katrin + fidorka: TÝDEN RESPEKTU – povinná péče (1/4) – povoleno jen hřebelcování a péče v areálu

Zazvonil mi budík. Rychle jsem ho típla, aby nevzbudil i Raven, které jsem chtěla dopřát ještě trochu spánku. Přece jenom bylo ještě dost brzy. Natáhla jsem se k nočnímu stolku a z šuplíku jsem vytáhla knížku „Kdyby koně mohli křičet“. Už jsem za půlkou, heč! Za záda jsem si dala polštář a uvelebila se v postýlce (snad znova neusnu ). Netrvalo dlouho a úplně jsem se do knížky začetla, takže jsem prakticky nevnímala okolí.
„Ááááá!“ zaječela jsem a škubla sebou. Zpoza knížky na mě koukaly dva páry vykulených zelených očí. Ono samo o sobě to sice není nic děsivýho, ale když to nečekáte, tak se prostě leknete, no.
„Co to čteeš?“ zeptala se zrzka se zájmem. Zvedla jsem knížku, aby kamarádka viděla na obálku.
„Že mi ji pak půjčíš?“ udělala na mě psí oči.
„Jasan,“ usmála jsem se.
„Díík,“ pronesla Rave zpěvavě, udělala jakousi divnou otočku, nebo co to bylo (ale vypadalo to vskutku elegantně ) a odplula do koupelny. ‚To je koza,‘ pomyslela jsem si s úsměvem a vrátila se ke čtení. Když Rave konečně vyšla z koupelny (byla tam bezmála dvacet minut), zevnitř se vyvalil oblak páry. Zaklapla jsem knížku, uklidila ji do šuplíku a šla okupovat koupelnu. Když jsem vešla do dveří, uhodil mě do obličeje děsně horkej vzduch. Jéžiš, co tady ta Raven prováděla? Zrcadlo bylo úplně zamlžený, ale asi to možná bylo i dobře, protože vidět svůj zjev po ránu nepatří zrovna k mým oblíbeným částem dne. Dveře jsem nechala otevřený, aby se aspoň trochu vyvětralo, vyčistila jsem si zuby, učesala, napatlala si na obličej krém proti akné, a to všechno za rekordních sedm minut. Raven už zápasila se zipem u pracovních rajtek, ale já byla pořád v pyžamu. Koukla jsem na hodinky. Velká ručička ukazovala tři minuty po půl, takže už byl nejvyšší čas jít. Rychlostí blesku jsem na sebe natáhla mírně zapáchající oblečení a uvědomila si, že jsem ho minulej týden zapomněla vyprat. Fůůj. No, budu to muset co nejdřív napravit, ale teď už s tím nic nenadělám. Pokusila jsem se to aspoň trochu vylepšit a našplíchala jsem na sebe snad půl lahvičky voňavýho deodorantu, jenže mi z toho začaly slzet oči, takže jsem vypadla ven na chodbu. Počkala jsem na Rave a šly jsme do stáje. Jakmile jsme vyšly ven, okamžitě se k nám přiřítilo chlupatá koule v podobě Sueiny fenky Dalily. Radostně kňučela a zuřivě vrtěla ocasem. Na chvilku jsme s Rave zastavily, abychom ji podrbaly. I když už má Dal nejlepší léta za sebou, občas pořád působí jako malé štěně. Když jsme se s Raven zase rozešly směrem ke stáji, Dal někam zmizela, ale vzápětí už se objevila i s klackem v tlamě, a vyplivla mi ho k nohám. Zvedla jsem tu uslintanou tyčku a hodila ji co nejdál jsem uměla – což bylo tak patnáct metrů – házení mi nikdy nešlo. Fenka s nadšením odběhla, ale za chvíli už jsme ji měly zase v patách. „Už ti nic házet nebudu,“ řekla jsem pobaveně, když Dal s tázavým výrazem v očích čekala na aport. Když pochopila, že se asi nedočká, sebrala klacek ze země a šla to zkusit znovu. Pletla se nám všelijak pod nohy, kňučela a poskakovala kolem. Tohle byl jeden z těch případů, kdy byste vážně netipovali, že je jí už deset let. Už jsme byly skoro u stáje, když se mi Dal připletla do cesty a ve snaze se jí vyhnout jsem nešikovně šlápla do výmolu a zvrtla si nohu, takže jsem se vzápětí svalila k zemi jako spadlá hruška. Fenka se na mě ihned vrhla a olízala mi celý obličej.
„Pfeftaaň!“ bránila jsem se, když mi Dal dávala francouzáka. Raven mi přispěchala na pomoc a psa ode mě odtrhla.
„V pohodě?“ zeptala se a pomáhala mi na nohy.
„Nejspíš jo, dík,“ chytla jsem se nabízené ruky a pokusila se vstát, vzápětí jsem ale sykla bolestí, když jsem v kotníku ucítila bodavou bolest.
„Tak asi ne,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, „nemůžu se na to pořádně postavit.“
„To není dobrý. Pojď, zajdeme za Niou, ať se ti na to podívá,“ řekla Rave.
„Né, to rozchodím,“ mávla jsem rukou, vyprostila se z Raveniny paže a odpajdala do stáje.
„Neblbni, co když s tím něco máš?“ nesouhlasila kamarádka.
„Bude to jenom nějaký natažený, nebo tak. Akorát na ježdění to teda asi tenhle tejden moc nevypadá,“ řekla jsem posmutněle. Raven ještě chvíli otravovala s tím, že bych měla někoho nechat, ať se mi na to podívá, tak jsem jí slíbila, že pokud to do oběda aspoň trochu nepoleví, tak to budu řešit. Teď mě ale spíš vrtalo hlavou, jak s tím obstarám všechno okolo Fidorky. No, ono se to nějak zvládne. Doplazila jsem se do krmírny a do kyblíku nachystala krmení. Horkou vodou jsem to zalila, sedla si na zem a zatímco jsem čekala, než směs nabobtná, jsem si vyzula botu a shrnula ponožku. Vykoukla na mě modřina jak Brno a kotík dvakrát tak velkej jak normálně. No kráása. Zase jsem si nazula botu, ale trochu jsem povolila tkaničky, aby to tu nohu tolik neškrtilo. Popadla jsem kyblík a doskákala k Fidorčině boxu. Teď jsem byla fakt ráda, že je tak blízko krmivárně, protože už tak jsem byla trochu zadýchaná, a co teprve, kdybych musela skákat až někam na druhej konec stáje?
„Ahoj zlato,“ pozdravila jsem kobču, která na oplátku nadšeně (jestli se tomu dá říkat nadšení ) zaržála a šťouchla do mě čumákem.
„Teďka, když jsem chromá, na mě bude hodná, jasný?“ říkala jsem, zatímco jsem otvírala box. Moje slova ale asi odnesl závan větru dřív, něž se stihla dostat k Fidorčiným uším, protože hned, jak jsem vstoupila dovnitř, kobča zabořila hlavu do kyblíku s krmením, takže mi ho málem vyrvala z ruky.
„Hej, takhle teda ne!“ Pleskla jsem Fid po čumáku.
„A ustup!“ lehce jsem zatlačila rukou kobče zboku na břicho a donutila ji ustoupit až ke stěně, takže jsem měla cestu ke žlabu volnou. Fid začla netrpělivě hrabat nohou, a když jsem začla sypat krmení do žlabu, rozešla se k němu a málem mě převálcovala.
„Ne!“ řekla jsem ostře, „couvej‘“ a vrátila jsem zvíře na původní místo u stěny.
„Tak, a tam zůstaneš, dokud tě nepustím.“ S vyprazdňováním kyblíku jsem si schválně dávala na čas, aby se Fidorka učila hezky čekat. Bylo vidět, že jí to není zrovna po chuti, nicméně už zůstala na místě. Odstoupila jsem od žlabu a dala jí pokyn, že už jako může.
„Tak jsi hodná, budeme to ještě trénovat.“ Vypláchla jsem kyblík a odnesla ho na místo. Pak jsem zamířila na snídani. Naházela jsem do sebe cereálie s jogurtem a spláchla to sklenicí vody. Za pár minut už jsem zase spěchala do stáje. Fidorka už byla taky napapkaná, takže jsem jí nasadila ohlávku – konečně máme modrou :3 – a přicvakla vodítko.
„Tak pojď, jde se na vzduch,“ zatáhla jsem za vodítko a vyvedla kobču z boxu. Cesta k výběhu byla poněkud ztížená mým kotníkem. Fid se toho trhavého způsobu, jakým jsem se pohybovala, nejdřív trochu lekla a vyjukaně mě pozorovala, po chvilce si ale už docela zvykla.
„Kam jako jdeš?“ prohodila jsem k ní, když se mi připletla do cesty a přišlápla mi pravou nohu. „Nemusíš mi odrovnat i druhou nohu,“ zlobila jsem se a odtlačila kobylu od sebe. „Víš ty vůbec, co je osobní prostor? No, že se vůbec ptám…takže na tom taky zapracujeme, co ty na to?“ Fid sice neodpověděla, ale mlčení znamená souhlas. Po zbytek cesty jsem si ji snažila udržovat víc „od těla“. Ve výběhu ještě nikdo nebyl, takže jak jsem Fidorku pustila, hned odklusala k síti se senem a spokojeně si ukousla. Vrátila jsem se do stáje (cesta mi kvůli tomu zatracenýmu kotníku trvala místo pěti minut snad čtvrt hodiny -_-), uklidila jsem vodítko a popadla vidle s lopatou.

BOX

Po práci už jsem byla celkem hladová, takže už v půl jedné jsem stepovala před jídelnou a čekala, až bude hotové jídlo.

OBĚD

Po obědě jsem se na hoďku uklidila na pokoj. Jednak, abych nechala ten kotník, ať si trochu odpočine, a navíc jsem hodlala pokračovat ve studiu – ta hromádka knih o koních na mém nočním stolku se sama nepřečte.

PK

Z kruhovky jsem se vracela se smíšenými pocity. Byla jsem docela zklamaná, že na mě Fid tak trochu kašle, co se respektu týče, ale na druhou stranu jsem měla radost, že jsme si trochu něco vyjasnily, ale každopádně to chce ještě vypilovat.

KOPYTA + MYTÍ

VÝBĚH