katrin: Ještě než začnete číst, tak bych se chtěla omluvit, že příjmačky se odehrávají na podzim a ne v zimě, ale psala jsem je hned po tom, co jsem odeslala dotazník a už jsem to nechtěla přepisovat, protože, jak se znám, bych to akorát ještě víc pokazila Tak snad nevadí

Po chvíli zápolení se zipem tašky jsem vyndala své pečlivě složené jezdecké oblečení. Světlé rajtky, chapsy, pérka a helmu. Samozřejmě nesměla chybět teploučká bunda, protože, vzhledem k počasí, by mi bez ní byla venku dost zima. Když jsem se oblékala, nervozitou a zároveň i nadšením jsem se celá chvěla. Chvíli mi trvalo nasoukat se do rajtek. Mám je snad už věčnost a opakovaným praním se čím dál hůř oblékají. Za pár minut už jsem stála v šatně připravená na první jízdu. Ještě naposledy jsem pohlédla do zrcadla, zhluboka se nadechla a nahlas si řekla: „To zvládneš.“ Pak už jsem vyšla z šatny ven, kde na mě čekala Susan. Společně jsme se vydaly k výběhům. Cestou jsem obdivovala areál – všechno bylo tak luxusní a udržované, okrasné keře, čerstvě posečená tráva, obrovské výběhy a jízdárna…vždycky jsem si myslela, že takové stáje existují jen v knížkách a na obrázcích z prestižních časopisů. A světe div se, já se teď přesně v takové nacházím a dokonce tu budu i bydlet a starat se o koně…teda snad. Každé ráno se budu probouzet s výhledem na tohle. Při té představě se mi ještě víc rozbušilo srdce. Za malou chvilku jsme došly k výběhům. Před námi se páslo stádečko nádherných koní. Takových, jaké jsem do teď vídala jen na plakátech. Sue mi podala ohlávku a vodítko. „Tady máš, běž si ulovit Spirálu, je to ta hnědka s kvítkem na čele. Poznáš ji hlavně podle toho, že je to největší prasátko ze všech .“ Vzala jsem si ohlávku a vydala se směrem, kde se pásly dvě klisny. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že jsou obě hnědky a obě mají na čele odznak…kruci, která z nich je Spirála? „…největší prasátko ze všech,“ vzpomněla jsem si na Sueina slova a hned mi bylo jasné, která klisna je ta pravá. „Tak pojď, ty špindíro,“ zasmála jsem se. Přistoupila jsem k ní a nechala ji, ať si mě nejdřív pořádně očichá a prohlédne. Potom jsem jí z levé strany nasadila ohlávku a zapnula karabinu. „Tak pojď,“ pobídla jsem ji do kroku a zamlaskala. Trochu neochotně se rozešla. Vsadím se, že stokrát radši by zůstala na pastvině. Vyvedla jsem Spirálu z výběhu a uvázala bezpečnostním uzlem u úvazu. Provléct, překřížit, klička, protáhnout a utáhnout...hotovo, opakovala jsem si v duchu. Bednička s čištěním i výstroj už byly nachystané. Z několika kartáčů jsem si vybrala gumové hřbílko a začala na krku čistit krouživými pohyby po směru růstu srsti. Zaschlé bahno se sice odlupovalo jedna báseň, zato mi padalo do očí, takže jsem je musela mít přivřené, nebo stát tak, aby na mě padalo co nejmíň. Když jsem se dostala na záda, cítila jsem, jak se Spirála zachvěla a lehce prohnula. „Na zádech bacha, je tam o něco citlivější než ostatní koně. Jo, a taky je lechtivá na břichu,“ upozornila mě Suzan. Trochu jsem teda zmírnila tlak na hřbílko a pokračovala v čištění. Problém ale nastal u břicha, kdy se Spirála začala všemožně šklebit a párkrát i vykopla zadní nohou směrem k břichu, takže se Sue nabídla, že jí ho vyčistí, protože prý nemá ráda, když jí na břicho sahá někdo cizí. Vděčně jsem nabídku přijala a potom pokračovala v čištění. Vzala jsem si plastové hřbílko a vyčesala bahnité dredy z hřívy i ocasu. Až byla Spia kompletně odbahněná (teda, až na nohy), sáhla jsem po jemném (měkkém) kartáči a delšími tahy po srsti jsem odstranila prach. U břicha opět nastalo divadýlko, tentokrát už jsem ho ale zvládla vyčistit sama. Následoval hrubý kartáč (rýžák) na nohy. S tím jsem se pěkně lopotila, protože bahno na nohou, to je prostě peklo. Drželo se jako klíště, takže jsem pak byla docela udýchaná, jak jsem se úporně snažila dostat ho pryč, ale stálo to za to. Přede mnou teď stál konečně kůň, a ne kulička bláta. Malým kartáčkem jsem ještě opatrně očistila trochu bláta na hlavě a houbičkou oblasti kolem očí a nozdry. Jako poslední přišla na řadu kopyta. Stoupla jsem si bokem ke Spiině levé přední noze, čelem k zadku. Pravou rukou jsem držela kopyťák a levou sjela po noze až ke spěnkovému kloubu. Lehce jsem ramenem zatlačila do koně a řekla: „Nohu!“ Když Spirála zvedla nohu, zaujala jsem stabilní postoj (který se mi později vyplatil, když se ho ta malá potvůrka pokusila otestovat , a začala směrem od sebe vyškrabávat nečistoty – dokonce i jeden kamínek se našel, ale vzápětí už byl venku . U ostatních nohou jsem udělala v podstatě to samé, akorát zadní nohy jsem natáhla víc dozadu. Když jsem byla s čištěním hotová, tázavě jsem pohlédla na Sue. „Zatím dobrý,“ zazubila se. Oddechla jsem si a popadla hnědou podsedlovou dečku. I když byla používaná, soudě podle lehce odrbaných okrajů, stejně vypadala na první pohled jako nová. Přehodila jsem ji přes Spirálin hřbet, posunula víc na kohoutek a vyndala hřívu, která byla pod ní, aby nedošlo k nějakým otlačeninám, nebo prostě jen nepříjemnému pocitu koně. Byla jsem zvyklá dávat na dečku ještě beránek, ale ten tu nebyl, takže jsem na ni rovnou zlehka položila nádherné hnědé sedlo. Stejně jako všechno ostatní vypadalo elegantně a jako nové. Podbřišník už na něm byl zapnutý, takže jsem ho jenom protáhla poutkem v dečce. Dotahování si vzala na starost Sue, zase kvůli klisnině citlivému břichu. Další byly chrániče, které ladily s dečkou. Chvíli jsem si lámala hlavu, které patří na levé a které na pravé nohy, ale pak jsem si vzpomněla, že se (logicky ) zapínají zipem „ven“. Radši jsem ještě zkontrolovala, jestli na nohou nezůstalo nějaké bahno a až pak jsem chrániče nasadila. Potom jsem si z háčku vzala uzdečkou (taky hnědou, všechno krásně sladěné . Chytla jsem ji do pravé ruky za lícnice, sundala Spirále ohlávku a pravou rukou ji chytla za nos, aby mi někam samovolně neodkráčela . Pak jsem si uzdečku přechytla do pravé ruky, kterou jsem zároveň držela Spirálu a na levou dlaň jsem si položila udidlo (ještě jsem si dala gumové kroužky na kraj, aby neskončily oslintané v koňské hubě ). Levou dlaň jsem přiložila k hubě a palcem zatlačila do koutku, aby Spirála otevřela hubu. Když to udělala, pravou ruku jsem natáhla nahoru směrem k uším, takže udidlo pěkně vklouzlo do huby, a přetáhla jsem nátylník přes uši. A jde se zapínat! Takže podhrdelník tak, aby se pod něj vešla pěst, nánosník zase na dva prsty…sakra, ještě je tady jeden řemínek...co s ním? Bezradně jsem se otočila na Sue. „Prosím pomohla bys mi to zapnout? Tak nějak nevím, jak na to.“ Usmála se, a přišla ke mně. „Kombinovaný nánosník se zapíná vždycky pod gumovými kroužky a utáhneš ho tak, aby koně neškrtil, ale zároveň, aby neplandal někde kolem. Tak nějak přiměřeně.“ Poděkovala jsem. Juchů, zas jsem o něco chytřejší .
Tak. Spirála byla nachystaná, já jsem byla nachystaná, zbývalo vyrazil. Chytla jsem otěže a s klisnou po boku následovala Sue na jízdárnu. Uprostřed pískovky jsem Spirálu předala Sue, a ta jí připnula lonž a dotáhla sedlo. Ještě zahákla konec otěží za vytáhnuté třmeny, aby zbytečně neplandaly koni na krku. Pohybem ruky a pozvednutím biče ji vyslala na kruh. Já jsem si šla zatím stoupnout kousek dál, abych nepřekážela. Po několika kolečkách Sue Spirálu zastavila, přepnula lonž a krokovala ji na druhou ruku (tak to později udělala ve všech chodech). Spirála kráčela klidným krokem, ale zároveň se ani neloudala, ani nepospíchala dopředu. Po chvíli ji Sue pobídla do klusu mávnutím biče a hlasovým povelem „Klus!“ Zvíře natáhlo krok a pravidelným klusem se pohybovalo vpřed. Sem tam po mě Spia hodila takovým pohledem, jakoby si říkala: „Co tam dole děláš, nemáš mi náhodou sedět na hřbetě?“ Ušklíbla jsem se při představě, že si tohle vážně myslí. Pak Sue Spirálu oklusala ještě na druhou ruku. Když přešla do cvalu, byla to nádhera. Jakoby se jenom vznášela a kopyty se ani nedotýkala země. Vypadalo to jako tanec, akorát v koňském podání  Obdivovala jsem napínající se svaly a tu energii, která z klisny sálala. Po ocválání na druhou ruku přišla konečně řada na mě. Zatímco Sue přepínala lonž, stáhla jsem si třmeny a upravila délku podle délky mé paže. Levou nohu jsem zasunula do třmenu a vyhoupla se nahoru. Dala jsem si pozor, abych do sedla nežuchla jako pytel brambor, ale abych dosedla měkce. Zasunula jsem do třmenu i druhou nohu a chytla otěže, mezi malíček a prsteníček. Pokusila jsem se zaktivizovat všechny informace o správném sedu, co se mi povalovaly v hlavě. Takže: prošlápnout paty, špičky lehce ke koni, lokty u těla, postavit pěsti, bradu nahoru a dívat se dopředu…jak jenom člověk může zvládat tolik věcí najednou? A to to ještě zdaleka není všechno! „Tak, pobídni si ji do kroku,“ zavelela Sue. Stiskla jsem obě holeně, mírně se zhoupla v sedle dopředu a zamlaskala. Spirála se rozešla. Obcházely jsme kruhy kolem Sue, která mě provrtávala svým zkoumavým pohledem. „Nohy dej víc pod sebe. Ještě kousek. A snaž se víc tlačit váhu do paty. Co ty špičky? Máš je až někde u sousedů!“ Snažila jsem se splnit všechno, co mi Susan říkala, až jsem samou snahou začala trochu vyplazovat jazyk (nesnáším ten zlozvyk, nicméně mám ho už odmala a pořád se to nemůžu odnaučit). Sue se zasmála – asi to muselo vypadat vážně vtipně. Změnili jsme ruku a ťapali na druhou stranu. „Ramena víc dozadu a nohy pod sebe, máš je moc vepředu. Pata, kyčel a rameno by měly tvořit jednu přímku. Fajn. Teď zkusíme lehký klus. Tak šup, pobídka a ať to sviští.“ Chtěla jsem trochu zkrátit otěže, ale nakonec jsem si řekla, že na lonži to nebude potřeba. Zmáčkla jsem holeně, trošičku jsem se jakoby nadlehčila a zamlaskala. Stisk holení jsem povolila teprve, když Spirála začala klusat. Tři doby jsem zůstala sedět v sedle a potom jsem začala vysedat. Nějak mi to ale nevyšlo, protože jsem vzápětí uslyšela: „Přesedni si.“ Sedla jsem do sedla a zůstala na dvě doby sedět, potom jsem zase začala vysedat. „Ruce víc od sebe, zhruba na šířku koňské huby. A lokty k tělu. Nevysedávej tak moc, stačí jen lehce, tak jak tě to vyhodí. Lepší. A ty nohy zase víc pod sebe.“ Uf...toho je. Ze začátku jsem si připadala úplně levá, ale za chvíli už jsem se trochu víc přizpůsobila rytmu a jakž takž to šlo. „Lehký klus docela ujde, tak teď zkusíme ten pracovní. Mysli na to, že musíš být uvolněná, jinak budeš v sedle poskakovat jako pytel brambor. Nejdřív to zkusíme bez třmenů a pak uvidíme.“ řekla Sue, zatímco naváděla Spirálu na druhou ruku. Vysunula jsem nohy ze třmenů a ty jsem pak přehodila do kříže před sebe. Stiskla jsem tedy holeně, trochu se nadlehčila a řekla: „Klus!“ Nejdřív jsem se trochu zapotácela, jak jsem neměla oporu ve třmenech. Snažila jsem se myslet si na to, co mi Sue řekla a uvolnit se. Nejdřív mi to vůbec nešlo a jenom jsem drncala ve snaze nepřepadnout do boku. „Takhle ne. Musíš se uvolnit. Klidně si zavři oči, pořádně vydechni a uvolni se. Nemysli na to, že spadneš, protože nespadneš. Když budeš dělat, co ti říkám, nemáš se čeho bát. Taky se snaž sedět jakoby co nejhlouběji v sedle. Představ si, že jsi jedno tělo s koněm. Břicho mírně před sebe a stisknout kolena – ale ne křečovitě, jenom je zlehka tlač do sedla.“ Snažila jsem se ten nával informací trochu utřídit v hlavě. Fajn, takže uvolnit se. Vydechla jsem a představila si, že sedím v měkkém křesle. Trochu jsem uvolnila křečovitý stisk koleny. Hned jsem měla pocit, že se mi sedí pohodlněji. Už mě to ze sedla tolik nevyhazovalo. „To je lepší. Když si sedneš ještě víc na zadek, nebude to házet skoro vůbec.“ Asi jsem se zatvářila trochu nechápavě, protože Susan začala vysvětlovat: „Prostě víc podsadíš zadek, sedneš si jakoby na kostrč.“ Zkusila jsem napodobit to, co mi právě popsala a.. no ne! Ono to funguje! Teď jsem cítila ladný pohyb koně pod sebou a jízdu jsem si užívala. „Super, ale pořád si mysli na nohy – dej je víc pod sebe. A dívej se před sebe, ne do země, pak se nevědomky hrbíš.“ Narovnala jsem se a dala nohy pod sebe. „Dobře. Přejdi do kroku.“ Zasedla jsem, stiskla kolena, trochu se zaklonila, mírně přitáhla otěže a řekla: „Krook“. „Dej si nohy zpátky do třmenů a zkusíme pracovní klus i s nima. Teď musíš navíc myslet i na to, že váhu máš v patě, protože jinak ti třmen vypadne a bude plandat kolem. Tím pádem se začneš křečovitě držet koleny, ztuhnou ti svaly a začneš zase drncat. Začarovanej kruh, co?“ usmála se Sue. Přikývla jsem a pobídla klisnu do klusu. Jak se dalo čekat, po chvíli mi samozřejmě vypadl třmen a já začala drncat. „Najdi si ho po hmatu a až ho budeš mít, uvolni se a tlač váhu do pat.“ Chvíli jsem bezradně hledala nohou třmen, ale za chvilku jsem ho už měla. Zase jsem vydechla a uvolnila se. Paty mi moc prošlápnout nešly, ale aspoň už mi nevypadl třmen. „Pro dnešek stačí. Přejdi do kroku a pak zastav.“ Zasedla jsem, mírně se zaklonila, přitáhla otěž a Spirála přešla do kroku. Pobídku do zastavení jsem dala tak, že jsem jakoby ztuhla v kříži, mírně se zaklonila, stiskla kolena a trochu přitáhla otěž. Sue ke mně přistoupila a podrbala Spirálu na čele. „Chyť si otěž až na přezce, ať si může protáhnout hlavu a vykrokuj ji podél celé jízdárny.“ řekla Sue, zatímco odepínala lonžku. Pobídla jsem Spirálu do kroku a chodily jsme kolem dokola po stěně jízdárny. Párkrát jsem změnila směr, abychom pořád nechodily na jednu ruku. Za chvíli na mě Sue zavolala, že už stačí. Zastavila jsem, sesedla, vytáhla třmeny a povolila podbřišník. Potom jsem Spirálu odvedla zpátky k úvazišti. Jako první jsem jí sundala uzdečku – rozepla jsem nánosník a podhrhelník a přetáhla nátylník přes uši. Hned nato jsem jí nasadila ohlávku. Potom jsem rozepla podbřišník a vytáhla ho z poutek na dečce. Sundala jsem sedlo i dečky, které Sue odnesla, aby je dala vysušit. Gumovým hřbílkem jsem očistila pot, pak jsem srst přejela ještě jemným kartáčem. Rýžákem jsem z nohou odstranila písek a kopytním háčkem vyškrabala kopyta. Na závěr ode mě Spirála za svoji trpělivost a ochotu dostala ještě malou mrkvičku, kterou do sebe naládovala rychlostí blesku a hned se natahovala pro další  Potom jsem odvázala vodítko z úvazu a vedla Spiu do výběhu. Sue mi otevřela branku a já jsem klisně sundala ohlávku. Hned odklusala za ostatními koňmi a jak jinak, než že sebou okamžitě plácla na zem a vyválela se v té největší blátivé louži široko daleko . Bylo vidět, jak si to užívá – zasloužená odměna po práci . Vyprskla jsem smíchy a Sue hned nato taky.
Když jsme se vrátily z výběhu, pomohla jsem jí uklidit věci do sedlovny. Jakmile jsem vešla dovnitř, ucítila jsem vůni kůže a krému na sedla. To miluju. Všechno bylo krásně srovnané. Sedla byla zavěšena na držácích na zdi a uzdečky pověšené hezky v řadě na speciálních háčcích. U každého sedla i uzdečky byl štítek se jménem koně. Bylo tu tak čisto, že byste ani nevěřili, že je to ve stáji. Tam, kde jsem do teď jezdila, byl věčně prach a sedla se mazala jednou za Uherský rok. Věci, co se tak často nepoužívaly, byly pokryty tenkou vrstvou prachu. Na Florestě to ale vypadalo, že se tu každý den pečlivě uklízí, utírá prach, snad i vysává a vytírá podlaha. Tak čisto nemám ani u sebe v pokoji . Nakonec jsem Sue moc poděkovala, moc jsem si to užila, a rozloučily jsme se. V šatně jsem se ještě převlékla do civilu, abych mohla mezi lidi bez toho, aby na mě zírali jako na blázna, vzala jsem si tašku a pospíchala na autobus. Za branou Floresty jsem se ještě na moment otočila. Zavřela jsem oči a nasála tu krásnou vůni koní a čerstvého, podzimního vzduchu. S krásným povznášejícím pocitem v srdci jsem zadoufala, že toho všeho budu taky už brzy součástí.