ryan: Cesta mi přišla snad nekonečná. Pomalu jsem klimbal na sedadle spolujezdce a ani káva mě neprobrala. Vstávání ve čtyři hodiny ráno by nevyhovovalo snad nikomu. Klasické pondělí. Nemálo mě štvalo, že je akademie od našeho domova tak daleko. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme měli poněkud malou časovou rezervu. Buď přijedeme úplně přesně na čas, nebo pozdě. Druhou možnost jsem ani nechtěl brát do úst. To bych se hned první den 'blýskl'.
Z ledabylého pohledu na míhající se lesy mě probrala až jistá změna. Většina stromů zmizela, a kam jsem se podíval, všude byly táhlé louky a výběhy. Na tváři jsem vykouzlil šťastný úsměv a v sedadle se narovnal. Suerte, můj bratr, po mě nechápavě hodil okem. Zrovna on nikdy nepochopil mou vášeň pro čtyřnohá zvířata.
„Až skončíte, tak mi zas zavolej,“ nakázal mi až moc starostlivě. Nad tím jsem jen ohrnul nos. Nenáviděl jsem, když se o mě někdo staral. Byl jsem samostatný člověk, samostatná jednotka. Z kufru jsem vytáhl tašku s věcmi na převlečení a pak zavřel. O chvilku později se kolem mě rozptýlil prach a kouř z výfuku. Zamračil jsem se a musel začít kašlat. Však já mu to pěkně vyčtu, až se pro mě vrátí.
Uchlácholil jsem svůj záchvat kašle a rozešel se k bráně. Těšil jsem se, ale zároveň se obával světa tam ve dvoře. Naskočila mi mírná husina a zastavil jsem se těsně před šedivou bránou.
„Dobrý den, pan Ryan...?“ kdosi promluvil do ticha. Strnul jsem a rozhlédl se. Na takové oslovení jsem nebyl zvyklý. Nikdo kolem mě nebyl, což bylo asi nejstrašidelnější. Teprve až po chvilce jsem pohledem sklouzl k něčemu, čemu se mohlo říkat mikrofon, nebo něco takového. „Ehm... Ano,“ promluvil jsem nazpátek a zamračil se. Vypadalo to, jako bych trpěl samomluvou. Jasně, je úplně normální si povídat s bránou. Chvilku jsem se obával, jestli jsem neřekl něco špatně, a jestli mě vůbec pustí dovnitř. „Pojďte dál,“ ozvalo se po chvilce a nejistě pootevřel bránu.
Zavřel jsem za sebou a udělal pár krok dopředu. Nemálo jsem váhal. Byl jsem v úplně cizím prostředí a srdce jsem cítil až v krku. Zpoza rohu budovy jsem zaslechl štěkot a následné cupitání. Maličká fenka poskakovala směrem ke mně, ale nevypadala nijak nebezpečně. Za fenkou vyšla i žena ve středním věku. Na tváři měla přátelský a vřelý úsměv. Krátce na mě mávla a zrychlila krok. „Ahoj, jsem Susan. Říkej mi Sue. Dneska ti tu budu dělat společnost,“ přivítala mě a natáhla ke mně ruku. „Zdravím. Rád vás poznávám,“ řekl jsem mile a pousmál se. Krátce jsme si na pozdrav potřásli rukama. „Nevykej mi, zásada číslo jedna. Drž se při mně, je tu docela rušno – to je další bod,“ žena se vesele zazubila a rozešla se do menší budovy. Tak jsem tedy poslechl a jako ocásek ji následoval. Maličká fenka nás doprovázela.
V ředitelně mě poprosila o podškrábnutí jakéhosi dokumentu. Byl jsem pořád takový zamlklý a asi mi bude trvat, než se pořádně rozmluvím. „Jestli chceš, můžeš se jít převléct. Tímhle směrem jsou šatny,“ nasměrovala mě k malé místnosti. Přikývl jsem a poděkoval. Před vstupem jsem se ještě přesvědčil, že uvnitř nikdo není.
Když jsem zase vyšel ven, připadal jsem si zvláštně. V jezdeckém oblečení jsem se už dávno necítil 'jako doma', takže to byl takový nezvyk. Vyšel jsem na chodbu, kde na mě čekala Sue. „Teď půjdeme pro koně. Ukážu ti sedlovnu a naše vybavení,“ oznámila mi, jakmile jsem se objevil po jejím boku. Usmál jsem se a rozešel se za ní. Vešli jsme do široké chodby, která byla lemována boxy s koňmi. Donesla se i ta očekávaná a tak známá vůně sena a koňské srsti. Blaženě jsem se usmál, ale sebejistota mi tak dlouho nevydržela. Opodál postávaly tři holčiny s košťaty v rukou a dívaly se směrem k nám. Slyšel jsem, jak si něco štěbetají, ale nerozuměl jsem jim ani slovo. Možná to tak bylo lepší. Susan si všimla mého rozpačitého pohledu a povzbudivě se na mě usmála. „Klid. Jestli jednou budeš patřit mezi nás, určitě si zvykneš. Máme tu i mužské zastoupení, ale to je, v poměru s tím dívčím, mizivé,“ promluvila ke mně a konečně jsme zašli za roh. Přikývl jsem a ztěžka polkl. Nebyl jsem příliš společenský člověk. Šel jsem kvůli koním, ne kvůli holkám. Rozhlédl jsem se po sedlovně. Kůže hrozně hezky voněla a celkově tohle prostředí bylo příjemné.
„Půjdeme do výběhu pro klisnu, na které si tě ozkouším. Jmenuje se Spirála a řadí se mezi naše parkurové koně,“ krátce mi Sue představila kobylku a podala mi její ohlávku. Přikývl jsem a už se jistěji usmál. U koní jsem byl vždycky ve své kůži.
Pár následujících minut jsme strávili na cestě k výběhu a hledáním stáda. „Jaká je Spirála?“ zeptal jsem se, když se stádo objevilo před námi. Sue poukázala na tmavě hnědou, hezky stavěnou klisnu. Přikývl jsem a rozešel se k ní. Má 'průvodkyně' zůstala stát na místě a zpovzdálí mě pozorovala. Ke klisně jsem přistupoval zepředu a šel jsem pomaleji než normálně. Zpozorovala mě a obě uši natočila ke mně. Na moment mi připomněla oslíka, kterého jsem kdysi potkával. Měla stejný výraz jako tehdy on. Usmál jsem se a dotkl se jejího krku. Srst měla krásně jemnou a hustou. Dlouhé chlupy značily blížící se zimu. Spirála sklonila hlavu k mým kapsám u mikiny a zkoumala, jestli pro ni nemám nějakou dobrotu. Pohladil jsem jí po čele a konečně jí nasadil ohlávku. Nátylník jsem přetáhl přes její zvědavá ouška a pak zapnul přezku. Takové základy jsem naštěstí nezapomněl.
S úsměvem jsem se otočil k Sue a vykročil. „Tak vidím, že nějaké základy máš,“ mrkla na mě a úsměv mi oplatila. Jen jsem doufal, že až mě uvidí v sedle, nezhrozí se. V zorném poli jsem viděl Spirálinu hlavu. Její vůně mě naprosto okouzlila. Lepší než nějaká dámská voňavka.
Kobylku jsme zavedli do stáje a já ji uvázal v boxu. Sue jsem následoval zpátky do sedlovny. Hnědka byla víc než špinavá, takže bylo potřeba ji vyčistit. „Já vezmu čištění, lonž a chrániče. Ty vezmi to béžové sedlo v rohu. Je u něj i dečka a uzdečka,“ znovu mě zaúkolovala. Přikývl jsem a rozešel se ke zmiňované výbavě. Uzdečku se slintáky jsem si přehodil přes rameno a dal si pozor, abych se náhodou nezamotal do otěží. To by byl docela problém. Sedlo i s dečkou jsem vzal do rukou a vyrazil zpátky za Sue a Spirálou.
U boxu byl stojan, takže tam jsem opatrně položil sedlo a na něj dečku. Byla krásně suchá, vypadala jako nová. „Tak se předveď,“ zazubila se Susan a podala mi čištění. Vesele jsem se usmál a přikývl. Do jedné ruky jsem si vzal gumové hřbílko, tou druhou jsem nadzvedl neposlušnou hřívu. Nejprve jsem vyčistil prostor pod ní, a pak stejnými krouživými pohyby pokračoval dál. Nožky by se mi hřbílkem čistily špatně, takže jsem si na ně nechal trochu tvrdší kartáč popřípadě rejžák. Překvapilo mě, že je Spirála docela maličká. By jsem tedy zvyklý na mnohem větší koně. „Dávej si pozor při čištění břicha. Možná se po tobě ožene,“ upozornila mě Sue. Zkoumavě jsem se podíval po klisně a sledoval její reakci, když jsem se s hřbílkem dostal na břicho. Stáhla uši dozadu a mírně se zašklebila. Právě tuto část těla měla nejmíň špinavou, takže jsem jí nedráždil dlouho. Pak jsem pokračoval na její druhé půlce těla a pomalu se dostával na záď. „Ty už jsi někdy jezdil?“ ozvala se znovu Sue. Na chvíli jsem se zarazil, ale v čištění jsem pokračoval dál. „Můj otec má koně a já se u nich pohybuji už nějakou dobu. Do sedla jsem se ale dostal až před rokem a půl. Jinak jsem s koňmi pracoval ze země v kruhovce,“ odpověděl jsem trochu zamyšleně. Mrzelo mě, že se už s mým tátou nevídáme, ale navenek jsem samozřejmě nedal nic znát. Mezitím jsem hřbílko vyměnil za jemný kartáč, který jsem odstranil uvolněné bahno. To by člověk neřekl, jak se ti koně vyžívají v bahenních lázních. Po celkovém čištění už Spirála vypadala jako kůň, ne jako prasátko. Usmál jsem se a sáhl pro kopytní háček. Přistoupil jsem k jedné přední nožce. Svou váhu jsem na ní přenesl a opřel se o ní. Dlaní jsem jemně pokračoval ke spěnkovému kloubu. Spirála poslušně zvedla nožku a já kopyto mohl zbavit nechtěných kamínků a bahna. Ve finální verzi byla hezky viděl střelka a nikde nebyla žádná nečistota. Takto jsem pokračoval i u zbylých nožek. Na závěr jsem jí rozčesal hřívu, kštici i ohon. Rejžákem jsem jí ještě vyčistil nohy od loktu až dolů.
„Super, je nádherně čistá! Teď se pustíme do strojení,“ pochválila mě Sue a poukázala na vybavení, které jsme sem přinesli. Přikývl jsem a vzal podsedlovou dečku a sedlo. Nejprve jsem Spirále na hřbet položil béžovou dečku a teprve na ní dal sedlo. Obě části vybavení jsem posunul dopředu, aby to všechno hezky sedělo. „Ještě je můžeš trochu posunout dopředu,“ poradila mi Susan, která stála za mnou. Přikývl jsem a uposlechl ji. Teď už sedlo bylo na správném místě a mohl jsem zapnout podbřišník. Spirála se na mě znovu zašklebila, když jsem podbřišník přitáhl. Samozřejmě jsem ho úplně nedotahoval, ale aby jí sedlo nespadlo ze hřbetu. Naštvaně švihla ocasem a hrábla předním kopytem do podlahy. Pohladil jsem jí po krku a dal jí najevo, že už má první část dotahování za sebou. Vzal jsem ze stojanu i uzdečku a vrátil se do boxu. Rozepnul jsem jí přezku u ohlávky a lehce jí sundal. Prostrčil jsem jí mezi mřížemi u boxu, aby se tu neválela na zemi. Spirála v klidu stála a olizovala si pysky. Nasadil jsem jí uzdečku a kupodivu se vůbec nevzpírala. Upravil jsem čelenku, aby hezky seděla a kštici zpod ní vytáhl. Zapnul jsem podhrdelník a nánosník. S podepínacím řemínkem jsem si nevěděl rady, takže jsem poprosil Sue o radu. Já s kombinovaným nánosníkem nikdy neměl tu čest. Předvedla mi, jak se má správně zapínat a pak jej znovu rozepnula. Sám jsem si to chtěl zkusit, abych si postup zapamatoval. Otěže jsem přehodil Spirále přes krk a natáhl se pro chrániče. Šlachovky jsem umístil na přední nohy, strouhavky zase na zadní. Poodstoupil jsem a Susan zkontrolovala mé celkové počínání. „Super, musím tě pochválit. Támhle si vezmi helmu a můžeme jít na halu,“ pochválila mě a usmála se. Znovu jsem poslušně přiskočil ke stojanu a ozkoušel si, jestli mi helma sedí. Kupodivu na mi padla jako ulitá. Přistoupil jsem ke Spirále, chytil otěže do ruky a vyrazil i s kobylou za Sue na halu.

„Dveře!“ houkla zvenčí a krátce zaťukala na dveře haly. Tázavě jsem se zamračil, ale nic jsem neříkal. Nikdo se neozýval, takže Sue otevřela a nechala nás projít. Jakmile jsem viděl prostornou, nádherně upravenou jízdárnu, zůstal jsem stát úžasem. Něco takového jsem v životě neviděl. Kam se hrabalo vybavení mého táty. Tohle bylo prostředí mých snů! „Ryane,“ oslovila mě Sue a tím mě vytrhla ze zamyšlení: „Nejprve Spirálu olonžuji samostatně, aby se rozehřála a vybila si přebytečnou energii. Ona se nezdá, ale je docela živá.“ Přikývl jsem, dotáhl podbřišník a Spirálu nechal Sue. Jen ať si jí vezme do parády. Já se mezitím opřel o stěnu jízdárny a sledoval, jak si má trenérka počíná. Vyslala Spirálu na kruh a nejprve ji nechala v kroku. Když zpomalovala, nebo ztrácela kmih, Sue zamlaskala a lehce ji popohnala lonžovacím bičem. Mluvila na ní a po chvilce jí pobídla do klusu. Fascinovalo mě, že klisna ví, co po ní Sue chce. Já přišel většinou do styku s koněm, kterému takové základy chyběli. Klisna chodila hrozně hezky, ale zároveň se pomalu začala uvolňovala. Po chvilce si jí Sue přivolala k sobě a vyměnila směr lonžování.
„Tak pojď ke mně, začneme,“ vybídla mě a pohladila klisnu po hlavě. Usmál jsem se a trochu nejistě přišel k sedlu. Stáhl jsem si třmeny dolů a upravil si je na svou délku. Z původního nastavení jsem je musel asi o tři dírky prodloužit. Sue mi z druhé strany podržela třmen, aby se sedlo při mém nasedání neprotočilo a neposunulo se. Opatrně jsem dosedl do sedla a obě nohy dal do třmenů. Narovnal jsem se a pro začátek zaujal pozici základního sedu. Narovnal jsem se, paty prošlápl dolů a špičku přisunul k boku koně. „Sedíš dobře. Uvidíme, jak ti to půjde v chodech. Můžeme do kroku?“ zeptala se Sue a narovnala se uprostřed kružnice, kterou budeme se Spirálou opisovat. Přikývl jsem a zhluboka se nadechl. Zřejmě už počítala, že nějaké základy už budu mít. Ano, základy jsem zvládal, ale to bylo tak všechno. Sezení ve cvalu mi ještě pořád nešlo a o skákání se taky nedalo mluvit. I přesto jsem si do přihlášky napsal parkur jako zaměření. Inteligentní nápad, který můžu dostat jen já. Konec s myšlenkami, potřeboval jsem se soustředit! Holeněmi jsem pobídl Spirálu kupředu a lehce se zhoupl v sedle. Kobylka ihned zareagovala a vykročila dopředu. Usmál jsem se a vnímal jen tělo koně pod sebou. Susanin pohled mi ale neunikl. Dívala se na mě zkoumavě a přímo mě 'skenovala'. „Vytáhni si třmeny nahoru a překřiž je přes kohoutek koně. Budeme chvíli jezdit bez nich, abych zjistila, jakou máš rovnováhu,“ oznámila mi. Trochu se mě zmocnila nervozita. Já bez třmenů nikdy nejezdil. Nicméně jsem neodmlouval a udělal to, co mi nakázala. Nechal jsem nohy volně viset dolů a pokoušel se pořád držet stejné postavení těla. Po chvilce nic nedělání začala Spirála zpomalovat. Pobídl jsem jí, aby se trochu probrala a znovu energicky vykročila. Skutečně to udělala a Sue mě k tomu pochválila, že vnímám koně pod sebou. „Můžeme naklusat?“ zeptala se. „Ehm... Ano,“ odpověděl jsem nejistě a po očku se podíval na Sue, jestli to myslí vážně. Doufal jsem, že klusat se bude se třmeny, ale nebylo tomu tak. Holeněmi jsem pobídl Spirálu kupředu a zhoupl se v sedle. Klisna pode mnou zrychlila do klusu. Mírně jsem se uklidnil a snažil se pořád zůstat ve správném sedu, ale příliš mi to nešlo. Naštěstí jsem si brzy vyslechl Suiny připomínky a opravy: „Ohni ruku v lokni, máš ji nataženou. Trochu podsaď pánev a sedni si 'dovnitř' – tedy na vnitřní sedací kost. Vnitřní rameno posuň trochu zpátky, za to vnější trochu dopředu. Jednoduše se celý trochu nakloň do kruhu, ale zase si tam celý nelehej.“ Trochu více informací, ale můj mozek je rychle zpracoval. Opravil jsem tedy své chyby a skutečně se mi sedělo mnohem lépe. Už jsem na Spirále tolik neskákal a i jí to bylo příjemnější.
„Zastav jí, změníme směr,“ řekla Sue a usmála se. Ztuhl jsem v kříži a lehce přitáhl otěže k sobě. Spirála reagovala už na ztuhnutí. Udělala dva kroky dopředu a pak zastavila. Byla perfektně přiježděná, to se muselo nechat. Pohladil jsem jí po krku a usmál se. Sue kobylku otočila a druhou stranu a pak se vrátila do středu kruhu. „Naposledy zkusíme klus bez třmenů a pak už s nimi.“ Potěšilo mě to. Na povel Sue jsem Spirálu pobídl do kroku a po jednom kruhu i do klusu. Tentokrát jsem se více soustředil na své předešlé chyby. Hlavně jsem se zaobíral mým sedem, ruce jsem už zvládal. „Super, už sedíš dobře,“ pochválila mě Sue a usmála se. Já se též pousmál, protože jsem se konečně cítil dobře. Ještě párkrát jsme obkroužili na kruhu a pak jsem Spirálu zastavil. Trenérka mi konečně povolila třmeny! Stáhl jsem je dolů ze sedla, aby volně visely. Dal jsem si nohy do třmenů a automaticky prošlápl paty. Seděl jsem jako na začátku.
„Krok.“ Pobídl jsem tedy Spirálu a ona hezky vyšlápla. Byla energická, ale bylo vidět, že toho bude mít za chvilku dost. I v kroku jsem udržoval stejný sed a docela se mi to dařilo. V kroku bych zvládl snad všechno, ale když se zrychlilo, už nastávaly problémy. „Klus,“ řekla po chvilce Sue a já jí poslechl. Zase jsem stiskl holeně k bokům a zhoupl se v sedle. Začal jsem vysedat do lehkého klusu. „Paty dolů a přesedni si,“ napomenula mě Sue. Jenže já si pod tím druhým pojmem nic nepředstavil. Trenérka zachytila můj nechápavý pohled a začala s vysvětlováním: „Chci říct, že vysedáš na špatnou nohu. Když je vnější přední noha koně ve vzduchu, ty musíš vysednout. Teď si na jednu dobu sedni do pracovního sedu a pak začni vysedat na správnou nohu.“ Vysvětlila mi to dobře, takže jsem to hned pochopil. Zasedl jsem tedy do pracovního sedu a pohledem hypnotizoval vnější nohu koně. Když byla nahoře, začal jsem vysedat. „Super, pochopil jsi,“ pochválila mě Sue a usmála se. V klusu už byla Spirála mnohem živější. Hezky si vyšlapovala a mě se na ní sedělo suprově. „Paty,“ zopakovala už po několikáté Sue. Trochu jsem se hanbil za své chyby, ale zatím jsem je nedokázal úplně odtranit. Za chvilku jsme ještě změnili směr a naklusali i na druhou nohu. Trenérka mě ještě několikrát opravila, ale na kritiku jsem byl už zvyklý.
Po hodince jezdecké lekce Sue odepnula lonž a řekla: „Teď jí jenom vykrokuj na volné otěži. Pak už půjdeme.“ Otěže jsem Spirále 'zahodil', aby si mohla hezky vytáhnout krk. Jízdárnu jsme obešli třikrát kolem dokola a pak zastavili u Sue. Trenérka spirálu chytla za otěže a pokynula mi, abych slezl. Vyndal jsem obě nohy ze třmenů a pravou nohu přehodil Spirále přes záď. Kobylka nebyla vysoká, takže mě nohy po dopadu nebolely. Přetáhl jsem jí otěže přes uši a vytáhl třmeny nahoru. Ještě jsem povolil podbřišník a už chtěl jít, ale Sue mě zastavila. „Po práci ještě rozepneme nánosník,“ připomněla mi. Tahle informace pro mě byla nová. Rozepnul jsem tedy nánosník i podepínací řemínek. Pak už jsem následoval Sue zpátky do stáje.

Spirálu jsem zavedl do boxu a rozepnul jí podbřišník. Ještě jsem rozepnul podhrdelník a uzdečku kobylce sundal z hlavy. Pověsil jsem si jí za rameno a pak sundal i sedlo. Kobylka byla docela zpocená. Odnesl jsem vybavení na stojan do sedlovny. Dečku jsem zpod sedla vytáhl, aby měla možnost uschnout. „Ještě nezapomeň umýt udidlo,“ připomněla mi Sue a ještě dodala, ať se potom vrátím s čištěním. Přikývl jsem a vyhledal nejbližší přívod vody. Tam jsem udidlo umyl, aby bylo zase čisté a bez zaschlých slin. Uzdečku jsem vrátil do sedlovny a vzal čištění. Vrátil jsem se zpátky k boxu, ve kterém postávala Spirála. Usmál jsem se na Sue, která tam už čekala. Jako první jsem vzal kopytní háček a kobylce vyčistil kopyta. Opět šlo všechno bez problémů. Všiml jsem si, že jsem jí nesundal chrániče, a tak jsem chybu napravil. Ještě jsem jí přejel jemným kartáčem a bylo hotovo. Chrániče a čištění jsem odnesl zpátky do sedlovny, Sue mě následovala. „Ještě jí dáme nepromokavou deku. Venku není nic moc počasí,“ řekla a já jen přikývl. Jednu vytáhla ze skříně a dala mi ji do ruky. Vrátili jsme se ke Spirále a na mě bylo, abych jí deku nasadil. Stál jsem tam a hledal na dece nějaký záchytný bod. „Poradím ti... Ten beránek patří na kohoutek,“ promluvila na mě Sue a opřela se o stěnu boxu. Se mnou to bude ještě na dlouho. Našel jsem tedy bílý beránek a napasoval jej na kohoutek. Najednou do sebe všechno zapadalo a dávalo to smysl! Vděčně jsem se na Sue zazubil a začal zapínat přezky. Nejprve u plecí, pak pod břichem a nakonec pod ocasem. Ještě jsem Spirále nasadil ohlávku a odvázal vodítko z bezpečnostního uzlu. Už jsme mohli vyrazit k výběhu.
Když jsme došli k cíli, Sue nám otevřel bránu a já Spirálu zavedl za ohrazení. Sundal jsem jí ohlávku a naposledy jí pohladil po krku. Ještě chvíli tam u mě stála, ale nakonec si uvědomila, že je konečně volná a rozcválala se za svými přáteli. Přitom si jednou lehce vyhodila z kopýtka a zařehtala. Usmál jsem se a podlezl hrazení. Se Sue jsme vyrazili zpátky ke stáji. Cestou mi říkala, co všechno na mém sedu vylepšit a odpovídala na mě zvídavé otázky. Zanesl jsem ohlávku zpátky do sedlovny a dal ji na správné místo. „Jdi se převléct, budu tě čekat na dvoře,“ řekla Sue a usmála se. Na její přikázání jsem se tedy rozešel k šatně, kde jsem měl tašku s věcmi. Cestou jsem potkal pár dívčin a vždycky zabořil pohled do země. Nebyl jsem zvyklý na tak velkou společnost, kdy se kolem mě míhaly postavy jako na běžícím páse.
V šatně jsem se tedy převlékl zpátky do civilu. Ve volnějším tričku jsem se cítil pohodlněji a džíny mi též pasovaly víc. Do tašky jsem složil jezdecké oblečení a ještě zkontroloval mobil. Rovnou jsem zavolal bratrovi, aby už pro mě vyrazil. Pak jsem vyšel ven na dvůr, kde už na mě čekala Susan. Ještě chvíli jsem si povídali a pak mě vyprovodila před bránu akademie. „S Niorou se o tvém přijetí pobavíme a pak ti dáme vědět mailem,“ oznámila mi nakonec s letmým úsměvem. „Dobře. Díky za všechno,“ řekl jsem a potřásli jsme si rukama. Rozloučili jsme se a mě nezbývalo nic jiného, než čekat na příjezd svého odvozu.

// Omlouvám se za možná až přehnanou délku, ale chytlo mě to víc, než jsem původně čekal