noeth + afallea: Seděla jsem za volantem už poněkud ojeté škody fabia a projížděla městem. Za mnou seděl poněkud obtloustý starší pán, sledoval bedlivě každý můj pohyb a čas od času prohodil „na světelně značené křižovatce vlevo.“ Nebo vpravo. Rovně nikdy – to je přeci moc jednoduché, ne? Mrkla jsem na jednu milisekundu na hodiny umístěné hned vedle tachometru. Ještě mi zbývalo osm minut. Osm minut zkoušek. Osm minut, které musí proběhnout naprosto perfektně. Kdybych v ten moment netřímala v rukou volant, začnu se modlit. V ten moment jsem v periferním vidění zahlédla chodce na přechodu. Chodce, kolem kterého jsem projela a nepustila ho. Do pr.!
Viděla jsem ve zpětném zrcátku, jak obtloustlý komisař vstává a jde ke dveřím. Počkat. Vstává a jde ke dveřím? V autě? A přesto jsem jeho kroky slyšela tak jasně. Co to…?
Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli ve svém pokoji na Florestě, tentokrát už naprosto vzhůru. Ale proč tedy kroky neustávaly?
Ozvalo se cvaknutí zámku, otevřely se dveře. Mrkla jsem do vedlejší postele – Bloodye spokojeně spala. Kdo to může být?
Z uličky se vynořila tmavá postava v hábitu a kapuci sražené do čela. Ztuhla mi krev v žilách, tohle není nic hezkýho. Opatrně jsem se natáhla k nočnímu stolku a postel zavrzala. Do háje!
Postava se otočila ke mně a já instinktivně zaječela z plných plic a mrštila po ní první věc, co mi padla pod ruku. Budík. Zasáhl vetřelce přímo do žeber.
„Ááá“ vyjekl Nathaniel, který si hned sundal kapuci a vrhnul na mě dost nenávistný pohled. „Tyvole! Husainová! Chceš mě zabít!“ spílal mezi zuby, aby nevzburcoval celej barák. „Hlavně že říkám Connorovi To ani náhodou, tam tě nepustím, to byste do rána navylezli! To jsem ho měl radši nechat. Tyyy krávo, asi mám zlomený žebro.“ Zasípal a já stále vykulená v plosedu na posteli nechápala, co se děje. Bloodye, za Nathanielem mžourala očima, očividně jí probudil až náš konflikt. „Můžeš mi říct, co tu sakra děláš?“ štěkla jsem na něj polohlasně. „Na. Oblíct. A do stájí, nachystat koně.“ Odseknul Nathaniel, hodil po mě i po Bloodye látkovou hromádku a odešel, neustále si ohmatávajíc žebro. Otočil se, odešel a zabouchnu za sebou dveře.
„Co to sakra..“ Blood se snažila pořádně otevřít oči, zatímco já si pod rozvíceným displejem telefonu prohlížela nastopro moje rajtky z honu a na stopro ne moje běžové triko. „Tohle léto bude zajímavý.“ Shledám nakonec, vyhoupnu se z postele, dávka adrenalinu mě dokázala probudit skoro líp, než šálek kávy, a začínám se oblíkat. Cestou seberu ze země budík, vrazím do něj zpátky sklíčko, co během atentátu na Nathaniela vypadlo, a položím ho na noční stolek. Pro jistotu vypnu buzení – kdo ví, jestli se vůbec vrátíme.
Sešla jsem do stájí a to už Asie nervózně přecházela po boxe, hodinařila, vykoukávala ven a když jsem se objevila v uličce, nešťastně zaržála. „Já vím lásko.“ Promluvila jsem na ní a vklouzla dovnitř. Hlava nhoře, koulela očkama, nešťastná že neví, co se děje. „Neboj, hodná holka, klid.“ Několik holek už procházelo po stáji, většina koní ale byla klidnější než ta moje stresorka. „Pašanda, hodná jsi.“ Promlouvala jsme na ní neustále, a ještě než jsem si došla při čištění a vybavení, nejprve jsem s ní chvilku strávila v boxe, hladila jí, drbala, masírovala po hřbetě. Snažila jsem se přenést svůj klid na ní, a po několika minutách, kdy jsem jí hladila, drbala, masírovala a občas jí nechala snížit hlavu, se o něco zklidnila. Dost na to, abych si troufla z boxu vyklouznout, donést čištění a chtěla jsem s sebou vzít i vybavení – uzdečka, chrániče, botičky, sedlo – ne. U terénního sedla mi chyběl podbřišák. Jakto? Vždyť z něj ho skoro nesundávám, a od naší vyjížďky jsem ho nemyla…
Začala jsem prohledávat celou skříň, a neušlo mi, žep odobn+ě si počínají i ostatní. „Co hledáš?“ vzhlédla ke mně Thelokin. „Podbřišník… Prostě tu není. A jakože žádnej.“ Tohle už nemohlo bejt jen tak. „Taky mi zmizely!“ zvolala dívka nechápavě a Lisa, která si tu zrovna brala vybavení na Tarota, jen zlehka pokrčila rameny, „Vypadá to, že budete muset jet bez sedla.“ Řekla to tak potutelně, že nám to bylo hned jasné. Co to sakra chystaj?
Vrátila jsem se k Asiií, vybavená jejím nejoblíbenějším masážním hřbílkem, a začala jí masírvato hřbet a záda. Jooo tohle si užívala Netrvalo dlouho a zklidnila se dost na to, abych jí mohla normálně vyhřebelcovat, vyčistit jí nožky, vybrat z kopyt, a za chvilku jsem jí už nasazovala botičky a kamaše. Chvilku jsem jí nechala v zavřeném boxe takhle, než jsem si já sama došla pro přilbu, rukavice a jezdecké boty, a nejprve se rozhlédla po ostatních. Většinou ještě čistili, takže jsem ještě zůstala s vranou, nechala jí schroustat trochu jablíčka a drbala jí za ouškem. Už se ani tolik nerozhlížela po okolí, dokonce mi začala v boxe podřimovat. Bohužel to jsem jí musela vyrušit, jelikož už i ostatní začínali uzdit. Přehodila jsem jí přes krk otěže, nabídla jí udidlo, které v klidu přijala a nasadila uzdečku. Zapnout, zkontrolovat, že sedí, zkontrolovat chrániče, zkontrolovat sebe a vedla jsem jí za otěže před stáj.
Vidět Florestu takhle ponořenou do tmy pro mě bude vždycky nezvyk. Jistě, v zimě takhle vypadá i když odcházíme od koní, ale nebývá vidět tolik hvězd a rozhodně není tak teplá noc. Teď jakoby už se i neživý areál chtěl ponořit ke spánku a my se tu po něm kradli jako nějací vetřelci. Studentky se během chvilky všechny shromáždily na nádvoří, mezi námi se objevili i kluci – Nathaniel po mě házel pořád tak trochu vražedné pohledy „Ty tu prej po nocích útočíš na lidi.“ Ozval se za mnou dobře známý hlas a já se otočila. „A já zas slyšela, že po nocích lezeš na pokoj cizím holkám.“ „Ale já to mám v popisu práce.“ „A já zapsaný v instinktech.“ „Takže až se budu v noci do postele dobývat tobě, pokusíš se mě zabít?“ „Ale notáááák.“ Bloodye stála kousek od nás a vrhala na nás dost rozvztekané pohledy. Nojo. Vzbuďte jí po půlnoci bez toho, aby šlo o poplach a bude zle. „Chybí ti Jake?“ prohodil Connor jakoby nic a přísahám bohu že v ten moment jsem se bála, že ho zapálená hlava zabije.
„Tak se zklidníme. A nasedáme.“ Houkla na nás Lisa, která očividně neměla chuť krotit v tuhle noční dobu bandu náctiletých v pozdní pubertě.
Musím říct, že co se tohohle týče, byla jsem vysmátá. Koneckonců Asie byla z nejmenších koní na Florestě, bez sedla jsme nejezdily až tak výjimečně a tak jsem byla nahoře co by dup. Sledovat ostatní jak se sápou na své koně byla docela legrace. Obdivuhodný byl výkon Olivera, který byl na Erotovi okamžitě, bez nějakých potíží a to i přesto, že valach tu byl koneckonců nejvyšší. Oliver si všiml mého pohledu, přizvednul obočí a – usmál se. A vypadalo to docela přátelsky. Tohle je vážně zvláštní noc.
Zanedlouho už jsme opouštěly Florestu zadní branou, seřazení v zástupu. Přede mnou jel Connor se svítilnou v ruce – tnehle luxus měli povolení jen kluci, jinak pořádně svítila jen Lisa vepředu. Díky tomu jsme nemohli polevit v pozornosti, nechávali jsme sei rozestupy dost velké na to, abychom mohli reagovat kdyby cokoliv a dost malé na to, aby nám světlo ze svítilen k něčemu bylo. Kluci byli ale rovnoměrně vmíšeni mezi jednotlivé koně a tak nikdo nebyl ponechán napospas absolutní tmě. Asie byla pořád trochu nesvá, takže jsem na ní celou dobu promlouvala a hladila jí po krku. Dala jsem jí kromě uzdečky i nákrčák – měla jsem radši jistotu, zvlášť v týhle tmě. Měsíc nebyl vidět, bůhví kde se schovával, a tak jsem byla ráda za hvězdy.
Vyjeli jsme na cestu na hranici lesa a luk a jak jsme všichni kulili očka po nějakém zdroji světla, začali si postupně studentky šeptat a ukazovat jedním směrem. Ani mě a ani Asii to neuteklo – nahoře na kopci, kde stál Florestahenge, plápolalo světlo. Alespoň o něco jsem se upokojila, znala jsem alespoň cíl naší cesty.
A zdálo se, že Asiina nervozita pochází především ode mě. Jelikož jak jsem se o něco uklidnila, i ona zvolnila tempo, snížila hlavu a nezdála se mi tak napjatá. Objímala jsem jí holeněmi, vyklenutá bederní páteř absorbující jakékoliv nárazy, a občas, když byla cesta známá, jsem si troufla vzít otěže do jedné ruky, druhou svěsit a jen tak jí drbat po pleci. Měla jsem hrozně ráda pocit toho, že mám pod sebou holého koně. „Měly bychom zase začít trénovat.“ Řekla jsem jí a spokojeně jí podrbala na krku. Ale však ono to přijde 
Cesta začínala stoupat, objely jsme kopec a lesem se nenápadně přiblížili o něco výš. Bylo to pozvolnější a mě bylo jasné, že důvodem je, že nemáme sedla – přeci jen jsou mezi námi i nováčci a stoupání bez sedla, když by v něm ještě koně mohli plašit kvůli ohni, by nebylo nejjistější. Koně takhle nemuseli moc zabírat, přesto ale, když jsme se blížili ke kopci, zlehka jsem nadlehčila Asii záda. Jen trochu, nesnažila jsem se o nic velkého, mohlo by se pak stát leda tak to, že jí hepnu zpátky na hřbet a za to by byla schopná mě vysadit. A já bych se jí nedivila.
Jak se za obzorem kopce objevovaly jiskry a záře od plápolajícího ohně, pzovedla vraná hlavu a koukala, co to tam je. „Copak vidíš?“ zašeptala jsem a snažila se zaostřit na to, na co po chvilce dopadlo světlo z Lisiného světla. Florestahenge byl prapodivně osvětlený, v prostřední bráně stála Sue a lehkým úsměvem nás všechny ujišťovala, že jsme u konce naší cesty. Všichni po vzoru Lisy zastavili koně a já nebyla výjimkou – jen Asii hrozně fascinovala místní výzdoba a oheň plápolající kousek opodál – chytře v takové vzdálenosti, že ani plašší koně nevyváděli. Naše skupinka se rozestavěla samovolně tak, aby každý dobře viděl, protože každého zajímalo, co se bude dít. A jakmile všichni našli své místo, začala teta Sue odříkávat prapodivný text. Vyprávěla nám o dracích, elfech, hraničářích a nakonec zmínila jakousi závěrečnou bitvu. Nemohla jsem nehodit pohledem po Izzy, tohle letní téma se jí jistojistě bude zamlouvat
„Jste připraveni ji nastoupit?“ Položila nakonec otázku a podívala se po nás, jakoby čekala nějaký souhlas. Rozpačitě jsme se podívali jeden po druhém, nicméně i Sue začala přejíždět pohledem po jednotlivých členech výpravy a zrovna v momentě, kdy jsme začli zmateně pokyvovat hlavou, promluvila znovu. „Jsi ochoten slavnostně přísahat?“ Tentokrát nebylo pochyb, na koho je otázka směřována. Connor kývnul hlavou, jediným pohybem seskočil, přehodil si otěže Písečka přes krk a vedl ho k levé bráně Florestahenge. „Budeš náčelníkem elfů, a budiž ti přisouzeno jméno Doniol. Tvůj kůň se pak bude jmenovat Limai.“ Pokývala Sue hlavou, naznačila pohyb rukou, skoro jakoby je pasovala, a podala Connorovi zvláštní stříbrný kus čehosi. Connor jej přijmul, pokývnul hlavou a provedl Piece branou na druhou stranu.
Podobně se opakovala situace s Nathanielem, který ovšem prošel bránou pravou a byl jmenován vedoucím hraničářů. Následoval Sebastian s Goldem, kteří byli mezi elfy a i jim byla přiřazena jména a podán podivný stříbrný předmět. Oproti tomu hraničáři, mezi které byl přiřazen Oliver už se „svým“ Erotem, dostávali přívěšek. „Jsi připravena slavnostně přísahat?“ promluvila Sue znovu a já si uvědomila, že kouká na mě. „Ano.“ Pokývla jsem hlavou, vyšvihla nohu do zášvihu, seskočila z Asie a vedla jí do levé brány. „Od teď patříš mezi elfy. Dosavadní jméno tvé a tvého koně už nic neznamenají, ty jsi nyní Noeth a kůň tvůj Afallea. Vtiskla mi do ruky onen předmět a já si ho teprve teď v plápolající záři ohně mohla prohlédnout. Šlo o čelenku do vlasů, tvořenou dvěma proužky, a na jednou kraji k ní byl připevněn zelený kovový lístek. Pokývla jsem hlavou a vedla klisnu směrem ke Connorovi a Sebastienovi. Postupně se takhle rozřadilo veškeré osazenstvo. Bloodye patřila k hraničářům spolu s Mellysou, Jennifer a dalšími, oproti tomu k nám se přidala Izzy, Cassie a Katnis. „Tu čelenku budeme muset nosit všichni?“ sledoval Connor předmět ve svých rukou a já se nemohla ubránit smíchu při té představě. „Když nasbíráš všechny lístečky a dáš si jí šikovně, budeš vypadat jako Julius César.“ Opáčil Sebastien a Connor ho za to zpražil pohledem. Takže letos se sbírají lístečky. Jak jinak. Jak to mají hraničáři jsem se raději neptala, napjatě jsem sledovala Sue, jak pasuje posledního hraničáře – bylo jich o jednoho víc. Stane se.
„Příprava může začít!“ zvolala Sue a otočila se čelem k nám. „Tak pojďte.“ Houknul Connor a vyhoupnul se zlehka na hřbet jeho Limaie. „Doufám, že si všichni pamatujete jména.“ „Jistě Doniole.“ Odpověděla jsem, když už jsem byla zase na hřbetě své klisny. Čelenka teď nemohla přijít do vlasů, místo toho jsem jí zahákla za řetízek na krku. Když jsme byli všichni „v sedle“, vybídnul nás Connor, ať ho následujeme. Svítilnou v ruce se nám přitom snažil ukazovat cestu. Nešli jsme ale daleko, jen jsme sjeli kopec a dostali se na mýtinu kousek od stezky vedoucí k zadní bráně.
Tady Connor zastavil a otočil se na nás. I já ztuhla, objala vranou holeněmi a zatvrdla v ruce, takže klisna zastavila. „Co je letos v létě za téma jste asi pochopili.“ Začal, a já i s ostatními čekala, co z něj vyleze. „Hraničáři, od kterých jsme se odpojili, jsou naši nepřátelé. Půjde tedy především o to, být lepší než oni. Podle toho budou vypadat i akce, které se na nás chystají, ale nic konkrétnějšího už nevím. Každopádně proti nim můžeme zbrojit i ve všedních dnech. Nějaká menší lotrovinka na adresu nějakýho hraničáře nám přijde vhod. Ovšem ne všechno zvládnete sami a jsou některé věci, na kterých se budeme muset být schopni domluvit – aniž by to oni tušili. Nejlepší proto bude domluvit si nějaké místo, kam si budeme moct ukládat vzkazy. Něco co není na očích, někdo neobjeví jen tak náhodou, zároveň ale pokud my se tam budeme častěji motat, nevzbudíme podezření.“ Podívali jsme se po sobě, tohle bude ještě zajímavý, fakt že jo Každopádně právě teď nás žádné místo nenapadalo. „Nevadí. Rozmyslete se a dáme si během zítřka nějak vědět. A teď jedeme. Už se nemůžu dočkat, až se dostanu do postele.“ A nebyl sám. Několik lidí v zástupu si během jeho proslovu párkrát zívlo a ani já jsem proti téhle myšlence neprotestovala. Cesta tady byla široká a bezpečná, přesto jsme uvítali Konyho a Sebova – tedy pardon, Doniolova a Crynova – světla. Zanedlouho jsme už byli u zadní brány, která se s tichým hučením otevřela a mohli jsme tak koně zavést do areálu.
Sesedli jsme a odváděli koně do jejich boxů. Asii jsem spokojeně podrbala, byla jsem ráda, že se zklidnila, ačkoliv pořád vypadala docela vystresle, jakoby čekala, co bude teď. A protože hraničáři tu ještě nebyli, bylo mi jasné, že mám chvilku čas, takže jsem vytáhla set na aromatickou masáž a chvilku Asii v boxe uklidňovala.