karin a vanilka: Seznamovací péče
Nadechla jsem se ve chladném ranním vzduchu. Ostře mě zaštípal v nose, až jsem si kýchla. Už to nebyla ta teplá rána, co jsem tu znávala. Pod nohama se ozýval křupot malých kamínků a s každým krokem jsem byla blíž velké kovové bráně. Na tak dlouho jsem odsud zmizela, ale tohle všechno je pryč, stojím tu znovu a čekám, až mě přivítá tetička Sue. Už zdáli je slyšet Dalilin přátelský štěkot. Tryskem vybíhá, aby byla u té tajemné cizinky dřív, než panička. „Ahoj Dalilo.“ Můj přátelský hlas se jí líbí, skoro jako by mě poznávala. S mírnými rozpaky mířím za Sue. Ta mě ihned přátelsky vítá a objímá v náručí. „Zase ses nám vrátila Karin?“ S úsměvem odvětím, že ano a snad na delší dobu než předtím, a pak už míříme ke kancelářím. Celá Floresta na mě okamžitě dýchne svým podzimním dojmem. Cesty obalené barevným listím, kolem areálu samá barva a život. Ve výběhu se popásají v dálce koně, několik studentek se smíchem míří ke stájím. Jak mi to tu chybělo. Vydali jsme se k ředitelně, abych podepsala nutné papíry. V té na můj vkus nebylo tolik úhledno jako za Niory. „Kde je Nia?“ zeptala jsem se a podškrtla dvakrát list. „Ty to nevíš? Odjela do Ria, připravovat se na Olympiádu.“ Páni. Oči mi pomalu vylézaly z důlků. Niora na olympiádě. Vždycky byla skvělá o tom žádná ale až na olympiádu? No asi začnu sledovat přenosy jezdectví. Sue mě postrkávala dál. Chtěla totiž vědět, kdo bude oním koníkem, co si vyberu. Jako ve snách jsem vkročila do stájí. Jak mi ty vůně chyběly! Matně jsem cítila kůži ze sedel a mazání na kopyta, výraznější bylo naopak sladké seno. Z boxu se ozvalo zaržání koníka, kterého jsem na Florestě ještě nikdy neviděla. Obrovitý ryzák, trochu podobný Vanilce. „Je nádherný.“podotkla jsem k Sue a jemně ho pohladila po čumáku. Nejprve se nechal, ale poté zaplul dovnitř, jako by nechtěl být rušen. Stáhla jsem ruku dolů a vydala se přesným směrem. Snad ryzku ještě neodvedli. Míjela jsem boxy jeden za druhým, v nich krásnější kůň než druhý. Až jsme stáli na samém začátku. Uvnitř boxu pospávala ryzka. Měla stále své skvrnky. „Tetičko Sue, Vanilka je volná?“ Sue se potutelně usmála. Sama přiznala, že doufala v tenhle výběr. „Ano Vanilka je volná.“ „Pak nemám co řešit. Moc ráda se jí znovu ujmu.“ Sue s úsměvem kývla a osvěžila mou paměť co a jak. Do ředitelny zajde ona a zapíše mi Vanilku. Poté dostanu svou skříňku a do skladu se později zastavím, abychom vzali mou uniformu a věci na jezdectví. Až teď mi došlo co mě vlastně celou dobu tíží na rameni. Má cestovní taška. Neměla by se plést nikomu pod nohy, proto jsem jí zanesla do šaten. Udivilo mě, jak málo lidí jsem potkala. Ale bylo brzy ráno a z jídelny se ozýval smích studentek. Určitě ještě většina snídá. S vybavením jsem zamířila k ryzce. „Ahoj Vanilko, pamatuješ si mě?“ Ryzka nedůvěřivě zafrkala a nastražila uši. Se zájmem sledovala nově příchozí. „Nemusíš se mě bát.“ Promlouvala jsem k ní dál a přes čumák jí provlékla ohlávku. Klisna se nechala odvést k očku u boxu, abych ji mohla uvázat. Celou tu době mě zvláštně sledovala. Možná si vybavovala dívku, co s ní prošla daleký kus cesty, a pak jí ze zamilovanosti opustila. Ale teď už tohle dovolit nechci. S čištění jsem vylovila hřbílko a kartáč. „Bude se ti to líbit, uvidíš.“ Její výraz tomu tolik neodpovídal, ale na hlas reagovala. Začala jsem od krku s jemnou masáží hřbílkem a prach vždy oprášila kartáčem. Jak jsem postupovala dál po těle, Vanilka se uvolnila a povolila zadní nohu. Vnímala jsem, jak se dlouze nadechuje a vypouští vzduch z nozder. Náhle se ozval dusot a Vanilku trochu polekal. Kolem prošel jakýsi mladík, kterého jsem také neznala. Měl blond vlasy a určitě mu nemohlo být víc než mě. Zatřepala jsem hlavou a vrátila se k Vanilce. Masáž hřbílkem si užívala více jak já. Spousty prachu co lítalo kolem se mi podařilo vdechnout (pomalu bych si mohla říkat vysavač ). Netrvalo mi to ale moc dlouho a Vanilka byla čistá. Jemnějším kartáčem jsem krátkými tahy vyčesala ze srsti poslední zbytečky prachu. Krásně se jí teď srst leskla. „Jsi skvělá, víš to Vanilko?“ Nejspíš se mnou souhlasila, protože si pořádně odfrkla. Podrbala jsem jí na plecích a vrátila se pro jemný kartáč. „Slibuju, že ti neublížím.“ Konejšila jsem jí, když ucítila tah na ohlávce, aby mi nikam neutekla. Trpělivě stála a nechala si očistit kštici. Přátelsky se sice netvářila, ale proceduru si líbit nechala. Zbývala mi ještě kopyta. S ochotou si nechala zvednout a vyčistit. I když mi Vanilka nevěřila, nezapřela se její ohleduplná povaha. S úlevou jsem položila poslední kopyto a promnula si záda. Tahle činnost mi dlouho chyběla. Vrátila jsem háček nazpátek a vylovila v čištění ještě hřebínek. Ryzka se tvářila zvědavě, skoro jako by očekávala nějaký pamlsek. Ale bohužel, zatím nic nemám. S hřebínkem jsem se vrátila k jejímu krku a jemně vyčesala každou žíni. Měla je hezky udržované, místy však zacuchané. Dočesala jsem jí i ohon a pak už nechala Vanilku, aby si mě nechala projít hlavou. Teď jí totiž budu otravovat poměrně často. Odvázala jsem jí a sundala z hlavy ohlávku. V tichosti jsem opustila její box a vydala se na pokoj, za svou novou spolubydlící.