noeth + afallea: 1. DEN
Pokojem se ozvalo nepříjemně známé cvaknutí následované hlasitým řevem budíku. Zkoušela jsem nejdřív zůstat ležet a dělat, že ho neslyším, třeba přestane. Když po mě ale zapálená hlava, válející se v posteli opodál, hodila polštář, došlo mi, že se to asi nestane. Jediným pohybem ruky jsem budík zaklapla a jala se hrabat z postele.
Je fakt, že jsem vstávala o trochu dřív, než obvykle. Dávala jsem Asii vždycky po jídela aspoň hodinu klidu, než jsem jí došla vůbec vyčistit nebo obstarat, a obvykle mi bylo jedno, kolik času tím ztratím, nespěchaly jsme. Dnes to ovšem bylo jiné – začínal kurz crossu a to znamenalo být včas připravená před stájí i s připraveným koněm. A pro mě to tedy znamenalo dát Asii nažrat minimálně hodinu a půl před srazem. A ten byl v devět. Takže v půl osmé. Minimálně. Ale budu ráda za čas navíc co se týče uklidňování, jelikož předpokládám trochu větší účast na kurzu a tedy i hemžení ve stájí. Takže nakonec to dopadlo tak, že jsem do stájí došla v sedm hodin.
„Ranní ptáče?“ Nadzvednul obočí Connor, ovšem mě neuniklo, jak zvesela to prohodil. „Dál doskáče. A to je při crossu docela důležitý.“ Odpověděla jsem a líbla mu letmo pusu na tvář na dobré ráno. To už jsem se ale propletla přes holky, co tu byly na ranní službu – a trochu se přitom zastyděla, protože tento týden mám stáje na starosti i já – a vlezla do krmivárny. Vyštrachala jsem svůj kbelík a začala se hrabat v kontejnerech s krmivem. Odměrka ječmene, odměrka granulí, do toho nějaké ty přídavky a zalít vodou. Zamíchat vařečkou a nechat bobtnat.
Byla jsem utahaná, šla jsem předešlý večer spát docela pozdě – koneckonců jsem měla osmnáctiny a tak jsem byla ve městě se Stellou, trochu to oslavit. Takže jsem se svalila na lavičku a už se mi začaly zavírat oči.
„To to bylo včera až tak divoký?“ ozval se Connův hlas a já si nebyla jistá, jestli jsem oči jen zavřela, nebo prospala půlku dne. Prostě jsem nevěděla. „Ale ne. Ne moc. Ne tolik.“ Snažila jsem se odhadnout, co je „moc“ ale byla jsem si jistá, že na to jsme nedosáhly. To už se k nám otočil Nathaniel. „Cos prováděla včera prosímtě?“ „Slavila. A mám dojem, že má ještě zbytkáč.“ Odpověděl mu Connor, jakobych v místnosti nebyla. Nojo. „Jakobys mě neznal.“ „Právě, že znám.“ „Takže víš, že nepiju.“ „To neznamená že se jednoho dne nemůžeš pořádně ztřískat.“ „V blízký době ztřískám leda tak tebe.“ Odpověděla jsem věcně, vzala kbelík a nesla ho k Asii do boxu.
Vraná už na mě koukala jakože co se to děje, že jsem u ní tak brzo. „Budeme mít tenhle týden napilno lásko.“ Promluvila jsem na ní, zatímco jsem otevírala dveře boxu. „A tebe neznervózňuje, že jí říká lásko?“ promluvil za mnou Nathaniel. Zřejmě na Connora. To už jem byla u vrané v boxe a dávala jí její směs do žlabu. „No, nejdřív mě to docela deptalo. Ale pak jsem si řekl, že pokud má mě, a ještě Asii,“ to už jsem opouštěla box a zavírala ho za sebou, „Třeba mi v budoucnu projde ještě jedna holka.“
„COŽE?“ Snažila jsem se hlas zvýšit jen na tu úroveň, abych nepoplašila koně. Můj pohled a řeč těla ovšem musely mluvit za vše, jelikož Connor okamžitě zvedl ruce bezbranně nad hlavu a začal se hájit. „Já myslel kobylu, samozřejmě. K Piecovi.“ „Jo. Kobylu.“ Tohle jsem mu nežrala. Jeho vtípky samozřejmě chápu, ale musela jsem dát najevo, že se mi něco nelíbí. „Aby z tebe brzo nebyl valach.“ Dodala jsem a zmizela v krmivárně, vymýt kbelík.
Během té hodiny jsem si došla na snídani, připravila si věci na cross a trochu je oprášila. Sama jsem si vzala rajtky, neoprenky boty, rukavice a na stojan si připravila čištění, chrániče ze sady royal jumping, botky a parelku s lonžem. A mrkvovku, samozřejmě.
Přišla jsem k Asii a vyvedla jí do uvaziště. Pořádně jsem jí promasírovala hřbet, vypucovala jí od všeho možnýho prachu, na to, že jsem jí nedavno sprchovala, byla zadělaná dost slušně Ale tak, když bude hezky, můžeme si to zopakovat, že. Koneckonců, proč ne.
Vypucovala jsem jí tedy, včetně nožek, vybrala jí z kopyt a protože bylo ještě brzo, mohla jsem jí alespoň vytrhat hřívu. Samozřejmě měla po tu dobu k dispozici síť se senem a vodu. Ať má co chroustat 
Spokojeně jsme takhle strávily zbylý čas, ale to už i ostatní začali nasazovat chrániče a obouvat si neoprenky. Cvakla jsem tedy vrané lonž, vzala do ruky mrkvovku a vedla já před stáj. Byli jsme tu první, tak jsem jí zatím vyvedla na plácek u jízdárny a párkrát s ní zopakovala nějaké ty základy, co budeme dneska potřebovat. Nechala jsem jí kolem sebe chodit krokem a na gesto mrkvovkou kruh zvětšit, případně potáhnout lehce za lonžku a kruh zmenšit. Občas samozřejmě i změnit směr, to už ovládala perfektně. Za chvilku jsem si mohla být jistá, že s ovladatelností na crossu nebudeme mít problémy. A to už se tu shlukl zbytek lidí, takže zanedlouho se mohlo vyrazit.
Jelikož nás nebylo až tolik a „instruktoři“ byli dva, už cestou nám začali vykládat o cross country. Naprostá většina z nás už to znala, ale přece jen letos ještě crossovou dráhu nevyužil nikdo a opakování není nikdy dost. „Víte, že je cross dost svižnou a náročnou disciplínou. Jistě, i v parkuru jde o jistý čas, ale nemáte takové prostranství na to, nabrat skutečnou rychlost. Cross country má nejen sprintové části, nejen vlnitý terén, ale navíc, a tím se budeme zabývat především, překážky na kterých se takřka nesmí udělat chyba. Jsou pevné, masité a rozhodně nepovolí, pokud o ně kůň škobrtne. Oproti tomu ale mívají tvar odpovídající křivce skoku koně, takže se přes ně skáče příjemněji. Nicméně tím, že jde o poevné, solidní překážky, také kůň často nevidí na místo doskoku a vypadají respektuhodněji. Je tedy potřeba znát svého koně, vědět, že vám důvěřuje, nechá se vámi vést a že vás nevyklopí na prvním kmeni. Zároveň ale musíte mít dobrou kondici, jelikož tratě bývají opravdu náročné. A to nejen pro koně, ale i pro jezdce. Ale o tom by vám holky mohly povídat.“ Povídal Connor a otočil se na mě a Bloodye. Vzpomněla jsem si přitom na loňský závěrečný závod, který jsme jeli jako vyvrcholení kurzu. Zapotila jsem se u něj pořádně.
„Nicméně právě kvůli masitým překážkám je cross i poměrně nebezpečný, pokud se nedělá pořádně, proto je mimo helmy povinná i bezpečnostní vesta. Pokud nejste zvyklí na rychlou, svižnou jízdu v terénu a báli byste se ve větších rychlostech skákat, cross country rozhodně není dobrý nápad. O jakémkoliv vašem zaváhání váš kůň ví ještě dříve, než vy sami, a to se vám tady pekelně vymstí.“ Jo, o tom kolik úrazů už měl mi vyprávěl. Jezdectví ku trvalé invaliditě. „Proto je důležité nepodcenit ani přípravu na cross country, než s ní vůbec začnete. Jednak navyknout si na samotnou jízdu v terénu. Nejde jen o to, že jde terén do kopce nebo z kopce, překážky v cross country bývají často i vodní a doskoky a odskoky pak mohou klouzat. Nemluvě o tom, když prší a dráha je rozbahněná. Kutým koním se proto přidávají na podkovy ozuby. Víte navíc sami, že někteří koně se v terénu zvládají hůře než na jízdárně. Není proto špatný nápad začít v terénu trochu přiježďovat, teprve když máte koně dokonale pod kontrolou, začít skákat nějaké potůčky, menší klády a podobně. Můžete ale trénovat i na jízdárně, některé typy překážek se snadno napodobí. Jednoduché je to u úzkých skoků nebo u překážek rohových, můžete ale i zadělat parkurovou překážku roštím a navyknout tak koně na to, že při crossu občas musí keřem prostě proskočit, ač pořádně nevidí na druhou stranu. Možností je hodně, stačí zapojit fantazii.“ Pokračoval, a já na chváli ulítla od výkladu myšlenkami jinam. Původně jsem měla s vedením dohodnuté, že bych zkusila ten cross absolvovat s Charakterem. S Asií ho mám už dvakrát, tak proč to opakovat. Nicméně Charakter byl přesně ten typ koně, co nebyl absolutně připravený – venku z něj byl králíček Duracell, neměl úplně tu sebejistotu aby věděl, co se po něm v každém případě chce, nesnášel vodu, naskákáno nemáme ani na jízdárně, natož někde venku. Byla jsem ale pevně rozhodnutá tohle všechno přes rok napravit.
„Při samotném cross country je důležité sledovat terén okolo překážky, například odskok na svahu, z bahna, a tak podobně, a uzpůsobit tomu nájezd. Jakmile máte správný pohyb k překážce, cval správně kulatý, koně pozorného, a vy sami uzpůsobujete těžiště terénu, samotný skok už je velmi podobný parkuru. Nechat koěn vytáhnout krk, zároveň nazahazovat přílišně otěž, jít s pohybem, nepřepadávat na předek, sledovat následující trať, nohy přiložené, jakmile se kůň překlene, napřimujeme se. Jsou tu samozřejmě zvláštní případy, například seskoky do vody – takovou překážku dnes uvidíte taky – mají mnohem delší doskok než odraz, je důležité v tenhle moment koni nehepnout do zad, počítat s tím. Pak samozřejmě překážky do svahu, nemůžete se u nich tolik zaklánět, jako když jedete na rovině, s největší pravděpodobností byste koně donutili udělat chybu. Je to všechno hodně o přemýšlení a analyzování situace. Skok jako takový si vyřeší kůň sám, nepodceňujte je, na vás je dobře koně k němu přivést a pak ho nerušit. Takových šest cvalových před překážkou už mu do ničeho nezasahujte, jen se zklidněte a jděte s koněm.“
„Dobře Connore.“ Přerušil Jason chlapce, který měl už zase svůj veledůležitý výraz, a začal mluvit on. „Pamatujte také na to, že to není stále se opakujících několik typů překážek, jako na parkuru. Každá je trochu jiná a můžete si s nimi pohrát tak, aby pro vás bylo překonání skoku výhodnější. Dva skoky za sebou můžou být v oblouku, když pojedete víc na jednu stranu, ušetříte čas, když víc na druhou, budete mít čas si koně mezi nimi popasovat a pojedete víc na jistotu. Rohové překážky je nejlepší jezdit co nejvíc u té strany, u které jsou sevřené, ale zase to nesmíte přehnat, aby vám kůň překážku úplně nevyhnul. Analyzujte, přemýšlejte a buďte si vědomi silných a slabých stránek svého koně.“
Ještě chvilku jsme diskutovali o tom, co by se tak dalo ještě dodat, jelikož většina z nás s crossem už měla zkušenosti a tak každého napadlo něco. Samozřejmě, nejvíc zkušeností člověk nasbírá za pochodu.
A taky netrvalo dlouho a už jsme byli na dráze. Tady jsme se všichni rozešli na různé části dráhy, samozřejmě ale v dohledu a pohromadě, ale tak, abychom měli prostor na to, ty naše miláčky rozhýbat. Já si ustoupila hezky mezi překážky 15 a 16, měli jsme to lehounce nakloněné, ale tomu se tady člověk nevyhne, pokud není na opracovišti, a ono to má své výhody, přece jenom. Nechala jsem Asii jít dál, já přitom dělala kroky od ní a tak se dostala přirozeně na kruh. Jelikož se dárha zakřivovala postupně, i na něj se napojovala krok za krokem a tak šla pořád hezky svižně a dopředu. Přesto jsem jí trochu přimlaskala, aby přidala, nechci nic podcenit. Šla tedy dobře dopředu, zároveň od zádě, to ona uměla  A já jí takhle nechala obejít dvě kola, než jsem přehodila v rukou ložnku s mrkvovkou, gestem jí tyčkou zatarasila cestu a lonží ukázala na druhou stranu. Asie v klidu změnila směr a nechala se okrokovat i na tuhle ruku. Pak jsem houkla „klus!“ a poposkočila na tom malém kruhu, co jsem obcházela, takže vraná vyklusala od zádě hezky dopředu. „Pašanda jsi.“ Pochválila jsem jí a zase jí poslala do trochu rychlejšího klusu, ale ne na úkor práce od zádě, ať vím že je pořádně protažená. Chviličku měla hlavu zvednutou, nicméně brzy si jí začala vytahovat pěkně dopředu, přesto ale, když jsme měly oklusáno i na druhou ruku, houkla jsem na ní „Stůůj“ a přistoupila k ní. Přes protahování, které už jsme přece jen relativně uměly, jsem jí nechala otočit hlavu na jednu a na druhou stranu a nechat povolit v týle. A teprve potom jsem jí nechala zase na kruh kolem sebe a na hlasové povely a řeč těla jsme dělaly přechody. A to jak normální, tak i ob jeden chod. Nechala jsem vranou krátce i ocválat a i ve cvalu jsme nějaké ty přechody udělaly, ať se trochu protáhne a dostane na zadek, než aby jí zítra bolely svaly. A protože i ostatní už se začala shlukovat kolem Jasona s Connorem, kteří si to mířili k překážce č. 22, vydaly jsme se tím směrem i my dvě.
„Tahle překážka je asi to nejjednodušší, co tu najdete.“ Začal vykládat Jason , když se všichni rozestavěli kolem. „je to nízké, nijak zvlášť mohutné, na rovině, na trávě, takže povrch nemusíte moc řešit, pokud zrovna není po dešti. Na což máme kliku.“ Je fakt, že po včerejší bouřce jsem se toho počasí bála víc. „Navíc pokud tady kůň zachybuje, ještě mu to projde, protože kopyta prostě proletí keřem a nic moc se neděje. Kdyby trochu víc ťuknul do stabilní dřevěné překážky, už to udělá něco s jeho rovnováhou. Žádná záludnost. A dokonce to trochu ulehčují tady ta dřevěná břevna.“ Ťuknul lehce do bílých tyčí u paty překážky. „Vytváří optickou hranici kde končí zem a začíná překážka. Pro koně by to mohlo být těžší rozeznat, jelikož barevně mezi trávou a keřem není takový rozdíl, a takhle jasně viditelný předmět mu to hodně usnadňuje. Navíc mu trochu radí s odskokem, jelikož postupně stoupají a leží na zemi už kousek před samotnou překážkou. Je tady jedno, jestli jí skočíte uprostřed, nebo vpravo, nebo vlevo, je široká a i když se natíhnete víc ke straně, koně by neměli mít sklony vám jí vyhnout. Na rozdíl od jiných, to si ještě ukážeme. Ale teď si jí zkusíme na lonži přeskákat. Bloodye, budeš tak hodná?“ vyzvak trenér nakonec zapálenou hlavu k demonstraci. „Sledujte koně pozorně.“ Upozornil nás, zatímco jsme dávali Blood prostor k tomu, aby mohla hnědáka dobře navést. Sledovali jsme ho, když se blížil k překážce. Šel docela hezky svižně, nicméně to nevypadalo, že by si ze skoku nějak moc něco dělal, ačkoliv šel docela hezky kulatě – pořádně ale nebyl vidět žádný zájem, natočení uší, přizvednutí a snížení hlavy, nic. A nikoho z nás, co jsme Deka znali a poslouchali Bloodyino sípání nad jeho lajdáctvím, moc nepřekvapilo, jak skok dopadl. Hnědák si z něj v podstatě udělala cvalovou kalvaletu, přizvednul nohy jen tak, aby se přehoupl přes bílá břevna, a pak s klidem proletěl křovím. Dunul do něj a odcválával pryč, jakoby mu to byl ovšechno jedno. „Ještě jednou.“ Houknul Jason na Bloodye, které si tentokrát situaci perfektně ohlídala. Ne že by si Dekameron dal nějak zvlášť záležet, ale překážku překonal bez nějakých obtíží. Nicméně měl u toho pořád výraz, že takhle malej skůček je pro něj nuda. „Tak, dobře. Tady jste mohli vidět jednu věc, na kterou si musíte dávat pozor – někteří koně nemají ke skokům takový respekt a ačkoliv takovéhle překonání neudělá takřka nic s jejich rovnováhou nebo pohybem, je brané jako chyba. Jsou jiné překážky, kterými kůň proskočit může, jiné ale musí překonat opravdu přes. Tak, teď Kitty.“ Odvedla jsem vranou blíž ke skoku, tak, abych stále na příme co je prodloužením skoku, ale ještě o trochu dál, než aby na něj Asie najela. Gestem k pomyslnému podbřišáku jsem jí nechala vystoupat na kruh a hlasovým povelem jsem jí nechala naklusat. Asie vyklusala hezky svižně, přitom ale neustále sledovala co se děje kolem trochu víc, než mě. „Sisino,“ houkla jsem na ní a nechala jí přejít do kroku. A znovu vyklusat. Jen jeden obvod tímhle stylem, abych si získala její pozornost a přitom nezdržovala. Jakmile šla pěkným klusekm kupředu, tak v momentě, kdy proklusala kolem překážky, jsem houkla „A cval!“ trochu jsem jí pomohla svým vlastním nadšením a sama jsem si trochu poposkočila. Asie vycválala, hezky se u toho podsadila, snížila hlavu, a to už jsem ukračovala k překážce tak, aby jí vyšel nájezd. Jak poznamenal Jason, nebylo utné najíždět přímo na střed, přesto to bylo lepší, aby Asie měla u místa odskoku ta bílá břevna a věděla. Asie už natáčela ouško na skok, viděla jsem jak ho sleduje, a asi čtvrt kruhu předním docela protáhla tempo, lehce snížila hlavu a před skokem se trochu zasekla, ale zdárně se přehoupla přes. „Ještě jednou.“ Houknul na mě Jase a já bez jakékoliv reakce nechala Asii pokračovat. Jen jsem jí lehce přimlaskla, jelikož při nepodařeném odskoku se jí trochu zaseklo dopředné tempo, a tentokrát šla víceméně pravidelně a překážku překonala. Věděla jsem, že takhle to bylo dobře, vranou nahlas a nadšeně pochválila a zavolala k sobě, zatímco jsem skládala lonž, aby si do ní nešlápla. „Tady bylo vidět, že si Asie na skocích tolik neví rady, viděli jsme, jak se na skok rozeběhla, pak jí ovšem nevyšel odskok a být překážka vyšší nebo šířková, už z toho je problém. Ale dá se z toho poučit, víme, co je tady za slabé místo a co si pak při nájezdech hlídat. Nicméně byly tu vidět i jiné věci – všimněte si, jak brzo se kůň na překážku koncentruje, kdy jí začíná pozorně sledovat, nespouští z ní oči. Také sledujte jeho pohyb, pár cvalových před vytáhne a trochu sníží hlavu, aby na překážku lépe viděl a lépe zhodnotil situaci. To mu ze sedla musíte umožnit. K překážce přijíždíte samozřejmě na kontaktu, pokud je to ale potřeba, můžete nechat otěže lehce proklouznout a rozhodně koni nebraňte v tom, si před překážkou krk trochu natáhnout. Hodně koní by vám pak úplně odmítla skočit.Druhý pokus už dobrý. Clair, můžeš?“ odvedla jsem Asii opodál a spokojeně jí drbala. Jo, poslední dobou jsme tréninku skoků moc nedaly, spíš nic než moc, i ty skoky ve volnosti u nás začínají mizet. Musíme se k tomu zase vrátit. Sledovala jsem zatím jednotlivé koně, jak si s překážkou poradí. Pomněnka neměla žádný problém, přeci jenom s Clair jsou na překážkách jako doma a teď se ukazovalo především to, jelikož žádné crossové záludnosti tu moc nebyly. Meteor s Izzy to samé a Callatos na překážku trochu moc spěchal, pdoobně, jako Asie. Nicméně on si s tím dovedl poradit a odskočil ve výsledku hezky. Postupně se prostřídali všichni koně a skákalo se z druhé strany. Tentokrát šla Asie o něco klidněji – tedy, pořád hodně svižně, hodně dopředu, ale už to nebylo že by v jednom bodě vylítla dopředu jako šílená. Takže nám stačil jeden pokus, nic opravného už jsme nemuseli, a já jí spokojeně podrbala. Chodili jsme okolo, aby nezatuhla, zatímco skákali ostatní. Každého koně Jason poatřičně okomentoval, ukazoval nám na tom, na co si jak dát pozor, a netrvalo dlouho a přeskákáno měli všichni.
Následující skok bylo číslo devět. Vypadal jinak, než obvykle, kluci mu asi včera sundali ty žebříčky, cco míval po stranách. S nimi by skákání z lonže bylo docela nebezpečné. Pořád ale skok vypadal o dost jinak než to, na co mohli být koně zvyklí – někteří se k němu odmítali přiblížit a tak se to tu chvilku podobalo spíš semináři přirozenné komunikace. My už ošem tento skok znali, navíc Asie není z těch, co by nějak zvlášť koukali, a tak jsme mohli za chvilku už jen obcházet kolem a sledovat ostatní. Nakonec se ale povedla všechny koně ujistit o tom, že se není čeho bát, a mohlo se začít skákat. Výklad o skoku nám Jason podal už během strašákovské pauzy Šířkový, takže se musí víc protáhnout rámec, především je ale, jak už jsme se zvládli přesvědčit, hodně profilový, takže jde i o to, jak jezdec dokáže svého koně podpořit. Ale to už nám bylo tak nějak jasné všem. Takže jsme začali jeden po druhém navádět koně na skoky. Jako první šla opět Bloodye, tady už Dekameron alespoň dělal, že ho to zajímá, je fakt že neukázal ten krásnej styl kterej u něj býval vidět na vyšších skocích, ale překonal překážku naprosto suverénně a čistě. Pak jsem přišla na řadu já s Asií. Opět jsem jí nejprve navedla na kruh bokem od překážky, dost daleko aby si nemyslela, že najížíd a dost blízko, aby nebylo problém kruh změnit, a nechala jí jít krokem. Tentokrát jsem jí nechala nacválat z kroku, stačilo trochu poskočit, dát hlasovou pobídku a trochu houpnout mrkvovkou a vraná naskočila. Díky tomu šla hezky od zádě, zároveň, když jsem jí trochu přimlaskala a švihla hůlkou, protáhla hezky tempo. Nechala jsem jí jednou ocválat kruh normálně, abych věděla, že nevystřelí kupředu, a pak jsem udělala pár kroků do strany tak, aby obvod kruhu vyšel cca na střed překážky. „Hodná holka je to, ano,“ promlouvala jsem na Asii když už se blížila k překážce, přizvedla hlavu, našpicovala ouška, vystrčila nos kupředu. Pak krk lehce snížila, to už se jí krásně podsouvala záď, jak se připravovala, a já párkrát zamlaskala, abych jí dodala podporu. S profilovými skoky neměla problém a tak se povedlo, že podsunula zadky, vyhoupla se přes – já musela dost zvednout lonž, aby se nezahákla o vlaječky – a šťastně dopadla na druhé straně. Jak měla protažené tempo, překonání šířkové překážky jí nedělalo problém. „Dobře!“ ochválil nás obě Jason a já, jakmile se kobylčiná kopyta zase dotkla země, jí začala rovněž nahlas a pořádně chválit, zavolala jsem jí zahvízdáním k sobě a pořádně, ale opravdu pořádně jí pochválila. „Tady bylo krásně vidět, jak to má vypadat. Jistě, styl skoku prostě Asie ještě nemá úplně vypracovaný, ale vyšly jí kroky, šla pravidelně, věděla, co a jak a výsledkem byl krásný skok, dobrá práce hřbetu. Opět si ale všimněte vytažení koně nad skokem, nad šířkovým samozřejmě musíte nechat koně vytáhnout trochu víc. Clair, můžeš s Pomněnkou.“
Jasonova slova chvály mě samozřejmě potěšila, zatímco jsem odváděla klisnu pryč, a doufala, že i další skoky nám vyjdou takhle hezky. Zároveň jsem ale v jeho hlase slyšela lehkou výčitku při poznámce o nevypracovaném skokovém stylu. Jasně, nejsme tak všestranní, jak bychom být mohli. Ale to napravíme  Jen nám musí dát trochu času.
Zanedlouho jsme skákali i z druhé strany. Opět jsem Asii nechala nacválat z kroku, protáhnout pěkně tempo, ale chvilku jsem jí nechala na kruhu abych věděla, že se nebude pokoušet protahovat do toho svého dostiháckýho Nicméně pak už jsem jí mohla navést na skok. Lehce nám to nevyšlo v tom, že šla trochu víc k druhému kraji a já věděla, že jestli se pokusí vyhnout, zasekne se mi o překážku lonž a buď jí pustím a nechám jí tu lítat s rizikem, že se do ní zamotá, nebo se o ní zasekne a vznikne rziko velkýho průšvihu. Takže když jsem viděla, jak začíná ouškem těkat právě na druhou stranu překážky, houkla jsem na ní, abych trochu upoutala její pozornost, a snad i jako varování, a zamlaskala jako podporu toho, ať jde dopředu. Asie skutečně dojela až ke skoku, odrazila se a přehoupla přes – ne tak lehce a ladně jako předtím, ale překonala ho bez potíží a tak jsem jí okamžitě mooc pochválila, zavolala k sobě a odměnila. „Víš co tu bylo blbě, že ano.“ Řekl k tomu jenom Jason, a já pokývala hlavou. Víc jsme se k tomu nevraceli, pokračovali ostatní a pak jsme se mohli vydat k další překážce.
Jason s Connorem nás nechali chvilku smočit koně ve vodě u překážky číslo deset. „Začínám se bát.“ Zaslechla jsem Izzy a naprosto porozuměla jejím obavám. Meteor byl koneckonců vodník jako málokdo a tak by se mohlo snadno stát, že by se spolu s ním vykoupala i Izzuše. I když, taky jsem se trochu obávala, protože Asie mě vloni na osmičce vyrazila do vody a ještě přese mě přeběhla. Nerada bych to opakovala i letos.
A tak jsme vlezli k překážce číslo deset. Jelikož tu bylo postupné svažování a ne shod, mohli jsme koně do vody přímo zavést a přitom díky neoprenkám zůstat na suchu. Jistě, v některých místech byla voda hluboká dost na to, aby se nám voda nalila do bot a udělala z nich bazének, ale kdo by tam taky lezl, že Takže jsem vranou vedla jako na vodítku, ona víc ve vodě, já víc u břehu, a přesvědčovala se, že jí voda nevadí a nemá problém s tím, se v ní pohybovat. Troufla jsem si vlézt i o něco dál a pomoc hlasových povelů, řeči těla a mrkvovky jsem vranou nechala kolem sebe oklusat menší kruh – nechtěla jsem lézt zase moc daleko. Nicméně Asie si z vody nic nedělala. Občas trochu snížila hlavu a spustila jí dolu, jakoby chtěla kontrolovat, kde je hladina, a když jsem jí zastavila, začala hrabat. Nic víc se ale nekonalo a tak jsem jí spokojeně vyvedla na břeh a vydala se k překážce číslo osm. Oproti tomu Cassie a Izzy to měly veselé se svými vodníky Takyže na ně se u desítky čekalo. A zatímco se čekalo, Jason pokynul mě s Bloodye, ať začneme, že tohle už známe. „Seskočit, chvilku se rachtat, a ven.“ Dodal ještě, když už vyváděla Bloodye hnědáka na kruh. Nožky na první překážce zvednul spíš mimochodem, nicméně seskok provedl hezky a Bloodye ho tedy zpomalila a chvilku ho ve vodě nechala. To už jsem si Asii připravovala na kruhu po levé straně překážky číslo jedna, prováděla přechody, získávala pozornost a podsazení. Takže když byl hnědák z vody venku, mohla jsem jí přimlasknout, poslat na první skok v hezky kulatém cvalu. Samozřejmě ho viděla a už špicovala ouška. Promlouvala jsem na ní, snažila se jí trochu uklidnit a zároveň podpořit a když už se blížila ke skoku, začala jsem přecházet směrem k vodě, abych kruh prodloužila v vál a tím jí dovolila seskočit hezky kolmo. To už jsem jí přimlaskávala, spíše zvolávala pokyny, hezky nadšeně, rozjařeně, podporovala jí. „Ano! Pojď! Správně je to! To je moje holka!“ a přimalaskala jí a ještě zahoupala mrkvovkou, když doskočila po prvním skoku, přes který se přenesla správně, k vodě. Ne že by se obvykle bála, ale bývala nejistá a hlavně nedávala zadarmo nic. Sklonila hlavu, vytáhla krk a v momentě kdy mi přišlo, že se zasekne a zůstane na břehu, jelikož podsunula zadky jakoby chtěla udělat sliding stop či co, zvedla předky, přehoupla je přes a žbluňk do vody. „Anooo!“ zvolala jsem nadšeně a nechala jí cvycválat ve vodě na oblouk, okamžitě jí zavolala k sobě a spokojeně podrbala hůlkou na kohoutku, zatímco jsem s ní přecházela u břehu. Respektive já na břehu, ona ve vodě. Pak podobným způsobem, jakým měníváme směr na lonži, jsem jí nechala otočit se, a vracely jsme se zpátky. Obešly jsme seskok a to už jsem poposkočila a houkla „A pojď! Cval! Táák je to správně, ano!“ podporovala jsem jí a zároveň s pomocí lonží naváděla k výskoku. Asie pochopila, přizvedla hlavu, zbytřila uši, na malinkou chvíli protáhla tělo, snížila krk, ale jen proto, aby pod sebe dostala záď a vyhoupla se na břeh. Pochválila jsem jí hezky nahlas, nicméně jsem pořád šla tak, abych jí navedla na překážku. Pořád jsem u toho pobíhala a poskakovala jako magor, ale věděla jsem ,jak to koně kolikrát podpoří k nějaké aktivitě, a taky že Asie do toho dala všechno a i po výskoku se krásně přehoupla přes skok. No, krásně. Moc si nepomohla krkem, hřbet nezapracoval a ona zase skočila svým srnčím stylem, ale snaha byla a to bylo důležité. „Pašák jsi!“ chválila jsem jí a vedla jí nadšeně zpátky ke skupince. „Sledujte koně při seskoku a výskoku. A samozřejmě i když se k nim blíží. Nesmíte jim nijak překážet, nenechat je vytáhnout jim hlavu, nepodpořit je, převažovat je dozadu, to všechno jsou ohromné chyby!“ varoval nás Jason, a to už byly u skupinky i Cassie s Izzy. Obě zcákané a Genty s meteorem byli o něco mokřejší než ostatní koně.
A zatímco jsem opět prováděla kobylku krokem kolem, sledovala jsem, jak si vedou ostatní. Meteors Gentlemanem, vážně stáli za to, do vody se vrhali jak diví, že málem zapomněli překonat překážku, která před seskokem byla, a když se do ní Meteor dostal, téměř okamžitě to zapíchnul, začal hrabat kopytem a vypadalo to, že se hodlá válet. Gentleman oproti tomu odmítal z vody vyskočit. Měl by to někdo nahrávat, fakt
A jelikož nás tento výjev všechny – snad až na Izzy a Cassie – pobavil, byly jsme nadšeni, že i následující skok je vodní. Trochu jiný, jelikož jde o skok s převýšením. Nebo podvýšením A tak zatímco nám Jason říkal, na co u takového skoku pozor, Bloodye už připravovala hnědáka. Dala si pozor, aby šel hezky kulatě a vypadalo to, že dekameron tohle už považuje za skok hodný jeho pozornosti, protože nám najednou ukázal, co v něm je. Hlava nahoře, uši našpicovaný, odfrknul a bylo vidět, jak hlídá skok, sleduje ho a přenesl se přes něj s krásnou prací hřbetu, vytaženým krkem a při doskoku jen zvedl hlavu, jak se kapky vody roztřískly všude kolem. A když se vracel zpátky k zapálený hlavě, tvářil se dost nafrfňaně. Trochu jako Paris
Asii jsem rovněž skokem provedla, ačkoliv tohle byl jeden ze „starých známých“, přece jen ho neviděla aspoň ten rok. „Tak pojď!“ zamlaskala jsem pak a nechala jí na kruh vycválat z kroku. Šla hezky odzadu, zároveň asi chápala, že dnešek bude trochu náročnější, šetřila silami, už neletěla jako šílená a tak jsem mohla brzy udělat pár úkroků tak, aby se Asie dostala na skok. Zvedl hlavu, našpicovala uši, úplně jsem viděla, jak jí to v hlavě chroustá – a začíná mít obavy. „Jen jdi, fešando.“ Promlouvala jsem na ní a lehce kývala mrkvovkou, abych jí zároveň trochu podpořila. Asie nakonec úspěšně, v živém a kulatém cvalu docválala ke skoku, podsadila zadky, zvedla předky, přehoupla se přes a nespokojeně hodila kozlíka, když jí ohodila voda, takže se pocákala ještě víc. Logika ženy.
Přesto jsem jí ale nadšeně pochválila, spokojeně jsem jí drbala, za ouškem, jakmile na zavolání přišla a už jsme jen při kroužení kolem sledovaly, jak si poradí ostatní. Nakonec jsme se pospolem vydali zpátky na akademii. „Ve třičtrtě na šest se sejdeme na nádvoří. Všichni koně připravené do terénu, vy ovšem budete mít i vesty. Všichni.“ Podíval se Jason po některých z nás, kteří jsme vesty neměli úplně v lásce. Ale odporovat se nedá, bezpečnost především, to je pochopitelný.
A pak začal trenér rozebírat jednotlivce. Všechny nás upozorňoval na to, co se z toho můžeme přiučit my, a co konkrétní jezdec. Bloodye především upozornil právě na Dekovu flegmatičnost a rovnou jí navrhl, že jí může ukázat pár cvičení do budoucího tréninku, které by měly podpořit Dekameronův respekt k překážkám a donutit ho lépe pracovat se svým tělem i na malých skocích. Co se mě a Asie týče, vyjádřil pochopení k tomu, že jsme jedna z mála drezurních dvojic a že tedy logicky bude ten styl skoku horší. Nicméně rovněž dodal, že i na drezuráka bychom mohli být lepší a já to chápala, poslední dobou jsme skoky opravdu zanedbávali. „Všimli jste si asi u Asie, že je velmi jistá v odrazech, na to je opravdu radost pohledět. To je právě z toho, že hlavně drezúrujete, přesně těmihle svaly se nosí ve shromáždění.“ To mě potěšilo z toho pohledu, že je vidět že jezdíme opravdu shromážděné a netaháme se po předku. Přece jen to byl odraz kvalitní práce a já tak i tuto napůl výtku brala jako jedničku s hvězdičkou. „Nicméně.“ Dodal rovněž Jason, „právě díky tomu, že na tomhle tolik neděláte, si není tak jistá v kramflecích. Bude to tedy hodně o tobě, hodně o tom, jak moc jí zvládneš podržet a jak moc ona ti bude věřit, že jí podržíš. Jsem si jistý, že až budeš v sedle, bude to vypadat o dost líp, zvládneš jí v lecčems opravit a dodat odvahu, když zrovna nebude úplně jistá. Do budoucna by to chtělo začít víc skákat, jak ve volnosti, tak makat na kavaletách, skokové řady, ale i třeba občas něco skočit jen tak na vyjížďce, nebo vyrazit na cross na lonž a na konci lonže jí nechat skočit jednu snadnou překážku, udělat z toho tak trochu rutinu. Víš přece, jak Asie nesnáší nezvyklé věci. Navkyni jí na to. Tenhle týden to samozřejmě nestihneš, takže na kurzu se soustřeď především na sebe a na to, do čeho jí kecat můžeš a co už ne.“ Pokračoval a v podstatě rekapituloval to všechno, čeho jsem si byla vědoma. Přesto jsem mu ale byla vděčná, občas takováhle lekce opravdu pomůže.
Pak se přesunul ke Clair. Pochválil jí, že je vidět, že je Pomněnka zvyklá na terén, zároveň že je vidět že je to paní skokanka, zároveň jí ale vytknul že ztratila trochu svaly. „S ní by bylo nejlepší občas sem zajít jen tak na ruce, projít se tu. Vím, že jste tu na podzim párkrát byly, ale te´d je tu přeci jen po delší době a tak sledovala ledacos kolem. Je hodně pozorná, někdy ale spíš k okolí, než k tobě, a to se zvlášť tady nevyplácí.“
A tak to pokračovalo. Connor jen poslouchal, občas něco dodal a jinak vypadal velmi spokojeně. „Bereš večer Písečka?“ zeptala jsem se ho, a on pokýval hlavou. „Tenhle týden bude náročný i pro něj, nemysli si.“ Usmál se. „Ale ty si to užíváš.“ Zkonstatovala jsem poměrně jasný fakt, protože se celej den tvářil jako kohout na dvorku. „A ty se divíš? Podobně, jako když mi ukazuješ jak s Asií děláš ze země.“ Odpověděl on jednoduše a já se tomu musela zasmát, to má pravdu
Vrátili jsme se tedy zpátky na Florestu a Asie dostala do vínku pořádnou očistu a masáž.
Na konci dne jsem přišla pro vranou do výběhu. Bylo před půl šestou, nejvyšší čas na to začít ji připravovat na kondiční vyjížďku. To je přece jen potřeba.
Odvedla jsem jí tedy do stáje, přinesla si všechny možné i nemožné serepetičky na čištění a pak enduranční sedlo, kamaše, botičky, uzdečka je samozřejmostí, podsedlovku vykrojenou a sama jsem se přezula do jezdeckých bot a připravila si rukavice, přilbu a vestu. Páteřák prý nestačí, takže si zase budu hrát na želvu.
Vranou jsem pořádně pročistila, zároveň si ale pospíšila, abych všechno stihla a nezdržovala, a pak jí nasedlala a připravila na jízdu. Samozřejmě i sebe, pak přišla na řadu uzdečka – a vyrážíme.
Před stájemi už stáli všichni – v rychlosti jsem pohlédla na hodinky. Tři minuty po tři čtvrtě. „Jak jinak“ rejpla si Blood, jelikož už se čekalo jenom na mě. „Ty něco říkej se svejma seminářema.“ Oplatila jsem jí to a už si zapíala nánosník, dotahovala podbřišák, stahovala třmeny a během chvilky jsem byla po vzoru ostatních v sedle. „Tak vyrážíme.“ Rozhodl Jason a pobídl klisnu kupředu. Nechala jsem všechny, ať se zařadí, a s vranou jsme byli někde uprostřed, těsně za Oliverem. Pobídla jsem jí, nechala jí vytáhnout krk, zároveň jsem jí ale měla na kontaktu a ruce v lokti do pravého hle a rozšířené tak, aby jí vybízely ke snížení hlavy. Uvolnila jsem se a snažila si uvyknout na o něco kratší třmeny, které jsem si vzhledem k náročnosti vyjížďky raději nastavila. Nechávala jsem si rozestup tak, abych viděla na konec ocasu Érota – který před námi se svojí výškou psobil dost obrovitě – a projelo se hlavní bránou kolem výběhů směrem k lesu. Vranou jsem nechávala si podkračovat, naopak jsem jí nedovolila moc spěchat, ale přitom jít hezky živě dopředu. Brzy jsme se dostali na hranici lesa a luk a zepředu se zoval signál, že budeme klusat. Počkala jsem, než naklušou postupně všichni před námi, přidržela si vranou sedem a nechala jí narazit do otěže, kdyby chtěla vyrazit – tohle se ale už odnaučila a tak byla moeje opatření zbytečná. Teprve když nalusal i Éros před námi, stiskla jsem zlehka holeně, zachovala kontakt na otěži a nechala vranou naklusat. Začala jsem vysedávat, v lehkém předklonu, co nejblíž k přední rozsoše. Asie šlapala hezky kupředu a natahovala nožky. Nechala jsem jí pořád ještě otěž dostatečně dlouhou na to, aby si natáhla krk, aby mohla mít nos před kolmicí, rozhodně ale ne nahoře jak žirafa a ruce jsem měla na rozšíření tak, že jí stimulovalo udidlo v koutcích huby ke snížení. Občas jsem přesedla tak, že jsem se přidržela koleny ve třmenech dvě doby, takže jsem změnila nohu, na kterou jsem vysedávala. Stačila jsem to jen dvakrát, a když jsem se užuž připravovala na další přsednutí, bylo nám oznámeno, že se bude přecházet. Zezadu začal postupně dvoudobý rytmus utichat, místo toho se ozývalo odfrkování a chválení koní a když i kobylka za námi přešla do kroku, ještě dvakrát jsem vysedla, ale ztěžka, narovnaná, lopatky dozadu, ramena dozadu a vraná už začala přecházet. Na třetí už jsem mohla zůstat v sedle, jít sedem na zlomek vteřiny proti pohybu a přitom jí obejmout holeněmi s vydrženou otěží, takže klisna přešla do kroku s aktivní zádí. „Hodná holka je to.“ Pochválila jsem jí po krku a pohlédla kupředu. Postupně přecházel celý lot jezdců do kroku a první už se zvedali do stehenního seu – následující úsek byl dobré posilování na zadek, občas sem jsem s Asií vyrážela. Byl by tedy nesmysl pobírat si otěže.
I já jsem se opřela o kolenní opěrky, zlehka se zapřela do tmřenů a zvedla se ze sedla jen do té míry, aby zadek nezatěžoval posedlí, stále ale byl v kontaktu a tak jsem nebyla nijak moc vysoko a stále jsem měla těžiště položené relativně nízko a tedy stabilní. Ruce jsem musela o něco více pokrčit, abych mohla stále udržovat kontakt, ačkoliv na povolené otěži, a když jsem klisnu střídavým pbízením holení v momentě zvedání zadní nohy donutila jít trochu víc pod sebe a trochu víc odzadu, spokojeně se do otěže natáhla, vytáhla krk a začala zabírat tak, že jsem to cítila i v tom stehenním sedu.
Kopeček mohl mít tak sto metrů, nicméně posilovačka hezká a tak když jsme se vyhoupli nahoře, psokojeně jsem klisnu podrbala po krku a sedla měkce do sedla. „Klušeme!“ „Už? To nám nedaj chvilku pokoj?“ odpověděla jsem jen polohlasem. Oliver mě ovšem očividně zaslechl, jelikož se otočil a jen prohlásil že kondiční vyjížďka je kondiční vyjížďka a že příležitostí by se mělo využívat. Moc jsem tohle moralizování nepochopila, nicméně plusové body si tím u mě rozhodně nenahnal. Nevadilo mi tedy, když se od nás začal v dvoudobém rytmu vzdalovat, ale chtě nechtě jsem i já musela vranou pobídnout a nechat jí vyklusat. To jsem jí dovolila na otěži, začala vysedat, na opačnou nohu než na jakou jsme předtím skončily a vypobídla jí do prostorného, svižného tempa. Asie očividně pochopila, že tohle bude náročnější vyjížďka, a začala šetřit energií. Byla prostě až moc chytrá Nicméně jsem jí musela chtě nechtě vypobídnout, ať se dobře uvolní, nerada bych aby zrovna na začátku kurzu crossu přišla se svalovou bolestí.
Etapa trvala dlouho a já si postupně začala kobylku brát lépe na otěž, jak mi dovolovala. Čas od času jsem brnkla do levé otěže a přizvedla jí v takovém směru, abych jí donutila ohnout hlavu doleva a jet chvilku v přistavení k levé ruce. Obvykle brzy přežvýkla, povolila v týlu a hlavu snížila. To přišlo hned povolení a velká pochvala, pak chvilku jsem jí nechala zase rovně, než jsem žádala to samé k pravé ruce Pomocí toho jsem jí nechala povolit v týlu, přijít na otěž, samozřejmě v kombinaci s vypobízením holeněmi, a jelikož jsme měly dostatečný rozestup, mohla jsem jí nechat vyjíždět vlnovky od jednoho okraje cesty k druhému, Nejdříve delší, mělčí, pak se postupně prohlubovaly a zkracovaly a celou dobu jsem si dávala pozor, abych vranou dobře přistavovala. Jelikož ohýbat začali v podstatě všichni, nijak jsme nepřekážely ani nezdržovaly a brzy jsem měla Asii hezky poddajnou, na pomůckách, vykelnutý hřbet a spokojeně přežvykující na udidle. Nicméně já sama jsem se už musela taky snažit aby to z mé strany bylo to pravé ořechové, jelikož už mě začínaly poněkud pobolívat nohy a zejména stehna. Nicméně bylo potřeba udržovat hezky živé tempo, takže jsem si netroufla nijak se uvolňovat. Díkybohu nakonec zepředu přišla vysvobuzující pobídka do kroku a tak jsem s vypětím všech sil Dobře, tak zlé to nebylo, ale vysednout dvakrát zpomaleně, ztěžka, a zároveň měkce a jasně bylo náročnější než obvykle, takže jsem byla ráda, když se povedlo a já mohla konečně sednout do sedla do prvního kroku… v kroku Nechala jsem Asii zase na chvilku otěž protáhnout, během pár kroků jsem jí ale v kombinai s vypobízením holeněmi nechala na otěž zase přijít – ona s uvolněným hřbetem a povoleným týlem klidně zvedala základnu krku bez toho, aby někde nějak zatuhla, a já na uvolnění přidala pár kroků v ustupování na holeň – pamatovala jsem přitom na nedávný trénink s Tomem, takže hezky pravidelně a noha, ke které kůň ustupuje, omezuje prostornost vykročení vnější nohy, aby jí pak vnitřní zadní zvládla překročit. Cítila jsem, jak e klisna hezky uvolňuje ve hřbetu a stačilo mi ustoupit párkrát ve směru rovně od jednoho okraje cesty k druhému. Když jsem se zařadila zpátky za Érota, ozval se zepředu pokyn pro další naklusání. Opět jsem zlehka stiskla holeň, udržela kontakt na otěži a to teprve když už Érotek odklusal. Začala jsem opět vysedat a nechala vranou jít hezky pod sebe. Celá grupabyla teď ve stínu stromů, nicméně mušky nám to o něco znepříjemňovaly – ale co už. Asie byla nastříkaná, já rovněž, a jak se zdálo, repelent působil. Takže my dvě problém neměly  Asie šla pořád docela živě dopředu, zároveň nehnala tak moc, jak se u ní někdy stávalo, a tak jsem se mohla soustředit na sebe. Přizpůsobovat těžiště terénu, podle toho jít někdy do předklonu, někdy přímo, přitom vysedávat co nejblíže přední rozsoše a co nejníž. Čas od času jsem si přesedla a netrvalo dlouho a stromy se rozestoupily a my se dostali – už krokem – na crossové závodiště. Jakmile všichni projeli dovnitř, mohlo se zase naklusat – a po prvních pár klusových už začal předek zaskakovat v cval. To jsem zesílila vysedání – stejné tempo, ale takové neoblomnější, a když jsem cítila, jak se Asie chce zhoupnout, ztvrdla jsem na otěži, takže při přípravě na cval do ní narazila a přešla zpátky do klusu. To už nacválal Érot, a to jsem si v hlavě srovnala – teď vysedám na levou přední, takže pravou zadní, to znamená že vycválat budeme na levou vedoucí. A posléze jsem při zasednutí provedla poloviční zádrž a s pravou holení za podbřišákem nechala Asii vycválat. Kobylka provedla pěkně prostorný, možná až moc prostorný Cvalový skok a já si jí ještě v pracovním musela poloviční zádrží stáhnout do středního rámce, ne do toho prodlouženého, který jsem jí svou chybou dovolila vytvořit hned po nacválání. Potom už jsem nechala holeně objímat koně, ruce ať jdou volně s pohybem a zvedla jsem se do stehenního sedu – jen tak vysoko, abych nespočívala takovou vahou v sedle, stále ale nějaký kotnakt mezi rajtkami a sedlem je. Díky tomu mi nevylítává těžiště tak vysoko, nepřevažuju Asii na předek a mám lepší stabilitu a kontakt.
Netrvalo ovšem dlouho a ozval se povel pro přechod do kroku. Většina lidí to brala s ohledem na lidi za sebou přes klus, stejně tak my – zasednout, poloviční zádrž, vydržet otěž, zesílit pomůcky, nechat přejít do klusu, párkrát vysednu a stejným postupem do kroku. Asii jsem zahodila otěže, ať se trochu vydýchá – respektive nechala vytáhnout, samozřejmě. A popořadě jsme začali najíždět na skok číslo dva, u kterého jsme se shlukli. Kluci přitom stáli po stranách skoku, sledovali a Jason občas prohodil nějakou poznámku. Connor všechno točil na telefon, asi aby věděli, kdo byl kdo, taky si to nemůžou všechno pamatovat
A netrvalo dlouho a byli jsme na řadě. Vranou jsem si vzala na otěž, spokojeně na ní přišla, odžvýkla si a já si poodjela od ostatních tak, že když jsem pak po poloviční zádrži dala pobídku do cvalu, mohla jsem vranou kolem vnitřní holeně vnější otěží vyvést na velký kruh a udělat si z něj dobrý nájezd. Porovnala jsem si jí hezky pod sebe, na pomůcky, cítila, jak jde hezky odzadu a jelikož byl skok šířkový, přes poloviční zádrž jsem jí nechala protáhnout rámec a tím i tempo. Tím pádem jsem vyjela rukama víc po krku klisny a zároveň jsem se přesunula do stehenního – nicméně rajtky se pořád dotýkají sedla. A protože vraná nijak nebojovala a šla dobře, nechala jsem jí z kruhu vyjet směrem na skok. Holeně objímají koně, rámují ho spolu s otěží, zároveň udržuji otěží kontakt, aby se Asie nerozpadla a nevylítla kupředu víc, než je nutné, holení si jí srovnám tak, abychom najížděly skutečně kolmo a na střed skoku – je to obzvlášť důležité, jelikož tento skok není až tak široký a není ze stran nijak chráněný žádnou optickou bariérou která by koně mohla odradit od úmyslu vyhnout na tu nebo onu stranu. Nicméně Asie skoky moc nevyhýbá, takže toho se tolik nebojím. Promlouvám na ní, zčásti kvůli dodání kuráže, zčásti na zklidnění, aby nevylítla moc dopředu, a sleduji dráhu před námi. Cvalové skoky by nám měly vycházet, jsme už kousek před skokem, odpočítávám čtyři, tři, dva, jedna, podpořující pobídka a cítím, jak se Asie přenáší přes skok. Jdu spolu s ní, nechávám jí ať mi vytáhne ruce o něco dál po krku, ať si ho může vytáhnout a vyklenout se, přidržím sel épe koleny, snažím se mít holeně pod sebou, nezvedat zadek ze sedla víc, než je nutné, a chvilku poté, co se Asie přehoupne přes nejvyšší bod zase se vracím zpátky z vytažení, opřu se torchu víc do třmenů, opřu ruce Asii o krk, abych jí ani nebuchla do zad, ani neškubla v hubě, po dopadu předních jí nejprve nechám vycválat, než dosedám do sedla a vybízím jí od skoku. Cítím, že jsem musela až moc přemýšlet, moc jsme vyšly ze cviku, vážně moc.
Jason nicméně neříká nic a tak Asii nechám odcválat dál od skoku, než dosedám, a přes poloviční zádrž jí nechám přes klus přejít do kroku. Pochválím, zahazuju otěž a čekám blouděním kolem v kroku, než doskáče zbytek.
Zanedlouho poté se opět seřadíme za sebou, do původního pořadí, a vydáváme se zase pryč. Po chvilce v kroku se opět zaskakuje do cvalu – Zasednu na vnější sedací kost, vnější holeň za podbřišák, vnitřní otěž lehce nabídnu a Asi vycválá hezky kulatě zatímco vnější otěž udržuje rámec. „Pašanda!“ chválím jí a jdu do stehenního. Pěkně živé tempo, Asie je sice dorbnější, ale chody má prostornější, takže koním bez problémů stačí a já si jen zvykám na ten pocit svižnějšího tempa. Hlídám rozestup, zároveň kulatý cval a stáčíme se s celou grupou do lesa. Tady už je o něco hlubší povrch, nechávám proto Asii hezky zvedat nohy, uvolňuju jí hřbet, ale jinak jí do toho moc nekecám, nechci, aby si uělala něco se šlachami. Vycváláváme teď zase na opačnou nohu než předtím, aby se i to trochu prostřídalo, ale cvalový úsek není až tak dlouhý a brzo se dostáváme z lesa směrem ke startovnímu boxu. Tady se opět přes klus dostáváme do kroku, Necháváme koním delší otěž a zahajuje se krokovací etapa směrem domů.
Při té se na mě otočí Oliver. Moc se mi to nelíbí, ale co už. „Můžu?“ zeptá se trochu podezřele opatrně a na moje přikývnutí se zařadí vedle nás – o něco dál, asi ví že Asie kouše. A nebo si pmatuje, že koušu já „Sledoval jsem vás při skoku.“ Podotkne a aniž by čekal na nějakou mojí reakci, pokračuje, „Je vidět že moc neskáčete. Nechtěla bys s tím někdy v budoucnu trochu pomoct? S koňmi jako je Asie jsem už pracoval a ačkoliv to nikdy nebude šampion, dá se s tím ledacos udělat.“ Rozhodla jsem se ignorovat jeho tón „máš netalentovanýho koně“ a slušně pokývnout hlavou a odpovědět, že už máme naplánovanej tréninkovenj plán s Connorem. „Nojo, ale ten většinou nemá čas a trénuje s tím svým. A ti jsou přece jen vyšší liga na to, abyste je nezdržovali. Já s Érotem ještě pořád nemůžu makat tolik jak bych chtěl, nikdo mu tady neudržoval kondičku, ale tím pádem můžeme nějakou dobu trénovat na vaší úrovni.“ … teď už jsem ho málem pokousala. Nicméně jsem nakonec vyloudila sladký úsměv, poděkovala za nabídku a slíbila, že to promyslím. Vypadal trochu dotčenej tím, že okamžitě nadšeně nesouhlasím, ale… to už je jeho problém.
Snažila jsem se jeho přítomnost ignorovat po zbytek cesty domů a místo toho myslela na to, co všechno si musím do zítra zopakovat. Je toho hodně. Víc, než by se mi líbilo, vážně jsem toho dost zapomněla.
Po dojezdu na Florestu jsem kobylku ještě v uvazišti odsedlala, oduzdila, promasírovala hřbet osprchovala jí nožky a dala jí odpocku. Teprve po večeři jsem jí ještě došla deku sundat a lépe jí vyhřebelcovat, protože čistit zpoceného koně v podstatě nemá smysl. Dala jsem jí na noc zateplovací kamašky a nechala jí tak. Zítra to bude ještě náročnější 