raven-raven: Jsem příšerně vyklepaná. Se Sue jsme se vydaly cestou k výběhům. Zatímco trenérka povídá, topím se ve vlastních trochu pesimistických myšlenkách. Tisknu v dlani ohlávku s vodítkem, donutím se vnímat, kudy že to vlastně jdeme. Cesta je moc pěkná, okolo jsou louky a výběhy s koňmi. Zbožňuju koně, mohla bych se na ně dívat celý den. Trochu se zasním, jak by asi vypadal můj kůň, kdyby se mi podařilo se na Florestu dostat. Z myšlenek mě vytrhne Sue. Zastavily jsme před posledním výběhem, pase se v něm několik koní. Stisknu ohlávku, musím se uklidnit. Četla jsem, že koně nervozitu a strach vycítí. Zhluboka se nadechnu.
"Který je ten náš?" zeptám se a znovu si prohlédnu pasoucí se koně. Sue natáhne ruku a ukáže na krásného hnědáka.
"Tamten. Jmenuje se Ikaros," usměje se na mě povzbudivě.
"Dobře," postoupím vpřed, pak se zarazím, otočím se na Sue a vylovím z kapsy jablko. "Můžu mu ho dát?" zeptám se pro jistotu. Blondýnka přikývne, otevřu vrata výběhu a vstoupím dovnitř.
"Ikare!" zavolám. Hnědák zvedne hlavu, když uslyší své jméno. Zkusím ještě jednou zavolat jeho jméno, koník trochu popojde směrem ke mě. Natáhnu ruku a nabídnu mu kousek jablíčka. Lehce mě polechtá na dlani, když si ho vezme. Vzpomenu si na encyklopedie, ve kterých jsem celý život ležela. Položím Ikarovi vodítko na krk, stoupnu si na jeho levou stranu a srovnám si ohlávku. Trochu se mi přetočila, znervózněla jsem ještě víc. Podaří se mi ji rozmotat, nasunu plavákovi nánosník na nos a pa nátylník opatrně přetáhnu přes uši. Zapnu karabinu, chytnu si vodítko a vydáme se k východu z pastviny. Tam už stojí Sue, otevře nám a počká, než projdeme. Potom za námi ohradu zase zavře. Trochu zahanbeně poděkuji, myslím, že tohle jsem měla udělat já.
Vedu koně po stejné cestě zpět ke stájím. Klapot kopyt na mě působí podivně uklidňujícím způsobem. Střelím pohledem na, pro mě obrovského, koně kráčejícího vedle mě a prostě se musím usmát. Už teď se mi splnil sen, bez ohledu na to, jak dopadnou zkoušky.
"Výborně, teď ho zavedeme do stájí, kde ho uvážeme v uličce, ano?" promluví na mě Sue a já přikývnu. Trenérka nás předejde, aby mi ukázala, kde mám koně uvázat. Dojdeme na místo, bezradně se podívám na vodítko v mé ruce a na uvazovací kroužek ve zdi.
"Sue?" ozvu se. Je mi hrozně trapné, že nevím, jak se uvazuje kůň. "Já... Já nevím, jak se uvazuje. Teda...Normální uzel se asi nehodí..." koktám.
Blondýnka přejde ke mě, přes rameno mě naviguje, jak se správně váže koňský uzel. Že musím nejprve provléknout konec vodítka kroužkem, to mi došlo, takže tuhle část jsem už měla za sebou. Následně jsem udělala podle pokynů smyčku dolů, druhou smyčku jsem provlékla tou první a utáhla. Trochu jsem se do vodítka zamotala, to je ta moje šikovnost. Popleskala jsem Ikara po krku, protože klidně stál.
Sue mi ukázala, kde najdu čištění. Jako první jsem vyhrabala gumové hřbílko. Do ruky mi padlo jako ulité. Přistoupila jsem k valáškovi, přiložila hřbílko na jeho krk a začala jsem krouživými pohyby odstraňovat ze srsti prach a uvolněné chlupy. Už jsem koně asi dvakrát hřebelcovala, takže práce mi jde celkem od ruky a vím, co mám dělat. Po každých třech až čtyřech tazích smetu špínu dlaní. Bude ze mě černoch. Absolutně mě nenapadlo vzít si kartáč, a i kdyby mi to radila Sue, byla jsem tak zabraná do činnosti, že bych neslyšela ani výbuch.
Brzy potřebuji přejít na druhou stranu, položím tedy dlaň na koňské tělo a pomalu koně obcházím, rukou jedu po hnědé srsti a tiše na valáška promlouvám. Vůbec mám ten divný zvyk povídat si se zvířaty. Kouknu očkem po Sue, trenérka stojí opodál a usmívá se. Pokračuji tedy v hřebelcování.
Když mám hotovo, vylovím z tašky tvrdý kartáč a očistím koníkovi všechny čtyři nohy. Trochu se bojím a neustále pokukuju po ostatních nohách, jestli mě třeba nechce kopnout. Možná nejsem jenom bláznivá, ale i paranoidní. Uklidím kartáč do tašky s čištěním, vytáhnu hřeben a dám se do rozčesávání hřívy. Musím z ní mimo jiné vyplést bodláky, větvičky a suchou trávu. Potom si stoupnu z boku k Ikarově zádi, tak aby mě nemohl kopnout a přitáhnu si jeho ocas blíž, abych mohla rozčesat žíně i na něm. Valášek trhne ocasem, vytrhne mi žíně z rukou. Natáhnu se, uchopím je pevněji a dám se do česání a vyplétání. Jako poslední zbývá jen dočištění měkkým kartáčem. To už je rychlovka, vezmu si na pomoc ještě stájovou utěrku, aby se pěkně leskl.
Uklidím čištění, do ruky vezmu háček na kopyta a kmitnu pohledem z háčku na kopyta a zase zpět.
"Sjeď mu dlaní po noze až ke spěnce," ozve se Sue. Udělám tedy, co řekla. "Uchop spěnku a řekni: Nohu."
"Nohu," zamlaskala jsem. Překvapilo mě, když ji kůň opravdu bez protestů zvedl. Aby se mi kopyto lépe čistilo, podepřela jsem Ikarovu nohu svým kolenem a pořádně jsem vyškrábala kopyto. Na zem dopadlo bláto. Sue mi zkontrolovala práci, popleskala mě po rameni a nechala mě přejít k dalšímu kopytu.
"Dávej si pozor, zadní zvedá trochu výš, než ostatní," upozornila mě trenérka.
"A nekopne mě?" napadla mě trochu přitroublá otázka, která ze mě vyletěla dřív, než jsem se stihla umlčet.
"Nekopne. Mám ti ukázat, jak se čistí kopyta?"
Přikývla jsem, podala jsem Sue kopytní háček a pozorně sledovala její počínání. Když to dělala Sue, vypadalo to tak děsně jednoduše! Se Susaninou pomocí jsme Ikarovi dočistily kopyta a byl čas dojít pro cajky.
Sue mě zavedla do sedlovny, ukázala mi, co všechno mám vzít a já věci odnesla k uvázanému koni.
"Víš, jak se sedlá?" zeptala se mě Sue. Zavrtěla jsem hlavou, neměla jsem tušení. Trenérka mi všechno vysvětlila, co a proč a jak. Pak jsem měla uvést teorii do praxe, což mi dalo docela zabrat. Jako první jsme se zaměřily na sedlo. Takže je jasné, že první půjde podsedlová dečka. Ušklíbla jsem se svým vlastním myšlenkovým pochodům. Mrkla jsem na Susan, zda je dečka na správném místě. Po jejím kývnutí jsem si vzala sedlo. Bylo docela těžké, myslela jsem si, že sedla jsou lehčí. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych mohla sedlo položit Ikarovi na hřbet. Na Suin pokyn jsem sedlo i s dečkou posunula trochu níž, ale prozatím jsem v tom neviděla žádnou logiku. To se určitě změní, když mě sem přijmou, pomyslela jsem si a pocítila vzrušení - jaké by to bylo být studentkou Floresty? Hlasité zaržání mě vrátilo do reality. Někdo si vedl koně do boxu a Ikaros svého přítele hlasitě zdravil.
Obešla jsem koně, abych si spustila podbřišník. Potom jsem přešla zpátky na levou stranu, sehnula se, abych mohla uchopit onu věc. Zeptala jsem se Sue, na kolikátou dírku mám podbřišník zapnout. Prý zatím stačí na tu první nebo druhou. Dost mě to zarazilo, ale nakonec mi dalo zabrat zapnout přezku do té první. Četla jsem, že se koně při sedlání nafukují, ale opět to pro mě bylo uvedení teorie do praxe - nevěděla jsem prakticky vůbec nic.
Sundala jsem Ikarovi ohlávku, podle pokynů jsem mu položila otěže na krk. Na dlani s nataženými prsty jsem valáškovi nabídla udidlo, uzdečku jsem držela v pravé ruce za nátylník. Valášek udidlo přijal bez problémů, mohla jsem tedy natáhnout uzdečku. Opatrně jsem přetáhla nátylník nejprve přes jedno, pak před druhé ucho. Podhrdélník jsem zapnula na místě, kde byla otlačená přezka. Nánosník též. Ještě jsem si nechala od Sue vysvětlit, jak vlastně poznám, že je uzdečka zapnutá správně.
"Heh, Sue?" protáhla jsem. "Zapomněly jsme na chrániče!"
"Pravda," plácla se blondýnka teatrálně do čela. Nasadily jsme tedy ještě chrániče, Sue potom vzala lonž. Přehodila jsem Ikarovi otěže přes hlavu, abych je mohla držet v obou rukách a vydaly jsme se společně do haly.
Vyšli jsme ze stájí, minuli jsme dívku s krásným hnědákem, zakuňkala jsem nesmělý pozdrav a usmála se. Dívka mi kupodivu úsměv vrátila. Následovala jsem Sue do haly, kde jsme zastavili zhruba uprostřed. Společně jsme dotáhly sedlo, aby nesklouzlo a Sue připnula k udidlo lonž.
"Nejprve musíme Ikara zahřát, aby si nenatáhl šlachy nebo se nějak jinak nezranil," vysvětlila mi Sue. Stála jsem za ní a sledovala jsem, jak vyslala plaváka na kruh. Nepřišlo mi to zase tak složité, popustila lonž a odehnala koně od sebe. Ikaros zřejmě moc dobře ví, co má dělat.
Rozhlédla jsem se po hale. Na stěnách visela písmena abecedy, jejichž význam mi prozatím unikal. Zaměřila jsem se na koně. Studovala jsem jeho pohyb, snažila jsem se vykoumat, jak ho Sue vlastně ovládá. Po pár minutách mi došlo, že hlasem.
Ikaros zatím kráčel na druhou ruku. Potom přešel do klusu. Přechod byl podle mého laického pohledu plynulý, Ikaros občas sklonil hlavu k zemi a zkoumal písek. Susan ho opět nechala změnit směr. Naprosto mě uchvátilo, když Ikaros na povel "Hop!" přešel do cvalu. Kopyta tepala do země a dunění se odráželo od stěn haly. Připadala jsem si jako v pohádce, jenom sedět v sedle a cválat krajinou. Sledovala jsem koně, ale vlastně jsem byla v jiném světě.
"Tak pojď, Raven," pobídla mě Susan. Nasadila jsem si helmu, zapnula ji a vydala jsem se ke koni. Stáhla jsem třmeny, potom jsem zleva vsunula levou nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Ehm, vyhoupla. Rozhodně to nevypadalo tak ladně, jak jsem si přála. Se Sue jsme upravily délku třmenů, aby vyhovovali. Chytla jsem otěže, ale nechala je prověšené. Držela jsem je spíš jen pro svůj pocit. Už jsem na koni seděla, přítel mojí tety měl pár tažných kobyl. Ale tohle je úplně jiný level. Ta výška! Málem se mi zatočila hlava, nebyla jsem schopná soustředit se na nic.
"Připravená?" zeptala se mě Sue s úsměvem.
"Připravená," přikývla jsem a culila se u toho jak měsíček na hnoji.
"Dobře. Tak si vyndej nohy ze třmenů a třmeny přehoď křížem přes kohoutek. Přesně tak," pochválila mě. Cítila jsem se trochu nesvá, když jsem neměla oporu pro nohy.
"Špičky drž směrem ke koni, přenes váhu na paty a ony se samy propnou." Snažila jsem se držet špičky přesně podle pokynů, ale jak se znám, jakmile přijde ještě jeden příkaz, přestanu se soustředit na ten první.
Na povel jsem pobídla Ikara do kroku. Mlaskla jsem jazykem, představila jsem si, že pobízím koně jakoby vnitřní stranou kotníku a stiskla jsem mu lehce boky. Ikaros vykročil a já pocítila napůl úlevu napůl neidentifikovatelný pocit.
Snažila jsem se soustředit na pohyb koně pod sebou. Zavřela jsem na chvíli oči, což mi pomohlo vnímat jeho pohyb, takže jsem neseděla v sedle tak ztuhle. Po třetím kolečku jsem se uvolnila dost natolik, aby se mi sedělo pohodlněji, protože jsem se víc přizpůsobila pohybu koně.
"Špičky," upozornila mě Sue. "A narovnej se."
Pravda, seděla jsem v sedle jako pytel brambor. Narovnala jsem se v zádech, ramena zatlačila trochu dozadu, abych nebyla nahrbená a upřela jsem pohled mezi koňské uši, abych viděla, kam jde.
"Výborně. Zkusíme pár cviků na rovnováhu, co ty na to?" mrkla na mě Sue. Přitakala jsem. Nejprve jsme ale změnily ruku, na kterou půjdeme. Potom jsem zkusila dát ruce v bok, otočit se v sedle a položit levou dlaň na pravou stranu Ikarovy zádě. Pak pravou na levou a ještě jednou jsem to zopakovala. Tenhle cvik mě bavil. Zkusila jsem i rozpažit, dát ruce nahoru a upažit.
Díky cvikům na rovnováhu jsem získala trochu větší jistotu v sedle a začala jsem si víc věřit. Popleskala jsem Ikara po krku. Vážně, tomuhle se nic nevyrovná!
"Zkusíme klus?" navrhla mi trenérka.
"Samozřejmě!"
"Začneme pracovním klusem bez třmenů. Nemusíš se bát," dodala, když zachytila můj vyděšený výraz, "zůstaneš sedět v sedle. Můžeš se přidržovat, ale ty nespadneš," chlácholila mě.
Chytla jsem se sedla. "Tak jdeme na to."
Kdepak, nejprve jsme stejně změnili ruku. Až potom mi Sue dala pokyn, abych Ikara pobídla do klusu. Opět jsem zamlaskala, představila jsem si, že pobízím vnitřní stranou kotníku a stiskla Ikarovy boky. Valášek naklusal, se mnou to v sedle trhlo. V životě jsem neklusala, pohyb koně pode mnou mě vyhazoval ze sedla a já musela víc sevřít nohy, opravdu se soustředit na špičku ke koni. Jenže tím, že jsem se snažila se udržet v sedle jsem se nahrbila.
"Narovnej se, Raven!" promluvila na mě Sue trochu zvýšeným hlasem, abych ji slyšela. "Špičky ke koni! A dívej se před sebe!"
Ještě půl kola mě nechala se trápit, pak na valáška houkla: "Krook!" a Ikaros přešel do kroku. Úlevně jsem vydechla.
"Bude mě bolet zadek," zasmála jsem se. Susan se smíchem přikývla. "To bude, a hodně."
Popleskala jsem Ikara po krku. "Ale za tohle to stojí," promluvila jsem ke koni. Zatříhal ušima a zafrkal.
Znovu jsme zkusily pracovní klus bez třmenů, tentokrát jsem věděla, na co si dát pozor a hlavně co mám čekat. Opět jsme zkusily cviky na rovnováhu, což byl vlastně můj nápad, který Sue povolila. Trochu jsem se bála, když jsem klusala s rukama v bok a když jsem se otáčela, ale dokázala jsem zůstat v sedle.
"No vidíš, tohle bylo mnohem lepší," pochválila mě trenérka. Mám pocit, že jsem zčervenala jako rak, nejsem zvyklá, aby mě někdo chválil. Zamumlala jsem něco jako "Díky".
"Tak si sundej třmeny," Sue počkala, než si srovnám špičky do třmenů, nasměruju je správně směrem ke koni, "a zkus si stoupnout do třmenů. Stačí, když se jen trochu zvedneš ze sedla. Přesně tak."
Musím uznat, že když jsem stála ve třmenech, musela jsem mít váhu na patách, takže jsem je měla propnuté a kupodivu pro mě nebyl problém udržet špičky ke koni. Ale brzy mě bolela kolena a stehna. Asi ráno nevstanu.
"Umíš vysedávat?" zeptala se trenérka.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne."
"Dobře, takže vysedávání je vlastně jakési nadlehčení se v sedle. Pokaždé, když řeknu Teď! tak se postavíš do třmenů, ano?"
Přikývla jsem. Když mi to Sue dovolila, mlaskla jsem, stiskla koňské boky holeněmi za podbřišníkem a naklusali jsme. Chvilku mi Sue dovolila sedět v sedle, byl to nezvyk najednou mít třmeny. Pak začala.
"Teď! Teď! Teď!"
Na každé její Teď! jsem se trochu zvedla ze sedla a pak zase lehce dosela do sedla. Tedy, snažila jsem se lehce dosednout do sedla, bohužel občas jsem sebou hrcla zpět. Snažila jsem se soustředit na paty, špičky, aby mi nelítaly holeně, na rovná záda a hlídala jsem si, kam koukám.
"Nepředkláněj se tolik," ozvalo se od Sue. "Když se předkloníš moc, ztratíš rovnováhu a spadneš!" (tohle se mi už jednou stalo ) Snažila jsem se vysedávat, aniž bych se moc předkláněla. Moc mi to nešlo, pořád jsem měla tendence jít dopředu.
"A kroook," zpomalila nás Sue. Ikaros plynule přešel do kroku, se mnou to trhlo, ale ulevilo se mi, že mohu v klidu sedět v sedle. Šíleně mě bolely nohy.
"Výtečně, šlo ti to moc dobře," prohlásila Sue a usmála se na mě. "Teď Ikara vykrokujeme, necháme ho, aby se vydýchal a trochu vychladl," vysvětlila mi Sue.
Při krokování jsme už nechodili po kruhu, ale Sue si zkrátila lonž a vodila nás po obvodu haly.
"Můžeš si vyndat nohy ze třmenů a protáhnout si nohy," doporučila mi Sue. Prý je to lepší, když pak člověk sesedá.
Krokovali jsme asi deset minut, mezitím jsem si tedy protáhla nohy. Zastavili jsme uprostřed jízdárny, sesedla jsem. Ani mi nikdo nemusel říkat jak, zrovna tohle jsem měla okoukané ze soutěží a z filmů.
"Povolíme mu podbřišník, vytáhneme třmeny," úkolovala mě Sue a já udělala přesně to, co řekla. Trenérka odepnula lonž a nechala mě, abych si Ikara odvedla zpět do stájí.
Při cestě do stájí jsem myslela, že umřu. Nohy mě hrozně bolely, vážně zítra nevstanu.
Zavedla jsem Ikara do stájí, v uličce zůstalo uvázané vodítko, takže jsem ho využila a připnula ho k udidlu. Jako první jsem dorozepnula podbřišník, obešla jsem koně a položila ho na sedlo. Vrátila jsem se na levou stranu a sedlo i s dečkou rovnou stáhla. Potom jsem sundala chrániče a položila je k sedlu. Jako poslední jsem rozepnula nánosnák a podhrdélník a stáhla uzdečku. Nasadila jsem mu místo ní ohlávku.
Sue mi podala kartáč, abych valáška po ježdění očistila. Pod Suiným dohledem jsem Ikarovi vyškrábala kopyta, tentokrát jsem čekala, že zadní nohy zvedne výš. Popleskala jsem plaváka po krku a vytáhla z tašky druhou půlku jablíčka.
"Tady máš za odměnu, kamaráde," pohladila jsem ho po nose. Sue mě nechala, abych se s krasavcem ještě trochu pomazlila a pak mi připomněla, že ho musíme ještě odvést na pastvinu.
Odvázala jsem vodítko, lehce jsem zatáhla, mlaskla a vyrazili jsme směr pastviny. Je mi trochu líto, že příjmačky už skončily. Ještě jednou jsem se zaposlouchala do rytmu klapotu kopyt a zubila jsem se na všechny okolo.
Sue mi otevřela ohradník, zavedla jsem Ikara dovnitř na pastvinu. Najednou jsem si vzpomněla, jak se pouští kůň podle encyklopedie. Otočila jsem Ikara směrem k vratům, rozepnula jsem mu ohlávku a potom ji opatrně sundala. Ještě jednou jsem ho popleskala po krku, pak se valášek vydal za koňskými kamarády.
Vracela jsem se Sue k hlavnímu vjezdu. Před bránou jsem blonďaté ženě předala ohlávku s vodítkem, stiskla jsem jí ruku.
"Děkuju, Sue, bylo to vážně úžasný!" zářila jsem. "Mějte se krásně a pozdravujte Ikara."
"Nemáš zač, Raven. Budu, určitě," usmála se na mě. "Tak na shledanou!"
"Na shledanou!" mávla jsem a vydala se na autobus.