nadvandy: NÁVŠTĚVA RODINY
Netrpělivě jsem přešlapovala na parkovišti. „Tak kde sakra jsou?“ dívala jsem se střídavě na hodinky a silnici. Usyšela jsem třepavý zvuk motoru a štěrk, jenž křupal pod koly vozidla. Vytáhla jsem se na špičky, abych mohla už zdálky zahlédnout našeho černého, kulatého Golfa. Zamávala jsem oběma pažemi a nasměrovala je na místo vyhrazené rodinným návštěvám. Z auta vystoupila moje mamka. Žena s mateřským obličejem, vždy elegantně oblečená. Dokonce i do stájí si vzala kalhoty od kostýmku a blůzku. Alespoň, že lodičky vyměnila za přeci jen příjemnější pantofle. Potom vysotupil taťka. Vysoký, s povoleným břichem ale budící autoritu. Za tu dobu, co jsem ho neviděla mu opět zešedly vlasy. Jako poslední vystoupil brácha. Je o deset let starší než já, vysoký, hubený. Dává si až moc záležet na tom, aby měl na břiše svalové čtverečky. „Ahoj sestřičko.“ Zazubil se na mě a vřele mě objal. Bylo to vůbec poprvé za celý život, co me tak oslovil. „Ahóój“ dojatě jsem je všechny poobjímala a vlepila jim pusu na tvář. „Kde jste tak dlouho?“ divila jsem se. Taťka protočil oči a významně se podíval na mamku. Jistě, vždycky jezdí pozdě. Vypravit se jí trvá opravdu dlouho. Navíc si ráda přispí… no, po kom asi jsem?! „Tak, vítám vás na Florestě.“ Rozpřáhla jsem ruce, abych zahrnula pohled na celý areál. Zamířily jsme k vrátnici, kde seděla Haper a zrovna zapisovala jednu návštěvnickou rodinku. „Ahoj Hap.“ Pozdravila jsem ji. „Tohle jsou moji rodiče a brácha. Vezmu je dovnitř, jo?“ informovala jsem ji. Haper přikývla a zdvořile moji rodinu pozdravila. „Tak, kam první?“ zeptala jsem se. „Ukaž nám tu svoji krásku.“ Navrhnul brácha. Zamířily jsme tedy ke stáji číslo dva, kde je Valhalla ustájená. Schválně jsem ji nechala zavřenou v boxu, aby se zase nezabahnila a já nevypadala jako idiot. Moji rodiče ke koním nikdy vztah neměli, nejspíš by nepochopili, že kůň si prostě válení v bahně užívá. Valhalla vystrčila zvědavě hlavu z boxu. Podrbala jsem ji na čumáku a představila ji. „Tak, tohle je ona. Valhalla.“ Políbila jsem ji na čele a ona mě ofoukla vzduchem z nozder. Brácha s tátou nebojácně vstoupili do boxu, mamka pro jistotu zůstávala v uličce. Šla jsem s nimi dovnitř a asistovala u prohlídky. „Je krásná.“ Pochválil brácha a popleskal ji po krku. Val si položila hlavu na jeho rameno a nechala se drbat zespodu na krku. „Jo, to má ráda. A ještě tady, na břiše“ nasměrovala jsem bráchovu ruku, kterému se evidentně líbilo se s Val mazlit. „Mami, pojď ji taky pohladit. Box je čerstvě vykydaný, neboj.“ Mrkla jsem na ni a táhla ji za ruku za sebou. Mamka pečlivě koukala na zem, aby do ničeho nešlápla a pak opatrně a jem%nonce Val pohladila po boku. „je strašně super“ rozplývala jsem se. Na tátovi bylo vidět, že má ze mě radost. Opustily jsme box a prošly zbytkem stáje. Ukázala jsem jim v sedlovně svoji skříň s vybavením i pojízdný stojan. Potom jsme se vydali na obhlídku areálu. Zavedla jsem je do haly, kde Bloodye trénovala kavalety a Maki procvičovala shromážděný klus. Následovala parkurová jízdárna a drezurní obdélník. Prošly jsme se kolem kruhovky a skončili a trenažéru, kde se taťka musel pozastavit nad tím, jak fikaně je smontovaná střecha. Potom jsme pokračovali přes nádvoří do hlavní budovy. Vyšlapaly jsme schody do patra a já je zavedla na pokoj číslo 9, který obýváme společně s Dáší. Moji rodiče ji znají, kdysi jsme spolu byly na táboře a hodně se zkamarádily. Včera jsme až do půlnoci gruntovaly, aby vše vypadalo hezky a útulně. Ukázala jsem jim svoje jezdekcé oblečení a uniformu, na kterou jsem patřičně hrdá. Mamka si odskočila a následoval jekot. „Co jste to proboha vyváděly?“ přinesla z koupelny fotku mě a Dáší, kde se rochníme ve výběhu v bahně. Byl to jeden z těch momentů, kdy v nás převládlo dětské já a prostě jsme se musely zamazat. Na fotce máme vlasy slepené hnědou břečkou, tílka jsou neidentifikovatelné barvy a naše rajtky ani nejsou vidět. Objímáme se kolem ramen a svítí nám naše bílé zuby. „Prostě jsme blbly..“ pokrčila jsem rameny a opatrně převzala od mamky fotku. Vždycky byla přehnaně čistotná a k podobným věcem hleděla s despektem. „Půjdeme si dát něco k jídlu?“ navrhla jsem. Opustily jsme pokoj, sešly opět schody a zamířily na nádvoří, kde stál stánek s občerstvením. Zrovna v něm obsluhovala Maki. „Jeden citronový, malinový a brusinkový koláč. Kafe, kolu a čaj.“ Poprosila jsem ji a postupně odnesla občerstvení ke stolu. „ovocné koláče jsou Sueinou specialitou.“ Vysvětlila jsem svůj výběr. Sama jsem si uždibovala od každého trochu, abych taky ochutnala. Byly opravdu vynikající. Když byla rodina posilněna, vzala jsem bráchu k ceduli se svezením. „Mohla bys svézt bráchu?“ poprosila jsem karin, která tam stála s Vanilkou. „Ale jistě.“ Přitakala karin a laškovně na bríchu mrkla. Ano, je pěkný. „Tak fajn. Máš dost dlouhý nohy, takže levou do třmenu. Přesně. Levou ruku sem na kohoutek, ták, a pravou se chytni rozsochy. Ano.“ Navigovala jsem ho. „Odraž se od pravé a měkce dosedni do sedla.“ Brácha se mohutně odrazil a sedl si. „To nebylo jemné dosednutí, ale ohromné žuchnutí!“ zavyčítala jsem a pohladila Vanilku. Karin mlaskla a vydala se na procházku. Přitom bráchovi upravovala sed. Vrátila jsem se ke stolečku a vyprávěla o svých zážitcích. Rodiče mě zaujatě poslouchali, ptali se a vyzvídali. Pověděla jsem jim, že jsme jely náš první závod a čekáme na výsledky. Musela jsem slíbit, že dám okamžitě vědět. Když se dozvěděly o víkendovém veřejňáku, slíbili, že určitě přijedou. Brácha se vrátil z vyjížďky a neuměle seskočil na zem. Viditelně se mu třepala kolena, ale byl nadšený. „Jsem ráda,že se ti líbilo.“ Usmála jsem se. Doprovodila jsem rodinu k autu a mávala jim na rozloučenou, když auto opět mizelo po štěrkové cestě v dáli.