haper: NÁVŠTĚVA BABIČKY A DĚDY
Jen co jsem Callatose po velmi náročné ukázce vysoké drezury dokrokovala, už okolo hrazení nebyl nikdo kromě babičky s dědou, kteří za mnou nečekaně přijeli. Byla jsem z toho celá na větvi. Tak dlouho jsem je neviděla! A takovou dálku sem museli jet. Vůbec nevím jak sem dokázalo to jejich malé rozhrkané prdítko ještě dojet. Valáška jsem zastavila a sesedla. Nohy mě bolely jako čert. Znovu jsem ho hrozně moc pochválila a dala mu odměnu, co jsem měla v kapse od mikiny. Jeho oblíbenou peprmintku  Povolila jsem mu sedlo, zatímco spokojeně přežvykoval a vedla jsem ho k bábince. „Ahoj dědoo, babíí!“ zavískla jsem a každého pevně objala. Callatos jim zvědavě šacoval kapsy. „Haper, holčičko moje. To tě tady všechno naučili? Bylo to krásné! Úplně se mi zatajil dech!“ začala babička a ještě mě drtila v objetí a pusinkovala. Děda si zatím prohlížel Callatose. „Babi…nemůžu…dýchat!“ vysoukala jsem ze sebe a konečně mě pustila. Zasmála jsem se a koukla po dědovi, co na miláčka říká. „No Hap,jsem na tebe pyšný. To, co sis tu dokázala vybudovat je opravdu něco neuvěřitelného,“ říkal a mě tak moc zahřálo u srdce jako už dlouho ne. Konečně je na mě z rodiny někdo pyšný. Draly se mi do očí slzy. Rychle jsem si je otřela hřbetem ruky a pořádně si milované prarodiče prohlédla. Babička pořád s čilým leskem v očích a šedivými vlasy staženými do drdolu. V ruce držela proutěný košík. Na sobě měla huňatý kabátek ipřesto, že bylo opravdu teplo. A hned jakoby si všimla, že si ji prohlížím a začala mě pěskovat, že bych se měla víc oblékat achjo, to mi chybělo  Děda žmoulal v ruce klobouk a nemohl od Callatose odtrhnout oči. Pak se opratně dotknul naleštěného sedla. „Dědo?“ zeptala jsem se nejistě. Pohled se mi zase zaostřil a podíval se po mě s nadzvednutým obočím. „Chmpf, takový luxus. To by se našemu Ferdovi ani nelíbilo!“ řekl naoko nabručeně. „Dědo tak toho přece nech! Tohle je Hapeřin den!“ pokárala ho babička. „Změnila jsme téma. Děda je dost vysazený na peníze a zbytečnosti…potom co od nich utekla moje matka právě kvůli bohatsví… „A jak se vůbec Ferda má? Ještě pořád utíká k sousedům na jablka?“ zeptala jsem se se smíchem na huňatého poníka mého dětství. „A jak by né! Děvenko včera ho súsed hnal vidlama! No tos měla vidět, jak mu to starouchovi našemu najednou cválalo! A když má tahat, tak se mu nechce. Potvora jedna chlupatá,“ rozpovídal se konečně děda a hned lamentoval „Tak nám to tu pojď přece ukázat!“ přerušila nás babička a já se hne probrala. „No jasně! Pojďte s emnou, musím se o Callatose prvně postarat. Box má tamhle v té poslední stáji. Myslím, že nebude vadit, když půjdete se mnou,“ řekla jsem jim a usmála se. Zamlaskala jsem už na podřimujícího Callatoska a všichni jsem se krokem vydali přes areál do stájí. „No teda!“ vydechla babička, když jsme vešli dovnitř. „Tady je to ale nablískané! A veliké! To snad ani není možné! No koukej dědo! A jak dlouho asi musejí dělat ty boxy?! Ach holčičko ty se tu nadřeš! Jíš aspoň pořádně?!“ Zakoulela jsem na dědu očima a ten se jen zachechtal. „Neboj babi, je nás tu na to dost a dost. A právě za tu práci tady můžu být víš? A jím pořádně. Sue, to je maminka ředitelky Akademie na nás všechny dohlíží,“ uklidňovala jsem ji a začala valacha v boxe odstrojovat. Babička pořád povídala a já nadšeně poslouchala, co se na vesnici děje nového. Že Alík pořád utíká, Líza zase potrkala sousedovic kluka, že už je s dědou pořádně bolijou kosti a že bych si taky měla najít nějakýho toho chlapca. Usilovně jsem masírovala Callatoska od zaschlého potu a pak ho nechala odpočívat v boxe. Prarodičům jsem ukázala sedlovnu. „No snad né! Prestige?!“ vyjeklnul děda a jetěl k nejbližšímu sedlu. „Jenom vybavení téhle místnosti má vyšší cenu jako celý náš barák. No bábo vidíš to?“ brumlal si a já věděla, že i přesto jak je na tyto věci vysazený, by byl tak ráda, kdyby se v tom mohl někdy svézt. Jako malý kluk prý rajtoval každý den. Nemojl bez koní žít. Vím po kom to mám  Babička mě zatahala za rukáv. “Haper, přivezla jsem paní kuchyřce vajíčka. Ale musejí se dát do ledničky jinak se zkazí.” “Babi! Tos ale nemusela! Neměla ses s tím vůbec tahat.” “Ale prosímtě! To je snad slušnost ne?!” Hned se naježila. “Dobře dobře, tak pojďte, ukážu vám zrovna celý areal. A vedla jsem je stájemi, představovala koně a tišila divoce štěkající Dalilu. Došli jsme až do jídelny, kde Sue zrovna cídila stoly. Jen co nás uviděla, hned se zapovídala, usmívala se od ucha k uchu a mě bylo jasné, že mají babča i děda novou kamarádku. Já zatím něco málo pojedla a hrála si s Dalilkou, která už se utišila, když zjistila, že jsem nepřivedla žádné vetřelce. Venku před jídelnou jsme se propletli hloučkem lidí, kteří stáli u stánku nebo frontu na vožení dětí a šli sjem se podívat na výběhy, všechny jízdárny a taky jsem s ejim pochlubila, že tu máme solárko a dokonce bazén. A abych dědu taky něčím potěšila, zavedla jsem ho do skladu, kde měl Tom zaparkované všechny ty prvotřídní stroje a kočáry. No tam se děda vyřádil! Čile na svůj věk pobíhal od mašiny k mašině a přes rameno na nás vykřikoval jaké skvělé součástky to má a co jsou to za modely. My si s babičkou sedly na balík slámy a trpělivě jsme dědu nechaly ať se vyřádí. Byl unešený hlavně z našeho nového Čudly. Prý je to nějaký extra model, který snad u nás v republice ještě není vyraběný. “Pojď dědo prosímtě! Je tot u veliké! Večer budeš zase říkat jak ti loupe v kloubech. A že se divíš, když tu tak poskakuješ jak malej kluk!” začala ho peskovat bábinka. Zašklebila jsem se. Jsou pořád stejní Ale je s nimi sranda. Jéjda to mi udělali hroznou radost, že přijeli   Musela jsem s epořád usmívat jako měsíček na hnoji. Když jsem je zavedla I na koleje, kde byli vděční za výtah a chvíli jsme tam poseděli, aby si oddechli. Já jim ukázala všechny naše trofeje a alba s fotkami. Měla jsem jich hromady. A ke každé fotce bych mohla vykládat celého hodiny. “A ještě než odjedete! Babi dědo! Prosím pojďte kousek za areal na procházku! Vezmeme Callatoska, posedíme na sluníčku!” přemlouvala jsem je až nakonec svolili. Tak jsem seběhla do stájí, nechala sjem je venku na lavečce a nachystala miláčia. Natáhla jsem mu ohlávku, připla dlouhý vazák a vyvedla ho ze stáje. “Tak můžeme?” zeptala jsem se a nabídla babičce ruku ať může vstát.
PROCHÁZKA
Pomalu jsme se všichni rozešli do luk a polí. Nijak jsem nespěchala. Už mají přece jenom svůj věk a pořád s emují starat o usedlost. Nerada bych je nějak přetížila. Ale říkat jsem jim to rozhodně nemohla. Nechtějí ani slůvko slyšet o tom, že už jsou staří. Callatosek byl taky po jízdě unavený a šel pěkně pomaloučku vedle mě. Nešli jsme nikam daleko. Jen na nejbližší louku trošku na kopci, odkud šlo vidět na celý areal Floresty. Sedla jsem si do trávy a nechala valáška ať skloní hlavu a popase se. Babička s dědou si sedli vedle mě. “A maminka tu za tebou byla?” zeptala se babička. Sklopila jsem pohled. “Nepřijela. Benzín je prý teď moc drahý,” vysvětlovala jsem jim tiše, co mi psala ve zprávě v mobilu. “A taťka?” dodal ještě děda. “Hah, hádej. Ten mi včera poslal pohled z Karibiku,” řekla jsem sarkasticky. “Ale takhle bys mluvit neměla. Pořád jsou to tvoji rodiče,” napomenul mě rázně děda a já si hned vzpomněla na jeho přesnou ruku velkou jako lopatu, která mi nemáléokrát hrozila, když jsem byla malá a zlobila jsem. “Ale vždyť já vím. Já vím…” řekla jsem troche smutně a jako připomenutí toho, že mám i nějakou svou minulost, mě boletsivě píchlo v zádech. Naštěstí si nikdo ničeho nevšimnul. Mají svých starostí dost. Seděli jsem tam tak společně v trávě, povídali si a já se celým svým srdcem vrátila do dětsví. Přesně takto jsme po práci na poli vždycky seděli na zahrádce, babička přitom ještě většinou pletla a děda zakusoval chleba s cibulí. Achjo.
Ale brzy museli jet. Nakonec prý přijeli autobusem. Za pár minut jel poslední. Tak jsme se vrátili do areálu, já Callatose ještě pustila do výběhu a šla jsem je doprovodit na zastávku. Když autobus s rachotem zastavil, oba jsem je smutně objala, ještě jim popřála ať dobře dojedou, každému vlepila pusu na tvář a naposledy se na povídala na ty jejich milované vrásčité obličeje. A mávala jsem tak dlouho, dokud mi autobus nezmizel úplně z očí…