Přezdívka: Cassie
Věk: 19
Zaměření: PARKUR
Mé jméno je Cassie. Celým jménem se jmenuji Cassandra, v překladu ,, která svítí mezi lidmi ". Nevím, co k tomu mámu vedlo, že mi dala takovéhle jméno a možná proto, že jsme v době, kdy jsem se narodila žili v Anglii a jí se to jméno moc líbilo. Co mi říkala, vždycky chtěla dceru, ale před dvěma lety se jí narodil můj bratr Gabriel. Máma i táta se narodili v České Republice, kde se také narodil Gabriel, avšak oba dva si vždycky přáli cestovat a zajímali je jiné země a když měli za rok a půl prostředky, odstěhovali se do Anglie, kde jsem se za půl roku narodila já. Rodiče chtěli, abych uměla i jazyk, kde se oni narodili. Možná proto, že se měli někdy v plánu vrátit zpátky do rodné země na mne mluvili v českém jazyce a zároveň se učila anglickému jazyku, rodnému jazyku v Anglii. Po dvou letech na jednom místě, rozhodli, že chtějí prozkoumat celou Anglii a tak jsme se začali stěhovat, klidně po půl roce. Někdy po roce, jak se rodičům chtělo. Gabriela to začalo štvát víc a víc a možná k tomu přispěla i puberta, kdy měl období vzdoru a chytal se samých pochybných skupin kámošů, dělal schválnosti rodičům a většinou byl venku, avšak já jsem ho měla vždycky ráda, protože se o mne od malička staral a chránil mne. Někdy mne bral ven, ale nikdy mne nevzal za svými kámoši. Jen jednou mě vzal na diskotéku, ačkoliv moc se to nevyvedlo, protože já byla dost plachá a zřídka, kdy jsem se s někým seznámila, abych si s ním rozuměla. Proto jsem nikdy neměla ve škole moc kamarádů a vždycky byla ta nová, které si spíše nevšímali. Základní školu jsem odchodila tak, že skoro každý rok navštívila jinou školu a další věci se učila doma, stejně jako Gabriel. Rodiče nikdy neviděli, že by nám stěhování mohlo uškodit, starali se o nás, měli nás rádi, jenže spíše mělo přednost cestování. Na jednu stranu se mi to cestování líbilo, i když nikde jsme se moc dlouho neusadili. Gabriel dělal problémy dál, kdy nám ho několikrát dovedli domů policajti a jednou skončil dokonce ve vězení. Asi na dvě noci, když dělal nepořádek někde ve městě a myslím, že s kluky něco i rozbili. Někdy jsem ho kryla i já, aby neměl problémy. Anglie už mámu omrzela a zbláznila se do Japonska. Ze začátku jsme se jí to snažili rozmluvit, avšak ona byla dosti tvrdohlavá a nakonec jsme se stěhovali, do země vycházejícího slunce. S jazykem tam nebyl, až takový problém a základní školu na 9 let jsme měli už vychozenou. Další vzdělání prý nebylo potřeba, protože otec jakož to podnikatel dobře vydělával. V každodenním životě Japonců jsme mohli pozorovat souhru tradic a moderního světa. Jejich smýšlení je velmi konzervativní, ohledně jejich tradic a zvyků, kde se mísí i něco ze západního stylu života, jako například upřednostňování kariéry a vzdělání před běžným životem. Bylo to úplně něco jiného, než jsme poznali v Anglii. Japonci jsou vychováváni dosti přísnou výchovou, což se odrazilo na jejich povaze. Většinou byli přátelští, uctivý a velmi zdvořilý, což se mi líbilo. Málo, kdy narazili na Japonce, který by byl naopak arogantní a nezdvořilý. Máma vybrala místo, kde jsme neměli problém se domluvit a učili jsme se i něco z té Japonštiny. Zírala jsem, když školy byli zcela otevřené, nikdy se nezamykali, neměli žádné šatny, ale police, kam se dávali všechny věci a nikdo je neukradl. Celkově se tam nekradlo a kriminalita byla nízká. To samé potkat opilé lidi je dosti neobvyklé. Jejich pracovitost byla někdy až neuvěřitelná. Ač Japonci jsou tak trochu ohledně některých věcí blázni, mě se to líbilo stejně jako jejich jazyk, který jsem se ráda učila a později se zbláznila do jedné části jejich kultury a to anime a manga, což byli japonské komiksy podle kterých se vytvářeli právě anime. Podívala jsem se i do Akihabary, jenž je považována Otaku, což jsou lidi, kteří sledují anime a mangu, za centrum právě anime, mangy, her a počítačového zboží. Pro ně prostě ráj. To byl takový můj splněný sen a já tím byla úplně pohlcena, ale nebyla to jen Japonská kultura, o kterou jsem se zajímala. Od mala jsem měla ráda koně, ty úžasní tvorové mě fascinovali a vždycky jsem chtěla mít s nimi něco společného, avšak nikdy se to nevydařilo, díky cestování a někdy jsem toho měla až po krk se školou. Po půl roce, kdy jsme se tam usadili a máma porodila Daniela, si máma vzpomněla, že by se chtěla podívat do své rodné země a táta souhlasil. Gabriel ten byl rád, protože v Japonsku spíše přežíval, i když si zde taky něco našel, měl rád trochu jiný život a jeho vzdorování pokračovalo. Vrcholem bylo právě to, když se opil a producíroval se po městě. Já jsem nikdy v České Republice nebyla a když jsme po dlouhé cestě dorazili na místo, zírala jsem na všechno kolem. Čeština mi nedělala problém, protože jsme tímhle jazykem hovořili doma. Jiná kultura, jiné zvyky, o kterých jsem jen slýchávala. Gabe byl jak v sedmém nebi. Nikdy nezapomněl na místo, kde se narodil. Nastěhovali jsme se do hlavního města a do Prahy, nejkrásnější město. Kulturní metropolí České Republiky. Musela jsem uznat, že je to krása. Vlastně jsem doufala, že naše rodiče přešla už cestovatelská horečka a konečně zůstaneme na jednom místě a zvlášť, když se zde Gabriel zklidnil a nedělal problémy. Po nějaké době si začal hledat práci, aby si mohl dovolit byt napůl s jedním kámoše, kdy jsem si myslela a dobře odhadla, že i kdyby chtěla máma odejít, on by tady zůstal. Já jsem pomáhala mamce s malým Danielem a hledala si informace o tom, jak bych se dostala ke koním. Seznámila jsem se taky s Violet, která byla zblázněná stejně jako já do anime, takže jsme se jednou sešli a hned jsme si padli do oka. I když jsem byla mimo Japonsko, stále jsem se zajímala o kulturu a vyhledávala stránky lidí, kteří na tom byli podobně jako já. Další cenný člověk s kterým jsem se seznámila byl Allen. Jeho rodiče se rozvedli, když byl malý kluk a máma ho vzala k sobě do Japonska, kam vždycky chtěla jet, jenže nikdy na něj neměla čas a když byl starší, odstěhoval se zpátky do ČR za svým otcem, který pracoval s mým tátou a náhodou se stali z nich kamarádi. Seznámila jsem se s Allenem, kterému jsem někdy říkala Aren na večeři při oslavě. Od té doby jsme spolu začali kamarádit, což bylo vzácné, protože seznámit se s klukem jsem měla vždycky problém a on chápal mou vášeň pro anime, protože v Japonsku strávil většinu svého života a dostal taky takový jméno. Prostě jsme si rozuměli. Až jsem našla jednu úžasnou akademii, kde jsem nemusela platit, platilo se prací. Chtěla jsme si splnit další jeden z mých snů, ale to znamenalo, že by jsme se museli usadit a začalo přemlouvání. Mamce se to moc ze začátku nelíbilo, ale otec si s ní promluvil a řekl, že by bylo dobré se už usadit, až nakonec souhlasila. Byla jsem z toho pochopitelně nadšená. Můj sen se může stát realitou ...
Reprezentace:
