lia a charakter: JÍZDA S TRENÉREM
Dnes byl den pro vyjížďku jako stvořený a Charlie viditelně souhlasil s nastraženýma ušima a zvednutou hlavou vyšel za mnou ven a rozhlížel se okolo. „No jo, půjdeme ven,“ usmála jsem se a upravila si řemínek pod bradou, dotáhla podbřišník, stáhl třmeny, otěže přehodila přes hlavu a vyhoupla se do sedla. Sue se za chvilku vynořila z útrob stáje společně s Úplňkem, který okamžitě zdravil Charaktera tichým zaržáním. „Ahoj,“ kývla jsem na Sue a pohladila hnědáka po krku. „Kam pojedeme?“ zeptala se po opětování pozdravu. „No, uvažovala jsem, že bychom mohli na horskou louku…“ nechala jsem větu viset ve vzduchu, nikdy jsem tam nebyla, ale slyšela jsem o ní. „To je dobrý nápad, mohli bychom to vzít přes řeku, v tomto počasí to bude spíše příjemné zpestření,“ usmála se blondýnka a vyhoupla se do sedla. Přidržela jsem si valáška a nechala dvojici jet, jako první a snažila se mezi nimi a námi udržovat správný rozestup. Sue z kapsy vytáhla čip a otevřela nám zadní bránu, kterou za námi opět zavřela. Vyrazili jsme po cestě a já probrnkávala Charliemu otěže, aby se uvolnil a aby stále věděl, že tam jsem. Jinak poměrně hezky šlapal, valášek před námi měl poměrně svižné tempo a dosti podobnou, ne-li úplně stejnou výšku. Otěže jsem neměla úplně zahozené, lehce zkrácené a byla připravená, až Sue zavelí ke klusu, to ještě chvilku trvalo. Nejdříve jsme odbočili do lesa a v něm následně doleva, abychom se dostali přes něj k loukám. Jakmile se Sue ozvala, valáška jsem si přidržela a teprve když Sue před námi Úplňka naklusala, stiskla jsem holeně a mlaskla. Začala jsem vysedat na levou stranu a začala si ho postupně uvolňovat i v klusu a poté postupně sbírat na otěž. Po klusu jsme si dali lehkou krokovou pauzu a pokračovali v jízdě lesem. Oba hnědáci se chovali klidně, byli sice dopřední, ale dali se snadno kontrolovat, tedy alespoň Charlie. Sue se zepředu ozvala k dalšímu klusu a já tedy stiskla holeně a mlaskla, jakmile dvojice před námi nabrala tempo. Les postupně řídl a já si sem tam přesedla, abych Charliemu odlehčila druhou nohu. Na loukách se cesta opět rozdělovala, my se tentokrát vydali doprava. „Krok,“ ozvala se vpředu Sue a já tedy zasedla do sedla, stáhla břišní svaly a stiskla v rukou otěže. „Prrr,“ houkla jsem na valáška a pohladila ho po krku, jakmile poslechl. Začalo před námi dlouhé stoupání na nejvyšší bod v okolí. Oba koníci měli dost energie na vybití, Úplněk si sem tam i vyhodil a já tedy měla ještě větší důvod držet svého svěřence v dostatečně daleko od nebezpečí zadních nohou. Tetička mě upozornila na další přechod a já tedy o chvilku později stiskla holeně a odlehčila se v sedle, abych hnědákovi pomohla ve stoupání, stejně jako před tím v kroku. Charlie frkal, stříhal ušima a stříhal ocasem. Úplněk před námi určoval svižné tempo, které nikomu z nás nevadilo. Koníci stejně potřebovali vybít energii, které měli na rozdávání. Cesta byla hlinitá a počasí neměnné. Bylo poměrně teplo, no na květen bylo poměrně horko. Ale tohle počasí podle předpovědi nemá dlouho vydržet, což je škoda. „Krok,“ ozvala se zepředu Sue a já tedy zpomalila hnědáka do kroku a vzápětí se nadzvedla, abych mu pomohla při namáhavém stoupání, které mělo brzy skončit. Jakmile jsme se přehoupli přes menší vyvýšeninu, otevřel se nám výhled na štíty majestátných hor tyčících se směrem k nebi. Ovšem koníky zajímala, spíše než výhled, pastva, která zde byla skutečně různorodá. Vzhledem k množství kvetoucích květin, i když by koníci dali raději přednost travinám, schovávajících se pod květy. Slézat jsme začali na druhé straně louky, zde jsem se naopak lehoulince zaklonila, abych pomohla hnědáčkovi udržet rovnováhu. Sestup byl zdlouhavější, než výstup, protože jsme si nemohli dovolit takové tempo, kvůli kamenitějšímu terénu. Ale přeci jen jsme se dostali dolů, zpět na rovnější a pevnější povrch. „Můžeme nacválat?“ ozvala se zepředu tetička. „Jo,“ přitakala jsem jí a připravila se na nacválání. Hnědák měl tendence vyrazit bez mé pobídky, jen se slepě hnát za Úplňkem. Takže jsem se s ním chvíli dohadovala, než jsem ho pobídkou – pravá holeň za podbřišník, do levé otěže brnknout a stisknout otěže – nacválala. Zvedla jsem se z posedí a jen lehce kontrolovala jeho rychlost. Charlie s nastraženýma ušima prodloužil cvalové skoky, aby dohnal Úplňka, který nám kvůli zdržení při nacválání trošku utekl. V tom okamžiku jsem zasedla do sedla a brala hnědáka zpět. Charakter pohodil hlavou a začal postupně ubírat na tempu. „Klus,“ ozvala se zepředu Sue a já tedy pokračovala v zpomalování akčního hnědáka, který ani tak výstup nezmohl. Jakmile zpomalil do klusu, začala jsem vysedat a zkontrolovala si tak jeho tempo. Hnědák šel svižně za Úplňkem a ochotně přešel do kroku, který následoval poté. Nastal však jiný problém. Dostali jsme se k brodu, z řeky se oba hnědáci napili, ale Charlie, na rozdíl od Úplňka, zamrzl na bředu, přední nohy namočené po spěnky a odmítal jít dál. Mlaskla jsem na něj a jemně ho pobídla. „No tak, je to jenom voda.“ I když v tom se schovával celý ten problém, všimla jsem si, že Charlie vodu moc nemusí už při sprchování nohou a to jsem ho chtěla dříve či později umýt celého. Sue se zastavila přibližně v půli brodu, když zjistila, že máme problém. Úplněk se na nás otočil a Charlie udělal několik tanečních kroků zpátky. Zamlaskala jsem ho a pobídla, prakticky připravená to vzdát, ale hnědák na poslední chvíli odskočil a dlouhými cvalovými skoky překonal vzdálenost, která ho dělila mezi jedním a druhým břehem. Málem jsem se neudržela v sedle, ale hned ho na druhé straně chválila a uklidňovala. „Je to jenom voda,“ zopakovala jsem mu a počkala, až k nám druhá dvojice dorazí. Sue na mě povzbudivě kývla. „Super, možná by nebylo od věci, vzít ho sem někdy ze země, až bude voda teplejší a zkusit si s ním pohrát,“ kývla a vyrazili jsme již směrem k akademii. „Naklušeme,“ ozvala se zepředu a já tedy zareagovala pobídkou. Charlie byl skutečně rozklepaný a nervózní, kvůli přechodu přes řeku, ale po pár desítek metrů se opět uklidil a byl to ten starý valášek. Z luk jsme zajeli do lesa, cesta vedla po-měrně rovně, sem tam nějaká zatáčka. Přešli jsme opět do kroku a již se dostali na cestu, která vedla po hranici okolo rybníka k akademii. Sue nám opět otevřela bránu. „Díky, že jsi nás vzala,“ poděkovala jsem při sesedání. „To byla maličkost,“ pokrčila rameny tetička. „Zatím,“ rozloučila jsem se a zavedla hnědáka do stáje.