katrin + fidorka: LEVEL 2 - Povinná péče 4/4

„Vstávej, semínko holala, bude z tebe fialaa,“ prozpěvovala Raven a poskakovala kolem mé postele.
„Takhle jebnutá jseš každý ráno?“ zeptala jsem se ospale a se smíchem se posadila na posteli.
„To se ještě uvidí,“ odpověděla dívka s úšklebkem. Vstala jsem z postele a došla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a učesala vlasy. Po ranní hygieně jsem zamířila na záchod, ale dveře byly zamčené. ‘Co to sakra…?‘ pomyslela jsem si rozmrzele.
„Obsazeno!“ ozvalo se zevnitř posměšně.
„Tak si pohni!“ opáčila jsem. Chvíli jsem postávala před toaletou, ale nezdálo se, že by se Raven chystala onu místnost opustit.
„Já už to nevydržím!“ zabouchala jsem na dveře.
„Smůla!“ ozvalo se nazpátek. Ale já už jsem vážně musela…S překříženýma nohama jsem se netrpělivě krčila přede dveřmi, ale Raven pořád trčela vevnitř. Chvíli jsem zvažovala i tu možnost, že si prostě zajdu na malou do vany. Bylo by to sice krapet nechutné, ale aspoň by mi nepraskl močák. Když už jsem se chystala zamířit do koupelny, přišel mi na mysl spásný nápad. Udělala jsem čelem vzad a vyběhla na chodbu. Za dveřmi jsem zabočila doprava a vpadla do pokoje číslo 11, který byl zatím, naštěstí, ještě neobydlený. Malými rychlými krůčky jsem docupitala na záchod a s úlevou..no, víte co. Z vítězoslavným výrazem ve tváři jsem se vrátila na desítku, kde byla Raven ještě pořád zamčená na záchodě v domnění, že jsem se už nejspíš dávno počůrala.
„Můžeš vylízt, ty potvoro,“ zavolala jsem na ni přes dveře. ‚Ale až to uděláš, přísahám, že tě zabiju,‘ zamumlala jsem si potichu pro sebe. Spolubydlící pomalu otočila klíčem v zámku, pootevřela dveře a vystrčila hlavu. Když se ujistila, že je vzduch čistý, pomalu se začala soukat ven.
„Útoook!“ zakřičela jsem a vší silou mrskla po Raven polštář. Ta ránu nečekala a trochu se zakymácela, bleskurychle se však vzpamatovala, popadla polštář a napřáhla se.
„Hasta la vista, bejby,“ pronesla a odpálila munici. Stihla jsem uhnout, takže polštář zasáhl lampičku na nočním stolku. Nebezpečně se zakymácela a pomalu se začala kácet k zemi.
„Nééé!“ vykřikla jsem, jako ve zpomaleném filmu a vrhla se po padajícím předmětu. Jen tak tak jsem stihla lampičku chytit, jinak by ji asi po střetu s podlahou stihla nemilosrdná smrt.
„Mír?“ navrhla jsem kamarádce, než stihneme něco doopravdy rozbít.
„To sotva!“ odfrkla si Raven. „Však počkej. Zaútočím, až to budeš nejméně čekat.“ Se šibalským výrazem v očích se otočila na patě a odkráčela do koupelny.
Když jsme byly obě hotové, odešly jsme spolu na snídani.

SNÍDANĚ

Žaludek jsem uspokojila lívanci se sirupem a šla do stáje připravit snídani i Fidorce. Do erár kyblíku jsem nasypala po odměrce ječmene, granulí a otrub. Zalila jsem to horkou vodou, ze které stoupala pára a sháněla se po míchací vařečce, ale ta nikde. ‚No co, tak se trochu ušpiním,‘ řekla jsem si po neúspěšném pátrání. Vykasala jsem si rukávy a strčila do kyblíku ruku.
„Jauvajs,“ sykla jsem, když se moje kůže setkala s horkou vodou. Chtělo by to zapojit mozek, než něco udělám. Chvilku jsem počkala, než voda v krmení trochu zchladne, a až potom jsem směs pečlivě promíchala. Přihodila jsem pár mrkví a výsledek vyklopila Fidorce do žlabu (už u něj čekala s výrazem: „Tak bude to?“ ). Nechala jsem ji v klidu dožrat, opláchnutý kyblík jsem uložila na původní
místo v krmivárně, a kolem osmé jsem kobču vzala do výběhu.

VÝBĚH

BOX

OBĚD

Po vynikajícím obědě jsem se olizovala až za ušima. Snad dvakrát jsem si krupicovou kaši přidala, takže jsem teď v žaludku měla pořádnou melu. Radši jsem se šla na pokoj na chvilku natáhnout, aby to při první příležitosti ze mě všechno nevyletělo ven. Kolem druhé hodiny jsem si obula holínky a vyrazila bahnitou cestou k výběhu. Pěkně to čvachtalo.
„Fido!“ zavolala jsem u branky. To mi připomíná Strýčka Fida z té dětské pohádky. Při pomyšlení, že by se mojí Fidorce naráz roztočily uši, vzlétla by a přiletěla ke mně, jsem se musela smát. Když kobylka nepřicházela, a pořád jako trubka stála na místě a se vztyčenýma ušima na mě hleděla, jsem se přebrodila až k ní a dala jí ohlávku i s vodítkem.
„Tak pojď, princezno, a né že mi uletíš.“ Cestou jsme šly pomalu, nechtěla jsem riskovat uklouznutí na blátě. Ve stáji jsem Fidorku umístila do jejího boxu a došla si pro čištění. Při krouživých pohybech gumovým hřbílkem začaly z jejího těla odpadávat chomáče tmavých chlupů. Línání, aneb jak koňák pozná, že přichází jaro. opadané chlupy jsem si cpala do kapes, ale za nějakou dobu už jsem to prostě neměla kam dávat, protože obě kapsy byly napěchované k prasknutí. V krmírně jsem si proto vypůjčila kyblíček a chomáče házela do něj.

MASÁŽ

Když byla Fidorka očištěná, odchlupená a promasírovaná, zašla jsem si do sedlovny pro parelku. ‚Co to je kus provazu?‘ pomyslela jsem si při prvním pohledu na ‚tu věc‘. A co mě zajímalo ještě víc – jak se to sakra nasazuje?? Bezradně jsem se rozhlédla po stáji, jestli není v blízkosti nějaká hodná duše, která by mi s tím mohla být nápomocná.
„Mell?“ zavolala jsem na kamarádku.
„No?“ zvedla dívka hlavu od čištění kopyt.
„Pomohla bys mi prosím zavázat parelku? Ja se v tom jaksi neorientuju…“
„Jasně, chvilku vydrž,“ usmála se Mellysa. Když dočistila kopyto, vydala se se mnou k Fidorce. Několika zkušenými pohyby provazovou ohlávku nasadila a zavázala jakýmsi speciálním uzlem
„Díky za záchranu, máš to u mě“ poděkovala jsem.
„Za nic,“ mrkla na mě Mell a šla se dál věnovat Callovi.

PK

Odvedla jsem Fidorku do stáje a nechala ji, ať se konečně může zabořit do hromady sena. Uklidila jsem parelku do sedlovny a šla nachystat krmení. Kyblík jsem naplnila stejnou dávkou jako ráno a zalila horkou vodou. Tentokrát už byla vařečka na svém místě, takže jsem zamíchala směs a nechala bobtnat. Po pár minutách už byla večeře hotová, takže jsem ji naservírovala do žlabu.
„Dobrou chuť a dobrou noc,“ popřála jsem kobylce (i když mi stejně nerozuměla, ale co už ) a šla na večeři.

VEČEŘE

VEČERKA
*Omlouvám se za opožděné vložení, v pátek nikdy nestíhám :/