“ pohybem zápěstí směrem k sobě. Ve středu „X“ jsem nepřesedla, protože cvik jsem prováděla beze změny směru, tudíž k tomu nebyl důvod. Jako další jsem zařadila vlnovku o třech obloucích, kde se střídají obraty s rovnými liniemi. Roh po krátké stěně jsem nevyjela úplně, protože už jsem začínala dělat oblouček, a kdybych roh vyjela, kůň by neměl možnost se správně ohnout. Stěny jsem se dotkla v písmeni „M“, což je vrchol půlkruhu, a pokračovala kolmo na protější dlouhou stěnu. Na úrovni středové linie jsem přesedla, protože následující obrat bude prováděn na druhou ruku. Takto jsem udělala tři oblouky. Při obratech jsem dávala pomůcky vnější holení posunutou asi stopu za podbřišníkem, přenesením váhy dovnitř a otěží (vnitřní trochu zkrácená ohýbá hlavu, vnější na lehkém kontaktu vede koně). Po dokončení cviku jsem si upravila vysedání a pokračovala přímo. Fidorka při sebemenší změně váhy nebo těžiště zareagovala – no jo, tohle je jiný kafe, než ti otupělí kluboví koně, na které jsem byla zvyklá. Objela jsem jednu jízdárnu, kterou jsem zpestřila dvěma malými kruhy v rozích, a v místě, kde jsem předtím končila vlnovku, jsem kobylku navedla na velký kruh. Vnější otěží jsem ji udržovala na kruhu, vnitřní ohýbala hlavu dovnitř (nemyslím tím, že jsem za otěž nějak tahala, nebo škubala, jenom jsem pootočila zápěstí k sobě…nevím jak to nazvat ). Vnější noha byla po celou dobu, co jsme byly na kruhu za podbřišníkem, a váha spočívala na vnitřním třmenu. Ruku jsem se snažila mít klidnou, nezávislou a měkkou. Během opracování jsem postupně, jak Fidorka snižovala hlavu, nabírala otěže. Udělala jsem ještě pár cviků na obě ruce a přešla do kroku – zasedla jsem, uvolnila se, stiskla kolena, skoro neznatelně se zaklonila a obě zápěstí pootočila k sobě. Konečně přišel na řadu tréning stehenního sedu, jak mi Sue dala za úkol. Chodila jsem po obvodu a snažila se v sedle nadzvednout. Jak to vlastně bylo? Zvednout zadek, ramena trochu dopředu a snížit, měkké koleno, váhy v patě (ale né moc, abych jenom nestála ve třmenech), koukat dopředu a ruce nechat tak, jak jsou. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našla to správné těžiště, takže mě pohyb koně nepřehazoval ani dopředu, ani jsem nepadala zpátky dozadu. Po půlce dlouhé stěny se zadkem nahoře už mě začala pěkně pálit stehna, takže jsem sedla zpátky do sedla.
„No tak moment, ty přece nejsi žádná máčka a nějaká bolest svalů tě nemůže odradit,“ přikazovala jsem si. Na druhé stěně jsem se znovu zvedla do lehkého sedu, tentokrát jsem se úporně snažila vydržet celou dlouhou stěnu. Povedlo se! Sice jsem měla tvář trochu pokřivenou, jak se to už skoro nedalo vydržet, ale dala jsem to. Krátkou stěnu jsem věnovala odpočinku v plném sedu, a po vyjetí rohu to začalo zase nanovo.
„Tyjo, já fakt asi budu muset začít posilovat,“ říkala jsem si, když mi svaly začaly opět selhávat. Abych pořád nejezdila jenom dokola, jako poníci na pouti, prokládala jsem ježdění jízdárenskými cviky, aby se mi Fidorka neunudila. Asi po pěti minutách velké snahy si svaly trochu zvykly a já jsem vydržela ve stehenním sedu dokonce celoou jízdárnu! Pro mě teda pokrok. Nešlo mi do hlavy, jak někdo může v lehkém sedu vydržet několik obvodů a ani se při tom nezapotit. Abychom se někam pohnuly, rozhodla jsem se zkusit štěstí v klusu. Pobídla jsem kobylku a nejdřív si v lehkém klusu zkorigovala tempo, až poté jsem se na dlouhé stěně zvedla do stehenního sedu. Při prvním pokusu mi vyjela pata nahoru, takže jsem začala vysedávat, než přepadnu dopředu, jako minule. U pokusu číslo dva jsem se už poučila a více váhy soustřeďovala do pat, a zároveň měkké koleno v sedle dobře pružilo. Nevím, jestli je to jenom můj pocit, ale v klusu mi to připadalo o dost jednodušší než v kroku. Na dlouhých stěnách jsem vždycky klusala ve stehenním sedu, na krátkých jsem vysedávala. V lehkém klusu jsem dělala i různé cviky změny směru, aby se kobyla nenudila. Zkoušela jsem cviky i z lehkého sedu, ale jaksi mi to vůbec nešlo, takže jsem se rozhodla počkat na trénink se Sue a poradit se s ní. Když už jsem byla u té Sue, vzpomněla jsem si, že říkala, že můžu zkusit i nacválat. Trochu jsem zaváhala, protože, přeci jenom, na Fidorce jsem cválala zatím jenom na lonži.
„Ale co, risk je zisk,“ řekla jsem si nakonec. V obratu při vyjíždění rohu jsem zasedla, vnější nohu posunula hodně dozadu, vnitřní naopak dopředu, a pobídla.
„Hop!“ Fidorka naskočila do cvalu trochu mohutněji, než jsem čekala, takže mě setrvačnost (nebo co to je za podivnou sílu ) zatlačila ramena dozadu, až jsem se extrémně zaklonila. Rychle jsem se ale vzpamatovala, a snažila si v hlavě připomenout poučky o stehenním sedu. Zvedla jsem zadek, snížila ramena, lehce se opřela kolenem a váhu tlačila do pat. Při houpavém pohybu jsem měla pocit, jako když letím.
„Hustý, já cválám!“ uklouzlo mi. Obcválala jsem jednu jízdárnu a pak přešla do klusu – podsadila jsem zadek, stiskla kolena, zápěstí natočila k sobě a řekla: „Kluuus.“ Když jsem cítila, že kobylka zpomaluje, začala jsem vysedávat na vnější přední. Obloukem jsem změnila směr, přesedla a v rohu nacválala na druhou ruku.
„Jaký já mám štěstí, že nejsi hřebec,“ říkala jsem Fidorce, která klidně cválala, a neřešila každou prkotinu. Když jsme projížděly kolem zrcadel na krátké stěně, zalítla jsem k nim pohledem, abych si zkontrolovala sed…a byla jsem mírně překvapena – noha mi lítala kdesi vzadu, třmen jsem měla naražení na prostředku chodidla a záda shrbená. Co to má jako být? Posunula jsem si třmen víc na špičku, snížila ramena a snažila se mít rovná záda.
„Klidná holeň, klidná holeň,“ opakovala jsem si stále dokola a snažila se zabránit lítání holeně dopředu a dozadu. Po okruhu a kousek jsem přešla do klusu a poplácala kobylku po krku.
„Tak jsi hodná, já se ti divím, že má se mnou trpělivost. Ale děkuju ti za to.“ Zahodila jsem otěž (ne doslova ) a nechala Fidorku vytáhnout si krk. Pomalým klusem jsem ji vyklusala, na každou ruku jeden obvod, a pak jsem přešla do kroku – zasedla jsem, ztuhla v kříži, stiskla kolena, lehce se zaklonila a naznačila přitáhnutí otěží. Několik minut jsme ťapaly, různě měnily směry, aby to nebylo tak monotónní, a když už se mi zdála Fidorka dostatečně okrokovaná, zastavila jsem a sesedla. Povolila jsem podbřišník a nánosní, vytáhla třmeny nahoru a odvedla kobylku do stáje, kde jsem se o ni postarala a odvedla ji do výběhu.