ceirwyn+miaren: Přetočila jsem se z jednoho boku na druhý,dnes už tak po tísícáté, a podívala se na hodiny. 00:05. Povzdechla jsem si a pokusila se znovu zavřít oči,ale dlouho jsem to nevydržrla. Za chvíli už jsem zase civěla do tichého pokoje. Nikde se nic nehybalo a všechno zůstávalo klidné a tiché. Druhá postel prázdná. Bylo to poněkud deprimující. Byla jsem tu sama už nějakou dobu ale na to si člověk prostě nezvykne. Podívala jsem se na hodiny ještě jednou,měla jsem pocit že už uběhla minimálně půl hodina ale hodiny červeně hlásali 00:06. Posadila jsem se na posteli a svůj pokus o usnutí vzdala. V dlouhým tričku s logem Metallicy mi nebylo zrovna teplo,ale ten chlad byl jaksi příjemný. odrhnula jsem peřinu a dala nohy na zem. Koberec byl na chození bosky něco úžasnýho. Byl nádherně měkkoučký a všechno. Postavila jsem se a přesunula se pár metrů ke keyboardu. Ten tu Mari nechala,zvláštní že jí nechyběl. Zapojila jsem do něj sluchátka,zmáčkla jsem zapínací knoflík a kolečkem nastavila zvuk tak aby hudba přehlušila všechno ostatní. respektive aby přes ni nebylo slyšet to ticho kolem. Prsty jsem začala pohybovat po klávesách a ze sluchátek se začal linout Adiemus. Přehrála jsem ho hned několikrát a potom volně přešla k jiným písničkám. ,,Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa" začala jsem najednou ječet. Přede mě na stojánek na noty přiletěla nějaká kopa látky a kdosi mě chňapnul po rameni. Strhla jsem ze sebe sluchátka a otočila se na postavu. Byl to někdo v černém hávu a kápi.... a vypadal děsivě. Jak jsem říkala být v tomhle pokoji sama bylo deprimující,ale být v tomhle pokoji s takovou osobou to vypadalo jako horor. ,,Ježiš klid nešil" smál se dotyčný a já z hlasu poznala že je to Oliver. ,,Fuuuuuu...." vydechla jsem dlouze a praštila hlavou o klávesy keyboardu. Bylo by to mnohem dramaričtější kdyby v něm pořád nebyly zapojený sluchátka a to bouchnutí by vydalo tón. Pak jsem se začala smát. Moje typická reakce na šok. Hysterický smích. A Oliver se smál mě. Řekla jsem si že mu takový pobavení dopřát nemůžu a donutila se zmlknout. ,,Vem si na sebe tam ty veci a za deset minut dole ve staji" rekl a protočil očima jako by předávál tuhle zprávu už po několikáté a lezlo mu to hodně na nervy, u něj to znělo hodně pravděpodobně. Na to se otočil a odešel. Rozsvítila jsem slabší lampičku a z hromádky látky se stalo béžové volné triko a moje rajtky z honební sady. Radši jsem moc nepřemýšlela nad tím jak se k nim dostal Oliver. Natáhla jsem oblečení na sebe a vklouzla jsem do pérek. Za chvíli už jsem sbýhala po schodech dolů. Jako první jsem potkala Blood která se vlekla po schodech dolů. Vypadala jako že mě chce zamordovat kdybych na ni náhodou promluvila a tak jsem se jen protáhla kolem ní a pospíchala do osvětlené stáje. Všichni byli rozespalí a tvářili se zmateně. Jo! Konečně mám jednou výhodu s tou mojí nespavostí Ne žebych taky nebyla unavená ale aspoň jsem nebyla rozespalá. Lisa,taktéž v černém nás mezitím instruuje k nachystání koní na vyjetí ven. Zapadla jsem teda do sedlovny a ze skřínky začala dolovat všechno potřebné… něco tu ale chybělo… něco důležitýho. ,,Hele, Izzuš, máš podbřišák?" houkla na mě Kitty. Aha tak podbřišák mi chybí. ,,Neh nemám,ani jeden, jestli jich teda vůbec mám víc , jo mám dva myslím..nemám ani jeden‘‘ začala jsem blábolit nebo spíš přemýšlet nahlas. Kitt pokrčila rameny,už na to moje blábolení byla zvyklá ,,No dámy vypadá to že budete muset jet bez sedel.‘‘ uchechtla se potutelně Lisa, která asi zaslechla náš krátký rozhovor. Mlaskla jsem v úsměvu s myšlenkou ,,no co už‘‘ a sedlo odložila zpátky do skřínky. Potom jsem ze sedlovny vyjela s mobilním stojanem ven do stáje k Metyho boxu. Grošák byl samozřejmě vzhůru a pečlivě pozoroval co se kolem děje. Chtěla jsem mu říct že je jak Ijáček,ale Kitty mi nedávno na vyjížďce zbortila všechny představy o Ijáčkovi a vysvětlila mi proč je Mety spíš Medvídek Pú než Ijáček. Nicméně Charaktera na Tygra jsem tipla na jedničku :3 ,,Ahoj Medvídku Pú‘‘ pozdravila jsem ho a podala mu na natažené dlani hrušku a když se do ní zakous,podrbala jsem ho za ouškama. Poněkud smutné ale na druhou stranu uklidňující bylo že všechny zvuky k nám dolíhali jakoby zdálky. V tomhle ,,křídle‘‘ hlavní budovy jsme byli sami dva a všichni ostatní se pohybovali za rohem. No asppoň máme klid. Vytáhla jsem z čištění kartáč a rychlými tahy Metyho odprášila. Večer jsem ho koupala takže byl čistý. Háčkem jsem mu vybrala kopyta a pak mu nasadila botičky a nad ně kamaše. Na ruce jsem mu nabídla udidlo a když si ho ochotně vzal slovně jsem ho pochválila a přetáhla mu nátylník přes ouška. Srovnala jsem nánosák a zapla ho na už pořádně vyšoupanou dírku Taky podrhdelník jsem zapla. Ještě jsem všechno překontrolovala a pak jsem si na hlavě zapnula helmu. Hodně holek už bylo taky hotovo a tak začali procházet kolem grošákova boxu ven na dvůr. Když se vyskytla příhodná mezera připojila jsem se k nim venku. Našla jsem si dobře vpadající vyvýšený bod,odrazila jsem se a přistála Metymu na hřbetě co nejměkčejc na způsob pytle brambor. Nějak jsem se vyškrábala do normální polohy a pochválial valacha za to že to se mnou tak hezky vydržel Ještě chvíli to trvalo než se nachystali všichni a tak jsem měla spoustu času podívat se kolem sebe. Obloha pokropená zářícími hvězdami vypadala nádherně. Fascinovaně jsem hleděla do zenitu až jsem se bála že se mi tam ten krk takhle zablokuje. Najednou se Meteor podemnou pohnul a já jsem se rozhlídla zpátky kolem sebe. Celý konvoj už se pohnul a můj kůň byl pro jednou zase víc při smyslech než já. Na druhou stranu sám by se rozcházet neměl a tak jsem ho zastavila a hned zase pobídla do kroku. Na couvání nebyl čas pokud jsem něchtěla přijít o všechno světlo,které měli jen vybrané osoby Nechala jsem Metymu volné otěže aby se po spánku ve stáji protáhl. Z toho co jsem viděla ze slabých lucerniček které byli jedna přede mnou asi dva koně a jedna o koně za mnou,(a taky po paměti a ze světla hvězd) šli jsme po hranici lesa a luk až jsme v dálce na kopci kde stál Florestahenge spatřili světlo. Tak tam jedem. Ikdyž to berem jakousi delší cestu netrvá to dlouho a za chvíli už stojíme v půlkruhu před Florestahenge. V dostatečné vzdálenosti hoří z každé strany jeden oheň. Mnohem víc mě ale zajímá Sue, která stojí pod nejvyšší bránou Flohenge a v ruce drží svitek papíru a pomalu se pouští do výkladu. Znělo to jako legenda. A byli tam Elfové a hraničáři a velká bitva. Bohové já tohle léto budu totálně milovat! Všimla jsem si že mě Kitty po očku pozoruje, určitě čeká až to nevydržím a začnu tančit štěstím až spadnu na zem nebo tak něco Sue skončila otázkou jestli jsme připraveni nastoupit k výcviku a potom si zavolala k sobě Connora. Ten seskočil na zem a s Kouskem naděje došli k tetičce. „Budeš náčelníkem elfů, a budiž ti přisouzeno jméno Doniol. Tvůj kůň se pak bude jmenovat Limai.“ S těmi slovy tetička Doniolovi ( ) cosi podala a nechala ho projít levou bránou. Další byl na řadě Nath, ten prošel pravou bránou a stal se vedoucím hraničářů. Ke Konymu postupně přibyli Seb s Kitty a k Nathovi Oliver a Blood. Pak Sue spočinula pronikavý pohledem na mě. Seskočila jsem z Metyho hřbetu a hned jak jsem překonala bolest v kotnících ( Mety je na takový seskakvání prostě moc velkej) došla jsem s grošákem k tetičce. Vzhledem k tomu že to šlo na přeskáčku už mi bylo jasné že budu patřit k elfům. Třikrát hurá! Miluju elfy :3 Podařilo se mi tak nějak zachovat vážný obličej když se mne Sue otázala jestli jsem ochotna přísahat a odpověděla jsem že ano. ,,Přidej se tedy k elfům.Nechť je tedy tvé jméno Ceirwyn a tvůj kůň je zván Miaren.‘‘ řekla a podala mi stříbrnou dvojitou čelenku. Usmála jsem se a popošla jsem s Miarenem dál za Kitty, nebo vlastně Noeth. Potom k nám přibyly ještě Cassie a Katnis. Když byli všichni rozděleni,zvolala tetička něco o tom že cosi může začít. Aneb nevýhody toho že slyším jen na jedno ucho. ,,Všichni ví jak se jmenujou a sedí na koni? Výborně,můžeme vyrazit!‘‘ kočíroval nás Doniol na Liamiovi. Vedle něj se postavil Cryn a za ně jsme se zařadili já a Noeth. Frea a Saith si pak stoupli za nás. Odjeli jsme z kopce dolů na mýtinku nedaleko zadní brány Floresty a Cony se pustil do povídání. „Co je letos v létě za téma jste asi pochopili. Hraničáři, od kterých jsme se odpojili, jsou naši nepřátelé. Půjde tedy především o to, být lepší než oni. Podle toho budou vypadat i akce, které se na nás chystají, ale nic konkrétnějšího už nevím. Každopádně proti nim můžeme zbrojit i ve všedních dnech. Nějaká menší lotrovinka na adresu nějakýho hraničáře nám přijde vhod. Ovšem ne všechno zvládnete sami a jsou některé věci, na kterých se budeme muset být schopni domluvit – aniž by to oni tušili. Nejlepší proto bude domluvit si nějaké místo, kam si budeme moct ukládat vzkazy. Něco co není na očích, někdo neobjeví jen tak náhodou, zároveň ale pokud my se tam budeme častěji motat, nevzbudíme podezření.“ Nějaké nápady padly ale byly lehce odhalitelné a tak jsme se dohodly že o tom se poradíme někdy jindy. Společně jsme taky odhlasovali že už se vrátíme na Florestu, hezky do boxů a postýlek… a já měla pocit že teď už snad konečně usnu.