Studentský arch Marigold.

Přezdívka: Marigold

   Věk: 16

   Zaměření: PARKUR

Jmenoval se Geralt z Rivie. Byl to zaklínač, profesionální zabiják nestvůr..." Podobně začínalo spousty příběhů, které jsem četla, a taky tím začíná ten můj, bez nich bych to totiž nikdy nebyla já. Celé dětství jsem hltala knihy nejrůznějších žánrů, zůstávala ve světech obsažených v neskutečných příbězích hrdinů a padouchů, ve světech, kde dobro vítězí a zlo upadá v zapomnění.

Tehdy pro mě koně znamenali zážitek v Zoologických zahradách, cirkusech a veřejných akcích, a ačkoliv jsem nikdy nevynechala příležitost se k nim byť jen přiblížit, neznala jsem je. A opět to byly příběhy, díky kterým se nenápadné, ale pevné zalíbení změnilo v zamilovanost. Stačilo pár letmých informací o všem, co člověk cítí, když pohladí svého věrného hřebce po lesklé šíji, jak hrdý je majitel klisny, která se po loukách prohání s malým hříbátkem; informací o tom, co lidi už odnepaměti ke koním táhne a vysvětlení toho, co k nim přitahuje mě, i když o nich nic nevím. Moji rodiče se mě v mém snu snažili podpořit, jak jen mohli. Sami měli zvířata moc rádi, proto se mnou trpělivě objížděli nejbližší kluby a stáje. Tehdy mi mohlo být okolo deseti let, plná očekávání a vzrušení z neznámého jsem strávila tři roky hledáním svého místa. V okolí našeho bydliště ale nebyl nikdo, kdo by mi mohl nabídnout, po čem jsem toužila. Převažovaly kluby, ve kterých jsem se buď k ničemu nedostala, nebo, v nejlepším případě, čistila boxy, strojila koně starším dívkám a (na co dodneška se smíchem vzpomínám) škrábala plesnivé mrkve, když chtěl majitel ušetřit za čerstvou zeleninu. Jak já teď mrkve kvůli tomu nesnáším! Poníci, tažní koně, sportovní koně i starší jedinci; s postupem času se značně rozšiřoval rozsah toho, co všechno jsem vyzkoušela. Pak mi ale došlo, že kluby nejsou nic pro mě, v komunitě jsem nikdy nedokázala přežít a bojovat a něco, co jsem tehdy ještě nemohla rozpoznat, mi tam chybělo. A to ani nezmiňuji ty peníze, jež naši vložili do jezdeckých oddílů, kde jsem se snažila vydržet, jak nejdéle to šlo. Po naprosto katastrofické, a taky poslední snaze najít si čas mezi neustále náročnější školou a třemi hudebními nástroji, táhnoucími se se mnou už od mých pěti let, jsem veškeré hledání vzdala, nic jiného mi ani nezbylo. Táta ztrácel práci a mamčin mizerný plat (za nemalého přispění mého movitého dědečka), jen tak tak vystačil na pokrytí mých a sestřiných kroužků, ačkoliv se každá z nás většiny kvůli finanční situaci vzdala. To už mi bylo definitivně jasné, že moje budoucnost nespočívá v kariéře slavné jezdkyně, kdepak. Já věděla, kde chci, aby jednou bylo moje místo - v umění, v literatuře - za psacím stolem s perem v ruce a nedokončenou knihou před sebou. Jenže právě ve chvíli, kdy jsem se se svým osudem smířila, zasáhla snad vyšší moc. Zrovna jsme s rodinou pracovali u babičky na zahradě, když okolo jeli dva jezdci. Můj táta, sám sdílející mé sympatie k umění a ke zvířatům, se s nimi pustil do řeči, a byť se mi to zdálo nemožné, domluvil mi tam výpomoc. A to zdaleka nebylo to nejlepší. Stáj, která mi po další dva roky skýtala útočiště každý víkend, se nedala nazvat vznešenou, moderní, bohatou, ani krásnou. Obývali ji dva postarší koníci společně s býkem a krávou a majitelé byli, inu, chudí a kvůli množství hospodářských zvířat i časově zaneprázdnění. Pomáhala jsem se starat o obyvatele stáje společně s jejich dcerou, příležitostně i s několika dívkami, co hledaly blízkost koní. Žádná z nich ale nevydržela dlouho, převážně jsme totiž pracovaly a jezdily jen zřídkakdy. Dcera majitelů mě naučila všechno, co teď vím, ačkoliv se to učila sama, díky čemuž se ze mě stal rádoby-jezdec a koňák, plný mnohdy úplně mylných informací. Ale já neměla důvod si stěžovat. Až tady jsem poznala, co mi jinde chybělo - koňskou duši. A život začal být dokonalý, mnohem víc, než předtím. Dědeček mi poskytoval vybavení, přispíval majitelům a koníkům se dařilo, i moje vztahy s ním se začaly napravovat; dřív pro mě znamenal víc, než moji rodiče, dokud se neodstěhoval, co poznal svou nynější manželku. Naštěstí jsem byla ještě hodně malinká, ale dodnes tu ženskou nesnáším, navíc taky vím, že je to vzájemné. Jen kdyby se mi pořád nepletla do života... Po dvou letech nepřišla žádná rána, jak by se dalo očekávat, ale něco mnohem prostšího. Dědečkova žena zapracovala a on přestal stáj financovat, prý, že už na to nemá. Moji rodiče na tom s penězi taky nebyli zrovna nejlépe a já už dosáhla 15, takže jsem obětovala svůj čas strávený s koňmi a přes známé si horko těžko našla alespoň jednoduchou brigádu. I když se mi dařilo vydupat si čas a navštěvovat svoje dva oblíbené koňské stařečky, pocítila jsem, jak moc mi jejich přítomnost chybí. Ty peníze nemohly vyvážit podivnou prázdnotu; jako kdybych tam u nich nechala kus sebe, včetně veškeré inspirace a chuti psát. Moje sny se vzdalovaly, vyháněné dřinou v práci a ztrátou volného času. A já to nevydržela a svěřila se dědečkovi, což jsem si mnohokrát vyčítala kvůli rodičům, sama ale tajně děkovala náhodě. Dnes totiž nenaslouchal, ani nekýval, ani neradil, v ten den mi nabídl řešení - ať se koním začnu věnovat naplno. Aniž bych se stačila vzpamatovat z překvapení, vyvrátil všechny důvody to neudělat. Žádné školné, rodina ušetří na jednom z hladových krků, navíc... Věděl stejně dobře jako já, že žádná hvězdná jezdkyně ze mě nebude. Ale můj osud, můj smysl života se s koňmi spojil až příliš, než abych si odepřela jejich přítomnost v dospělosti, až ze mě jednoho dne, jak pevně doufám, bude spisovatelka. Končila jsem nižší gymnázium. Střední škola spisovatelská neexistuje a já se rozhodla jít za splnitelnějším snem. S mnoha zlozvyky v domnění, že jsou správné, navíc počínajícím zalíbením v riskantních situacích, jsem se odhodlala a podala přihlášku na místo, tolik vzdálené od mého domova...

     LEVEL 8

     100% ; 50%

     (ZATÍM SIS NEZAKOPILA ŽÁDNOU VÝHODU)

07 + 1         00

06 + 1         00

Reprezentace:

DENÍKY PO LEVELU 2 - NA POŽÁDÁNÍ!