joanne a naberus: Seznámení s koněm + první povinná péče (doufám že to jde.. takhle dohromady)

Je to tady! Od rána jsem byla natěšená jako malé dítě a z postele jsem vyskočila jak na pérku. Je to tady, je to tady, je to tady,.. ! Znělo mi to hlavou celé ráno, celou noc,.. prostě pořád. A teď konečně jsem mohla vykročit vstříc prvnímu dnu ve Florestě. Vyrazila jsem z pokoje, ani jsem se asi nestihla učesat. Na jídlo nebylo pomyšlení, zamířila jsem rovnou do stáje. Prošla jsem až k poslednímu boxu, kde stál on.
Naberus stál a lehce přežvykoval. Jednu zadní nohu měl povolenou a neviděl mě. Celé jeho nádherné, mohutné tělo sálalo teplem. Vypadal jako bůh. Můj bůh. Teda.. technicky můj. Ve skutečnosti ‘‘jen‘‘ v mojí péči. Nedalo mi to a otevřela jsem box. Otočil se. Díval se přímo na mě. Koulel očima a foukal mi do obličeje. ,,A-Ahoj!“ vykoktala jsem v zápalu radosti, mírné nervozity a řekněme že i mírného strachu. Znovu vyfoukl. Začal mi prohledávat kapsu. Samozřejmě že jsem nepřišla jen tak. Ke koním se přeci nikdy nechodí s prázdnýma rukama! Vytáhla jsem tedy jablko a podala mu ho. Ani jsem nestačila mlknout a jablko mi zmizelo z ruky. A ty oči na mě zírali dál. ,,No.. víc už toho nemám!‘‘ usmála jsem se a pohladila Naberuse po krku. Slastně odfrkl a začal mě ‘‘projíždět‘‘ čumákem od nohou až k hlavě, kde ho zaujali moje vlasy. ,,Jsi fešák, víš to?‘‘ opáčila jsem a znovu ho pohladila. Měl jemnou srst, ale mírné jizvičky a škrábance napovídali jeho výběhovým zálibám. Ještě chvilku jsme tam tak stáli, já ho hladila, on do mě jemně pošťuchoval čumákem. Kéž by ten okamžik nikdy neskončil.
Najednou jsme sebou oba trhli. Někdo vešel do stáje a rozrazil dveře. Jejich bouchnutí probralo všechny koně a já zjistila, že už bych mohla něco začít dělat. Opustila jsem tedy na chvíli Naberuse a vydala se pro věci k čištění. Našla jsem svou světlounce zelenou ohlávku, vodítko i čištění a pokojně jsem se zase vrátila. Naberus čekal, ani se nepohnul. Nasadila jsem tedy ohlávku, přivázala koně a začala čistit. Byl vcelku čistý. Vzala jsem do ruky gumové hřbílko a začala oparně kroužit. Čekala jsem na nějakou reakci – jak už kladnou, tak zápornou. Ale nic. Stál a podřimoval, občas ke mně zbloudil jeho hravý pohled. ,,Hodnej kluk!‘‘ pochválila jsem ho a nerušeně pokračovala. Hřbílkem jsem ho vzala jenom zběžně. Záda, krk, zadek,.. a to samozřejmě na obou stranách. Byl naprosto zlatý! Prostě stál. To jsem ani nečekala, že mě takhle ‘‘vezme‘‘. ,,Výborně chlapče. Máme za sebou první část!“. Byla jsem naprosto mimo. Vážně. Moje euforie nebrala hranic. Ale pokračovala jsem v čištění. Tentokráte to byl tvrdší kartáč, kterým jsem důkladně projela nohy. Opět bez odezvy ze strany koně. Vyčistila jsem hlavně spěnky a zaschlé bláto, aby byl krásně čistý. Dokonce mu prokoukla i zadní bílá nožka, a vypadal ještě krásněji! Když jsem byla se svou prací spokojená, přejela jsem ho ještě měkkým kartáčem, kterým jsem po směru srsti ‚vyčesávala‘ prach. Nejvíc v místě sedla a uzdečky, ale nezanevřela jsem samozřejmě ani na ostatní části těla. Naberus.. prostě stál. Až když přišla řada na břicho, mírně nadzvedl hlavu a sledoval každý můj pohyb. Ostatně.. chápu to. Taky by se mi nelíbilo, aby mě někdo šimral kartáčem na břiše! Snažila jsem se tedy být co nejšetrnější, ale zároveň aby měl břicho čisté. Když bylo hotovo, vzala jsem si kopyťák. Stoupla jsem si k Naberusově levé přední noze bokem, přejela jsem mu po noze až ke spěnce a požádala ho o nohu. Nic. ,,Naberusi. Nohu!“ řekla jsem ještě jednou a trochu do ní zatlačila. Noha se pomalu, ale neochotně, začala zvedat. Se slovy ,,šikula‘‘ jsem se pustila do vybírání ‘‘Véčka‘‘ a potom jsem celé kopyto přejela kartáčkem z druhé strany kopyťáku. Tenhle postup jsem zopakovala u všech nohou, Naberus už mi je podal na první dobrou a tak jsem byla více než jen spokojená.
,,Mno.. výborně. A teď nasedláme, co říkáš?‘‘ usmála jsem se na svého oře a pohladila ho. Ještě jsem letmo zkontrolovala hladinu prachu v ochlupení a uznala, že nebyla překročena nejvyšší možná hranice. Byla jsem tedy spokojena a vrátila jsem kopyťák na své místo. Vydala jsem se pro sedlo, které jsem i s uzdečkou, podsedlovkou a podobným našla bezpečně uklizené v sedlovně.
Když jsem dorazila k boxu, Naberus už po mě pokukoval a stejně jako já, čekal co se stane. Snažila jsem si vzpomenout, co mi minule Susan říkala o sedlání a snažila jsem se to zopakovat. Uzdečku jsem si ještě před tím pověsila na box. Teď jsem stála se sedlem v ruce a trochu jsem tápala. Nicméně, přehodila jsem sedlo opatrně nahoru, posunula do jakš-takš správné pozice, zkontrolovala přehnutí dečky a zapnula podbřišník. Podívala jsem se i z dálky a všechno se zdálo být dobře. Nebo alespoň podobně. ,,Mno. Fajn! Co na to říkáš?‘‘, podívala jsem se po Naberusovy, který pořád jen stál a nyní na mě zíral. Nic. Žádný odpověď. ,,Tak dobrá. Uzdečku.‘‘. Vzala jsem ji a stoupla si z levé strany koně. Sundala jsem mu ohlávku a přehodila přes krk otěže. Potom jsem mu dala do pusy udidlo, které bez potíží přijal, a přetáhla mu nátylník za uši. Ještě jsem srovnala čelenku, aby nebyla nakřivo, zapla podhrdelník (na šíři pěsti) a nánosník (na dva prsty). Potom jsem si nasadila přilbu, povytáhla rajtky a po boku svého skvělého parťáka se vydala ke kryté hale.
TRÉNINK
Přišla jsem úplně splavená, ale Naberus nejevil známky námahy. Rychle jsem ho odstrojila, odnesla sedlo a přejela kartáčem nohy od písku. Se slovy ,,hodnej kluk!“ jsem ho už-už odepínala a odváděla do výběhu.
VÝBĚH + BOX
Už byl večer a pomalu se začalo smrákat. V zimě je tma hrozně brzo! No nic. Zašla jsem si pro Naberuse do výběhu. Zastihla jsem ho v době, kdy poskakoval a dorážel na nějakého dalšího koně. ,,Naberusi!‘‘ zavolala jsem od ohrady a otevřela ji, v ruce vodítko. Nezajímalo ho to. ,,Naberusi!‘‘ zavolala jsem znovu a vydala se promrzlou zemí ke stádu. Koně zbystřili a všechny pohledy nyní směřovali na mě. Kromě jeho. ,,Naberusi.. pojď sem!“ zamávala jsem na něho, ale bez odezvy. Došla jsem ještě blíž. Konečně nechal toho kočkování a pohlédl na mě. ,,Jdeme domů.‘‘ ohlásila jsem a natáhla se po ohlávce. Naberus už stál ani nedutal a čekal než si ho připnu. ,,Tak je hodný!“ usmála jsem se samým štěstím a zavedla ho do boxu.
Už jsem to moc nehrotila, jen jsem ho trochu přejela na nohou, alespoň od toho bláta a sečetla jsem dnešní ‚úrazy‘. S potěšením jsem zjistila, že žádnou novou oděrku jsem nenašla. Pohladila jsem ho tedy na dobrou noc, podala mu poslední jablíčko a mohla jsem pokojně odějít.