raven + tarot: Tentokrát měl vlak dokonce několika hodinové zpoždění. Prý nějaký problém s kolejemi, alespoň to nám sdělil neosobní ženský hlas z reproduktoru. Nakonec jsem se ale svého vlaku dočkala a o šest hodin později jsem vcházela do prostoru stájí spolu se Susan a její fenkou Dalilou. Dýchla na mě vůně sena a čerstvé slámy. Zhluboka jsem se nadechla. Emoce mnou vířily jako hurikán, na jednu stranu jsem byla nehorázně nadšená, že se můj sen splnil, a na druhou stranu jsem cítila strach. A taky zvědavost. Samozřejmě, jsem od přírody strašlivě zvědavý člověk a nemohla jsem se dočkat, až mi někdo poví, jakého koně mi vybrali.
Stáje byli prázdné, koně zůstávají ve výbězích dlouho, jak mi vysvětlila Sue. Vlastně jsme šly pro ohlávku a vodítko. Sue mi navíc ukázala, kde má můj kůň box. Číslo 13 si budu rozhodně pamatovat, a cestu k němu taky.
Zastavily jsme se před výběhy. Stoupla jsem si těsně k břevnu, hleděla jsem na skupinu pasoucích se koní a snažila jsem se odhadnout, který z nich je Tarot. Asi jsem se tvářila moc přemýšlivě, protože Sue můj výraz rozesmál.
„Koukni, vidíš toho grošáka?“ ukázala mi nakonec. Přikývla jsem, neschopná slova. Byl dokonalý. Pásl se trochu dál od nás, spolu s asi třemi dalšími koňmi. Přehodila jsem si ohlávku s připnutým vodítkem z jedné ruky do druhé. Nervozita. Neuteče přede mnou? Budeme si vůbec rozumět? Potřásla jsem hlavou a pohlédla na ženu vedle sebe.
„No jdi,“ usmála se. Sebrala jsem odvahu, pohladila Dalilu po hlavě a otevřela jsem vrata pastviny. Sice jsem se neohlížela, ale mám dojem, že Susan zůstala stát u vrat. Nádech. Blížila jsem se ke skupince koní, několik metrů od nich jsem hlasitě zavolala „Tarote!“, aby mě jednak zaregistroval kůň, kterého chci chytit, a zadruhé, aby se mě nelekli ti ostatní. Grošák, slyšíc své jméno, zvedl hlavu a podíval se na mě. Nevykročil mi ale naproti – jasně když mě nezná.
Natáhla jsem volnou ruku před sebe a pomalu jsem přistupovala ke grošákovi. Stále se na mě upřeně díval, jako by mi viděl až na dno duše. Polkla jsem.
„Ahoj Tarote,“ promluvila jsem hlasem zhrubělým trémou. Vím, že koně dokáží vycítit naše emoce. Ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem nadšená, vystrašená, zvědavá zároveň.
„Pojď sem, fešáku,“ mluvila jsem dál. Špičkami prstů jsem se lehce dotkla jeho jemných nozder. Tarot mi očichal dlaň, odfrknul si a já si s úlevou pomyslela, že testem jsem prošla. Opět jsem ho pohladila, tentokrát celou dlaní. Z kapsy bundy se mi podařilo vydolovat kus mrkve, kterou mi podšoupla Sue ve stájích. Podala jsem pamlsek svému novému parťákovi. Ten pocit, když vás hebké pysky „vašeho“ koně poprvé zašimrají na dlani, ten je nepopsatelný. Do smrti na něj ale nezapomenu!
Stoupla jsem si tak, aby mohla Tarotovi nasadit ohlávku. Konec vodítka jsem mu položila přes grošovaný krk, na nos jsem nu nasadila nánosník, nátylník opatrně přetáhla přes uši a nakonec jsem zapnula karabinu. Popleskala jsem Tarota po krku a se slovy: „Pašák. Tak pojďme,“ jsem uchopila vodítko do obou rukou. Vedla jsem valáška po své pravé straně, kráčel se mnou ochotně. Nervozita byla ta tam.
Před vraty jsme zastavili. Levačkou se mi podařilo otevřít, prošli jsme ven a začali zavírací manévry. Musela to být vážně skvělá podívaná. Nakonec se mi nějak podařilo vrata zavřít, aniž bych si splašila koně. Sue se pořád usmívala, asi jsem hodně vtipný člověk
Dovedla jsem si Tarota do stájí. Od vchodu jsme šli pořád rovně. Jeho box je poslední napravo. Rozhodla jsem se, že ho nezavedu do boxu, ale uvážu ho v uličce před ním. Budu tak moci lépe manévrovat při čištění kolem.
Použila jsem vazák, ještě jednou jsem pohladila Tarota po krku a na chvilku jsem se zahrabošila do tašky s čištěním. Vytáhla jsem si gumové hřeblo, tvrdý i měkký kartáč a kopytní háček. To jsou přesně věci, které budu teď potřebovat.
Začala jsem na krku, přiložila jsem gumové hřeblo k Tarotově srsti a krouživými pohyby jsem se snažila dostat z něj bláto, pot a uvolněné chlupy. Na nohy jsem použila tvrdý kartáč, kterým jsem pročesala i žíně na ocase a hřívu.
„Ty jsi ale špindíra,“ zasmála jsem se sama pro sebe, když jsem si brala měkký kartáč. Tarot se po mě ohlédl, natáhla jsem ruku a pohladila ho po nose.
Měkkým kartáčem jsem odstranila poslední zatoulané chlupy a oba kartáče jsem vyčistila kovovým hřibílkem. Nakonec mi zbyla jen kopyta.
Vzala jsem si do ruky kopytní háček, přiložila svou dlaň na Tarotovu lopatku. Valach se ohlédl, zkoumavě pozoroval, jak sjíždím po jeho levé noze až ke spěnce, kterou pevně uchopím. Moc dobře ví, co má dělat a nohu mi zvednul sám. Háčkem jsem vyškrábala veškerou našlapanou slámu a bláto. Hotové kopyto jsem opatrně položila zpět na zem, narovnala jsem se a popleskala grošáka po krku.
„Však my si ještě budeme rozumět,“ pronesla jsem, v hlase jasnou úlevu.
Ale vyhráno nebylo. Pořád mi zbývala tři kopyta. K mému překvapení jsem nechytala ránu mezi oči ani nic podobně drastického.
Uklidila jsem si čištění do tašky a přejela svého koně zkoumavým pohledem.
„Krasavec,“ zamumlala jsem si, zatímco jsem ho odvazovala. Už jsem mohla Tarota zavést do boxu. Vzhledem k tomu, že jsem dorazila se zpožděním, někdo jeho box vyčistil za mě. Hodní to lidé, musím jim poděkovat, jen co někoho potkám.
V boxe jsem mu rozepnula ohlávku, opatrně mu ji přetáhla přes uši a naposledy jsem ho pohladila. Už jsem chtěla odejít, když – Ano! Vylovila jsem z kapsy druhou půlku mrkve a odměnila svého parťáka pamlskem.
Zavřela jsem za sebou box, ujistila jsem se, že západy jsou tam, kde mají být a společně se Susan, která můj proces hřebelcování pozorovala opřená o futra do šaten, jsme odešly uklidit Tarotovu ohlávku na místo, kam patří.