katrin + fidorka: LEVEL 3 –povinná 2/5 (povoleno jen hřebelcování a péče v areálu)

V 7:00 mě vzbudil budík. Opatrně jsem otevřela oči, připravená na nejhorší – přece jenom, Raven mi slibovala odplatu, ale ještě se nic nestalo. Vzduch byl čistý, takže jsem vylezla z postele a rozhlédla se po pokoji. Všechno bylo na svém místě, jen druhá postel zela prázdnotou. To mě trochu znepokojovalo. Buď si Raven přivstala na nějakou službu, nebo něco chystá. Zamyšleně jsem došla do koupelny a provedla ranní hygienu, ale pořád jsem musela být ve střehu – kdo ví, jestli mi třeba do tuby od zubní pasty nenalila kečup, nebo něco podobného? Nestalo se ale nic neobvyklého a Raven pořád nikde. ‚Tak asi někam šla, co já vím,‘ pokrčila jsem nakonec rameny a pustila to z hlavy. Natáhla jsem na sebe florestovskou uniformu, stáhla vlasy do culíku a zapla si bundu pořádně ke krku. Dneska to nevypadalo na slunečné počasí, jako včera, a podle předpovědi by prý mohlo dokonce i sněžit. Narazila jsem si na hlavu čepici, obula holínky a vyrazila do stáje. Na cestách se po noční dešťové spršce se v bahnitých kalužích odrážela zamračená obloha. Když jsem došla do stáje, holky, co měly tento týden službu, už chystaly krmení volným koním, takže krmírna byla plně obsazena. Nechtěla jsem se jim plést pod nohy, tak jsem se šla nejdřív podívat za Fidorkou.
„Nazdar, krasavicie,“ promluvila jsem na kobylku, a podrbala ji na čele. Hlavou se o mě zlehka otřela (kecám, bylo to spíš jak nájezd buldozeru ) a odfrkla si.
„Dneska spolu zase trochu popracujeme na jízdárně a v kruhovce, co ty na to?“ Zvíře nejevilo žádné očividné známky nadšení.
„No, to jsem si mohla myslet,“ zasmála jsem se, „nejradši by ses celej den jen tak válela a žrala, co?“ (stejně, jako já ). Holky už začly rozvážet krmení, takže ta moje potvůrka už začala být taky neklidná a dožadovat se svého přídělu.
„No jo, už to bude.“ V kyblíku jsem smíchala ječmen, otruby a granule a celé to zalila horkou vodou. Zamíchala jsem to vařečkou a počkala, až krmení nasákne vodu a trochu zchladne, aby se Fid neopařila. Když jsem se blížila s kyblíčkem v ruce, kobylka už na mě čekala. No, spíš tak trochu uraženě stála v boxu – no představte si to, ONA dostane snídani jako poslední…no co je tohle za způsoby?
„Ale prosím tě, snad by ses na mě nenaštvala,“ prohodila jsem ironicky. Fid natočila pravé ucho za mým hlasem, a uraženost ji hned přešla, když viděla, co jí nesu. Zazářily jí oči a trochu nemotorně se otočila a nastavila se ke žlabu. Vyklopila jsem krmení dovnitř a nechala ji, ať si ho v klidu vychutná. Mezitím jsem vypláchla z kyblíku zbytky krmiva a uklidila ho na místo. Taky jsem vyměnila vodu v modrém kyblíku na vodu, co máme v boxe, aby měla Fidorka pořád přístup k čerstvé vodě. Stejně jako včera jsem Fidorku ještě dopoledne vzala komunikovat.

PK

Rovnou z kruhovky jsme zamířily k výběhům, kde jsem to svoje zvíře vypustila. Fidorka se probrodila bažinou bláta a našla si v rohu výběhu malý kousek, kde byla půda trochu pevnější, a dokonce tam rostlo i trochu trávy, do které se hned pustila. Ale neřekla bych, že to mělo nějakou chuť, taková ta první jarní tráva bývá dost bez chuti (ano, zkoušela jsem to ).Vodítko a provazovku, kterou jsem kobče samozřejmě sundala (ještě by se někde o něco zachytla, nebo při hádce s jiným koněm by mohlo být docela nebezpečné, kdyby se jí uzlíky ‚zaryly‘ do hlavy…) a uklidila do sedlovny. Jako další jsem měla na programu házení boxu.

BOX

Dneska jsem si dala záležet a po delší době jsem to vzala pořádně ‚od podlahy‘, takže Fidorka se může těšit na super-čistý pokojík.

OBĚD

Po výborných špagetách, které mi zvedly náladu tak o 100% (né, že bych předtím měla nějakou blbou náladu, ale prostě miluju špagety ), jsem zamířila do stáje a nachystala si k úvazišti čištění a „cajky“, abych pak nemusela odbíhat. Z výběhu jsem přivedla Fidorku, které se od sena moc nechtělo, ale co se dá dělat, má to blbý, holka. Uvázala jsem si ji u připravených věcí a jako první provedla klasickou kontrolu nohou. Nic nebylo odřené, ani nateklé, takže jsem začala s čištěním, opět vyzbrojená kyblíčkem na chlupy. Fidorka klidně stála a pozorovala, co se děje kolem, i když moc k vidění toho nebylo. Občas kolem nás přešel někdo s koněm, co má na starost, ale to bylo asi tak všechno.
„Ahoj!“ ozval se vedle mě veselý hlas. Pustila jsem kopyto a narovnala se. Vlasy spadené do obličeje jsem si zahrnula za ucho. Přede mnou stála dívka asi o dva roky starší, než já.
„Ahoj,“ odpověděla jsem, „ty jsi Nina,že?“ Dívka přikývla.
„Já jsem Katrin. Mám dojem, že už jsme se viděly, ale ještě jsme se neseznámily,“ představila jsem se.
„To máš pravdu. Pěknej kůň,“ řekla Nina.
„Díky, ale je to ona, Fidorka“ usmála jsem se.
„Aha. Tak teda pěkná kobylka,“ opravila se Nina, „jdete jezdit?“
„Jo, budeme pracovat na jízdárně. HOLKY ŘÍKALY, ŽE JE UPRAVENÝ POVRCH, TAK HO JDEME VYZKOUŠET,“ odpověděla jsem.
„A mohla bych se pak přijít podívat?“ zeptala se se zájmem Nina.
„No, jestli chceš, tak klidně. Ale upozorňuju tě, že jsem ještě pořád začátečník, takže nějakou podívanou nečekej,“ odvětila jsem váhavě.
„To nevadí, ráda se něco přiučím,“ usmála se dívky, „ale teď už musím běžet, tak zatím!“ a otočila se na podpatku. ‚Celkem fajn holka,‘ pomyslela jsem si a pokračovala v čištění. Než jsem začala sedlat, ještě jsem si v rychlosti skočila na záchod.
„Sakra,“ zaklela jsem, když jsem sáhla po toaletním papíru, ale nahmátla jsem jenom prázdnou roličku. ‚No co už, to se vsákne,‘ řekla jsem si nakonec a odkráčela z toalety. Moc na výběr jsem ani neměla. Chtěla jsem toaleťák doplnit, ale neměla jsem tušení, kde se skladuje, takže jsem to prostě nechala být s tím, že když na někoho narazím, tak se zeptám. Pak už jsem jenom nasedlala a nauzdila Fidorku, zapla si helmu, natáhla jezdecké rukavice a vypravila se s kobylkou na venkovní jízdárnu.

JÍZDA

Ježdění venku bylo úplně o ničem jiném než vevnitř, paráda! Byla jsem tak zabraná do jízdy, že jsem si nakonec ani nevšimla, jestli se ta Nina přišla podívat, nebo ne. Odstrojila jsem Fidorku a vyčistila zaschlý pot a písek na nohou. I s ohlávkou jsem ji dala na chvíli do boxu, ať má chvilku oddech u sena. Mezitím jsem pečlivě uklidila všechny věci. Ze třmenů jsem kartáček oprášila písek a trochu toho bahna, co tam zůstalo jako památka na mé špinavé podrážky. Sedlo jsem pak pověsila na vrchní věšák do sedlové skříňky a přes ten spodní jsem přehodila dečku, aby do zítřka hezky proschla. Udidlo jsem umyla pod proudem teplé vody a uzdečku též pověsila do skříňky na věšák. Z kartáčů, které jsem použila při čištění, jsem aspoň trochu obrala chlupy a celou tašku dala na dno skříňky. Dobře jsem ji zavřela a vrátila se do boxu k Fidorce.
„Pojď, holka, vyjdeme si na procházku,“ usmála jsem se, když jsem zapínala karabinu vodítka do kroužku ohlávky. Počasí sice nebylo úplně „eňo ňuňo“, ale sluníčko už zase trochu vysvitlo. Alespoň s Fidorkou podnikneme něco společně a pomůže nám to ve vzájemném vztahu.

PROCHÁZKA

Když jsme se vrátily z krátké procházky po areále, podle zablácených nohou jak mých, tak těch koňských, byste snadno uhodli, že jsme někde trajdaly. Takže naše první kroky vedly do koupacího boxu, kde jsem hadicí ostříkala jak nohy a kopyta Fidorce, tak i sobě boty. Mokrou srst jsem vytřela hadrem, takže pak byly chlupy na Fidorčiných nohách srandovně naježené. Díky línání část chlupatého kožíšku zůstala i na hadru, takže jsem ho musela později důkladně přeprat v ruce. Fidorku už jsem dala do boxu, ať si po dnešku v klidu odpočine u sena. Když jsem vycházela ze stáje, abych se došla nasvačit (nějak mi vyhládlo), před akademií zastavilo černé auto. ‚Kdo to je?‘ zajímalo mě. Za okamžik už však vystoupil Tom – trenér a současně taky Niořin brácha. A vzápětí už se ze sedadla spolujezdce začala soukat i ředitelka. Ale co to má s rukou? Zápěstí jí zdobila modrá dlaha.
„Ahoj, Katrin!“ zamávala na mě, když si všimla, že tam stojím. Zamávala jsem na zpátek a rozešla se směrem k ní.
„Co se ti proboha stalo?“ zděsila jsem se s pohledem na zafixovanou ruku.
„To víš, přichází jako, takže koně jsou teď jako na vážkách,“ odtušila, „počítám, že teď si asi do sedla nějakou dobu nedostanu,“ dodala posmutněle.
„No to ať tě ani nenapadne!“ vmísil se do hovoru Tom. Vrhla jsem na ředitelku soucitný pohled.
„Tak se koukej snažit, ať jsi brzo fit,“ vypadlo ze mě, protože jsem nevěděla, co jiného říct.
„Díky. No, ale má to i svou světlou stránku. Teď budu mít spoustu času na trénování, takže vás budu na jízdárně pořádně drtit,“ ušklíbla se.
„Mám se bát?“ řekla jsem s předstíraným zděšením.
„No, na tebe jako na nováčka bych mohla být o něco hodnější, ale známým firmám dám pořádně do těla, když mě poprosí o trénink,“ odpověděla Nia. Uf, mě se to netýká. Tom šel přeparkovat auto a Niora už taky musela jít do kanceláře vyřešit spoustu věcí, které nestihla, když byla v nemocnici. Rozloučila jsem se s ní a šla na pokoj. Tam jsem se podívala na několik dalších videí od Zuzky Prokopové, jako inspiraci pro další práci ze země.

VEČEŘE

„Já ji zabiju!“ soptila jsem, když jsem vybíhala z jídelny. Za sebou jsem slyšela už jen sborový smích studentek. Dosprintovala jsem do pokoje a zapadla do koupelny. Otočila jsem kohoutkem umyvadla a strčila hlavu pod proud studené vody. Rukou jsem si z obličeje a částečně i z vlasů smyla všechnu šlehačku. ‚Tohle mi přece nemohla udělat! Takhle mě ztrapnit přede všema…‘ proklínala jsem Raven. Ve zkratce: když byla večeřě v plném proudu, tím pádem bylo v jídelně docela dost lidí, se u mého stolu najednou objevila Rave.
„Ahoj Katrin.“
„Nazdar. Kdes byla ráno?“ vybafla jsem na ni.
„Něco jsem si potřebovala zřídit, ale to je fuk. No, chtěla jsem ti jenom nabídnout, jestli bychom neuzavřely příměří,“ podívala se na mě pohledem opuštěného štěněte. Ve chvíli, kdy jsem už už otvírala pusu, abych její návrh přijala, se Ravenin obličej úsměv do posměšného úšklebku a její pravá ruka odhalila šlehačku ve spreji, kterou celou dobu schovávala za zády a namířila mi ji na obličej. Uslyšela jsem syčivý zvuk a než jsem si stačila uvědomit, co se vlastně děje, neviděla jsem nic, než bílo. Šlehačka mi vlezla i do koutků očí, takže to pekelně pálilo. Zvedla jsem se od stolu tak prudce, až spadla židle, na které jsem seděla, a všichni přítomní se za hlukem samozřejmě otočili, takže viděli, jak se s obličejem plným šlehačky řítím z jídelny. Dokázala jsem si představit, jak se asi Raven musela svíjet na zemi v křečích od smíchu. Dobře jí tak. Tohle bude chtít nějakou pořádnou pomstu! Utřela jsem si mokrý obličej ručníkem a podívala se na sebe do zrcadla. Na uchu jsem měla ještě trochu šlehačky. Proti své vůli jsem se musela taky začít smát, když jsem si představila, jak jsem asi musela vypadat. Nakonec jsem celou událost rozhodla brát sportovně a na nikoho se nenaštvávat. Vždyť konec konců jsem to byla já, kdo s těmi pomstami začal.
„No, tak aspoň jsem pobavila celou akademii,“ řekla jsem si se smíchem a zalehla do postele. Na Rave jsem ani nečekala, protože mi bylo úplně jasné, že se teď v jídelně všichni baví na můj účet.
„Jen počkej, tohle ti neprojde,“ zamumlala jsem těsně před tím, než jsem usnula.