katrin + fidorka: Povinná péče 1/4 - level 2

„See the wolf in sheep’s skin, waiting in the shadows,“ probudila mě písnička mé oblíbené skupiny. Zatímco jsem vypínala budík, střelila jsem okem po Dylan – ještě ležela, a vypadala, že si na metal po ránu začíná zvykat. Dlouze jsem zívla a protáhla se. Už je to týden, co jsem na Florestě…tyjo, to to utíká! Připadám si, jako bych tu byla mnohem dýl. Neobratně jsem se zvedla z postele a v pantoflích s králíčkem (neskutečně roztomilá věc) jsem došla do koupelny. Po ranní hygieně (na kterou si sice moc nepotrpím, ale už kvůli ostatním, kteří se celej den budou dívat na můj ksicht, se musím hodit trochu do pořádku )mě v koupelně vystřídala Dylan.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji, když se objevila ve dveřích.
„Hm, dobré,“ zamumlala rozespale.
„Ty teda vypadáš,“ ušklíbla jsem se. Měla totiž zacuchané vlasy, jakoby si je několik dní nečesala.
„Pěkně děkuju. Tak to dopadne, když jdu spát s mokrou hlavou,“ povzdechla si Dylan a chopila se hřebenu. Chudák, být na jejím místě, tak si ty vlasy radši ostříhám, než se piplat s rozčesáváním. Natáhla jsem na sebe Florestovskou uniformu. Byla čerstvě vypraná, takže krásně voněla...i když tu správnou vůni nasaje teprve až ve stáji.
„Nemám v koupelně gumičku?“ křikla jsem na Dylan, která si právě čistila zuby.
„E-e, neuidim ji!“ huhlala Dylan s pusou plnou zubní pasty. Prohledala jsem ještě všechny šuplíky, ale po gumičce, jakoby se slehla zem. No, co už. Třeba mi někdo
půjčí, nebo si vyrobím nějakou provizorní.

SNÍDANĚ

Moje kroky vedly po doplnění energie samozřejmě do stáje. Cestou jsem mrkla na teploměr – necelých devět stupňů. Sluníčko už skoro celé vylezlo nad obzor. Jsem ráda, že teď už je ráno světlo, nesnáším vstávání za tmy, nedokážu se tak pořádně probudit, a pořád mám pocit, že je ještě noc.
Došla jsem do krmivárny, kde jsem do kyblíku nasypala po odměrce otrub, granulí a ječmene. Zalila jsem trochu teplé vody a kyblík nachystala ke dveřím. Zatímco směs bobtnala, šla jsem pozdravit s Fidorku.
„Nazdar, princezno,“ promluvila jsem na kobylku, když jsem došla k boxu, a podrbala ji na čele.
„Jakpak ses dneska vyspala, co?“ Místo odpovědi mi Fidorka zabořila čumák do kapsy, ve snaze ukořistit něco dobrého, ale bezúspěšně. Moje kapsy zely prázdnotou – teda, až na pár posmrkaných kapesníků, ale to by si asi moc nepochutnala.
„Ty potvoro jedna, člověk tě přijde s dobrým úmyslem pozdravit, a ty místo toho, aby ses mu věnovala, hned myslíš na jídlo!“ pokárala jsem ji z legrace, „no fajn, už to stejně nejspíš nabobtnalo, tak chvilku vydrž.“ Došla jsem pro kyblík. Krmení už opravdu nabobtnalo. Rukou jsem zkusila, jestli není příliš horké, aby se o něj kobyla nepopálila, ale jelikož je zima, tak docela rychle vychladlo. Když jsem se blížila s krmením k boxu, Fidorka už mě netrpělivě vyhlížela. Teda, bych byla přesná – nevyhlížela mě, ale žrádlo.
„Ústup,“ poručila jsem Fidorce, „jak se mám podle tebe dostat k tomu žlabu, když mi stojíš v cestě?“ Kobylka trochu neochotně ustoupila a sledovala, jak jí sypu do žlabu krmení. Hned co jsem poodešla kousek stranou, rychlostí blesku se vrhla na snídani. Zatímco si vychutnávala svůj ranní příděl, já jsem z kyblíku vypláchla zbytky krmení a uklidila ho zpátky do krmivárny, ale ještě jsem do něj rovnou nachystala krmení na večer. Poté, co Fidorka dožrala a pečlivě vylízala žlab, jsem jí nasadila ohlávku a připnula vodítko.
„Tak pojď,“ pobídla jsem ji a zatáhla za vodítko. Když jsme vyšly ze stáje, Fidorka zvedla hlavu a nasála čerstvý vzduch. Teplota byla nad nulou a sníh už začínal tát, takže naštěstí nikde po cestě nebyly žádné namrzlé plochy, kterým by bylo třeba se vyhnout. Mělo to ale i svou nevýhodu, protože zmrzlá země se pomalu začala přeměňovat v bahno , takže když jsem se vracela do stáje, měla jsem holínky pěkně obalené hnědou mazlavou hmotou. Ňamka. Před stájí jsem si boty aspoň jakž takž otřela do hromádky sněhu, abych v chodbičce nenadělala zbytečně šlápoty.

BOX

Ve Fidorčině kamrlíku to zářila čistotou. Teď už jenom umlčet můj naříkající žaludek.

OBĚD

S plným břichem jsem se odvalila na pokoj a zapadla do postele. Trocha odpočinku nikoho nezabije, ne? Chvíli jsem si četla, ale jak se mi začaly zavírat oči, usoudila jsem, že je nejvyšší čas jít něco dělat. Pracovní uniformu jsem vyměnila za jezdecký úbor a vyrazila pro Fidorku do výběhu. Ohlávku a vodítko jsem si tam ráno nechala, takže jsem pro to nemusela odbíhat do stáje. Fidorka byla ve výběhu s Charakterem, Spirálou a Perlou. Zatímco ti tři se mačkali u sena, Fidorka dala přednost postávání opodál. Sice zastřihala ušima, když jsem na ni zavolala, ale stejně zůstala stát jako přikovaná.
„No tak, pojď za mnou!“ volala jsem ji, „nenuť mě chodit znovu do toho bahna!“ Nic. Kobyla jenom natahovala krk mým směrem, ale že by přišla, to ne. Povzdechla jsem si a začla se brodit směrem k ní.
„Tak ti teda pěkně děkuju,“ řekla jsem, s pohledem upřeným na svoje zablácené boty. Né že by mi to nějak vadilo, nejsem taková ta princezna co dá od každé špíny ruce pryč (já ji vlastně naopak spíš vyhledávám ), ale čistit ty nánosy bahna se mi zrovna dvakrát nechce.
Ve stáji jsem dala Fidorku do boxu a došla pro čištění.

ROZEHŘÍVACÍ MASÁŽ

Když se mi zdály svaly dostatečně rozmasírované, rychle jsem Fidorku nasedlala a nauzdila, aby účinek masáže nevyprchal a kobylce se lépe pracovalo. Zkontrolovala jsem, jestli je dečka dobře proschlá, a položila ji na koňský hřbet a narovnala. Na ni přišla gelová podložka a nakonec sedlo. Vytáhla jsem z pod dečky pár pramínků hřívy a celé sedlo i s dečkou a gelovkou posunula dopředu a následně nechala sklouznout dozadu, aby se srst pod sedlem uhladila a nebyla nikde skrčená. Zapnula jsem podbřišník, asi na třetí dírku (v hale ještě dotáhnu). Ohlávku na kobylčině hlavě jsem vyměnila za uzdečku (předtím jsem ještě v dlaních trochu zahřála udidlo, aby nebylo tak studené) a zapnula řemínky. Z pod čelenky jsem vytáhla kštici a protáhla Fidorce přední nohy dopředu, aby se natáhla kůže na břiše, a tím pádem i pod podbřišníkem, takže od něj nevzniknou otlaky nebo odřeniny.

TRÉNINK

MYTÍ

PÉČE O KOPYTA

Už bylo docela pozdě, tak jsem se rozhodla, že Fidorku už nechám doma, ať se před krmením trochu „předžvýká“ senem. Zatím jsem šla uklidit věci po ježdění. Sedlo jsem pověsila na držák (ještě, že je tak nízko, jinak bych potřebovala stoličku, nebo vysokozdvižný vozík ), na něj jsem přehodila gelovku a dečku jsem dala sušit, protože byla zevnitř trochu zpocená. Abych se zabavila, tak jsem si vzala do pucu čištění – vyklepala (nebo vymyla, když to bylo potřeba) jsem všechen prach a špínu, co se zachytili ve hřbílkách, a z hřebenu jsem vytahala žíně. Umývat to vodou asi nebyl zrovna nejlepší nápad, protože mi po chvíli začaly mrznout prsty, takže jsem to bleskurychle dodělala a natáhla si rukavice. Už byl pomalu čas krmení, takže jsem do Fidorčina kyblíku nalila horkou vodu (krmení jsem měla nachystané už od rána). Směs začla trochu bublat, a zatímco bobtnala, sundala jsem si rukavice a nahřívala si ruce nad teplým obsahem kyblíku…k nezaplacení, toto.
„Madam, vaše večeře je připravena,“ řekla jsem komickým hlasem Fidorce, když jsem otevírala její box s kyblíkem krmení v ruce. Prudce zvedla hlavu od sena a přemístila se ke žlabu. Vysypala jsem do něj krmení a pohladila Fidorku po krku.
„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a odešla.

VEČEŘE

VEČERKA