Studentský arch Bloodye.
Přezdívka: Bloodye
Zaměření: PARKUR
Už jste se někdy probudili do chladného rána? Už jste se někdy prošli divočinou? Vzbudilo vás někdy bubnování dešťových kapek uprostřed noci? Já to všechno prožila... A moje jméno s tím možná souvisí...
Kanada. Místo, kde jsem vyrůstala a zažila tam věci, které se většině smrtelníků ani nepoštěstí vidět. Žila jsem svůj sen. Bydleli jsme s mou rodinkou v provincii, která nesla název Britská Kolumbie, kousek od hranic se severoamerickým státem Washington obklopeni divokou přírodou. Léta tu byli chladná a v zimně teplota častokrát klesala pod -20°C, ale milovala jsem to tu. Byl to můj domov.
Nikdy jsem neměla moc přátel, ale na jednoho nikdy nezapomenu. Jmenoval se Christopher a dokázal mě vždy pochopit. Často jsme chodili do přírody a povídali si. Jednoho dne jsme se však pohádali a já zašla hlouběji do lesa, než bych měla, když jsem si všimla otisků koňských kopyt. Něco mi říkalo, že bych se po nich měla vydat, ale začínalo se stmívat. Ovšem touha zjistit víc o jejich původcích nakonec zvítězila. Kráčela jsem lesem, pod nohama mi křupaly větvičky a tvář zbarvenou do červena vzrušením mi ovíval vlahý letní větřík provoněný nezaměnitelnou vůní borovic. Kráčela jsem po stopách kopyt a ani nevnímala, jak daleko od domova už jsem, když jsem je konečně zahlédla. Stáli tam a na jejich lesklou srst dopadali paprsky zapadajícího slunce. Zamrzla jsem na místě, pusu pootevřenou a srdce bušící, tak zběsile, že jsem si myslela, že jeho zvuk musí ty čtyřnožce vyplašit... Naráz zvedli všichni hlavu a otočili se na mě. Velký ryzák hlasitě zařehtal a divoce pohodil hlavou, nemohla jsem ani dýchat ohromením. Stála jsem tam naproti nim, cítila svůj zrychlený typ, když se najednou klisna barvy hořké čokolády odloučila od stáda a pomalými, opatrnými krůčky se blížila ke mně. Nedalo se nepovšimnout jejích rozšířených nozder, nervózně pofrkávala a já stála přikovaná na místě a byla úplně ochromena. Klisna se zastavila jen kousek ode mně a já pomalu začala vztahovat ruku jejím směrem, srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když jsem ucítila její teplý dech na své dlani. Najednou se otočila a já zahlédla už jenom její mizející ocas někde mezi stromy.
Ještě hodnou chvíli jsem stála na místě a snažila se urovnat si všechny myšlenky. Nebýt otisků kopyt myslela bych si že je to jen sen. Poté jsem se pomalu a strnule vydala po stopách zpět domů stále uvažujíc o tom, co jsem právě viděla. Večer mi trvalo hodně dlouho než jsem usnula a když jsem se konečně dostala do říše snů zdálo se mi o divokých mustanzích.
Od oné události uplynula už hodně dlouhá doba, ale moje myšlenky často utíkaly směrem k divokým koním a čím dál častěji moje představy vyplňovala ona hnědá klisna. Už ale nebyla sama. Představovala jsem si nás cválající po lukách, jako spřízněné duše.. Také jsem se začala čím dál více zajímat o koně, chtěla jsem se s těmi fascinujícími zvířaty seznámit blíže. Chtěla jsem je poznat a chtěla jsem být jako hrdinky v mnoha příbězích, kteří se svým čtyřnohým přítelem dobývají svět. A když jsem začala pomaličku pátrat po nějaké možnosti ježdění, přišla nečekaná zpráva. Můj otec je lékař, přesněji tedy kardiolog a to vcelku uznávaný, proto se dalo vlastně očekávat, že dostane někdy nějakou nabídku vyššího postu. Ovšem nikdy bych nečekala, že ta nabídka bude tak daleko a že převrátí celý můj život vzhůru nohama. Nabídka na jakéhosi šéfa výzkumu byla velice perspektivní, dalo by se říct, že to byla nabídka naprosto skvělá, jen kdyby nebylo v Česku. Že taky nevíte, kde to je? Tak to jsme na tom stejně.
Následovalo období hádek, kdy jsem rezolutně odmítala jakékoli stěhování. Bratr na tom byl podobně, i když jemu šlo především o horu kamarádů a to že v tom zapadákově bude muset čekat ještě rok a půl, než si bude moct udělat řidičák. To je pro někoho, kdo už za půl roku, co tohle oprávnění má a stihl pomalu zapomenout, jak fungují autobusy, docela rána. Jenže tahle nabídka se neodmítá, jak nám potisícé vysvětlili rodiče, a tak jsme začali náš majetek pomalu skládat do krabic a shánět si nové útočiště. A já brečela, vztekala se, užírala a všechen svůj čas trávila v lesích za domem. Celkově by se to dalo shrnout jako nejhorší období mého prozatimního života.
No a když přišel Den D měla jsem silné nutkání se rozběhnout někam do lesů a už se nevrátit. Bydlela bych na stromech, naučila bych se lovit a třeba bych si ochočila nějakého z mustangů. A nejvíc jsem toho litovala na letišti v Praze. Lilo, byla zima a já byla plna odporu a zhnusení. A ten barák na okraji města.. pff.. Z toho výhledu na kancelářskou budovu jsem byla vážně u vytržení. Jako náhrada za Kanadu mi byl pořízen pes. Vlčák Barney se mi stal výborným kamarádem a útěchou v tom nepovedeném světě.
A jednou v létě jsme se vydali na dovolenou, prý někam do přírody ať si připomeneme Kanadu. Jo to určitě, nějakejch pár stromů my domov nahradí, nepochybně... Když jsme dorazili na místo byla jsem nakonec mile překvapená, jak to tu vypadá. Samozřejmě jsem to nepřiznala. A zatímco rodiče s radostí vyjížděli na kola, já se toulala společně s Barneym po lesích a objevovala krásy tohoto místa. Kolikrát jsem jen vydržela tiše sedět někde na kmeni a poslouchat ničím nerušený zpěv ptáků. Balzám na bolavou duši. :)
Jeden z posledních dnů naší dovolené jsem se vypravila na delší procházku zvědavá co objevím tentokrát. A stálo to vážně za to. Narazila jsem totiž na ohromný komplex stájí. Vypadalo to celé jako z pohádky a já si nemohla pomoci a musela jsem to jít omrknout zblízka. Oči mi dozajista svítily vzrušením, když jsem zahlédla ty zelené pastviny. Zelené pastviny plné popásajících se koní. Bála jsem se mrknout, aby to všechno nezmizelo... Stála jsem tam opřená o ohradu dobrou hodinu. Pozorovala ty kopytnatce s obrovskou láskou, hlasitě se smála jejich pošťuchování a ve své mysli jim vymýšlela jména. Takový bělouš byl Snížek, zatímco štíhlá vranka zas Noc. Jo, klidně se smějte, ale já si tehdy myslela, že nejlepší jméno pro každýho koně je Blesk. Přesně tak jak stálo v každé mé druhé knížce.
Stála jsem tam dlouho, nevnímala nic kolem sebe kromě těch tvorů předemnou, dokonce ani svého pochrupujícího vlčáka, dokud jsem neuslyšela kroky. Trhla jsem sebou a hledala původce oněch zvuků. Směrem ke mě kráčela vysoká blondýna. "A jejej" pronesla jsem a hodnotila situaci. utíkat nemělo smysl, postavím se tomu čelem a uvidíme. Žena ke mně brzy došla a já málem padla, když se jí na tváři objevil široký úsměv. "Ahoj, jsem Niora" natáhla ke mně pravici a já se jí jak v omámení chytla. "Bloodye" představila jsem se a napjatě sledovala co dál. "Nechceš ochutnat naší domácí zázvorovku? Mamka zrovna jednu vyndala z lednice" zeptala se mě a kývla rukou směrem ke kované bráně. "No.." všechno ve mně křičelo ano, mozek trochu odporoval. "Neboj, nejsme rodina sériových vrahů" asmála se Niora. Zčervenala jsem, ale souhlasila s její nabídkou, a tak jsem pískla na Baye a vydala se a blondýnkou ještě netušíc, že následující rozhovor mi změní život.
U skleničky limonády jsem se dozvěděla, že jsem právě na Jezdecké Akademii Floresta, kterou Niora vede společně s bratrem a matkou. Dokonce mi nabídla členství. I když jsme na tom byli finančně nadprůměrně tak jsem pochybovala, takováhle akademie musí stát jmění. "No.. a kolik se u vás platí?" položila jsem otázku, kousla se do rtu a čekala. "Nic" usmála se na mě znovu ředitelka. "Prosím?" myslela jsem že mám slyšiny... "Nic, pokud jsi ochotná připojit ruku k dílu" opakovala trpělivě a já byla ráda že sedím. Neuvěřitelné. Neváhala jsem a ihned poprosila o přihlášku, věděla jsem že sem chci patřit.
Domů jsem dorazila ještě plná euforie a ještě než jsem si stačila sednout, předložila jsem před rodiče přihlášku a vychrlila na ně všechny informace. Jak to tak bývá, rodiče jsou podezřelí tvorové, kteří si všechno musí ověřit a tuplem, když se jedná o jejich "sluníčko". Otec zavolal Nioře na uvedené číslo a dohodl si s ní a mámou schůzku ještě na týž den... Každá sekunda, kdy byli pryč pro mne byla nekonečná. Vrátili se o tři hodiny později s vážným výrazem ve tváři. "Tak co?" zeptala jsem se a se zavřenými oči vyčkávala na odpověď. "Je to perfektní, podali jsme přihlášku" usmála se máma a já podruhé za den měla pocit, že určitě špatně slyším. S nadšením jsem je oba olíbala a mačkala je dokud mě nevarovali, že nemohou dýchat. Maminka sice byla trochu nervózní, jezdectví je jednak vcelku nebezpečné, a taky nechtěla svojí dcerunku pustit z domu, ale věděla, že tohle je můj sen. :) Celé jsme to oslavili čokoládovým pohárem a mě nezbývalo nic než čekat. A čekat sakra dlouho.
"Že je pořád baví mi posílat ty reklamy. Ne, vážně si nepřeju půjčit si 9000 jen za 200 měsíčně, Jano." brblala jsem si pod imaginárními vousy, když jsem projížděla svou mailovou schránku. Dělala jsem to ze zvyku, i když jsem věděla, že maily mi nikdo nepíše. Pak se mi ale nahoře objevila ikonka s tím že mi přišla nová zpráva a já se jí rozhodla rozkliknout, jo jsem nepoučitelná. "S velkou radostí Vám oznamujeme, že jste přijata na JA Floresta. Nástup je možný ihned." louskala jsem se zatajeným dechem a přemýšlela jaká je pravděpodobnost, že mladá dívka chytí infarkt. Po chvíli nevěřícnosti následovala chvíle absolutního nadšení, kdy jsme lítala od stěny ke stěně, ječela a skákala a pak přišla fáze paniky. To jsem lítala sem a tam, ječela že nemám co si zbalit, že jsem nepřipravená a že to nezvládnu. Když jsem se uklidnila napadlo mě že bych to možná měla říct rodičům... Seběhla jsem schody dolů, oba seděli v obýváku. "Co se to nahoře probůh dělo?" otočil se táta s pobaveným úšklebkem. Beze slova jsem se posadila před ně a pověděla jim o e-mailu...
Stála jsem před kovanou branou s taškami v rukou a čekala až si mě někdo přijde vyzvednout. Naproti mi přišla žena středního věku s milým úsměvem na rtech a u nohy jí poskakovala hnědá potvůrka. Aspoň mi nebude Barney tolik chybět, musel zůstat s rodiči. Žena se představila jako Susanne, zavedla mě na koleje, kde jsem dostala pokoj společně s Lesněnkou a následně mě pozvala k prohlídce areálu.
"No a jako třešnička na dortu, teď si půjdeš vybrat parťáka" mrkla na mě, obě jsme se tedy vydali k výběhu, kde se popásali koně bez jezdce. Chvíli jsem tam rozpačitě postávala, přemýšlela a pak jsem ho uviděla. Kousek dál od chumlu se pásl hnědák. Měl barvu hořké čokolády. A úzkou bílou lysinkou. Taky měl ty nejlaskavější oči co jsem kdy viděla. "To je on" šeptla jsem...
Takhle nějak bych vám stručně vylíčila svůj život před Florestou. Víte, kdyby mi někdo řekl, že za dva roky budu jako jedna z hrdinek mých knížek, že budu brázdit světová kolbiště v sedle nejúžasnějšího koně pod sluncem, a taky že budu s tím několikaset kilovým zvířetem umět mluvit beze slov, nevěřila bych mu. Nikdy bych nevěřila, že dokážu najít tak úžasné lidi, že dokážu najít tolik opravdových přátel a že moje sny se stanou skutečností. Teď můžu směle prohlašovat, že žiju svůj sen a že ho žiju naplno... I přes tuhle úžasnou skutečnost však stále vím, že Kanada pro mne nikdy nebude jen vzdálené místečko na mapě. Kanada pro mě bude vždycky milovaným domovem.
LEVEL 6
100% ; 75%
18 + 2 
00
19 + 1 
22
Veřejný trénink parkur - 3. místo, drezúra - 5. místo
