Studentský arch Mellysy.

Přezdívka: Mellysa

   Věk: 15

   Zaměření: DREZÚRA

Mé jméno je Marisol, k jménu Mellysa jsem přišla později. Vůně moře, rumu a kubánských doutníků mne provázela velkou částí života. Žila jsem ve městě jménem Havana na ostrově Kuba.

Bylo to úžasné město. Z každého obchodu, z každého domu byla slyšet samá kubánská hudba a na Floridu se člověk dostal skoro okamžitě, pokud měl dobrou loď, nebo člun. Tak daleko a tak rychle. Neuměla jsem si jiný život než na Kubě představit. Můj otec vlastnil jednu z největších výroben cukru na Kubě a matka vyráběla překrásné oblečení. Mám dva sourozence. Mladší dvojče jménem Sindy a o čtyři roky staršího bratra jménem Mustafa. Se sestrou jsem si nerozumněla nikdy, ale můj bratr byl úžasný. Nikdy jsem nepochopila proč já mám kubánské jméno,sestra americké a bratr ani nevím jaké, ale nijak jsem to neřešila. Už odmalička jsme se s bratrem přátelili s dětmi ze sousedstív. Sophia, která byla stejně stará jako já a Eric, který byl o rok mladší než můj bratr. Narozdíl od našich rodičů, jejich se hodně zajmali o zvířata. Měli kromě dvou psů, kočky a papoušků ještě 2 velké koně a 2 poníky. Eric už jezdil na svém koni jménem Apollón a Sophia se ještě zdokonalovala na jejich šílených ponících jménem Cookie a Sugar. Se Sophií jsem trávila čas ve škole i po škole, vlastně jsem neměla jiné kamarády než Sophi, Erica a svého bráchu Mustafu. Mě to ale vůbec nevadilo. Brácha jezdil s Ericem na velkých koních a Já se Sophií jsme jezdili na ponících. Nejvíce jsem si zamilovala osmiletého, huculského hřebečka Sugara. Druhý velký kůň se jmenoval Ánry a když Sophia byla zkušenější, stal se Ánry jejím koněm. Prostě můj život na Kubě byl dokonalý. Jenže když mi bylo deset let, přišla obrovská změna, která se mnou zamávala víc, než když mě Sugar vyhodil a já přistála ve vozíku za auto. Matka s otcem se rozvedli a Já, bratr a sestra jsme se měli s matkou stěhovat do České republiky.  Jako důvod matka uvedla, že na služební cestě v České republice si našla přítele a tak jsme se já i bratr museli s našim úžasným životem rozloučit. Sestře to bylo jedno ta žila celý život v knihách. Nejprve jsme měli vlastní byt a život celkem šel. Už to sice nebylo takové jako na Kubě, ale šlo to. O rok později se ten matky přítel nastěhoval k nám. Nenáviděla jsem ho. Jako náhradu, nebo úplatek mi slíbili psa. A kdyby tehdy Mustafa nestál při mě, nikdy bych svého psa nezískala. Týden po přistěhování matčina přítele jsme jeli vyzvednou hnědého pejska Border kolie, kterého jsem pojmenovala Horatio. Ne tolik jako Horatio v Kriminálce, ale jako první vyšetřovatel v Hamletovi.  Když Hamleta otrávili, požádal svého nejlepšího přítele Horatia, aby světu řekl kdo ho zavraždil. No prostě pejsek dostal jméno Horatio a od té doby se stal mým věrným přítelem. Cvičila jsem ho, každý den jsem s ním běhala, spal u mojí postele. Prostě to byl můj ochránce, dkyž byl brácha pryč. Ve škole to byl děs. Všichni tam byli falešný a měli plno řečí na to že jsem kubánka. Matka navíc už neměla práci a my jsme si nemohli pomalu nic dovolit. Mustafa odjel na školu a vracel se někdy o víkendech jindy byl pryč celé měsíce, jen aby nemusel být doma s matkou a jejím přítelem. Matka se najednou začala řídit jejím přítelem Radanem, začala na mě kvůli všemu křičet a když jsem nechtěla něco udělat, hned mi něco zakázala a ještě hodinu poté mě ponižovala. Ještě navíc mi matka musela nechat dát do matriky zapsat jméno Mellysa a jméno Marisol se stalo mým druhým jménem. Proč musela? Protože Radan mé jméno nemohl ponižovat, ale Mellysa se ponižovat dalo. Mellysa-Dellisa to byla ještě slabší urážka. Často jsem i s Horatiem při hádce utekla z bytu a na několik hodin se schovávala v tajném úkrytu skautské družiny Berušek, kam jsem mohla chodit, protože to bylo zadarmo. Mustafa mi chtěl nějak pomoci, ale nevěděl jak. Nechápala jsem proč ke mě jsou doma zlý a na Sindy jsou hodní. Jedna z těch kamarádek ve škole měla koně a tak mi občas dovolila jí pomáhat a chvilku jezdit, abych nevyšla ze cviku. Nebyl snad jediný den, kdy by mi netekly po tváři slzy, nebo neproklínala celý svět. Ani jsem nevěděla proč soud nepovolil otci střídavou péči, nebo svěření do péče, asi proto, že byl tolik služebně pryč. Jednou byly Radan, matka i Sindy na víkend u Radanových rodičů a mě dovolili zůstat doma s Mustafou. Možná taky trochu proto, že jsem si tím svým brečením zvýšila teplotu. S bráchou jsme ten den doma úžasně blbli. Šermovali jsme s meči, které nám poslal táta, protože jsme si je zapomněli vzít. Já i Mustafa jsme mimo koně a stejné přátele vlastnili ještě stejné nadšení pro různé boje s meči a tak jsme na Kubě šermovali asi 5 let. Dívali jsme se na různé filmy, skypovali jsme si s Ericem a Sophií a trénovali jsme s Horatiem agility. "Medý, koukal jsem se na net, jestli by tu nebyla nějaká škola s internátem, kde by se nic neplatilo a našel jsem takovou školu..." Řekl najednou brácha. Trochu mne to překvapilo, přeci jen, školy kde by vzali třináctiletou holku na internát se jen tak neviděly. "Doufám, že to neni nějakej klašter." Řekla jsem viděšeně. Mustafa se jen zasmál a pokračoval. "Je to akedemie a myslím že by se ti i líbila, protože je to Jezdecká akademie." Vyvalila jsem oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Ale to bude určitě drahý. To my nedovolí a ty to víš." Poznamenala jsem. "Neplatíš tam penězi. Platíš tam snahou a tvrdou prací." Oponoval mi. "Počkej ukážu ti webovky." Vzal Notebook a ukázal mi stránku Jezdecké akademie Floresta. Všechno jsem si to přečetla jedním dechem. Mustafa mi pak pomohl vyplnit a poslat přihlášku. "Mustafo jestli to výjde, tak budu zase žít!" Zvolala jsem nadšeně a objala tehdy už osmnáctiletého bratra. "Výjde uvidíš..."
Uběhli dva měsíce a já už přestávala doufat. Doma bylo víc a víc křiku, nadávek, škola víc a víc pětek prostě děs. Kdybych neměla Horatia, asi už jsem dávno utekla z domu nebo zkončila na psychiatrii. Ten pes byl moje vysvobození a kdykoli bylo třeba zastal se mě. Jednou večer jsem se podívala na e-mail a viděla jsem tam Jezdecká akademie Floresta. Vzaly mě na Florestu! "Hooray!!” Vykřikla jsem Španělsky. Bratr, který seděl na vedlejší postely se na mě zmateně podíval. Nedokázala jsem Česky nic říct. "Me llevaron a Floresta!!" Zvolala jsem nadšeně. "Vzali tě na Florestu!? To je super. Já jsem ti to řikal." Odpověděl a já jsem mu dala přečíst mail. Objala jsem ho a pak jsme to šli říct mámě a Radanovi. Bez křiku se to neobešlo, ale hlavní bylo že mi to dovolili! "Ale co Horatio?" Zeptala jsem se bratra, když jsem si balila věci. "Mám to domluvené na intru, vezmu si ho s sebou." Tak to je super! Brácha si vezme Horatia na intr, takže mám jistotu že mi ho neprodají. "Díky Mustafo. Moc ti děkuju za všechno. Seš ten nejlepší brácha na světě." Objala jsem bratra a zabalila jsem si věci. Další den už jsem se rozloučila s Mustafou a Horatiem, kteří odjeli společne na internát. Odpoledne jsem se rozloučila se sestrou a Radanem a máma mne odvezla na Florestu. "Marisol, chci abys věděla, že to jak se k tobě chovám neni tvá vina, ale prostě nemám práci, je to těžký." Slyšela jsem dobře? Omluvila se mi? "Jasně máš to těžký, ale to ti nedává právo chovat se ke mě hnusně. A Radanovi už vůbec ne! Neni to můj táta a nikdy nebude,  to mu laskavě řekni." Řekla jsem a hodila jsem si na záda batoh. "Já vím, že to někdy přehání a chová se jak by neměl, ale má tě rád jako vlastní dceru." Zastala se ho matka. Jsem upřímě ráda, že sem nejel s náma. Za mámu jsem se nestyděla, byla moc hezká a uměla se oblíkat, ale Radan ne. "Přeju ti tady hodně štěstí." Řekla, objala mne a odjela. Na rameni batoh, v ruce kufr. Zazvonila jsem a otevřít mi přišla mladá, usměvavá žena. "Ahoj ty budeš Mellysa že? Já jsem Niora, ředitelka akademie." "Ano. Mellysa." Přitakala jsem. "Tak pojď, dáš si věci na pokoj a pak si vybereš koně." Vydala jsem se za ředitelkou a dala jsem si věci na pokoj číslo 5. "Tak, teď si vybereš parťáka. Ale nejprve mi řekni, jestli bys raději valacha, nebo klisnu, abychom začali nejprve tam a pak tam." Trochu jsem se zamyslela a pak jsem se rozhodla. "Raději bych valacha." "Dobře, takže začneme u drezurních valachů." Došly jsme do velké stáje a prošli uličkou k drezurním koním. "Tak tady je několik valachů pro drezuru." Prohlédla jsem si pár koní, přečetla jména a u některých přečetla i nějaké informace na boxu. Najednou mi do oka padl krásný ryzáček. Na boxe stálo Lauris. "Mohla bych mít Laurise?" Zeptala jsem se Niory. "Bohužel, Laurise si již zamluvil jiný nováček." Škoda. Tak si prohlédnu ostatní. Pomyslela jsem si. O box dál jsem si přečetla jméno Callatos. Už jen to jméno ve mě udalo dojem, že tohle je kůň pro mne. Nahlédla jsem do boxu a spatřila jsem grošovaného bělouše. Byl menšího vzrůstu, ale byl nádherný. "To je Callatos. Za celou Florestu měl jen jednu pořádnou jezdkyni. Je trochu nedůvěřivý k cizím a musíš si u něj dávat pozor na nohy. Potřeboval by někoho kdo by se mu naplno věnoval a odhalil jeho skrytý temperament. Jestli jsi ochotná riskovat přehraženou nohu o hrazení jízdárny, zašlápnutí, nebo flákanec větví ve cvalu, tak ti ho mohu jedině doporučit." Řekla Niora. "Jsem ochotná to riskovat." Přikývla jsem s úsměvem. "Dobrá tedy. Tak pojď ukážu ti ohlávky..."
Od té chvíle se můj život naprosto změnil. Měla jsem mnohem lepší vztah s matkou, známky v dálkový škole se také zlepšili a nebyla jsem tak ve strestu.

     LEVEL 8

     100% ; 100%

17 + 2         02

14 + 2         00

Reprezentace:

účast