karin: „Bože to je úleva.“ Vysílala jsem děkovné proslovy k nebi a plácala si na spálená stehna a ramena regenerační mléko. Mamka si četla v domě emailovou poštu a přišlo mi, že na mě něco křičí. S upatlanýma rukama jsem odložila krém a vydala se dovnitř domu, kde bylo o poznání chladněji než v parném horku, které všude zavládlo. „Karin zlatíčko, píše ti Niora.“ Potutelně se na mě usmála a já věděla co to znamená. Radostně jsem poskočila a div se nenatáhla na dlaždicích, protože moje gumové žabky nebyly zrovna nejlepší volbou pro tento povrch. Zalila mě nervozita, snad ještě větší než předtím. Co když budou klást vyšší nároky? Přece jen jsem na Florestě svého času ušla dlouhý kus cesty. Mrzelo mě proto, že jsem musela odejít, abych mohla dokončit školu, která mi kladla příšerné nároky na učivo. Učení mě do jisté míry baví ale čeho je moc toho je příliš. Byla jsem proto ráda, že mi za to alespoň nabídli stáž v mé rodné zemi, ve Švédsku. Opustit holky, Vanilku i celou Florestu, mě velmi mrzelo. Z úvah mě vytrhl až maminčin hlas. „Karin, neusnula jsi?“ Zavrtěla jsem hlavou a dala se do plánování. S pomocí mé tety a maminky jsem si našla své jezdecké oblečení. Po odchodu mi jej teta uložila do vaku a uložila do skříně. Vylovila jsem bílý pytel a prozkoumala obsah. Byly tam rajtky, chapsy a bílé tričko s přilbou a pérky. Od mého ježdění na Vanilce již opoužívané, přesto ve výborném stavu. Oblečení již nenesla koňskou vůni. V tom mi došla jedna věc. Zaúpěla jsem. Tričko nemělo zrovna nejpříjemnější látku pro má ramena. „Tu chvilku to vydržíš a věř mi, na tohle myslet nebudeš.“ Teta měla bezpochyby pravdu. To jediné co se mi honilo hlavou, byly myšlenky na zítřejší jízdu. Vždyť já skoro rok nejezdila! Noc se táhla, spánek nepřicházel a já přemýšlela, jestli vůbec usnu. Nakonec se mi to přeci jen podařilo. Ale spala jsem ostražitě, protože jakmile zazvonil budík, s úlekem jsem vystřelila z postele, zda-li jsem přeci jen nezaspala. Bublina, tetin čokoládový jezevčík se po mě v pelíšku s radostným boucháním ocasu ohlédla a vyskočila za mnou. Líbilo se mi, poslouchat uklidňující ťapání tlapek o dřevěnou podlahu, když jsme mířili ke kuchyni. Strejda už byl po snídani a četl si noviny na verandě. Bublina se s ním krátce přivítala a poté se vrátila ke mně. Potvůrka loudivá .Ona na rozdíl ode mě, měla vysoce chuťový apetit. „Bublino co bych si měla dát?“ Stojím před lednicí a ptám se jezevčíka, co si dám. Její přátelské oči a nedočkavé zakňučení, mě vytrhlo z mých potrhlých úvah. Pohlédla jsem do lednice a poté na psa. „Dobře takže salám.“ Pousmála jsem se na ní a sledovala její lačný pohled, když zašustil obal salámu. Ukrojila jsem si chléb a namazala trochou másla. Moc mě sice nepřitahoval, ale hladovět nemělo smysl. Určitě by mi pak bylo ještě hůř. Bublina prosila s kňučením o kousek toho dobrého masa. „Pomalu.“ Upozornila jsem ji, aby mi nesežrala i prsty a podala jí kolečko. Spokojeně ho slupla a následovala mě s hrnkem mléka a chlebem na verandu. „Slyšel jsem, že prý zase budeš jezdit.“ Pousmál se na mě od novin a čekal, co ze mě vypadne. Ukousla jsem si krajíc a přikývla. „No doufám, že ano, ale víš jak to je. Musím ukázat, že na to mám a neuteču hned na začátku.“ Zbytek snídaně jsme už byli mlčky. O malou chvíli později se objevila i mamka. „Za jak dlouho jedeš?“ ptala se se zájmem. „Je devět, asi pomalu vyrazím.“ Omrkla jsem hodiny a sevřel se mi žaludek. A je to tady. Spěšně jsem omyla nádobí, kontrola věci v batohu a převzala si klíčky od auta maminky. Ujistila mě, že papíry jsou v přihrádce, ale raději jsem se přesvědčila.
Cesta k Florestě vedla přes dálnici. Zapnula jsem si rádio ale nikam nespěchala.Trošku jsem se bála. Snažila jsem se na to moc nemyslet a po očku sledovala okolí. Zprvu, dálnici lemovaly domky městečka ale poté už se ubírala většinou kolem jezer a lesů. Vzduch voněl létem a teplem. Byla jsem ráda za klimatizaci auta, protože jeho palubní počítač ukazoval něco málo přes dvacet šest stupňů. Brzy se objevil sjezd z dálnice. Zapnula jsem blinkr a sjela z rušné komunikace. Cesta se změnila na menší ale velmi hezky udržovanou, venkovskou silničku. Menší ukazatel na dřevěném sloupu poblíž jednoho z keřů, ukazoval k Florestě. Pousmála jsem se a opět znervózněla. Brzy se objevily štíty krásného komplexu a vykoukla na mě v celé kráse akademie. Kousek od její brány bylo zbudované menší parkoviště. S poklidem jsem zaparkovala a pohlédla k areálu. Železná brána s logem koně a listu, vůbec nepůsobila nevítaně, ale spíš naopak, vlídně. Nervozitou se mi klepaly kolena. Trochu jsem nadskočila, když mě v reproduktoru pozdravila Niora. S úsměvem jsem jí zamávala na kameru a počkala, až se brána otevře. Už z dálky se ozýval štěkot dobrácké Dalily. „Dalilo!“ zavolala jsem na ní se smíchem. Zmateně zůstala stát a přemýšlela, odkud toho neznámého vetřelce může znát. Přiťapkala ke Sue a držela s ní krok. „Ahoj tetičko Sue.“ Sue byla velmi přátelská a vlídná. Ihned mě objala a chtěla znát veškeré podrobnosti, jak se mi daří. Cestou přes dvůr jsme společně zapředli rozhovor a já nestačila zírat. Floresta byla snad ještě krásnější, než když jsem jí viděla prvně. Tom jezdil na drezurním obdélníku s Dariusem, který poslušně natáhl svůj elegantní krok. Divila jsem se, že v tomhle slunku jim práce nevadí. „Ale proboha Karin, ty jsi se spálila?“ pohlédla na moje ramena a nohy. „Ani mi nemluv, tetičko Sue. S mamkou jsme byli na závodech a já se odmítla namazat. A takhle to dopadlo.“ Sue chvilku přemýšlela. „Vidíš asi bych měla na nástěnku vyvěsit aby si dívky dávaly pozor. Určitě se o tom Nioře zmíním ale s tím si ty nedělej starosti.“ Vedla mě dál známými místy ke stájím. Kancelář se nacházela hned u nich. Sue se mnou vyřídila přihlášku a já se jí vlastnoručně upsala. Věřte mi, že tomuhle „ďáblu“ se upíšu ráda a kdykoliv. „No, vezme to k šatnám a pak půjdeme pro koně.“ Shrnula mi Sue co budeme dělat. Nervozita která ze mě spadla, jakmile jsem pozdravila Sue, se možná trochu vrátila. S batohem v ruce jsem kráčela dlouho uličkou. Většina koní teď byla venku ale někteří postávali ve stáji a nechávali se operovávat od svých svěřenkyň. Dobrou polovinu dívek jsem neznala, byly tu však i známé tváře. Maki se překvapením nezmohla ani na ahoj ale bylo vidět, že se usmívá. Stáje nádherně voněly koňmi, senem a kůží. Jak mi tohle chybělo. Nejraději bych skočila do hromady slámy a vyválela se v ní, ale to bych na Sue asi nezapůsobila.
„Tetičko Sue, je tady ještě Bloodye?“ Pousmála se. Věděla, kdo je Bloodye. Moje úžasná a potrhlá spolubydlící, stejně tak jako já. Padly jsme si do noty skoro první den mého života na Florestě. „To víš že je. Zrovna čistí Dekamerona po jízdě.“ Ukázala k hnědákově boxu. Ten si užíval masáž hřbílkem a spokojeně postával. Na chvilku se mi zastavil dech, když jsem brunetku spatřila. „Mohla bych jí pozdravit?“ Sue se přátelsky usmála. „Určitě můžeš. Na dopoledne nikoho dalšího nemám.“ Tichými kroky jsem se přiblížila k boxu ale tak, abych nevyděsila koně. Dekameron trochu sklopil uši. Bloodye ho pohladila po srsti a tiše k němu promluvila. Pak se rozhlédla, aby našla svůj kartáč. Vylovila jsem ho z čištění a se smíchem na ní promluvila. „Nehledáš tohle?“ Vykulila oči jako bych byla panenka Marie. „Karin?“ I já sama jsem byla překvapená ale na Bloodye jsem neměla. Vrhla se mi kolem krku a nepřestala se usmívat ani poté co jsem zamířila k šatnám. Omluvila jsem se tetičce, že mi to chvilku potrvá protože mé spálené kosti se nenasoukají do oblečení tak rychle. A tak zatímco co Sue vedla jednoho s koníků do výběhu, já se soukala do rajtek a svého důvěrně známého oblečení. „Chybělo jsi mi.“ Přiznala jsem mu a prohlédla svůj odraz v zrcadle. Tahle Karin se mi líbila nejvíc. Sue zaklepala v zápětí a náhledla dovnitř. „připravená?“ Přikývla jsem.
Vyšli jsme do sluncem zalitého dvora a mířili k výběhům. Sue mi předala vodítko. „Myslm že Meteora ti představovat nemusím.“ Pousmála jsem se na ní. „Meteora? Myslím že vím o koho jde.“ I když jsem krásného valáška nikdy nejezdila, věděla jsem jak vypadá. Bylo zvláštní že jsem skoro žádného z koní nezapomněla jak vypadal. I Vanilku jsem ihned poznala. Měla svou síťovku a spokojeně se popásala s Khandi ve výběhu. Sue otevřela vrátka ohrady a já zamířila k šimlíkovi. Ten ihned zbystřil a vydal se přátelsky naproti. Meteor byl zkrátka přátelský. „Ahoj Meteore.“ Pozdravila jsem ho a pohlédla do jeho velkých hnědých očí. Nedočkavě a rošťácky mě pošťouchl nosem. Přejela jsem rukou po jeho hebkém nose a přicvakla vodítko k ohlávce. Nemusela jsem ho pobízet, spokojený že se mu někdo věnuje, kráčel vedle mě. Neuniklo mi, že v srsti mu spočívá silná vrstva prachu, Meteorek se asi hodně rád válel. Tetička Sue mě cestou ujistila že půjdeme do zastřešené haly, protože ani ona se nechtěla péct na sluníčku.Teploty rapidně stoupaly vzhůru.Dnes asi přijde nějaký ten deštík. Prošli jsme přes krásně upravený dvůr kde se to studentkami jen hemžilo. V dáli se ozvalo zaržání jednoho z koní. Brzy se k nám připojila i Dalila, která odpočívala ve stínu stromu vedle jedné ze studentek, která si četla knížku. Vešli jsme zpět do stájí. Chodbou se ozval drobný klapot od Meteorkových kopyt. Sue mě navedla k uvazišti. Bezpečně jsem valáška přicvaknula na dvě vodítka. „Tak teď dojdeme pro jeho věci.“ Přikývla jsem a pocítila žaludek až v krku. Nebuď nervózní, připomínala jsem si cesto do sedlovny. Sedlovna se nacházela uprostřed stáje. Ihned mě do nosu udeřila vůně kůže a speciálního mýdla na její údržbu. Spokojeně jsem ji vdechovala a poté si prohlížela co mi Sue vše vlastně vložila do rukou. Byl tam box s čištěním, kamaše a uzdečka. Zbytek brala tetička Sue. Pomohla jsem jí zavřít dveře sedlovny a vrátila se k valáškovi. Meteor nastražil uši, a svým pohledem jako by říkal, dobře že jste tu. Dali jsme vybavení do bezpečné vzdálenosti a tetička Sue mi pokynula abych začala s čištěním.
Otevřela jsem valáškův box na čištění a vyndala z něj hřbílko s kartáčem.V klidu jsem k němu přistoupila, nechala jej kartáč očichat a pak se pustila do práce. Jen co zakroužilo první hřbílko, vylétla z jeho srsti spoustu prachu. Pousmála jsem se a pracovala dál. Čištění mi šlo a bavilo mě, tohle se nedalo zapomenout. Krouživými pohyby jsem Meteorovi čistila srst a oklepávala hřbílko. Když už mi přišlo, že z něj víc prachu nedostanu, převzala jsem si kartáč a jím od krku až k zádi kratšími tahy uhlazovala srst. Zbytek prachu vylétal ze srsti, takže se Meteor brzy leskl. Za to já vypadala jak čuně. Ale vůbec mi to nevadilo. Pochválila jsem valáška, že trpělivě stál a převzala si od Sue hadřík. Ta spokojeně sledovala mou práci a občas něco prohodila. Brzy jsem měla koně čistého. „Ještě hřívu a ohon.“ Připomněla mi Sue, když jsem brala kopytní háček. Honem jsem se opravila a opatrně žíni po žíni vyčesala valáškovi jeho krásnou hřívu. Meteor trochu zahrábl kopytem, jako by se už nudil ale poté dál trpělivě postával.Teď už přišel čas na lámání chleba. Kopyta jsem nedělala opravdu dlouho. Něžně jsem sjela rukou po přední noze a promluvila na Meteora. Ten mi nohu podal bez jakéhokoliv přemlouvání. Vyškrábla jsem mu kopyto a spustila pomalu dolů. Odměnou bylo valáškovi lehké pohlazení po pleci. Pokračovala jsem takto dozadu a poté i na pravé straně, dokud neměl všechny kopyta čistá. „No vidíš, že jsi to všechno nezapomněla.“ Pokývala jsem hlavou a uložila háček. Tetička SUe mi mezitím podala chrániče. Ty mě trochu mátly. „Tetičko, teď se přiznám, že si s nimi nejsou úplně jistá jak patří.“ Blondýnka se pousmála a ukázala mi, jak nasazuje chránič na přední a jak na zadní. Ulehčila mi to, takže jsem se nemohla splést. Kontrolovala mě, že to dělám správně a já měla najednou lepší pocit, protože bych nerada aby byl Meteor kvůli mně odřený.Kamašky jsme měli. Sue mi podala uzdečku. Přidržela jsem si jí na levé ruce a sundala Meteorovi ohlávku. Přehodila jsem mu otěže přes krk, a držela ho jemně za nos. Meteor byl klidný a nikam mi hlavou neutíkal. Uchopila jsem udidlo na dlaň a nabídla jej Meteorovi. Jemně jsem mu strčila prsty do tlamy až jí otevřel a udidlo přijal. Pak už to bylo snadné, přetáhnout mu uzdečku přes hlavu, prostrčit uši a zapnout řemínky. Posledním úkolem nastalo sedlo. Bylo měkoučké, doslova volalo aby si do něj člověk sednul. Opatrně jsem ho zvedla nad Meteorův hřbet a položila. Pozvedla jsem ho blíž ke kohoutku a pak s ním opatrně sjela do místa kde mělo pasovat. Sue mi z druhé strany spustila podbřišník. „Tetičko Sue, vůbec nevím jestli to dokážu utáhnout. Moje fyzička je nulová.“ Zasmála se a pomohla mi valáška zatím lehce dotáhnout. „Můžeme jít k hale.“ Pokynula mi. Uchopila jsem otěže do pravé ruky a stoupnula si po valáškově levém boku. Jemně jsem k němu mlaskla.Meteor ihned zareagoval a vydal se vedle mě k hale. Prošli jsme kousek uličkou a ocitli se před dřevěnými vraty. Sue je otevřela hezky dokořán abychom mohli vejít. Hala byla velká, ne obří ale prostorná. „Já si ho teď převezmu a ty se můžeš posadit a sledovat.“ Vlídně ke mně promluvila Sue. Předala jsem jí otěže a omámeně sledovala prostory haly. Na stěnách viselo několik zrcadel aby se jezdkyně mohly dívat co dělají špatně pokud jezdily samy. Usedla jsem na dřevěnou tribunu a pozorovala Sue jak valáška rozehřívá.Meteor měl opravdu krásní a ladné chody. Nesl se jako pan elegán a tu a tam si odrfknul. Neušlo mi že pochvíli, krásně pracoval hřbetem a nátahl krk dolů. Sue mu změnila ruku aby se nezamotala ona ani valášek. Blížila se moje jízda. V duchu jsem si přehrávala jestli si ještě vůbec vybavím jak pobízet či zastavit, ale měla jsem tu tetičku Sue a ta mi pomůže.
„Karin, nasaď si přilbu a pojď k nám.“ Vyzvala mě Sue. Roztřesenýma rukama jsem si zapnula řemínek a vykročila ke koni.S pomocí tetičky Sue jsem si upravila třmeny. „Mám tě vyhodit?“ pousmála se na mě a až teď mi došlo, jak je Meteor vysoký. „Zkusím se vydrápat.“ Založila jsem nohu do třmenu a odrazila se. Kupodivu jsem seděla v sedle. Byl to pro mě trochu šok ale moc příjemný. Druhou nohu jsem založila do třmenu a uchopila jemně otěže. Sledovala jsem valáškův krk a jeho uši. Náhle jsem viděla halu z vysokého bodu a pro mě z toho nejkrásnější, koňského hřbetu. „Karin, otěže můžeš pustit. Já ho povedu.“ Přikývla jsem. Jemně jsem Meteora pobídla holeněmi a Sue švihla bičem. Valášek se rozešel po kruhu. Sue mě chvilku sledovala, jako by vyčkávala, zda-li se sama neopravím ale já už si toho pamatovala vážně pramálo. „Víc prošlápni patu, narovnej se! Lokty k tělu.“ Napřímila jsem se, pustila patu dolů a hlídala si své lokty u těla. Bylo zvláštní dělat, že mám imaginární otěže ale alespoň je nebudu používat příliš. „Abys mi tam neseděla tolik strnule, uděláme si pár cviků.“ Navrhl Sue. Byly to celkem jednoduché úkoly, pro ty, co poslouchali tam dole, ovšem ze sedla, už to šlo obtížněji. Dotknout se levou rukou pravé špičky u boty a naopak. Vyžadovalo to mé plné soustředění a balanc. Ten mi ovšem jak jsem zjistila, pořád zůstával. Alespoň on mě do začátku neopustil. Postupně jsem díky cvikům získala v sedle větší jistotu. Pohodlný krok valáška mě uklidňoval. „Zkusíme krátce zaklusat.“ Řekla mi Sue a já se nachystala. „Nechám tě abys jej sama pobídla a když ti to nepůjde pomůžu ti.“ Přikývla jsem na souhlas. Nadechla jsem se a vybavila si pobídku. Silněji než při kroku a lehkými ťuknutími holeněmi jsem se snažila Meteora pobídnout ke klusu. Valášek nejprve zrychlil krok a švihl ocasem, ale poté přeci jen vyklusal. Rychlejší tempo mě malinko rozhodilo. Mozek však vele vysedávat. Snažila jsem se hezky rytmicky vysedat do jemného tempa valáška. „Prošlápni patu, drž se koleny. Narovnej se!“ Zazněl halou Suein hlas. Udělala jsem přesně oč mě požádala. Nečekala bych, že se rozpomenu ale těla na tom nebylo moc dobře takže jsem tam drncala spíše jako pytel brambor. „Přejdeme do kroku. Zasedni, ztuhni v kříži a promluv k němu.“ Radila mi trpělivě trenérka. Posadila jsem se do sedla a očekávala že to bude jako kdysi, ovšem nebylo. Klus mě rozhodil i tak jsem se nevzdala a zkusila se posadit, ztuhnout v kříži. Ovšem nejlépe asi zabral můj hlas. Valášek pochopil, co od něj chci a přešel do kroku. „Zkus si zastavení teď v kroku.“ Poradila mi. To mi šlo o poznání lépe, i když bez otěží to nebylo jednoduché. Ale valášek byl velmi vnímavý. Zatímco Sue měnila strany, já hladila Meteora po krku. Šimlík zastříhal ušima jako by souhlasil s hlazením. Bylo vidět jak je přátelský. Sue otočila Meteora a já ho pobídla do kroku. Tentokrát valášek krásně vykročil. Konečně se mi také něco povedlo. Hlídala jsem i rovná záda, prošlápnutou patu a lokty u těla, ale snažila jsem se, abych nepůsobila moc křečovitě. Jak mě Sue zaměstnávala cviky a zkoušela se mnou zastavení a zrychlení do klusu, přestala jsem se úplně nervovat a užívala si jízdu. O to více mě mrzelo že jsme už museli končit Meteor by byl jinak zamotaný z těch kruhů. „Ale můžu ti ho nechat vykrokovat po obvodu.“ To bylo jako svátek. Usmála jsem se na ní a vyčkala až odepne lonž. Opatrně jsem uchopila otěže a navedla holeněmi valáška ke stěně. Byl to divný pocit objevit se najednou samotná na obvodu haly, když celou dobu jsem jezdila v bezpečí kruhu a lonže. Meteor spokojeně ťapkal jako by věděl že tohle už je jen krokování a brzy půjde zase do stáje. Obešla jsem s ním dvakrát po obvodu a pak mě Sue poprosila abych přijela na střed a sesedla. Navedla jsem valáška, zatížila vnitřní sedací kost, malinko ho ohnula vnější holení za podbřišníkem a přijela ke středu. Nebyl to vůbec hvezdný oblouk ale mě do začátku stačil, protože jsem si dokázala vybavit pomůcky. Po zastavení jsem jen velmi neochotně seskočila dolů. Valášek se ke mně otočil a já ho podrbala na čele. Sue vytáhla třmen na pravé straně. Já udělala to samé. „Mám mu povolit podbřišník?“ zeptala jsem se nejistě. „určitě můžeš.“ Uvolnila jsem o dírku řemínky a vzala si otěže do rukou. Meteor poklidně kráčel vedle mě, zatímco nám tetička Sue otevřela dveře.
Odvedla jsem Meteora opět k uvazišti. Valášek vypadal že by nejraději odešel k sobě do boxu. „Neboj už brzy půjdeš ven.“ Pošeptala jsem mu. Sundala jsem si helmu a prohrábla si zpocené vlasy v culíku. Pak už jsem zapomněla na své potřeby a věnovala se jen šimlíkovi. Nejprve jsem mu sundala dolů sedlo a odložila ho na stojan který Sue dovezla. Pak jsem sundala i uzdečku a nasadila ohlávku. Meteor byl pod sedlem lehce zpocený. Na nohách měl stále ještě kamašky a tak jsem mu je sundala. Zvuk suchého zipu jsem nikdy neměla ráda. „Ostříkáme mu nohy a hřbet a pak ho vezmeme na sluníčko aby trochu oschl.“ Poradila mi Sue. Meteor zvědavě nastražil uši když slyšel jak jedna z karabin vodítka odcvakla. Mlaskla jsem na něj a vedla valáška za Sue. Zavedla mě do mycího boxu. Pustila lehký proud z hadice a mezitím co já držela šimlíka, ona ho ostříkala. Valášek pravidelně oddechoval a spokojeně držel pod vodou. Líbilo se mu tohle ochlazení v horku. Jakmile Sue skončila, poprosila mě abych vyvedla valáška před stáj a popásla se s ním na slunném plácku. Přikývla jsem a vedla ho dlouho uličkou ven. Sluníčko mě příjemně zahřálo, přeci jen ve stáji byl krásný chládek. Meteor se dal do přežvykování ale pozorně sledoval okolí. I já se zájmem okukovala budovy a hleděla na krásný a čistý areál. Sue přišla za malou chvíli ke mně. Dalila už jí věrně klusala po boku. Bylo vedro a valášek uschnul rychle. Měla jsem za úkol mu trochu přečistit srst a poté ho spolu vypustíme do výběhu.Meteor už byl trošku zmatený že chodí pořád tam a zpět ale čištění mu nevadilo. Srst jse mu čištila převážně kartáčem ale do začátku jsem vzala také hřbílko aby mu vyčistila sůl ze srsti. Po chvíli už se valášek zase hezky lesknul. Jemně jsem mu očistila i obličejovou část. „Myslím že vyapdá krásně.“ Sue mi do ruky vtisknula pamlsek, který jsem mu za odměnu podala. Spokojeně ho schroupal a ještě cestou do výběhu se oblizoval. Sue mě upozornila, abych ho hlídala, kdyby chtěl náhodou vyběhnout za ostatními. Přikývla jsem a držela vodítko malinko kratší. Meteor zpozorněl když uviděl pár koní pod přístřeškem, ale vyčkal až ho vypustím. S radostným vyhazováním se poté odebral k ostatním. Pousmála jsem se a vyšla za Sue.Ta mě pozvala na výtečnou citronádu. Ještě teď si na ní pamatuji a to už jsem nějaký ten pátek pryč. „Moc ráda.“ Přijala jsem její nabídku a skočila se převléknout a trochu očistit od prachu.Seděla jsem se Sue v chladné místnosti a povídala si s ní. Na zdech visely obrázky koní a jezdkyň a na poličce bylo několik pohárů. Se zájmem jsem je prohlížela a povídala si s příjemnou blondýnkou. Když jsem pohlédla na čas, bylo půl jedenácté pryč. „Karin budu muset běžet, oběd se sám neudělá.“ Dopila jsem svou skleničku a umyla jí v umyvadle. Sue mě vyprovodila až k branám a já jí moc poděkovala za skvělé dopoledne. „Ozveme se ti až přijde čas.“ Ujistila mě. „Děkuju mockrát tetičko Sue.“ Rozloučili jsme se a já opustila areál. Moje auto na mě trpělivě vyčkávalo na parkovišti a já věděla, že v něm bude šílené vedro. A to mě čeká cesta domů …