katrin + fidorka: TÝDEN RESPEKTU - Povinná péče 2/4
„Jauva,“ vyjekla jsem, když jsem po probuzení vyskočila z postele (no, vyskočila…moc akční si to nepředstavujte ). Úplně jsem zapomněla na ten kotník…bolí to snad ještě víc než včera. Do háje…
„Že tys s tím za nikým nebyla?“ pokárala mě Raven, která už byla vzhůtu a momentálně si česala vlasy.
„Eeee,“ vypravila jsem ze sebe rozpačitě.
„Tak padej,“ přikázala mi spolubydlící a málem už mě vyšoupla na chodbu jen tak, v pyžamu.
„Přestaaň, vždyť nejsem oblečená, učesaná ani umytá a smrdí mi z pusy. To bych na Sue asi neudělala nejlepší dojem,“ oponovala jsem, zatímco jsem se zuby nehty držela okraje postele, protože jinak by mě Rave odtáhla a nemilosrdně vyhodila z pokoje.
„No tak fajn, ale hned po snídani tam zajdeš. A jestli ne, tak si mě nepřej,“ pohrozila zvednutým ukazovákem.
„Rozkaz, kapitáne,“ řekla jsem rychle a zdejchla se do koupelny, než si to Rave rozmyslí a donutí mě tam jít rovnou. Po ranní hygieně jsem se oblíkla do záložního oblečení, co jsem měla z domu (ano, pořád jsem si nevyprala, a myslím, že tento týden už se k tomu nedostanu ). Následována Raven, která měla asi pocit, že mi musí dělat zdravotní sestru, nebo co, jsem vyšla do jídelny, kde už se podával ranní přísun energie.

SNÍDANĚ

Po celou dobu snídaně mě Rave (skoro doslova ) probodávala pohledem (ne tím nenávistným, ale takovým tím „jestli neuděláš, co říkám, tak je po tobě“ ), takže hned jak jsem dojedla svoje dnešní ovesné vločky (s medem, mňam mňam :3), zamířila jsem do kuchyňky a doufala, že zastihnu Sue. Jak jsem předpokládala, tetička stála s vykasanými rukávy u dřezu plného nádobí od snídaně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
„Ale, kohopak nám to sem vítr přinesl?“ otočila se na mě teta se zářivým úsměvem na rtech.
„To víš, před-pracovní úraz,“ zašklebila jsem se a ukázala jí nateklý kotník.
„Hm, to vypadá, že by to i mohlo bolet,“ zhodnotila Sue svým pohledem znalce.
„Překvapivě jo,“ přisvědčila jsem.
„A hýbat s tím můžeš“
„Jo, ale nijak extra.“
„Tak zlomené to nejspíš nebude, to bys s tím nemohla ani pohnout. Nejspíš sis jenom natáhla nějakej vaz. Pokud chceš, můžeme jet pro jistotu do nemocnice, aby se ti na to podívali, ale myslím, že by měla stačit obyčejná ortéza.“
„Taky si myslím,“ řekla jsem rychle. Při pomyšlení, že na nemocnici se mi zvedal žaludek. Když jsem byla malá, s laryngitidou jsem na nemocničním lůžku trávila skoro víc času než doma, takže už jsem se těch bíle oděných podivínů nabažila až až. Sue mě odvedla do svého pokoje, kde měla ve skříni pěknou zdravotní výbavičku. Za pár minut už jsem odcházela s modrou věcí na noze, zatímco botu jsem si nesla v ruce, protože přes to nešla obout. A dokonce tetička někde vyštrachala berli, která mi byla sice trochu velká, ale lepší než nic. Dohopsala jsem k době na pokoj a přes ortézu jsem si navlíkla několikery ponožky, aby mi venku nezmrzly prsty. Pak už jsem vyrazila konečně do stáje. Fidorka jako jediná ještě nedostala nažrat, a jen co mě zahlédla, se o svůj příděl začala řádně dožadovat. Ve spěchu jsem nachystala krmení, zalila ho teplou vodou a donesla kobče.
„Omlouvám se za spoždění, madam, už se to nese.“ Donutila jsem Fid, aby hezky počkala v rohu boxu, dokud do žlabu krmení nenasypu a až pak jsem ji nechala přijít a s chutí se pustit do jídla. Když bylo všechno do posledního drobku vyluxováno, nasadila jsem jí ohlávku s vodítkem a odvedla do výběhu. Cesta byla poněkud krkolomná, díky té hůlčičce, o kterou jsem se opírala. Ale zvládly jsme to a ještě jsme si zopakovaly to, že se na mě Fid nemá tlačit, ale jít si hezky ve své bublině.

BOX

No, tak mám hotovo. Zjišťuju, že s nepojízdnou levou nohou to není zas taková sranda. Člověk najednou nemůže dělat spoustu věcí, což je dost na prd. Sue říkala, že to mám nechat v klidu, takže dneska jsem se rozhodla zevlit na pokoji a dát Fidorce volno (v poslední době ho má nějak moc, to budu muset napravit…), takže zítra budeme muset stihnout i práci, co jsem měla naplánovanou na dnešek. No, co se dá dělat. Ale byla jsem ráda, že volný čas můžu využít ke studiu – mám rozečtených několik koníkových (to je hrozně roztomilý slovo ) knížek, abych nabyla vědomostí, takže doufám, že aspoň jednu dneska dočtu.
Juchů, hlásím, že mise je splněna. V četbě jsem celkem pokročila. „Kdyby koně mohli křičet“ jsem dočetla celou a u „Mistrovské lekce jezdeckého umění“ mi zbývá už jenom pár stránek. Velmi poučné. Teď jenom doufat, že mi to v té makovici zůstane. K večeru jsem dopajdala k výběhu, odkud jsem odvedla Fidorku (celá šťastná, že se dneska mohla flákat ) do boxu a dala jí večení papčo. Pak jsem si sama zašla na večeři a hurá do postýlky a pokračovat ve čtení. Teď jsem ale sáhla po něčem oddechovějším, a to Bisingrovi. Docela jsem se začetla, takže když jsem mrkla na budíka, na displeji zářilo 23:07. A to jsem chtěla jít spát dneska brzo… Zaklapla jsem knížku, zhasla lampičku a šla na kutě.