"Spencer, vypni už televizi a začni večeřet." Táta ohřál čínu a strkal mi červeno bílou krabičku do jedné a hůlky do druhé ruky. "Počkej, teď přijde oxer...," zamumlala jsem a na slepo, nabrala osmaženou rýži s kuřetem a snažila se strefit do pusy. Samozřejmě, že vedle. Táta se rozesmál a sáhnul po ovladači. "Co děláš, já jsem se na to dívala!" zamračila jsem se. "Je to opakování, včera jsi to už viděla, nevím na co ti to je vidět po druhé." Tlemil se. "Ale teprve teď si všimnu podrobností! Tati to mi nemůžeš vypnout, prosím!" "Vlastně myslím, že docela vážně můžu," zasmál se. "Ale neuděláš to, že ne tatínku, prosím tatíí...," udělala jsem psí oči. Většinou zabíraly, ale dneska nějak ne. Tak jsem netrpělivě dojedla večeři, vlastně jsem to celé zhltala, a už už sápala po ovladači, když mě zastavila tátova ruka. "Počkej, Spence. Přišel dopis," co je na tom tak divného, dopisy chodí běžně, ne?, "Byl adresovaný tobě." Tak tohle už bylo zajímavější. Převzala jsem bělostnou obálku a otočila jí. Byl tam tenký světlounce růžový proužek a na něm okrasně napsané šedivou barvou Jezdecká akademie Floresta. Srdce mi poskočilo do krku, kde zůstalo a dusilo mě. Párkrát jsem polkla, ale to nepomáhalo. Taťka mi podal i nůž na řezání papíru, evidentně byl připraven. Bez špetky trpělivosti, jak mám v povaze, jsem rozřízla přehyb obálky, v místě, kde byla zalepená a se zašustěním vylovila papír. Pečlivě jsem si pročetla celou A4 až ke konci, kde byla podepsaná Niora, potom jsem, stále s kamennou tváří, odložila vyrozumění na konferenční stolek a skočila tátovi kolem krku. "Vzali mě! Oni mě berou!" Až po chvíli mi došlo, že mě vlastně teprve zvou na řízení, kde budu muset ukázat svůj talent. Na tuhle chvíli jsem čekala strašně dlouho. Od toho okamžiku, kdy jsem začala chodit do nové školy, chodila jsem okolo jízdáren, časem jsem hladila koně u ohrady a pak už ke mně chodili sami od sebe... Ale majitelce se to nelíbilo. Že když chci být u koní, ať si zaplatím a chodím i dovnitř. Všechno by šlapalo jako hodinky, kdyby na to byly peníze. S jedním platem, který přicházel tátovi a který, přiznejme si, nebyl nijak dokonalý, se sice nějak dalo vystačit na živobytí, ale na nějaké koníčky a ještě takové, které se musí finančně podporovat, nebyl prostor. Byla pro mě sláva, když jsme nedávno mohli pořídit televizi. Šetřili jsme dlouho, hodně dlouho, ale od té doby spolu s tátou sedíme každý večer na sedačce a díváme se na ty krásné stvoření. Dokonce i tragédie naší rodiny byla spojena s koňmi. Maminka utekla s nějakým jezdcem, když mi byl asi rok a nechala tu tátu samotného. Co máme dělat, snažíme se. Přátel nemám hodně, jen Kari. A to spíš jen z nutnosti, kdy jsme už obě byly zoufalé. Floresta pro mě je nadějí na nové přátele i smysluplný život, když jsem takovou tu jiskru do teď postrádala.
