raven+ikaros: Čekala jsem na vlakovém nádraží, kufry ledabyle poskládané kolem sebe. Vyhlížela jsem Susanin Jeep, který mi popsala v emailu. Už jsem přestávala věřit, že dorazí, když u obrubníku zastavilo auto. Vyskočila z něj energická blondýnka, kterou jsem znala už z příjmaček.
„Ahoj Raven,“ pozdravila mě dřív, než jsem stihla otevřít pusu. Nejistě jsem se pousmála.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem a zvedla se z kufru. Susan mi pomohla má zavazadla naložit do auta, během pár minut jsem seděla na sedadle spolujezdce a zapínala si bezpečnostní pás. Pořád jsem svému štěstí nemohla uvěřit. Susan se mě ptala, jakou jsem měla cestu, zda proběhlo vše v pořádku a jestli se těším na Florestu. Řeknu vám, slovo ´těším´ je slabé a ani zdaleka nevyjadřuje mé pocity. Hypnotizovala jsem výhled z okna a nedočkavě vyhlížela odbočku. Povídala jsem Susan pátý přes devátý, ale hlavně jsem neustále opakovala, že jsem zvědavá, jakého koně budu mít, zda si sedneme a zda budu vycházet s ostatními. Jsem sice společenská, přátelská a takový ty věci, ale taky jsem jiná. Susan se jenom usmívala a ujišťovala mě, že všechno dobře dopadne. Připadala jsem si jako bláznivá dvanáctka.
Auto projelo nádhernou zdobenou branou a zastavilo na dvoře. Vyskočila jsem z auta s takovým nadšením, že jsem se málem důvěrně seznámila se zemí. Naštěstí si mého skoropádu nikdo nevšiml.
„Nejdřív tě ubytujeme, co ty na to?“ mrkla na mě Sue. Zářivě jsem se usmála a vytáhla si kufry z auta. Susan mě vedla do budovy, potom po schodech nahoru, kde se nacházely ložnice. Podala mi klíč s dřevěným přívěškem, na kterém bylo vypálené číslo šest.
Odemkla jsem a nakoukla do pokoje. Ložnice vypadala nádherně, jako bych se ocitla v pohádce. Pomalu jsem vstoupila, rozhlédla se kolem dokola. Pokoj byl určený pro dva, u jedné postele už stály kufry. Nechala jsem tedy své věci u volného lůžka, pevně rozhodnutá, že si vybalím potom. Spolubydlící nebyla nikde v dohledu, ale na chodbě na mě čekala Sue. V autě jsme se dohodly, že mi ukáže sedlovnu, kde budu mít svou skřínku s potřebami pro koně. Taky mi musí předat uniformu, takže nemůžu zdržovat.
Z koleje jsme došly rovnou ke Sue do pracovny, kde mi podala balíček pečlivě složeného oblečení. V sedlovně jsem si převzala klíčky od skřínky – bylo v ní sedlo, uzdečka, bandáže, deka a ohlávky. Ze sedlovny moje malá exkurze pokračovala rovnou do šatny, kde jsem si oblečení pro zatím nechala.
Musela jsem vypadat hrozně nedočkavě, protože Sue se zasmála a prohodila, že už mi tedy toho koně ukáže. Rozzářila jsem se víc než sluníčko. Za boha jsem nemohla z tváře smazat ten přiblblý úsměv, když jsme vstupovaly do stájí. Prošly jsme je se Sue celé, blondýnka mi ukázala, kde je krmivárna, kde mycí box, taky jsme se čas od času zastavily u boxu některého koně, který nebyl ve výběhu, a Sue mi o něm prozradila zajímavost. Byla jsem tak natěšená, kdyby mi někdo řekl, ať si koně vyberu sama, nevěděla bych. Zřejmě bych brala všechny, protože jeden byl krásnější než druhý.
Prošly jsme stále skoro celé, už nám zbývalo jen posledních pár boxů. Začalo mě příjemně šimrat v žaludku. Teď to přijde. Někde tady stojí můj princ. Zastavily jsme se před boxem pěkného hnědáka. Tedy, tmavého plaváka, jak mi vysvětlila Sue. Koník měl zajímavé zbarvení, jako by hnědé grošování na bocích. Pozoroval mě hlubokýma hnědýma očima a sem tam zastříhal ušima. Zabloudila jsem pohledem k cedulce se jménem na dveřích boxu. IKAROS.
„Ahoj maličký,“ pozdravila jsem valáška polohlasem. Kůň zvědavě přistoupil blíž, i já jsem udělala krok vpřed a nastavila jsem dlaň hřbetem nahoru k mřížím boxu. Ikaros natáhl krk a nedůvěřivě mi ruku očichal.
„My se přece známe, kamaráde,“ řekla jsem napůl jemu, napůl sobě. Ikaros byl kůň, na kterém jsem dělala příjmačky. Sue zůstala stát krok za mnou a pozorovala nás. Podrbala jsem ukazováčkem valáška po nozdrách a položila jsem ruku na petlici. Potom jsem se zarazila, tázavě jsem pohlédla na Sue. Až teprve když trenérka přikývla, odsunula jsem petlici a otevřela box. Ikaros zpozorněl, protáhla jsem se mezerou a postavila se naproti němu. Znovu jsem natáhla dlaň a klidně čekala, až ke mně zvíře dojde samo. Zvědavost sehrála svou roli na výbornou a za pár chvil jsem hladila plaváka po krku. Tiše jsem k němu promlouvala, zase ten můj zvyk hovořit se zvířaty.
„Měla by ses prozatím rozloučit a jít si vybalit. Za tři čtvrtě hodiny bude večeře,“ přerušila můj monolog Sue. Oba jsme se s Ikarem otočili za zvukem jejího hlasu.
„Pak za ním zase můžeš přijít,“ dodala se smíchem, když viděla můj zklamaný výraz. Zazubila jsem se.
„Ještě se uvidíme, fešáku,“ popleskala jsem koně po krku a neochotně za sebou zavřela box. Ujistila jsem se, že petlice je řádně zasunutá a následovala jsem Sue do šatny, kde jsme se rozdělily. Vzala jsem si svou uniformu a vydala se na pokoj. Spolubydlící stále nebyla nikde poblíž, pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. Otevřela jsem největší kufr a postupně jsem vybalila věci do skříně a šuplíků. Nevěřila jsem, že mám tolik věcí. Zabralo mi to víc jak půl hodiny, než jsem vyprázdnila všechny kufry a našla místo všem svým krámům.
Letmo jsem mrkla na hodinky. Blížil se čas večeře a já bych měla vyrazit, protože se svým orientačním smyslem tu budu bloudit ještě do zítra. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, narazila jsem na služebně starší studentky, které šly do jídelny též. Na seznamování moc nejsem, stejně mám myšlenky jenom pro toho úžasného tmavého plaváka, který na mě čeká ve stájích. Sedla jsem si na okraj stolu, plně zahleděná do svých myšlenek a jen okrajově jsem vnímala rozhovor ostatních. Rychle jsem dojedla výbornou večeři a už jsem pádila do stájí. To dá rozum, že pádila jen v uvozovkách, nejsem malá a vím, že u koní se neběhá. A taky jsem si nechtěla rozbít kokos.
Vešla jsem do stájí. Kupodivu se mi podařilo najít Ikarův box rychle. Tiše jsem na valáška promluvila, až pak jsem otevřela box. Zvědavě mi popošel naproti, natáhla jsem k němu dlaň a počkala, až sám začne kontakt.
„Ahoj Ikare,“ položila jsem mu dlaň na nozdry a druhou rukou ho pohladila po krku. Hladila jsem koně po krku, po čele a užívala jsem si ten pocit tepla. Najednou jsem neměla co říct, i když se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Znáte ten okamžik, kdy si myslíte, že jste našli svou spřízněnou duši a chcete, aby ona chvíle byla věčná, nekonečná a naprosto nezapomenutelná? Ten moment, kdy Ikaros přivřel oči a přistoupil blíž – to je přesně onen moment, který mě bude provázet po celý život. Možná měl valášek jenom mazlivou náladu, ale pro mě ten jeho krok blíž znamenal mnohem víc.
No dobře, celý den jsem byla jako ve snu, plná euforie z toho, že jsem tady. Prostě si všechno jenom moc zveličuju a vůbec – měla bych se pomalu odebrat na pokoj a seznámit se se spolubydlící. Naposled jsem popleskala koně po krku a zavřela za sebou box.
„Tak dobrou,“ broukla jsem, než jsem opustila stáje.