nina a patron: Seznamovací péče
Naštvaně jsem hodila tašku do kufru tátova auta a zprudka ho zavřela.Otev se na mě podíval se zdvihnutým obočím. No tak ať. Nechtělo se mi ani trochu! Snažila jsem se o jejich pozornost a místo toho jedu za město do míst kde neznám ani živou nohu. Fakt super. Jediným pozitivem mi byli koně. Ti mě alespoň nikdy nezavrhli. Rozhodně jsem neměla chuť sledovat otcův výraz a poslouchat jeho moudré proslovy typu Floresta je tvá poslední šance a jiné. Usedla jsem na zadní sedadlo a nasadila si si sluchátka. Samozřejmě jejich hlasitost se rovnala maximu. Neuniklo mi jak pátrá zrakem ve zpětném zrcátku a kroutí hlavou. Ano máš dokonalou dceru přesně takovou, jak sis jí vychoval! Za okny našeho bmw se krajina měnila každou chvíli. Město střídaly hluboké stříbřité lesy pokryté zmrzlým sněhem. Později se objevily sněhobílé kopce a dlouhosáhlé roviny až k nedaleké dálnici. Už jednou jsem tuhle cestu absolvovala. Naše krátká limuzína si na téhle rychlostce kola moc dlouho nezahřála a skoro jsem se lekla když jsme sjížděli k odbočce. Floresta byla čím dál blíž. Proboha proč já musela udělat takovou kravinu! Ale rodičovská lhostejnost mě pila krev celá léta a nikdy jsem za své činy nemusela pykat. Až doteď. Mizerný hodinky! Kdybych věděla že si na ně otec tak potrpí, ukradnu mu pro Davida něco jiného. Myšlenky se mi mlely v hlavě jedna přes druhou.Otravná hudba se stávala čím dál nesnesitelnější a tak jsem přeci jen sluchátka sundala. Silnice se zúžila na typickou venkovskou cestičku. Otec klidně projížděl ostrými zatáčkami a já si všímala jak se pomalu za okny sune slunko k západu. Mělo velmi ostrý svit a místy se na obloze objevila oranžová záře. Když jsme vyjeli z menšího lesíka, uviděla jsem přímo ukazatel k jezdecké akademii. Srdce mi bylo na poplach. Doslova se snažilo vyskočit z hrudi ven. „Doufám že se budeš chovat důstojně a neztapníš naši rodinu tak jako se ti to dařilo doposud.“ A bylo to tu znovu. Opět proslovy jaká jsem zlá a špatná dcera.
Otec zastavil před hlavní bránou a požádal mě abych šla zazvonit. Když se ode mě žádné reakce nedočkal, začal vystupovat. To už jsem ale otevírala dveře a obíhala auto. Jen ať si taky užije dceru! Kamera se stočila směrem ke mě a tak jsem nervózně přešlápla. „Ty budeš Nina že?“ Milý hlas postarší ženy jménem Sue ve mě vyvolal úsměv a menší pookřání. Sue byla jedna z mála která se ke mě chovala opravdu vlídně. „Ano.“ Vykoktala jsem rozpačitě a Sue nám otevřela bránu. Otec počkal až nasednu, i když nic byhc za to nedala, že by mě nejraději nechal dojít pěšky a rozjel se k velkému dvoru ke byla nezamrzlá fontána. Brzy utichl zvuk auta. Ozval se otcův odepínající se pás a on vystoupil. Jako by se snažil vypadat galantně, otevřel mi dveře. Ovšem snaží se zapůsobit na Sue. Ale místo ni k nám zamířila Niora. Vážně bych neměla vypadat před ní jako nesnaživá a rozmazlená holka a tak jsem přeci jen vystoupila. Zatímco otec s Niorou vyřizoval své bůh ví co, možná požadavky co má akademie splňovat podle jeho představ, já si vzala tašku z kufru auta. Přišla jsem akorát včas když Niora mluvila o papírech. „Jelikož je Nina ještě nezletilá, papíry podepíšete vy. Prosím následujte mě do kanceláře.“ Kancelář měla Niora kousek od dvora. Otec mě samozřejmě vybídl abych zůstala venku kde už začínalo mrznout. Ale nevadila mi zima, vadil mi on a jeho chování. Stála jsem na dvoře a zaposlouchala se do zvuků. Někde zaržál kůň a zpoza rohu stájí se ozval veselý smích několika dívek. Smějí se snad mě? Z dálky na mě koukaly a pomalu utichal i jejich hovor. Než však stačili cokoli říct, přišla k nám ředitelka a táta. „Nechám vás se rozloučit.“ Niora poodešla k hloučku dívek a něco si s jednou z nich šeptala. Dvě blondýnky pak dívce zamávaly a odešly pryč. Ani jsem nevnímala co mi otec klade na srdce. Během jeho mluvení jsem řekla prosté ahoj a rozešla se k Nioře a té dívce. Už z dálky se nedala přehlédnout její rudá kštice. Pohodila jsem svými dlouhými hnědými vlasy, velmi hezky učesanými a nastříkanými olejíčkem, jak jinak a pozdravila. „Nino tohle je Bloodye. Tvá nová spolubydlící. Mám bohužel moc práce a tak tě tu provede ona. Až si vybereš koně Bloodye mi to nahlásí.“ No to mě podrž! A s ní já budu bydlet. Nešlo necítit jemnou vůni koní z jejího oblečení.Byla v obličeji lehce ušmudlaná. Snad nedopadnu podobně. I když z útulku jsem vypadala mnohem hůř. Za zády se ozval křupající štěrk a otec se svým autem definitivně zmizel. Niora nás opustila do své kaceláře a tak jsme jen tak tiše postávali na dvoře. „Jsem Bloodye.“ Přátelsky natáhla ruku a usmála se až se jí rozzářily modré oči. Ale na nějaké seznamování jsem fakt připravená nebyla. Školili mě lidi z ulice a ti mě nikdy nijak zvlášť city najevo nedali. Takže jsem v podstatě nevěděla jak se k ní chovat. „Nina a nemusíš se obtěžovat s nějakým představováním. Každá si půjdem po svém jasné?“ Trochu vykulila oči. „no jak myslíš.“ Cosi pro sebe zamumlala a my se na její pokyn vydali ke kolejím. Dům vypadal velmi hezky sladěný do barev stejně jako stáje. Když jsme vešli dovnitř, Bloodye mi ukázala botník kam jsem si odložila boty a nasadila své papuče, které jsem měla navrchu tašky. Vedla nás do prvního pokoje. „Tohle je náš pokoj.“ Pronesla tiše a zamířila ke své posteli. Na jejím stolku stálo spoousty fotek ze závodů, kamarádi a bůh ví kdo ještě. Jak jsem jí záviděla! Ona má všechno po čem já toužím. Kamarády, milující rodinu a koně se kterým dosáhla neuvěřitelných úspěchů. Nedala se přehlédnout stěna s poličkou plnou pohárů. Pokoj byl opravdu vkusně zařízený. Doslova jako pětihvězdičkový hotel. Zatímco já se zabydlovala a šmejdila po pokoji, ona jen posedávala na posteli a čekala na mě. „Jestli tě tolik obtěžuju tak to řekni na rovinu. Nechci mrhat tvým vzácným časem.“ Dělala že tu poznámku neslyšela ale nejradši by mě jednu vrazila. Tak ať! Je to holka od koní a vypadá jako by se k ní lidi měli zapisovat do pořadníku! „Jdeme do stájí.“ Prohlásila jsem odhodlaně. Jak si asi vyberu koně? Podle vzhledu nebo nějakého popisu?? Znovu jsem se přezula a nás ovanul studený vítr. Sluníčko se skrývylo za kopcem a vytvářelo oranžovo rudou oblohu. Nad Florestou to vypadalo tak tajemně. V břiše se mi usídlil zvláštní pocit neznámého. Zrzka mě vedla ke stájím kde se ozýval šramot, klapot a občasné zaržání koní. Bloodye celou cestu mlčela ale před stájemi mě zasvětila. Koně byli rozděleni do několika kategorií. Caroline mě vybrala pro všestrannost a opravdu netuším jak to mohla vědět. Bloodye ukazovala na jednotlivé koně. Jména mi klouzala hlavou, charaktery jednotlivých koní jsem sotva vnímala. Když už jsme byli skoro na samém konci stáje, vykoukl z boxu velký ryzák. Na hlavě se mu táhla dlouhá bílá lysina. Se zájmem nastražil uši a hleděl přímo na nás. Nebo možná jen na mě. Nervózně jsem polkla. Jako by mi viděl až do samého nitra mé napůl zkažené duše. Lehce přešlápl a zavadil tak kopyty o dvířka boxu. Bloodye mě nesledovala ale vyprávěla o jaké si Vanilce. „Jak se jmenuje ten velký ryzák?“ Přerušila jsem její žvatlání. Ohlédla se koho to vlastně myslím a poté zdvihla obočí. „To je Patron.“ Patron. Ten koník byl něčím strašně výjimečný. Doslova mě nutilo ho hypnotizovat pohledem. Rozešla jsem se k němu chodbou a chtěla jej pohladit ale valášek zafrkal a ustoupil zpět. „Nedivím se že utekl voníš příšerně.“ „No za to ty jsi ztělesněním vůně. Hnojiště je tvým druhým domovem co?!“ Přivřela oči až z nich byly malé škvíry a zaťala ruce v pěst. „Vybrala sis?“ procedila zkrz zuby. „Ano Patrona.“ Pohlédla na koně jako by jej chtěla litovat. „Fajn mám na starost mnohem lepší věci než ukazovat rozmazlené nádheře Florestu.“ Na to odkráčela rychlostí světla. Asi se bála další z mých poznámek.
Patron přistoupil o krok blíž. „Ahoj chlapče. Tak co myslíš? Budeme kamarádi?“ Odfrknul si. Vážně jsem mu asi smrděla. Ale voňavka byla opravdu přírodní. Možná nemá rád jasmín, napadlo mě. Měla jsem na sobě rifle a drahý kabátek. Byla by škoda ho zničit koňmi. Vydala jsem se tedy zpět na koleje a ignorovala pohledy několika dalších dívek. Na pokoji už bylo přichystaných několik mých věcí. Jezdecká uniforma se blýskala novotou. Navlékla jsem se do jemného oblečení a skoro litovala tak krásnou látku zašpinit. O ceně jsem mohla jen přemýšlet. Za okny už se opravdu šeřilo a tak jsem si pospíšila. Ve stáji to vládlo vzruchem. Koně dostávali večerní seno, studentky je příváděli své svěřence do boxu a starali se o ně. Patron stál vzadu v boxe a podřimoval. Sundala jsem jeho modrho hnědou ohlávku z boxu a přicvakla i vodítko které s ní viselo. Když uslyšel cvaknutí boxu, nastražil uši a přišel blíž. „Ahoj Patrone.“ Ryzáček hned zareagoval na můj hlas. Jemně zafrkal ale nechal si nasadit ohlávku. Opravdu mě něčím fascinoval. Bylo v něm něco dobrého jako bych cítila že on je ten co mě povede správnou cestou. Pohladila jsem ho po hlavě ale mírně se odtáhl.
BOX
„Vyčistím tě ano?“ Valachovi bylo příjemné slyšet vlídný lidský hlas. Ani já nechápala co se mnou vlastně dělal. Tolik vlídnosti jsem nikdy neprojevila. Patron se nechal zavést ke své síti sena a uvázat. Až teď jsem si všimla jeho bílých odznakových nohou. „Teda ty jsi krasavec. Chvilku tu počkej já skočím pro nějaké čištění.“ Patron si vytáhl chomáš ze svého přídělu a přežvykoval stébla. To já už byla na cestě ke skříňce. Niora mi vše připravila na postel, oblečení, klíčky vše již leželo na posteli když mě červenovláska zavedla od pokoje. V sedlovně se nacházelo spousty skříněk. Každá pečlivě urovnaná na svém místě. Moje byla v koutě nevýrazná což se ke mě moc nehodilo. Ve skříňce bylo Patronovi čištění. Zvedla jsem těžší tašku a skříňku opět uzamkla. Moje rajtky měly malou kapsičku na pravé noze kam se klíček šikovně vešel. Když jsem kráčela po chodbě, vrazil do mě nějaký chlapec. Byl asi stejně starý ale podle obličeje vypadal mladší. Blonďatá kštice mu spadala mírně do očí. „Neumíš si dávat pozor?!“ vyjela jsem po něm. Zakroutil hlavou ale nic neřekl. Pokračovala jsem až k Patronovu boxu. Valach si mě opět přeměřil pohledem a odfrknul si. V tašce se hned nahoře nacházelo hřbílko a kartáč. Patron sledoval každý můj pohyb jako by se ujišťoval že mu neublížím. „Neboj ryzáčku jen tě trochu zkrášlím.“ Hřbílko a kartáč mu nepřipadaly nijak nebezpečné a tak se uvolnil po pár jemných tazích. Na krku trochu odtahoval hlavu ale když jsem se dostala krouživými pohyby až ke hřbetu slastně okusoval vzduch. Z jeho hřbetu se zvedlala drobná snítka prachu a přistávala mi přímo na oblečení. Asi bych se později možná měla převléct. Nerada bych vypadala jako špindíra. Patron si ukousnul ze síťky a ohlédl se po mě co dělám. Pohladila jsem jej po hebkém čumáku a pokračovala v čištění. Zejména na zádi to byla makačka. V hřbílku utvkívalo několik rezavých chlupů a spousty špíny. Unaveně jsem otřela hřbílko o kartáč a povzdechla si. „Teda ty jsi zaprášený.“ Nehodlala jsem se však vzdát. Nejhorší špína byla dole takže jsem mohla Patrona obejít. Caroline mě učila základní věci co se ošetřování týkalo. Snad jsem je ještě nezapomněla. Postupovala jsem kolem Patrona, hladila jej po zádi aby věděl kde se nacházím. Poté jsem mu jemně tlakem naznačila na pravé zádi aby ustoupil. Ozvalo se zašustění slámy jak se koník odšoupl o několik kroků dál od zdi. „Hodný.“ Popleskala jsem ho jemně po krku a pustila se do hřebelcování. Možná se mi to jen zdálo ale jeho pravá strana se zdála čistší než levá polovina. Třeba víc ulehává do směsi slámy a hoblin na levý bok. Každopádně s pravou stranou jsem byla hotová rychleji. Ruka mě nebolela tolik jako předtím. Valach se na malou chvíli zaposlouchal do zvuků stání a zaržál až mi uši zaléhaly. Nějaký kůň prošel s klapotem kolem Patronova boxu. Zatímco se Patron věnoval dění ve stáji já poctivě pracovala na jeho ušmudlané srsti jemným kratáčem. Netrvalo dlouho a opět se leskla jako zrdcadlo. Poodstoupila jsem o pár kroků a dál k ryzákovi mluvila. Když to koně uklidňuje proč jim nepovídat? Jakmile jsem měla ryzáčka přečistěného kartáčem, vzala jsem si ten nejjemnější co uvnitř čištění byl a přidržela si jeho hlavu za ohlávku. Moc se mu nelíbilo že ho držím. Lehce mi zafrkal do dlaně. „Neboj to je jen kartáč.“ Očichal si jemné štětiny kartáče a nechal si hlavu přečistit. U očí sice trochu cukal ale já byla opravdu citlivá a oblížděla jsem je opatrně abych mu neublížila. Po téhle proceduře si Patro vzal naštvaně seno a dál si mě nevšímal. Zakroutila jsem hlavou a přesunula se k jeho rezavo bílým nožkám. Stačilo pár dlouhých tahů a měl je hezky vyčesané od občasného bláta a nečistot slámy. Stále jsem z ryzákových kopyt měla respekt ale byl opravdu hodný a o nic se po celou dobu nepokusil. V boxe s čištěním polehával i kopytní háček. Trochu jsem znervózněla. Naposledy se mnou byla Sue. Patron spokojeně žvýkal seno a mé problémy mu byly u chvost jeho ohonu. S odhodláním jsem přikročila k jeho levé přední a poklepala. „Nohu.“ Ryzák ochotně zdvihnul a já spatřila jeho čistou rohovinu. Jemně jsem jí přečistila kartáčem a opět spustila na zem. Přesunula jsem se k zadní naoze, kterou jsem pokládala za složitější, ovšem Patron nezklamal. Zachoval se slušně a ihned na povel ochotně nohu zvedl do výšky. Zapřela jsem si jí o stehno a vybrala mu hnůj se střelky. Zbylá kopyta už byla opravdu hračkou. Musela jsem se pochválit byla to čistá práce. Promnula jsem si rameno ve které se ozývala bolest. Asi nezvyk ze zátěže rukou. No jakpak by ne když mým nejtěžším závažím v ruce byla jen sklenka šampaňského které jsem potají usrkávala na akcích mých rodičů. Uložila jsem do čištění i háček a vytáhla hadřík na srst a hřebínek na Patronovu hřívu. Patron nehnul ani brvou když mu hadřík přejížděl přes srst. Opět jsem si Patrona obešla aby mu přečistila i druhou stranu a rovnou se pustila s hřebínkem do rozčesávání. Ze hřívy vylélo několik snítek slámy a trochu prachu. Jemně jsem mu jí rozčesala až nabrala hustští objem. „No teď jsi fešák.“ Patron zastříhal uchem a znuděně si odfrknul. Asi ho mé oštřování zkrátka nudilo. Ale už budu u konce. Zbýval jen jeho krásný ohon. Ten byl však pěkně zacuchaný. Vytrvale jsem pramínek po pramínku zbavovala špíny a slámy, místy i zamotaných cuchvalců jeho ohon. Po delší době když už jsem skoro šilhala jestli se někdy dohrabu ke konci, se je pramínky uvolnily a splývaly pravidelně a učasně k jeho holením. Poškrabkala jsem valáška na zádi a uložila všechno čištění do tašky. Jen co jsem dopnula zip, valach nervózně přešlápl a na prahu jeho boxu se objevil klučina s kbelíkem. „Ahoj ty jsi ta nová. Hele můžeš ho klidně nakrmit jádrem.“ Vrazil mi do ruky kbelík a já vůbec nevěděla co si počít. Zmateně jsem pohlédla na Patrona a poté na onoho chlapce. Byl starší než já vysoký a celkem i pohledný. Ale kluci mě opravdu nijak nezajímaly. „Jo promiň já jsem Connor.“ Představil se mi jako by se nechumelilo. Patron zahrabal kopytem ale já vážně netušila co s tím kbelíkem. Koni jsem nikdy jádro nedávala. „Ehm, a co já stím?“ zeptala jsem se vysokého Connora. „Dej mu jádro do žlabu a pak ho odvaž. Nic složitého to není a neboj fakt tě nekousne. Leda bys m uto chtěla sníst.“ Jeho humor jsem tedy zrovna dvakrát nesdílela ale vyklepala jsem tu podvinou změť zrnek do jeho žlabu v rohu. Patron samou nedočkavostí přešlapoval na místě. Odvázala jsem valáška a čekala že mě zatáhne. A to také udělal. „Ne!“ Jemně abych mu neublížila jsem cuknula s vodítkem nazpět. Valášek překvapeně zastavil a počkal na mé vykročení ke žlabu. S vervou se pustil do jídla zatímco já sundala jeho ohlávku. Po jídle se mohl utlouct. Vynesla jsem jeho kbelík ven a zavřela dvířka. Connor proletěl kolem mě a přibral si do ruky kbelík co mi prve podával. Ten chlapec je vážně živel. První co mě po čištění napadlo bylo zajít do sedlovny, uložit Patronovi jeho věci a pak se omýt a zajít na jídlo. Když jsem se v sedlovně u zrcadla oplachovala, musela jsem se pro sebe pousmát. Když mě Bloodye přišla pozdravit, vypadala skoro stejně jako já. Utřela jsem si obličej ručníkem a vydala se přes stáj do druhého patra na jídlo.