Studentský arch Kitty.
16. březen 2013 | 14.29 |
Přezdívka: Kitty
Věk: 18 let
Zaměření: DREZURA
imgur.com/VfhHiGW.jpg">
Říkejte mi Kitty. Jsem pojmenovaná po matce, ale jak mé jméno zní se neptejte, stejně se nesetkáte s úspěchem, nepoužívám ho od ... svých jedenácti let? Alias od doby co mi došlo, že se na mě máma vykašlala. V mých pěti letech šoupla mě i s mojí mladší sestřičkou Abigail do dětského domova.
Žádný div, nikdy nebyla příkladem vroucně milujícího rodiče. Ona sama vyrůstala v děcáku, když se postavila na vlastní nohy tak pracovala kde se dalo, a jen tak tak že vyšla. Ve dvaceti letech zažila úlet na jednu noc. Nebo tak to alespoň mělo být. Z toho jednoho úletu jsem ale vzešla já, a tak se ona, a "ten chlápek z baru", stali rodiči.
Ani jeden z nich o nic z toho nestál. O společné bydlení, soužití, natož o dceru. Moc si mámu nepamatuju, jen to, že ráno odešla do práce a co vydělala, utratila večer v baru. Museli jsme tak vyžít z toho, co vydělával otec. Ten to nicméně tiše trpěl, dokud se o pět let později nedozvěděl, že je máma znovu těhotná. To už nevydržel, sbalil si svých pár švestek (téměř doslova, žili jsme jen z mála) a zmizel.
Bylo jen otázkou času, kdy se to všechno rozpadne. Díkybohu musela máma ze svého platu pokrýt jídlo a nájem, a na její popíjení v barech, když byla těhotná, už nezbylo. Nebylo to šťastné dětství, ale stejně jsem v hloubi duše věřila, že mě má máma ráda. Nicméně Abigail neoslavila ani první rok a matka nás odhodila. Prohlásila, že není schopná uživit vedle sebe ještě dvě děti a poslala nás do děcáku.
Kecala. Jistě že toho schopná byla, jen by nesměla chodit do práce pozdě a ožralá, aby si nějaké místo udržela. Musela by přestat pít a snažit se, zabojovat... Ale za to jsme jí nestály.
A tak jsme skončily v děcáku. Já hned, Abi přišla ve třech letech, do té doby byla v kojeneckém ústavu. Vždycky jsem myslela, že jsme tam jen na nějakou dobu, že se pro nás máma vrátí.. Šest let v takovým ústavu vám ale všechny naděje vezme. Od vychovatelek jsem zaslechla, že jí občas vídaj ve městě, prý má další dítě. A já si říkám, jak dlouho trvalo, než dala do děcáku i jeho. O tom, že to udělala, nepochybuju.
A tak jsme skončily v děcáku. Já hned, Abi přišla ve třech letech, do té doby byla v kojeneckém ústavu. Vždycky jsem myslela, že jsme tam jen na nějakou dobu, že se pro nás máma vrátí.. Šest let v takovým ústavu vám ale všechny naděje vezme. Od vychovatelek jsem zaslechla, že jí občas vídaj ve městě, prý má další dítě. A já si říkám, jak dlouho trvalo, než dala do děcáku i jeho. O tom, že to udělala, nepochybuju.
V té tlupě dětí jsme já ani Abi nezapadly. Sestřička byla drobná, tichá, neprůbojná a raději než hrou trávila čas četbou. Pro ostatní děti byla tedy podivín, často se jí posmívaly a dělaly naschvály. Jak jsem se pak snažila svojí sestřičku bránit, získávala jsem pověst potížistky. A tím více jsem se jí snažila dostát - postupně mě děti respektovaly, a vychovatelky nenáviděly. Dokonce mě poslaly za psychologem s tím, že jsem anorektička. Samy musely vědět, že je to blbost a že jsem jen od přírody "až moc" hubená, ale i tak jsem musela dvakrát týdně dřepět v té smradlavé místnosti a vysvětlovat mu, že jím hodně a ráda. Jakoby mě neslyšel, diagnóza nakonec zněla, že si vyčítám že ode mě máma odešla a trestám se upíráním jídla... Jo, to určitě. Já která zblajznu na posezení deset knedlíků.
Jednu výhodu ovšem dětský domov měl. Jeho areál tvořil nejenom náš dům samotný, ale patřila k němu i budova stájí, krytá hala, jízdárna a rozlehlé pastviny. Tyto prostory měla pronajaté místní jezdecká škola, a já tak mohla z oken sledovat koně ve výběhu. Dny jsem proto netrávila skotačením a hraním si venku z kamarády, místo toho jsem se vytratila a proplížila se až do toho koutu dvora, kde nebyla zeď ani plot, jen hrazení výběhu. Chodíval do něj malý hnědák, poník s huňatou hřívou a hravým pohledem. Přátelský prcek, který často přicházel až ke mě, nechával se hladit a oňufával mi oblečení. Pak obvykle přilítly vychovatelky s tím, že do mě kouše a že je to nebezpečné a co si to dovoluji.. Stejně jsem tam druhý den byla zase.
Jednou jsem posedávala u toho výběhu, a poník nikde. Teprve po chvíli ho do výběhu vedla drobná blondýnka, asi mého věku. Jakmile mě uviděla, zamířila i s poníkem ke mě. Poník byl její, a ona se divila, co tu tak často dělám, že mě tu vídá dennodenně. Nebyla jsem moc upovídaná, ale s ní jsem se dala hned do řeči a čas plynul nějak moc rychle. Další den přišli do dětského domova její rodiče - byli poměrně bohatí, domov občas sponzorovali, a tak nebyl problém domluvit si, že jejich dceři Stelle můžu chodit pomáhat s poníkem. Samozřejmě jen pod dohledem dospělých a žádná jízda. Ale mě to nevadilo. Budu se svým čtyřnohým kamarádem, a ne jen přes ohradu. Byla jsem naprosto šťastná.
Ze mě a Stelly se brzy staly nejlepší kamarádky. Pokud jsme nebyly u koní, zůstávaly jsme v areále a povídaly si, dokud mě vychovatelky nevolaly k večeři. Stále jsem se snažila trávit čas i s Abi, jako její jediná kamarádka tady. Nicméně jakmile jsem mohla, byla jsem se Stellou. Přeci jen, každá malá holka potřebuje i někoho v jejím věku.
Díky Stelle jsem zjistila, co mě dělá opravdu šťastnou. Vůně sena, koňské srsti a jejich teplý dech v dlaních. Stal se ze mě koňák bez toho, abych kdy na koni seděla. Ze začátku mi to bylo jedno, postupně jsem se ale chtěla dostat ke koním blíž. Dokud jsem byla v dětském domově, bylo to nemožné. Až jednou jsem se svěřila Stellinému otci, s žádostí o radu. A on vyslovil větu, která mi měla navždy změnit život. "A co vyzkoušet Florestu?"
---
100% ; 30%
16 + 1 
04
12 + 1 
10
Reprezentace:
