joanne: Doufám, že jsem to správně pochopila a doufám, že nevadí, že ještě nejsem na seznamu čekatelek. Také prosím o nějakou kritiku a omlouvám se za případné pravopisné chyby. Děkuji.
Tady jsou moje přijímací zkoušky:

Jen co jsem se převlékla do něčeho, co mělo připomínat legíny a nandala si mikinu, vrazila jsem tam, kde jsme se se Susan rozešly. ,,Tak co? Připravená na cestu pro koně?‘‘ mile se na mne usmála a i s vodítkem v ruce vykročila vpřed. Šla jsem za ní okolo stájí i venkovních jízdáren. Všude bylo živo a každý si hleděl svého. Na drezurním obdélníku zrovna jezdil nějaký vraník, vypadal úžasně. Byla jsem z toho rozruchu uvytržení a už zase jsem měla pocit, jako by se na mě všichni dívali. Všechny ty neznámé tváře. Zase jsem měla pocit, že musím ale hodně rychle utéct a schovat se. Ale nebylo kam. Viděli by mě a můj sen, dostat se na tuhle úžasnou školu, by se rozplynul.. stejně jako Blesk. Přemýšlela jsem o tom. Proč tady vlastně jsem? Co tu dělám? Nebylo mi to jasné, ale co jsem věděla bylo, že musím udělat ty zkoušky. Že se musím nějak překonat. Že musím přežít to, až zjistí, že jsem na koni nikdy neseděla. Že mám všechno jenom načtené. Praxe žádná.
Susan otevřela dveře jednoho z menších výběhů. Stáli tam dva hnědáci a oba se na nás zvědavě dívali. Jeden z nich, byl vyšší a tmavší. Druhý byl sice menší ale o to lépe stavěný a jeho pohled mi už teď napovídal, že to je on. Ten kůň, pro kterého sem vlastně jdeme. A nespletla jsem se. ,,Tohle je Spirála.‘‘ Susan mi podala vodítko a ukázala na koně více vlevo. ,,Běž pro ní. Neuteče ti.‘‘. Mírně jsem přikývla a zhluboka se nadechla. Vykročila jsem zablácenou trávou, zatímco Susan na mne dohlížela ‚ze zálohy‘ a nepřestala se usmívat. Asi mi to mělo dodat trochu toho sebevědomí a věřte či ne.. asi i dodalo. Když jsem byla skoro v půlce, nesměle jsem na ni zavolala. Spirála nastražila uši ještě více. Nespouštěla ze mě oči. Pokusila jsem se nějak zamlaskat, či tak něco, ale pořád stála. ,,Spirálo!‘‘ zavolala jsem znovu. A blížila jsem se k ní. Až teď jsem si všimla, jak moc je špinavá. Celé tělo měla jedno velké zaschlé bláto ale stále na mne zvědavě valila oči. V tu chvíli jsem zalitovala, že s sebou nemám něco dobrého. Spirále by se to určitě líbilo. ,,ahoj!‘‘ řekla jsem s úsměvem, když už jsem byla na dosah a pomalu jsem se natáhla po ohlávce. Spirála stála, ani se nepohnula a nechala mne, abych jí připnula vodítko. Ještě než jsme vyrazili zpět, pochválila jsem ji popleskáním po šíji a pohlazením. Bylo vidět, že se jí má pozornost líbí a šla ochotně za mnou až k Susan, která nám v mezičase otevřela bránu.
,,Líbíš se jí‘‘, nadhodila Susan mile ,,a mě zatím taky‘‘. Usmála jsem se na uznání díků a téměř jsem se začala červenat. I když.. zatím jsem nic nedokázala. Přivedla jsem koně. To umí každý. Teď už jsme si to ale štrádovaly všechny tři do stáje. Susan mi ještě připomínala, kudy tam mám jít, protože areál byl tak rozlehlý, že jsem si nestihla zapamatovat ani jak jsme se sem dostaly. Spirála šlapala celou cestu po mém boku a všimla jsem si, že z ní to bláto snad i postupně opadává, protože než jsme došly do boxu, byla už mnohem čistší.
Ještě než jsem začala čistit, došly jsme se Susan pro krabičku s kartáči. Bylo jich hrozně moc, zdálo se mi to až zbytečné, ale.. hold jsem ve Florestě a to je určitě jiná liga, než poník od sousedů. ,,Čistit umíš, žejo?‘‘ optala se Susan a důležitě se na mne podívala. ,,Ano.. jen.. nikdy jsem nečistila s tolika kartáči.‘‘ odvětila jsem rozpačitě a určitě jen polohlasně. Míra mého útěkového pudu byla natažená na maximum a měla jsem blízko k omdlení ze stresu. Ale přemáhala jsem se. ,,To nevadí‘‘, usmála se: ,,stejně je všechny nebudeš potřebovat. Stačí ti úplně hřbílko, měkký kartáč, tvrdší kartáč na nohy a potom kopyťák.. to určitě znáš‘‘. Zase se usmála. Kde sakra bere tolik energie k smíchu? ,,Ještě tě musím upozornit, že tě asi nenechá sáhnout na břicho. Nezná tě. Ale zkusit to můžeš, kdyžtak ti pak pomůžu‘‘ dodala Susan a čekala, až se vzpamatuji ze všeho, co se zatím událo. Polkla jsem na sucho, nadechla se a pustila do své nynější úlohy. Ta zněla vyčistit Spirálu.. a dávat pozor na břicho. Takže jsem začala. Vzala jsem si hřbílko a do druhé ruky měkký kartáč. Stoupla jsem si ke Spirále zprava a hřbílkem jsem začala pomalu, směrem od hlavy, kroužit po její srsti. Zaschlé bláto začalo pomalu opadávat. Kroužila jsem takhle od krku, přes záda až k zadku. Spirála stála a něžně strkala čumákem do Susan, která mne ovšem nespouštěla z očí. Vzala jsem tedy měkký kartáč, který jsem doteď držela v ruce a začala s ním pohybovat po směru chlupů a ‚vymetat‘ prach a všelijaké další špíny. Jela jsem zase od hlavy, přes krk a záda až k zadku. Neopomněla jsem však ani na nohy a pokusila jsem se přejet lehce i břicho, načež Spirála zareagovala zvednutím hlavy a mírným uskočením. Řekla jsem si, že to radši nechám na Susan a směle jsem pokračovala po dál po zádech. Když jsem měla hotovo, vzala jsem ještě tvrdý kartáč a pořádně jsem ‚odblátila‘ nohy, včetně zpěnek. Nechci přece, aby po mé péči zůstala zanedbaná a ještě třeba s podlomem. Z téhle strany už byla ze Spirálky čistá kráska, ale to, co na mě čekalo na druhé straně.. no škoda slov. Bláto bylo doslova všude a tak jsem zopakovala to, o co jsem se snažila už na pravé straně. Potom jsem jemným kartáčem zlehka přejela hlavu. ,,Chceš vyčistit to břicho?‘‘ optala se Susan, ale nečekala na odpověď. Rovnou si vzala kartáč a břicho vyčistila. Bylo vidět, že Spirále se to moc nelíbí, ale stála, ani nedutala. Byla tady vidět jistá víra a možná i náznak respektu, což mne velice fascinovalo. Na úplný závěr, jsem vyčistila kopyta. Jedno po druhém. Ani jsem si toho nevšimla a Susan se najednou vrátila se sedlem, uzdečkou a ostatními věcmi, o kterých jsem už něco četla. ,,Tak. Jestli máš hotovo, můžeš začít sedlat.‘‘, řekla a už-už mi podávala sedlo. ,,Ale.. víš.. já.. nikdy jsem ještě koně nesedlala.‘‘ přiznala jsem se a sklopila pohled k zemi. Cítila jsem se tak trapně! Co tu vlastně dělám? Neumím ani nasedlat koně! ,,Ale to vůbec nevadí. Ráda ti pomůžu, od toho jsem přece tady‘‘, zase se usmála a přistoupila ke mně. ,,Jak jistě víš, sedlá se zleva. Takže stojíme dobře.‘‘ řekla, lehce učitelsky. ,,Vlastně tam jenom položíš sedlo‘‘, pokračovala a položila sedlo na Spiráliina záda. Počínala si opatrně, ale bylo vidět, že tohle je pro ní rutina. ,,Hlavně si dávej pozor na dečku. Aby nebyla překroucená, vidíš?‘‘ ukázala na místo, kde byla dečka ohnutá. Mírně jsem přikývla. ,, Koně by to mohlo tlačit, nebo prostě vadit. Teď běž a zkontroluj to na druhé straně‘‘ vyzvala mne a já poslechla. Obešla jsem Spirálu zezadu, ale pořád jsem se jí dotýkala, aby po mne nevykopla a aby věděla kde zrovna jsem. Na druhé straně byla dečka zmuchlaná a tak jsem ji narovnala a povytáhla trochu dopředu. ,,Tady je to v pořádku‘‘, řekla jsem a Susan přikývla. ,,Tak mi prosím podej podbřišník a přijď sem, zkusíš si ho zapnout‘‘. Stalo se. Susan mi poradila, jak na to a i když jsem nějakého tucha měla, pomohla mi s ujasněním kam co patří. Potom jsme společně nasadily uzdečku, zapnuly podhrdelník na šířku postavené pěsti a nánosník na dva prsty. To jsem zvládla celkem sama a Susan mě za to velice chválila. Je až moc hodná, na to že je to trenérka na jezdecké škole, blesklo mi hlavou, když mi vysvětlovala, jak správně nasadit chrániče nohou a také které patří na přední nohy a které na zadní. Už si to bud nadosmrti pamatovat! ,,Výborně. To bychom měly.‘‘ podotkla Susan a bystrým okem si prohlížela moje rádoby jezdecké oblečení, které jsem uznala za vhodné. Na konec asi zjistila, že nic lepšího jsem doma nenašla a pobídla mne k odchodu. Chytla jsem tedy Spirálu a pomalu jí vedla ven ze stáje. Susan si mezi tím vzala lonž, bič a podala mi přilbu, abych se pro ní nemusela vracet. Po cestě mě navigovala ke kryté hale, která byla opravdu obrovská! Zaujala mě svojí velikostí i velikým množstvím zrcadel všude na stěnách. Susan mi vysvětlila, že to je pro drezurní jezdce, kteří se mohou podívat na svůj sed a vylepšovat ho, aniž by potřebovali trenéra. ,,To je chytré!“ podotkla jsem a Susan se začala smát. Mezi tím už ale zapínala Spirálu na lonž, prý aby jí mohla vykrokovat a potom i rozpohybovat. O tom jsem už něco slyšela. Kůň by měl chodit alespoň 10minut v kroku, aby se připravil na práci a na pohyb a taky by se měl uvolnit v obratech a podobných věcech, aby se s ním líp pracovalo. Vždycky mi to vrtalo hlavou a nikdy jsem to zcela nepochopila. Ale nebyla jsem schopná se na to zeptat, protože bych se cítila dost trapně. Už takhle to pro mě byla noční můra. Celou tu dobu, co jsem stála uprostřed, vedle Susan která vyběhávala Spirálu, jsem přemýšlela o tom, co tady vlastně dělám. Tohle místo mě fascinovalo a přímo nabádalo k nějakému rozjímání a přemítání nad životem. Najednou jsem zaslechla změnu koňských kroků. Klus. Trhla jsem sebou ze snění a podívala se na Spirálu, poslušně klusající kolem nás. ,,Tak co.. jak se těšíš na svojí první zkušenost v sedle?‘‘ zeptala se znenadání Susan. Zčervenala jsem. Těšila jsem se tak moc, až to nebylo normální. Byla jsem na pokraji zhroucení a nevěděla jsem co říct. ,,Hrozně!“ odsekla jsem nakonec vzrušeně a znovu zavrtala pohled do písku pod námi. Už zase jsem o sobě zapochybovala. Musím tyhle myšlenky zahnat! A to tak, že sakra rychle! V tom mi dopomohla i Susan, která mezi tím stihla Spirálu několikrát otočit a nyní jí dala povel ke cvalu. Sledovala jsem ty ladné koňské pohyby. Počítala jsem, jestli má cval opravdu tři doby a potvrdilo se mi to. Vždycky se mi to zdálo neuvěřitelné.. ale takhle v praxi.. to působilo celkem přirozeně. Najednou zase klus a změna směru. Spirála se pak znovu zhoupla do toho krásného chodu. V tu chvíli jsem si představovala sama sebe, jak na ní sedím a uháním kamsi po poli. Ovšem.. vzdálená a celkem nereálná budoucnost. Spíš takový sen. Nesplnitelný. Z mého snění mě vytrhnul Susanin hlas. ,,Tak můžeš nahoru.‘‘ oznamoval. Chvilku trvalo než jsem se vzpamatovala a pomohla Susan sundat třmen. Potom jsme společně trochu dotáhly sedlo a konečně mi bylo znovu vysvětleno, jak se dostat nahoru. Ono.. 174cm se vám může zdát docela málo, ale pro někoho, kdo nemá absolutní sílu v nohou a nikdy na koně nelezl, je to fakt docela vysoko. A v tu chvíli jsem tu výšku pocítila. Tak-tak jsem dala nohu do levého třmenu a ještě jsem se měla odrazit. Podařilo se mi nahoru vyšvihnout až asi na pátý pokus a Susan mi musela jemně asistovat. Když jsem konečně seděla nahoře, užívala jsem si ten výhled. Všechno bylo najednou tak maličké! I já jsem se cítila být maličká. Maličká a bezbranná na zádech něčeho, co se mnou může doslova vytřít podlahu. Cítila jsem pod sebou toho obrovského koně a i když Spirála stála ani se nehnula, cítila jsem se nesvá a taky že každým krokem spadnu. To už mi ale Susan zkracovala třmeny. Potom kousek poodstoupil: ,,Takže, určitě jsi už viděla jak se právně sedí na koni.. Takže. Za prvé se pořádně narovnej, snaž se dávat ramena dozadu, sedni si jakoby pyšně. Jsi přeci pyšná, že na tom koni sedíš ne? Tak to ukaž všem ostatním!‘‘. Pokusila jsem se o to. ,,Výborně. Jako druhé, co po tobě budu chtít, jsou nohy. Jestlipak víš, jak a kde mají být?‘‘ lyšácky se usmála. ,,Paty dole.. a.., špičky ke koni?‘‘ hádala jsem a Susan přikývla. Pokusila jsem se o to, co jsem vídala na obrázcích z jezdeckých knih. Pomáhalo mi při tom zrcadlo, které vyselo přímo vedle mě. ,,Tak je to správně.‘‘ usmála se a znovu si mě prohlížela. Její pohled najednou směřoval k mým rukám. ,,Tak. Jak se drží otěže.‘‘ přistoupila blíž. ,, Za prvé se drží mezi malíčkem a prsteníčkem‘‘, vsunula mi je do dlaní ani jsem si toho málem nevšimla. Pokusila jsem se to zopakovat u druhé ruky. ,,Výborně. A teď postav pěsti. Představ si, že držíš dva půllitry s pivem‘‘. Pomyslela jsem si, že se to těžko řekne, když půllitry nenosím, ale pokusila jsem se o to. ,,Tak výborně! A teď už stačí takhle zůstat‘‘ vyřkla nadlehčeně a pousmála se. Potom dala Spirále pokyn ke kroku, zatímco jí pořád držela na lonži. ,,Tak je to správně. Pamatuj si, jak sedíš, takhle je to dobře‘‘ řekla ještě. Byla jsem na sebe patřičně hrdá. A užívala jsem si to. I když v kroku a na lonži. Ale moje očekávání to splnilo, byl to prostě božský pocit a byl to ten pocit, který prostě zažijete jenom jednou za život. Poprvé jsem přece seděla na koni! ,,Tak.. Změníme směr‘‘, oznámila Susan a přivolala k sobě Spirálu, aby jí přepla lonž do kroužku na druhé straně. ,,A taky si můžeš vyzkoušet jízdu bez třmenů‘‘, doplnila a ukázala mi, jak dát třmeny nahoru. ,,Tak. Teď je hodně důležitý, aby ses pořádně držela kolenama‘‘ řekla poněkud důležitě a já její poznámku okamžitě převedla do reálu. Když jsme se vrátili zpět na kruh, kolena mě neskutečně bolela a to jsem nestihla ani objet kroužek. ,,Tak jo. A teď ti seberu i otěže a vyzkoušíš si něco na rovnováhu, ano?‘‘, přišla Susan zase blíž a ukázala mi, jak svázat otěže nahoře na krku, aby nepadali a nezničili se. Potom zase uvedla Spirálu do kroku. Bylo to divné, ale budiž. ,,Tak. Teď dej ruce v bok. A zkus se jakoby otáčet v pase‘‘. Udělala jsem. ,,Výborně. A ještě.‘‘ podporovala mě z poloměru kruhu. ,,Fajn. Teď dej ruce před sebe a předkloň se a pokus se dotknout jejích uší‘‘. Tak zněl pokyn. Natáhla jsem tedy ruce a zjistila, že mi zbývá dobrých 30cm a tak jsem se mírně předklonila. Nic. Ještě víc. Už jsem začínala pochybovat, že se nepřevrátím dopředu a najednou jsem si vzpomněla na ty kolena! Přimáčkla jsem je tedy víc k sedlu a předklonila se. Vida! Jsem tam! Celým mým tělem projela úleva a vrátila jsem se zase do původní pozice. Moje radost byla v tu chvíli nevyčíslitelná! ,,Tak znova‘‘, ozvalo se halou ,,a zkus pravou rukou na levé ucho a potom naopak‘‘. To jsem provedla bez větších potíží, vědět jak na to, byl bonus. ,,Tak.. a teď zkus to samé, ale dotkni se kořenu ocasu‘‘, přikázala Susan. Otočila jsem se dozadu a natáhla ruku, která však dosahovala tak do poloviny. To nepůjde! Projelo mi hlavou ale nenechala jsem se rozhodit a natáhla jsem se. Ještě kousek! Je to tam!! Moje radost musela být opravdu viditelná. Susan byla taky šťastná, že jsem šťastná. ,,A na druhou stranu‘‘. Už to bylo jednodušší, kolena zafungovala a já byla radostí bez sebe. ,,Vidím, že držíš paty dole! To je výborné! Máš talent!‘‘ podotkla Susan ,,co kdybychom vyzkoušely naklusat?‘‘. To to je paráda! ,,Mno.. můžeme to zkusit‘‘, řekla jsem. Upřímně jsem si moc nevěřila, že by to mohlo dopadnout dobře. ,,Tak pojď sem, dáme to na druhou stranu‘‘. Susan přivolala Spirálu doprostřed a přecvakla lonž. Potom ji zase vrátila na kruh. ,,Takže. Chytni se vepředu za sedlo, kdyby se něco dělo. Pořád dávej pozor na kolena – to je tvoje záchrana. Ty tě vždycky udrží!‘‘ dala mi Susan poslední informace. Potom lehce zamlaskala na Spirálu a potřásla bičem. Kobylka se přenesla do hopsavého klusu, který mě nejprve dosti vykolejil, potom jsem se už chytila toho rytmu. Držela jsem se jak koleny, tak i za rozsochu. Co kdyby se něco stalo.. žejo?! První kolečko bylo zajmavé. Několikrát jsem klouzala dolů a musela jsem to pořádně vyvažovat. Po třetím kolečku už jsem seděla vcelku pevně i když krásně jsem rozhodně vypadat nemohla. Skákala jsem nahoru a dolů, nešlo s tím nic udělat. ,,Trochu se uvolni. A zakloň. Ale jenom malinko. Pohybuj pánví. Musíš splynout s pohybem!“ opravovala mne Susan. Její poznámky jsem se snažila provést, ale příliš to nešlo. Vlastně vůbec. Ach bože. Proč jsem sem vlastně chodila?! Vždyť neumím vůbec nic! ,,Tak je to správně! Výborně. Teď se zkus pustit.. klidně jenom na chvilku‘‘. Susanina poznámka přišla přesně včas, protože mi trochu vyrovnala sebevědomí a já měla dostatek odvahy se pustit. Nejprve jsem trochu povolila jednu ruku, nechávala jsem jí blízko sedla, kdybych jí náhodou potřebovala.. a potom i tu druhou. Ale nehodlala jsem nic pokoušet, prostě jsem je nechala tam kde byli, ale nedržela jsem se tak křečovitě. Měla jsem pocit, že padám, ale seděla jsem pořád pevně v sedle. ,,Tak dobře.. pozor, jdeme do kroku‘‘. Varovala mě Susan a Spirála lehce zpomalila a přenesla se do krásného, houpavého kroku. Susan podotkla: ,,A teď si zase pohlídej ty nohy! Paty dolů!‘‘. Pokusila jsem se o to. ,,A co takhle klus ještě na druhou ruku, a můžeme vykrokovat?‘‘. Nabídka to byla pěkná, ale nevěděla jsem jak správně zareagovat. Tak jsem prostě jen přikývla a pokusila se o úsměv. Susan zase přecvakla lonž a poslala Spirálu na druhou stranu. Potom mě upozornila a Spirála opět naklusala. Probíhalo to podobně, jen jsem si teď byla trochu jistější a rukama jsem se pustila úplně. Nechala jsem je teda blízko rozsochy, to ano, ale jen jsem se dotýkala. Můj strach byl asi o 50% nižší a já byla šťastná! Opravdu šťastná! Bylo mi pak líto, když jsme se vrátili do kroku. ,,Tak. Napodruhé to bylo dobré! Jen tak dál!“ Susan se usmívala. ,,Teď si můžeš sundat třmeny a jestli chceš, můžeš zkusit jít chvilku sama na dlouhé otěži‘‘. ,,Tak dobrá..“ pronesla jsem a pomalu dala třmeny dolů, abych Spirálu nebouchla. Chvilku jsem lovila nohou, ale brzy jsem už měla obě nohy bezpečně ve třmenech a v rukou jsem držela otěže. ,,Tak. Jak jsme si to říkaly. Prohnuté lokty, postavené pěsti a takhle to drž mezi tím malíčkem. Dobře. Kdybys chtěla zatočit, tak zatáhni za otěž.. s pobídkami tě už dneska zatěžovat nebudu, ale předpokládám, že Spirála půjde sama.‘‘ poučila mě na závěr Susan a nechala nás se Spirálou obejít jízdárnu. Nejdřív na jednu stranu a potom na druhou. Možná mi to nebudete věřit.. ale cítila jsem se opravdu jako velká jezdkyně. Beze srandy! To už byl ale čas sesednout a i když jsem nevěděla jak na to, netěšila jsem se. Susan si pro mě došla, aby mě doprostřed haly dovedla. ,,Tak. Teď vyndáš nohy ze třmenů, předkloníš se a pravou nohu přehodíš na druhou stranu.‘‘ řekla. Vyndala jsem teda nohy ze třmenů, předklonila se a přehodila nohu. Zasekla jsem se vzadu o sedlo, ale potom už jsem letěla dolů, jako neřízená střela a málem jsem pak přepadla dozadu. ,,Napoprvé.. docela obstojné!‘‘ řekla Susan pobaveně a pomohla mi vytáhnout třmeny tak, jako když jsme přicházely. Na závěr vytáhla Susan z kapsy cosi, co vonělo po jablku a dala mi to, ať odměním Spirálu. To jsem udělala velice ráda, byla zlatá. I kdyby mě sem nevzali.. tohle mi už nikdo neodpáře!
Blaženě jsem se usmívala asi celou cestu zpět do boxu. Tam jsem asistovala při rozepínání uzdečky, nasadila jsem ohlávku a dokonce i rozepla podbřišník a přehodila ho přes sedlo. Susan ho pak šla uklidit a já měla sundat chrániče, což se mi podařilo na první dobrou. Nezbývalo než Spirálku přejet kartáčem, vybrat jí z kopyt a pak odvést. Nejprve jsem jí tedy překartáčovala. Nebyla špinavá ani moc zpocená, takže to šlo lehce. Kopyta mi taky podala celkem bez obtíží a já mohla nerušeně vybrat všechen písek, co přinesla z haly. ,,Koukám že si počínáš dobře..‘‘ vrátila se Susan. ,,Nemusíš tak pečlivě, stejně jde zase ven a zrovna ona.. se stoprocentně zaprasí!‘‘ usmála se Susan. A myslím, že měla pravdu. Vzala jsem tedy vodítko a připnula ho k ohlávce. ,,Můžeme jít‘‘ řekla jsem a otevřela dveře boxu.
Raději jsem se se Spirálou držela za Susan, pořád jsem měla trochu hokej v umístění výběhů. Areál jako by se každým krokem zvětšoval! Konečně jsme dorazily k výběhu, kde teď stál ten druhý hnědák a koukal na nás. Susan mi otevřela ohradu a zase ji za námi přivřela. Já zavedla Spirálu kousek od vchodu a odepla jí vodítko. ,,Moc děkuju! Za všechno!‘‘ zašeptala jsem jí do hřívy, pohladila a pustila. Potom jsem smutně odkráčela za Susan. Byla jsem nešťastná, že dnešní den skončil a moc jsem si přála, aby takových dní bylo víc. Měla jsem slzy na krajíčku ale snažila jsem se to zamaskovat.
Když jsme dorazili do stáje a já se převlékla zase do ‚nejezdeckého‘, Susan na mne čekala ve stáji. ,,Tak pro dnešek by to bylo asi všechno. Doufám že se ti první jízda líbila!‘‘ začala Susan. ,,Bylo to skvělé! Moc ti za všechno děkuju‘‘, opáčila jsem s nejvyšším studem a nebyla jsem schopná zvednout zrak. ,,Není zač!‘‘, usmála se zase: ,,A ohledně přijetí se ti ještě ozveme‘‘. ,,Jojo.. tak děkuju. Ahoj!‘‘ rozloučila jsem se vydala se k bráně, která mě měla vysvobodit z toho neznámého světa. Neznámého ale naprosto kouzelného! Ze světa, který bych si moc přála navštěvovat častěji.