lia a charakter: JÍZDA DO TERÉNU S TRENÉREM
Charlieho jsem vyvedla před stáj a rozhlédla se okolo sebe, Sue tu prozatím nebyla, podívala jsem se na mobil do kapsy a pochopila. Měla jsem ještě dobrých sedm minut času, nějak jsem sebou při sedlání a přípravě Terryho hodila. Dotáhla jsem hnědákovi podbřišník, stáhla třmeny, přehodila otěže přes hlavu a vyhoupla se do sedla. Vsunula jsem pravou nohu do třmenu, otěže chytnula oběma rukama, prošlápla paty, špičky namířila k Charlieho bokům a ohlédla se přes rameno k východu. Zatím nic. Podrbala jsem svého svěřence na kohoutku. „Ještě si chvilku počkáme, kamaráde,“ broukla jsme k němu. Sue se ale brzy dostavila s Vanilkou. „Čekáte dlouho?“ zeptala se nás tetička.
„Pár minut, byly jsme tu vlastně trochu dříve…“ usmála jsem se.
„Platí tedy perlová studánka?“ vyhoupla se s těmito slovy tetička do sedla a já přikývla. Místo kam vyrazíme, jsme si domluvily u oběda. Stiskla jsem holeně a vyrazila vedle tetičky s Vanilkou k zadní bráně. Hnědák zafrkal a zastříhal ušima, ven se těšil, dlouho jsme tam nebyly. Blondýnka vytáhla čip a než jsme se nadáli, byly jsme za branou. Ztuhla jsem v sedu a v rukou stiskla otěže, chtěla jsem se zařadit za předchozí dvojici, přeci jen pojedeme pár metrů po silnici a i poté bychom měli jet za se-bou. Hnědák dal dupnutím jasně najevo, co si o tem myslí i přes to však zpomalil a zařadil se za Vanilku. Charliemu jsem postupně probrnkávala obě dvě otěže, abych si ho mohla postupně začít sbírat na otěž. Odbočili jsme z hlavní cesty na lesní, která se jevila Charliemu, jako mnohem zajímavější.
„Můžeme naklusat?“ ozvala se tetička ze předu. Přitakala jsem jí a jemně si Charlieho podržela, aby nelezl kobylce před námi na záď. Jakmile se Vanilka rozklusala, stiskla jsem holeně a začala vysedat, pomocí vysedání jsem si také kontrolovala jeho rychlost. Na další křižovatce jsme se dali do leva a já si začínala Charlieho postupně sbírat – zarážku po zarážce, nic najednou, hezky postupně. Charakter stříhal ušima a pofrkával, byl akčnější než na jízdárně, ale to asi platilo i o kobylce před námi, protože ta hravě udržovala svižné tempo, které jsme nasadili. „Přejdeme do kroku,“ ozvala se tetička a já tedy zasedla do sedla, přenesla těžiště vzad, stáhla břišní svaly a v rukou stiskla otěže. Charliemu se to příliš nelíbilo, ale jakmile přešel do kroku, Vanilka ho následovala a jakmile i kobylka přešla do pomalejšího chodu, uklidnil se. Ona mu nikam neuteče.
„Půjdeme tou pěšinkou, jak jsme šli doprava,“ upozornila mě Sue. Věděla jsem jakou cestu myslí, mluvila o vyjížďce při plnění třetího levelu. O chvilku později jsem se tedy nadlehčila v sedle, aby se Charliemu ty dva kroky do svahu dělali snadněji a poté se vrátila do posedí. Před námi se klikatila drobná pěšinka, která vedla podél smrčiny na další cestu, kde koně museli naopak překonat klesání a drobný příkop, tentokrát ho hnědák neskočil, jako naposledy, ale hezky ho přešel. Tentokrát jsme ovšem zabočili doleva, ne doprava jak to mu bylo předtím. O chvilku později jsme opět naklusali, na další křižovatce se dali doleva a následoval další přechod do pomalejšího chodu. Hnědák se rozhlížel okolo.
„Za chvilku tam jsme,“ ozvala se Sue zpředu. A skutečně, za dalším ohybem cesty se krčila dřevěná boudička s malou nádrží před sebou. Okolním stromům již dávno rašili drobné, zelené lístky, ovšem trsy trávy v okolí stále nebyly v tom nejlepším stavu.
„Jedeme dál nebo tu chceš chvilku zůstat?“ zeptala se tetička.
„Asi můžeme jet,“ usmála jsem se. Ještě chvíli jsme pokračovali krokem, cesta tu totiž byla poměrně kamenitá, postupně se však změnila v udusanou lesní cestu.
„Zkusíme cval nebo zůstaneme pouze u klusu?“ ozvala se Sue. Pohladila jsem hnědáka po krku a zhodnotila jeho dnešní chování, nic extra výrazného to nebylo, navíc jsme měli za sebou lonž.
„Můžeme nacválat,“ kývla jsem a stiskla holeně, poté co Vanilka před námi přešla do klusu. Kobylka o chvíli vycválala vpřed. Podržela jsem si ho, zasedla do sedla, pravou nohu přesunula za podbřišník, brnkla do levé otěže a stiskla holeně. Hnědák zafrkal, odrazil se a cvalovými skoky se pustil za Vanil-kou. Zůstala jsem v pracovním a stále si ho hlídala, ale když se žádný výstřel neobjevil, zvedla sjem se z posedí, abych mu odlehčila hřbet. Charlie zafrkal a pokračoval ve cvalu. Cesta se lehce stáčela doprava, směrem zpět k akademii. Sue mě ovšem po přechodu do klusu ujistila, že cesta na ni bude trvat minimálně půl hodiny. Přesedla jsem si a pohladila Charlieho po kohoutku. „Přejdeme do kro-ku,“ ozvala se Sue a já tedy vzala hnědáka do nižšího chodu. „Šikovný,“ podrbala jsem ho na krku a o jednu zarážku popustila otěže. Koníky jsme nechali vydechnout po cvalovém a klusovém úseky. Hnědák se stále aktivně zajímal o okolí, koukal na oba kraje cesty a stříhal ušima. Pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Dva metry před Vanilkou vyletěl z houští zajíc, přeběhl cestu a ztratil se v křoví. Vanilka zaržála a uskočila, Charlieho jsem prudce otočila, aby na nás Vanilka neskočila a hladila ho po krku. Terry se překvapivě nijak nevyděsil i když já sama jsem se lekla, hnědák sotva hnul brvou.
„V pohodě?“ otočila se na mně tetička a já přikývla.
„Na tohle musíš být vždy připravená, proto musíš mít koně vždy minimálně na lehkém přilnutí,“ upozornila mě tetička a já stiskla holeně, abychom nezůstali za rozcházející se Vanilkou pozadu. Klisně byla při přechodu okolo křoví opatrná, ale nezastavila se a svižným krokem prošla okolo houští.
„Ještě jednou si naklusáme a pak jim dáme pauzu, můžeme?“
„Jo,“ kývla jsem a znovu stiskla holeně, poté co se kobylka před námi rozklusala. Valášek aktivně přešel do klusu, pohodil hlavou a švihl ocasem. Již nebyl tak nabitý, jako na začátku, ale stále měl v sobě dost energie. Po chvíli jsem si opět přesedla a nechala hnědáka klusat za Vanilkou. Cesta se stále stáčela jemně doprava a já tušila, kudy se vrátíme.
„Přejdeme do kroku,“ ozvala se tetička pochvíli a já tedy zpomalila hnědáka do pomalejšího chodu. Charliemu se to příliš nelíbilo, ale když jsem mu povolila otěže – samozřejmě všeho s mírou, pochopil že se dnes již nic akčního dělat nebude. Napojili jsme se na cestu, ze které jsme před tím odbočovali a brzy se ocitli na silnici a u zadní brány. Hnědák hlasitě zavolal směrem k výběhům a s nastraženýma ušima čekal na odpověď. Neozvala se. „Jsem moc daleko,“ pohladila jsem Charlieho po krku.
„Děkuju moc, že si nás vzala ven,“ kývla jsem na tetičku a zastavila před stájí, sklouzla jsem ze sedla, povolila podbřišník s nánosníkem, vytáhla třmeny, přehodila otěže přes hlavu a zavedla Charlieho do stájí.