kitty + asie: PÉČE K HONU

Stála jsem ve vrančiném boxu a už po sto padesáté osmé se snažila zaplést ten samý copánek. Její hříbě byla rovnoměrně rozdělená na dvanáct takřka naprosto identických culíčků, z něch by měly být copánky a posléze bobánky (aneb evoluce účesu). U šestého jsem se ale zasekla, protože se mi zaboha nedařilo ten pramínek rozdělit na tři stejně velké – a pokud to bude halabala, bude následný bobánek vypadat příšerně. „Stejně si toho nikdo nevšimne.“ Uklidňovala mě Bloodye když procházela kolem mého boxu – před deseti minutami si tu se mnou povídala a tak přesně znala moje počínání – a považovala ho za naprosto bezvýznamné. „Já o tom budu vědět. A vsaď se, že Niora si všimne taky. A Lisa. A Stella. A všichni lidi co-„ „Budou příliš nadšení z toho že jedou Hon, než aby sledovali nepravidelnej copánek na hřívě tvojí kobyly. Nebuď takovej egoista.“ Rejpla si brunetka lehce s úsměvem a odešla. Pár vteřin jsem se za ní dívala. Možná jsem to vážně až moc řešila.
Psycholog by mi možná řekl že se tak vyrovnávám se stresem – neměla jsem na to doposud dost času. Kdy to bylo.. před třemi dny? Seděla jsem v klidu v jídelně, byl už večer a já si tak užívala milované podzimní atmosféry, v ruce šálek dobré kávy a v klidu rozmýšlela nad nadcházejícími událostmi – to jsem ovšem ještě netušila, co bude. Do liduprázdné jídelny vešla Niora, nalila si čaj a s úsměvem se posadila ke mně – na tom ještě nebylo nic divného, byla jsem v místnosti koneckonců jediná. Usadila se naproti mně, pohlédla z okna a srovnala si pramínek blond vlasů, co jí nezbedně vkukoval z drdolu. „Tak co Kitty, těšíš se na Hon?“ začala nevinně a já s usrknutím přikývla. „Hodlám zaútočit na post královny honu, příští rok si to prostě chci odvodit.“ Přiznala jsem se se širokým úsměvem a Niora mi ho opětovala. „No.. A co kdybysis ho odvodila už letos?“ prohodila bezelstně, když jsem upíjela další doušek kávy. Zarazila jsem se a pohlédla na ředitelku. Pozdvihla jsem obočí v němém „A to jako fakt?“ A ona mi ho oplatila – rovněž v němém „To jako fakt.“
Pamatuju si pak už jen půl minuty kuckání se drahocenným kafem a zpracovávání nové informace. Zarazilo mě to, překvapilo, bylo to na honem a bylo to – páni. Ale bylo to něco, co bych nikdy neodmítla.
Během prvního dne jsem tak musela naplánovat trasu, další den pak vyrazit s Jasonem nachystat skoky a teď jsem stála tady, těsně před honem, a stresovala se kvůli nesouměrnému šestému bobánku. Jo, věci se umí zkomplikovat Hlavně ale můj porouchaný mozek začal doopravdy spínat až teď – a fakt, že mám odvodit dnešní hon mě trochu zarážel a děsil zároveň. To se projevilo i na mém dnešním vstávání, jelikož obvykle jsem sama od sebe vstala nejdříve jednu hodinu po poledni – proto jsem si taky na Florestu pořídila hned tři budíky Dnes jsem ale samou nervozitou nemohla dospat, takže jsem už před šestou hodinou stepovala před hlavní budouvou, abych si mohla tu svojí krasavici nachystat. Jako obvykle mě vítala jemným zaržáním, což byla po ránu ta nejlepší vzpruha ze všech  „Ahoj lásko“ promluvila jsem na ní, když jsem k ní lezla s ohlávkou a vodítkem v ruce „Jak ses vyspala? Dneska je velkej den.“ Nemusela jsem jí to ale říkat – jistěže to věděla. Asie byla kůň opravdu velmi senzitivní, vycítila když jsem byla nervózní a výkyvy v rozvrhu jako přivítání v šest ráno jí také spolehlivě vyvrátily z běžného režimu. Odvedla jsem jí do uvaziště a donesla jí ještě síť se senem a kbelík s vodou, aby tu měla všechen komfort. A pak přišla velká operace Nejprve ze všeho přišlo hřbílko – abych od sebe dostala slepené chlupy, navíc si Asie hřebelcování s ním vždycky užívala a teď se hodilo hodit jí do pohody  Krouživými pohyby po celém jejím těle, dala jsem si hezky záležet, aby mi neušel žádný chlup. Po hřbílku přišel na řadu měkký kartáč – včera jsem ho čistila, takže neměl nachytanou žádnou špínu na sobě, o to lépe na sebe ale přichycoval prach a různé drobné nečistoty z vrančiné srsti. Projela jsem klisnu třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem, třemi tahy a vyčistila kartáč hřbílkem.. pořád dokola, dokud jsem nevěřila tomu, že se na její srsti usadilo alespoň 99% nečistot. Namočila jsem potom heboučkou houbičku a otřela jí hlavu, a to včetně očí a nozder – hlavně je, ale samozřejmě jsem nenechala ani žádný prach mezi ušima – a vlastně nikde.
Její tělo bylo tak brzy okně naleštěné, teď bylo potřeba obstarat nožky. Protože kobylka si přece jenom přes noc do boxu nadělala až až měla trochu špinavé nožičky, takže jsem jí zavedla do mycáku a pořádně jí je ostříkla. Nečistoty pak šly rejžákem lépe dolu. Ještě vybrat kopýtka, to co z nich vypadalo zamést – a protože jsem měla ještě pořád čas a vranka si začala v uvazišti podřimovat, rozhodla jsem se jí ještě vybrat box. Zrovna jsem dovázela čistou slámu, když začínala služba ranního krmení – klisna tak začínala být neklidná, takže jsem jí odvezla zpátky do jejího čistého a donesla jí snídani – a mohla jsem se dojít najíst i já.
Po průběhu rána a přivítání hostů - a samozřejmě nachystání sebe - jsem si klisnu nauzdila, dala jí chrániče, sedlo a mohlo se vyrazit

HON

Na nádvoří jsme společně zastavili stejně, jako na začátku – já, Blood a Oliver bok po boku a proti nám v řadě zbytek. Niora všem poděkovala na příjemně strávený den, přidala pozvání na večer a poděkovala mě, Oliverovi a Bloodye za zhostění se našich rolí. Jen nerada jsem opouštěla sedlo a spolu s ním i roli lišky. Byla zábava, byl to fajn a já jen doufám, že mě šéf nesprdne za nějaké nedostatky v trase přehodila jsem klisně otěže přes krk a s úsměvem věnovaným Stelle jsem jí odváděla do stáje. Odsedlala jsem jí, oduzdila, sundala chrániče a botičky a přehodila přes srst odpocku. Jen jsem jí rozmasírovala hřbet speciálními hřbílky, jinak teď čištění nemělo moc smysl, vzhledem k potu. Alespoň jsem jí proto osprchovala nožky a samozřejmě vybrala z kopyt. „Chvilku tě necháme proschnout a pak tě vypucujeme. Ven ještě půjdeš, neboj.“ Promlouvala jsem ke klisně a v ten moment k boxu přišel Connor „Shání tě venku nějakej chlap.“ Houknul na mě. Byla mi jasné, že to bude Stellin táta. „Tak počkej tady.“ Houkla jsem na kobylku v domění, že de jde jenom rozloučit. Vyšla jsem před hlavní budovu, rozhlédla se a brzy spatřila tak dobře známou hlavu s ustupujícím vlasem „Co potřebujete?“ přistoupila jsem k němu s úsměvem. „Potřeboval bych s Tebou mluvit.“ Prohodil, a ukázal směrem k hlavní bráně. „Věnuješ mi chvilku času?“ „určitě.“ Přikývla jsem a vydala se po jeho boku. „V první řadě, vzhledem k tomu, co s tebou chci probrat, bych byl rád kdybys mi přestala vykat. Jmenuju se Steven, říkej mi Stevene. Nebo Steve. Nebo S. Jakkoliv, jen mi prosíme nevykej, připadám si pak hrozně starej.“ Zasmál se, a já přikývla, po těch pár letech co jsem ho brala spíš jako strejdu mi to přišlo koneckonců přirozené. Došli jsme k výběhům, kde jsem okamžitě spatřila Abi, jak si celá nadšená hladí Elána. Poník jí trochu ocumlával, ale to jí zjevně bylo jedno. „Víš, že Stella je jedináček. Zanedlouho po ní Laura znovu otěhotněla. Nastaly ovšem komplikace – dítě zemřelo a Laura už nemůže znovu.. počít.“ Bylo zvláštní slyšet ho o tomhle mluvit, ale docela by mě zajímalo, kam tím míří. Opřeli jsme se o hrazení výběhu a dívali se kamsi před sebe. „Přesto jsem vždycky litoval, že nemůžeme mít další dítě. Pravda, Stella dala sama o sobě dost zabrat.“ Zasmál se tlumeně, a zase pokračoval, „A ačkoliv jsem vždycky chtěl ještě jednu malou holčičku, časem jsme se s tím smířili. Koneckonců, dost jsme si jí rozmazlili.Možná je to ale tím, že začíná dospívat, každopádně bych rád naší rodinu zase o něco rozšířil.“ Stále mi necvakalo, kam tím míří. „Víš, Abigail u nás tráví už nějaký ten čas a víme oba, že v dětském domově to není úplně ono.“ Vyslovil se konečně a stroječek v mojí hlavě konečně dopadnul na své místo. Cink!
Neřekla jsem ale nic, čekala jsem, až se vyjádří on, naprosto jasně a nevyhýbavě. A netrvalo to dlouho. „Chtěli bychom Abi adoptovat.“ Dořekl konečně, a se mnou jakoby se pohnula zem. Sledovala jsem tu kudrnatou postavičku, jak se už zase snaží dosáhnout na Rory, a několik minut jsem nic neřekla.
„Proč to říkáte mě?“ Na dohodu o tykání jsem rázem zapomněla. „Chci po tobě souhlas. Vím, jak jsi na ní upnutá i když už s ní netrávíš tolik času“ – to se mnou trhlo – „a vím že si na ní činíš určité nároky. Na které máš dozajista právo. Proto budu respektovat když mi řekneš, že si to nepřeješ. Probraly jsme to zatím s Laurou, Stella o ničem neví. Ale doufám že víš, že by se u nás Abi měla dobře. Stelle se už brzo přistaví ten domek na zahradě, Abi by tak mohla mít její pokoj. Měla by tam svůj vlastní prostor, klid, navíc by mohla začít jezdit,“ připomněl mi Abiinu novou vášeň „A snad víš, že bychom udělali cokoliv, abychom jí zajistili spokojený život.“
Nevím jak dlouho jsme tam stáli a jak dlouho z toho jsem si jenom třídila myšlenky. Poté jsem si ale představila Abi s Hnědáčkem po boku, stojící před rodinnou vilkou, a její široký úsměv na tváři. „Zeptejte se jí.“ Otočila jsem se na Stevena nakonec. „Pokud bude chtít, máte mé naprosté požehnání. Pokud se bude bát.. Pokusím se jí domluvit.“ Pousmála jsem se, a stejně tak i Stevenovi se na tváři rozlil široký, srdečný úsměv. „Děkuju“ šeptnul a zeširoka mě objal. Bylo to trochu jako sevření medvěda grizzlyho „Asi už pojedeme.“ Ukázal pak na blondýnku, která zrovna vyhcázela ze Zelené louky. „Jeďte. A prosím tě, řekni o tom Stelle už dneska. Chci to s ní večer probrat.“ Hodila jsem na něj lehce spiklenecký výraz a on se zasmál a přikývnul.
Když jsem se s nimi rozloučila, vrátila jsem se za klisnou a odvedla jí do výběhu. Dneska si zasloužila klid 