joanne a naberus: 1. Povinná péče
Dneska jsem vstávala poměrně pozdě. Podívala jsem se po pokoji a všimla si, že Alexiss už tady není. Potom se můj zrak stočil k mobilu. Venku je -1! Dobře. Oblékla jsem se tedy co nejtepleji, ale cestou do stájí mi stejně byla naprostá zima. Bylo tam už tentokrát rušno, což mi na sebevědomí moc nepřidávalo. Naberus už na mne čekal ve svém boxu a šťastně si požvykoval seno z večera. ,,Ahoj!“ usmála jsem se a pohladila ho na hlavě. Nasadil krásný výraz, jako by na mne celou noc očekával. I když vím, že to není tak úplně pravda. ,,Co budeme dneska dělat?“ zamyslela jsem se nahlas. Vlastně jsem si tím rovnala vlastní myšlenky. Naberus mi foukl do obličeje teplý vzduch z jeho nozder. Usmála jsem se a začala si pohrávat s jeho kšticí. Nabimu to nevadilo a s klidem stál a nechal se hladit. ,,Jsi zlato.. ale šup do práce!“ řekla jsem, hlavně sobě, a přinesla ohlávku s vodítkem. Nasadit ohlávku nebyl problém a připnout vodítko jakbysmet. Zanedlouho už jsme si to štrádovali k výběhům.

Výběh + Box

Když jsem měla hotovo, rozhodla jsem se jít pozorovat koně. Už se trochu oteplilo, ale pořád mi byla zima. Sedla jsem si těsně za ohradu a sledovala Naberuse jak nezbedně pošťuchuje ostatní koně k hrám. Nepřestávala jsem se usmívat, protože tam byl ze všech koní nejživější. Líbil se mi jako ještě nikdy předtím. Potom se ke mně všichni nahrnuli, ačkoliv jsem nic dobrého neměla. ,,Já nic nemám!“ bránila jsem se a ukazovala prázdné ruce. Koně to ale nepochopili a dál se sunuli k ohradě. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem to prostě vzdala a rovnou si šla pro Naberuse, který se nechal krotce chytit a odvést.
V boxu jsem si ho přivázala a začala hřbílkem. Nebyl moc špinavý – půda už je pomalu zmrzlá a tak nebylo moc co čistit. Víc jsem se ´´vydováděla´´ u měkkého kartáče, protože jsem si předsevzala, že ho dokonale zbavím prachu. Začala jsem tedy na hlavě. Opatrně jsem přejela jeho bílý flek na čumáku a okolo očí. Neopomněla jsem ani místo za ušima nebo v místě podhrdelníku. Potom jsem přeházela zbytky hřívy na pravou stranu, abych měla volné pole působnosti na krku a začala jsem krátkými pohyby po směru srsti vymetat prach. Sice mi to moc nepomohlo, co se týče dýchání protože prach se okamžitě nahrnul a vytvořil obrovský flek přímo před mým obličejem, ale Naberus si to vyloženě užíval. Ještě víc potom čištění krku zespod a mezi předníma nohama. Postupovala jsem dál. Přes kohoutek, záda až k zadku a potom i na zadní nohy. Pořád jsem se snažila co nejvíc vymetat prach. To samé i na druhé straně. Naberus byl mimochodem moc hodný. Většinu času pospával, popřípadě si užíval mojí pozornost a nebo přežvykoval. Kopyta mi taky podal sám a to na první pokus, kdy jsem si o nohu jenom řekla. Je to prostě zlatíčko.
Když jsem měla hotovo a byla jsem nadmíru spokojena, mohla jsem se odebrat pro sedlo a všechno co s tím souvisí. Teda i přilbu a rukavice, protože konečky prstů už mi začínali pomalu (ale jistě) odumírat. Se sedlej jsem si stoupla z levé strany a opatrně ho položila na záda. Zkontrolovala jsem dečku i umístění sedla a všimla jsem si podbřišníku, který jsem, jak mi minule řekla Sue, dala zhruba dlaň daleko od přední nohy. Sedlo bylo v nejhlubším místě, aby netlačilo na kohoutek, ale ani nebylo příliš vzadu. Výborně! Pochválila jsem se a začala podbřišník pomalu zapínat. Jen tak, aby byl zapnutý a sedlo nespadlo, ne nijak moc. S uzdečkou už nebyl problém. Naberus otevřel na slovo ,,Otevři‘‘ a snad ani nepostřehl, že jsem mu nasadila nátylník a zapnula podhrdelník spolu s nánosníkem. Vše vypadalo korektně a neměla jsem jedinou myšlenku o sobě pochybovat. Stačilo si tedy nasadit rukavice, zapnout přilbu a vyrazili jsme.

Trénink
Do boxu jsme dorazili poměrně brzo, i když venku už byla tma. A všude zima. Nohy mě pořád bolely, ale Naberus vypadal spokojeně a více méně klidně. Sundala jsem mu sedlo a porozepínala všechno na uzdečce. Pak jsem to odnesla spolu s přilbou. Když jsem se vrátila, Naberus stál v boxu a líně si pohrával se senem v síťce. ,,Nojo hochu. Dneska už tě otravovat nebudu‘‘ pronesla jsem polohlasem a pohladila ho. Jedno jsem ale udělat musela – nasadila jsem mu deku. Stájovou deku, pro upřesnění. Chvíli jsem váhala nad tím, kam a jak deku upnout, ale na konec jsem to nějak zvládla. ,,Růžovej fešák. No teď se z tebe všechny kobyli posadí!‘‘ pronesla jsem se smíchem. A i když vím, že růžová je prostě barva Floresty, nepřestalo mě udivovat, jak v tom Naberus – jakožto valach- vypadá. Bylo to srandovní. ,,Nojo.. promiň. Už se ti nebudu smát.‘‘ řekla jsem na konec s omluvným pohledem a podala mu jablko na usmířenou. Vzal si ho a ochotně snědl. Beru to jako souhlas.