marigold: Silnice se vinula pod příkrovem polonahých stromů, jejichž větve se pohupovaly v mírném vánku, jako kdyby snad chtěly ukolébat rašící lístky a kvítky. Slunce se mihotavě odráželo ve skle jedoucího auta, jak přeskakovalo přes vlnící se stíny, ve snaze najít si k nám cestu. A teprve pak se obloha rozjasnila, alej se rozestoupila a před námi se konečně otevřelo to, co doposud probleskovalo jen mezi kmeny listnáčů. Cesta obíhala koňské výběhy.
„Dědo, podívej, támhle se pasou koně! Néé, tady neparkuj, vždyť bys překážel! Támhle, támhle zaparkuj!“ volala jsem, upírajíce rozzářené zraky na zavřenou železnou bránu. Když dědeček konečně vypnul motor a vystoupil, já už dávno poskakovala kousek od něj a popoháněla ho, ať už jde. Vážně to nebylo zrovna reprezentativní chování na můj věk, ale já se tím zkrátka jen uklidňovala. Nervozita a zároveň nesmírná radost, že existuje možnost následovat své sny, se míchala dohromady a dělala mi v hlavě strašný nepořádek.
„Dobrý den, slečna Marigold?“ vnikl mi do uší ženský hlas jako záblesk z čistého nebe.
„Ano prosím.“ odpověděla jsem dřív, než stačilo zapůsobit leknutí. Copak tady mají reproduktor? Kameru? Páni, co bude příště?
„Pojďte dál, jste očekávána. Vás, pane, ale musím požádat o přeparkování, takhle stát nemůžete.“ Na popud prosby toho hlasu jsem se musela na dědu zašklebit v zadržovaném smíchu. Jakmile mi ale došlo, že dovnitř půjdu tím pádem bez něj, smích mě okamžitě přešel. Brána se pohnula, její křídla se od sebe pomalu vzdalovala. Připomnělo mi to dravého ptáka nebo draka, co se připravuje k letu, rozevírá své perutě v očekávání vstupu do světa bez překážek, světa větru, nespoutanosti a svobody. Cítí se takhle člověk i na tomhle místě?
Automaticky jsem si sáhla do kapsy vesty pro čtvereček čokolády. Bez ní ani ránu!
„Ahoj, Marigold! Jsem Susan, budu na tebe dohlížet v průběhu přijímaček. A tohle je naše Dalila, nic se jí neboj. Možná vypadá nepřátelsky, ale neublížila by ti.“ Ozvaly se něčí kroky a tiché ťapání na dlážděné cestě. Můj pohled se zastavil na ženě středního věku, celé oblečené do jezdeckého. U nohou, obutých do těch drahých nablýskaných jezdeckých bot, které jsem viděla leda tak v katalogu nebo v televizi, se jí držela menší chlupatá fenečka, jejíž tmavá očka si mě ostražitě prohlížela.
Ne každý obličej se dal nazvat vlídným, ačkoliv se usmíval, stejně tak i leckterý úsměv nebyl upřímným, ačkoliv hrál na sebemilejším obličeji. Oči vždycky prozradily, kde je pravda. Susanina tvář vypadala ovšem tak přátelsky a vesele, až se moje obavy skoro rozplynuly. Pokud budu plnit přijímačky pod jejím dohledem, třeba přestanu mít i tu třasavku z jízdy…
„Dobrý den, paní Susan. Moc mě těší.“ podala jsem jí ruku a zdvořile oplatila nabízený úsměv.
„Ale kdepak, žádná paní! Říkej mi Sue, ano?“ její hlas mi připomínal rolničky. Měkký, barvitý a teplý. Omluvila jsem se a přikývla.
„Dobrá tedy, tak půjdeme. Ještě spolu musíme vyřídit nějaké to papírování a pak hurá do stájí!“ vyrazila energickým krokem do velkých vrat budovy, jejíž roh mi padl do očí hned jako první. Prošly jsme okolo několika prázdných boxů a zastavily se v místnosti, kde tlumeně hučel pracovní počítač, a na stole ležely připravené formuláře k podpisu. Očima jsem přejela, co je mi to předloženo ku zdolání, a propiskou naškrábala své jméno, dnes bez špetky studu. Možná, že bylo neobvyklé, ale znělo tak bardsky a vzletně, že mi to vůbec nevadilo.
Jakmile mě Sue měla odškrtnutou a zaevidovanou, dovedla mě k šatně a nabídla mi prostor k převléknutí se.
„Omlouvám se Sue, ale já moc nejezdila a nemám žádné vybavení.“ pronesla jsem opatrně a věnovala nejistý pohled svým starým džínovým kalhotám. No, z nejhoršího už byly venku, ale jelikož měly čistě pracovní funkci, moc reprezentativně nepůsobily. Žena mě přelétla kritickým okem a zakroutila hlavou.
„Ty džíny se dají pro tentokrát přehlédnout, vypadají poměrně pohyblivě, ale ty boty… Nevím, nevím, jak se ti pojede v keckách. Holka, copak to jde, přijít nám sem na zkoušky takhle?“ poslední větu pronesla spíš zpola žertovně. Tak jsme se spolu vydaly do skladu vybavení, ukrytého za uvazištěm. Nestačila jsem se divit, jak je to tu obrovské. Tolik se toho sem vešlo!
Nervózně jsem zabodávala oči do země, zatímco se Susan přehrabovala mezi jezdeckým vybavením. Takhle jsem tedy nezapůsobila zrovna dobrým prvním dojmem… Nestačilo mi, než doufat, že už do žádné takové trapné situace nespadnu. Ale na to jsem se bohužel znala až příliš dobře.
„Tady! Zkus si, jestli ti sedí.“ podala mi pár nízkých jezdeckých bot, chapsů a černou přilbu. Nejdřív jsem si na hlavu narazila helmu. Velikostně nebyla špatná, ale řemínek mi po chvíli přivodil modrou barvu v obličeji. Zatímco mi ho Sue povolovala, nasoukala jsem se do bot a nasadila si chapsy. Oboje se zdály být starší a dnes už málo využívané, soudě podle mnoha ošoupaných a odřených míst. Už jsem si všimla, že většina holek, co jsem zatím koutkem oka stačila zahlédnout, nosí spíš vysoké boty, a ne chapsy. Beztak mnou cloumalo nadšení, vybavení se lesklo čistotou a já si připadala jako pravý jezdec
Sue si mě spokojeně prohlédla a konstatovala, že bychom už konečně měly skočit pro koníka, který mi bude pro dnešek partnerem. Helmu jsem nechala u boxu, kde visela jmenovka s nápisem: „Meteor“ a následovala svou průvodkyni do sedlovny. Meteor, hmm… moc hezké jméno. Co by mohlo znamenat? Kůň s ohněm v srdci, ze kterého lidi padají jako meteority z hvězd? Nebo světlo na noční obloze, co se prožene temnotou a zničí úzkost, která v ní obvykle vládne?
„Vezmi si tuhle uzdečku a beránek, tohle sedlo s tou podsedlovkou a k tomu ty chrániče.“ Ze snění a přemítání mě vytrhly Susaniny instrukce. Dle jejího přání jsem popadla nádherně čistou a suchou podsedlovou dečku, elegantní hnědé sedlo, uzdečku a navrch si nahodila kamaše s beránkem. Připadalo mi to tak moderní, profesionální a nablýskané, oproti těm starým rozpraskaným sedlům a propoceným podsedlovkám, co jsme kdysi používali u nás ve stáji.
No, abych pravdu řekla, ta cesta ze sedlovny k boxu Meteora mi utíkala nesmírně pomalu. Ne, že bych na fyzickou zátěž nebyla zvyklá, ale stáj měla táák dlouhou uličku a to sedlo bylo táák těžké… S úlevou jsem věci položila na hák zvnějšku boxu a nahlas si oddechla. Tohle chce další kousek čokolády!
Sue nechala u věcí i čistící sadu a předala mi do ruky ohlávku s vodítkem. Poslušně jsem jí následovala, když mě vedla k výběhům, ačkoliv mi mysl poletovala rozsáhlým areálem stáje a oči těkaly z jednoho objektu na druhý. A to jsem ani neviděla všechno.
Cesta probíhala více než pohodově. Ačkoliv se s blížící jízdou zvyšovalo i moje napětí, Sue navázala příjemnou konverzaci, kde zjišťovala moje zkušenosti okolo koní. Rovnou jsem se přiznala, že znalosti ježdění jdou úplně mimo mě, ale alespoň okrajově se snad postarat dokážu. Já se zase na oplátku vyptávala na Meteora.
Výběhy se táhly po travnaté pláni, jen občasně narušené osamělým stromem, pod jehož ochrannou náručí hledala útočiště skupinka pasoucích se svalnatých koní nejrůznějších zbarvení. Sem tam nás minula jedna z dívek, jejíž svěřenec trávil čas venku, s přátelským pozdravem směřovaným k Sue. Činilo mě to poněkud nejistou. Ten ruch, co probíhal celou Akademií jako dálnice z chodbiček v obřím mraveništi, kde má každý jedinec své místo a žádný pruh se nemůže srazit, na mě působil rozporuplně. Tolik lidí, tolik míst, tolik možností se nadobro ztratit…
Susan otevřela vrata.
„Vidíš toho grošáka, co se támhle pase? To je Meteor. Zvládneš ho chytit?“ ukázala mi s tázavým pohledem. Rozhodně jsem přikývla, ačkoliv nad valnou většinou mého já převládala nejistota.
„Zkusím to.“ Ohlávku s vodítkem jsem schovala za záda, snad už ze zvyku. V hlavě mi utkvěly každodenní honičky, které nastávaly, kdykoliv naši staří koníci shledali, že už se jde domů. Mým cílem byl tentokrát mnohem mladší kůň; stál tam, elegantní grošovaný valášek se štíhlýma nohama, svalnatým tělem a jemně tvarovanou hlavou. No, z dálky by se možná dal nazvat valáškem… Ale z blízka už mi tak malý nepřipadal.
„Zdravíčko, fešáku….“ Na tváři se mi uhnízdil výraz blaženosti. Přišlo mi to tak vzdálené, tak neskutečné, dotknout se sametové koňské srsti, cítit jejich teplo. Meteor našpicoval ouška a otočil ke mně svou velkou hlavu. A já se mu podívala do očí. Jeho výraz, jeho klidný, přívětivý a dobromyslný výraz, mě naprosto uchvátil. Valášek se mě dotkl čumákem a zhluboka se nadechl.
„Máš nádherná očka.“ špitla jsem, uchopila ho rukou nad nozdrami a přetáhla mu přes uši ohlávku. Jak zafoukal vítr, hedvábná, i když dost špinavá tmavá hříva se zavlnila pod jeho neviditelnou dlaní a vzduch se naplnil vlhkou vůní nedalekého lesa. Jako kdyby sama příroda promluvila.
Sue přistoupila a zkontrolovala, jak jsou všechny přezky zapnuté. Trochu je poupravila a prohrábla valáškovu kštici, vytaženou ven.
„Tak, půjdeme.“ usmála se a postavila se vedle mě, aby dobře viděla, jakým způsobem koně vedu. Jak to říkali v knihách? Ano, z levé strany, jednou rukou chytit blíž ke koni, druhou konec a jde se.
Meteor šlapal za námi se zvědavým výrazem, natáčeje uši po zvucích v okolí. I já naslouchala rytmu jeho kroku, podbarvenému zpěvem ptactva, který se nesl z nedalekých stromů. Při pomyšlení, že za mnou pokojně a ochotně kráčí tak velký valach jsem se zachvěla. No teda!
Jakmile se jemné dunění na svěží trávě změnilo v rytmické klapání po dlážděné cestě, moje nervozita začala stoupat. Jistě, ještě je třeba Meteora pořádně vyčistit a nastrojit, ale už se to blíží, a nějak moc rychle…
Stáje nás přivítaly svou charakteristickou vůni a zejména zvukem. Uličkou se rozléhaly kroky mohutných sportovců, sem tam i jejich hlasy, když zdravili své koňské přátele. Minuli jsme několik dívek vedoucích své zpoceně koně po náročném tréninku do boxu, i mnoho jiných, pro změnu činícím šoférky kolečkům plným hnoje nebo čisté podestýlky. Pustila jsem Meteora do jeho stání a přivázala si ho, aby v klidu stál, zatímco ho budu čistit.
„Tak ukaž, jak to umíš.“ pobídla mě Sue a opřela se o stěnu boxu. Přikývla jsem, vytáhla kovové hřbílko a opatrně jím po směru srsti přejížděla na místech, kde se shluky zaschlého bahna držely ve velkém. Meteor hlasitě vydechl, stál ale tak klidně a trpělivě, až by mě to mělo uklidnit. Tihle dva mi z přijímaček neudělají peklo, to je jasné. Ale pořád jsem tu byla já, ten nejpravděpodobnější objekt, co by mě z ráje přeci jen dostat mohl.
Kovové hřbílko vydávalo při pohybu prapodivné zvuky, jako kdyby Meteora chtělo obrousit. Jakmile byl z nejhoršího venku, vzala jsem obyčejné plastové hřeblo a hezky v rovných tazích…
„Takhle bys ho moc nevyčistila. Zkus to krouživými pohyby, uvidíš, že to půjde líp.“ poradila mi Susan, s očima upřenýma na mé konání. Uposlechla jsem a opisovala rukou nepravidelné kruhy, snad podle vzoru flíčků, pomalu, ale jistě vystupujících z valáškova kožíšku do svých šedých odstínů. Špína konečně mizela a já se cítila téměř vítězoslavně.
Vzala jsem rýžový kartáč a projížděla trajektorií dané lesem kaštanovo-stříbřitých chloupků, vyhánějíc z nich oblaka prachu zbylého z bláta. Meteor po mě občas hodil svým krásným dobrosrdečným očkem, někdy zase sklonil hlavu, až kam mohl, a hledal u země něco k snědku. Položila jsem mu dlaň na plece a podlezla ho pod krkem, zatímco mu má ruka dávala najevo, kudy se to pohybuji. Jímal mě strach, projít okolo jeho zádě. Ačkoliv by bylo vysoce nelogické dát k přijímačkám k dispozici nebezpečného koně a Meteor se jako nebezpečný kůň ani netvářil, snad přirozená opatrnost mi ten čin zakazovala. Nehledě na to, že už od začátku mi to tenkrát tloukli do hlavy.
„Dobře, to stačí, přeci z něj nechceme sedřít kůži, že ne? Pokračuj měkkým kartáčem.“ usmála se má dozorčí. Byla jsem na sebe hrdá; už tolik času uteklo a já ze sebe znovu neudělala naprostého omezence!
Kartáč s měkkými štětinami ležel skoro na vrchu. Nasadila jsem si ho na ruku a stejně jako předtím i tentokrát pečlivě stírala prach a špínu krátkými rovnými tahy, sem tam bylo potřeba nástroj otřít za pomocí hřebla. Nečistoty na nohou, vzaté už předtím rýžákem, jsem finálně zničila až teď a jakmile se Meteorova srst jemně zaleskla, spokojeně jsem se odtáhla.
„No vidíš, je jako ze škatulky. Nebýt ovšem té hřívy…“ a přišly na řadu smotky. Hezky ručně jsem vybírala žíně slepené bahnem, rozplétala je a rozčesávala hřeblem, dokud se hedvábná hříva nevlnila při valáškových pohybech jako kaskády vodopádů odrážejících sluneční světlo. Ještě kopýtka a opět se ocitnu o něco blíž nejtěžší zkoušce. Nadešel čas vzít do ruky kopyťák a opustit aktivitu, u které se člověk cítí trochu jistě. Začala jsem u předních nohou, postavila se zády k Meteorově hlavě, přejela rukou po jedné z končetin a zvolala: „Nohu!“
Valášek ctil dobré způsoby. Umožnil mi podepřít ho zespoda a hezky do tvaru Véčka vybrat háčkem všechnu špínu, jen nezajet ke střelce. Kartáčkem se dalo dovést čistotu téměř k dokonalosti; pak přišel na řadu zbytek štíhlých, přesto silných nožek. A šlo se pro sedlo.
„Nejdřív deku, takhle nad kohoutek, pak jí posuneš dolů, aby měl hezky uhlazenou srst a nic ho netlačilo. Ták, správně. To musíš udělat ještě několikrát, pro jistotu. Ne, tu dečku dej trochu výš. Musí zůstat u kohoutku. Jo, přesně tak. Pod sedlo beránka…“ Sueiny instrukce vedly mou ruku při strojení téměř po celou dobu. Vzala jsem sedlo a opatrně ho položila na to všechno, co už sídlilo na Meteorově hřbetě. Spousta věcí pro mě byla naprosto nová. Tolik vybavení!
Nablýskané kožené sedlo leželo na pěst od kohoutku, tak, aby podbřišník obepínal trup kousek za předníma nohama. Spustila jsem ho dolů, provlékla na úchytech z podsedlovky a vzala z druhé strany.
„Zatím ho nedotahuj. To uděláme až v hale. Teď kamaše.“ Do ruky se mi dostaly čtyři kusy chráničů, které jsem viděla poprvé v životě. Sue mi vysvětlila a ukázala, že se vždy nasazují o kousek výš a pak posouvají na své místo, mezi koleno a spěnku. Zapnuté musí být tak, aby koni neklouzaly, ale zároveň nesmí v žádném případě omezovat krevní oběh. První udělala Susan, ty zbylé pak nechala mě, samozřejmě je pak ale zkontrolovala a doladila.
Ohlávka se zastavila kousek nad zemí, jak visela na přivázaném vodítku. Meteorova volná hlava se sklonila k uzdečce, visící na mojí ruce. Zkoumavě jsem si prohlížela ten podivný nánosník, co jaksi nikam nezapadal. Sue si všimla mojí bezradnosti a přistoupila k nám.
„Otěže mu přehoď přes hlavu, stoupni si pod něj a chyť si tu uzdečku za ty lícnice, druhou rukou mu strč do huby udidlo. A pozor na slintáky, ať zůstanou tam, kde mají. Správně. Teď mu přetáhni přes uši nátylník, vytáhni kštici nahoru a srovnej čelenku.“ Uzdečka seděla jakž takž dobře. Podle dalších instrukcí jsem zapnula nánosník tak, aby se pod něj vešly 2 prsty a podhrdelník nejméně na dlaň. Kovové přezky hezky zapadly do děr v kožených řemíncích, o výstroj se evidentně někdo dobře staral.
„Dobře, dobře. Už jen ten nánosní řemínek. Zapni ho pod lícnicí udidla, nesmíš ho ale utáhnout víc, než na dva prsty.“ Vzala jsem do rukou ten podivný vynález a přemýšlela, k čemu tam asi je, na té uzdečce. Dosud mi totiž pod nos přišel jen hannoverský nánosník. Jelikož mi ale nervozita svázala jazyk, zeptat už jsem se nestačila.
Meteor stál připravený a tázavě nás pozoroval. Jako kdyby přemýšlel, proč se ještě nic neděje, když už jsme ho takhle nastrojily. Sue ho ještě jednou obešla, všechno překontrolovala a občas něco povolila či dotáhla.
„Nás kluk je přichystaný, takže šup, nasaď si helmu a půjdeme.“ zavelela a vyvedla valáška před box, kde jsem si hlavu skryla v přilbě a převzala od ní otěže. Moje dozorkyně svírala v rukou lonžku, jak jsem poznala, a dlouhý lonžovací bič. Uff, ještě, že nebudu muset jezdit na volno!
Od Meteorova boxu to ke dveřím do haly nebylo daleko. Sue vstoupila jako první, ovšem ještě, než otevřela, zvolala: „Dveře!“. Zprvu mi nedošlo, proč se to dělá. Pak mě ale napadlo, že by to mohlo být kvůli jezdcům uvnitř.
A skutečně. Ozvalo se: „Můžete!“, pak mi Susan pokynula a my s Meteorem vstoupili dovnitř. Valášek zařehtal na pozdrav menšímu grošáčkovi s jiskřivýma očima, který k němu natočil uši, nenechal se ale vyvést z míry. Za což nejspíš mohla vysoká dívka, setrvávající v jeho sedle se soustředěným výrazem. Ovšem když projížděla okolo nás, ani jsem nepostřehla jak, zabrzdila svého koníka a mávla Sue na pozdrav.
„Beru tady uchazečku na lonž, nebude ti to vadit?“ otázala se jí má dozorkyně.
„Né, nebude, stejně budeme za chvíli končit.“ odvětila jezdkyně a pohladila grošáka po krku. Vypravila jsem se za Susan s otěžemi pevně v rukou, zírajíc na trénující dvojici. Zastavili jsme v zadní části haly, s odstupem od stěn.
„Tak ho zkus dotáhnout.“ po rozhodném a sebevědomém přikývnutí jsem zvedla velkou bočnici a vytáhla řemeny výš, aby kovová přezka našla své místo. Nebudu lhát, s úspěchem se to nesetkalo. Po delší době marného snažení přistoupila Sue a pomohla mi podbřišník dotáhnout tak, aby se pod něj mohla strčit ruka. Dala mi za úkol zkontrolovat, jestli někde není skřípnutá Meteorova kůže a odepla valáškovi otěže. Postavila jsem se stranou, zatímco si ho vzala na lonž, bič nechala volně za ním a slovem ho pobídla ke kroku.
Ta prostorná hala mě skutečně zaujala. V písku zůstávalo spousty otisků po koňských kopytech, které se odrážely v ohromných zrcadlech jako spousty uměleckých děl, shlížejících se závistí na sebe navzájem. Napadlo mě, jestli se koně nelekají, když projíždějí okolo, opět jsem ale nesebrala dost odvahy se zeptat. Beztak mi částečnou odpověď poskytl valášek, jehož zpocená srst se zaleskla, jak právě energickým klusem projížděl okolo oken propouštějících dovnitř teplé sluneční světlo. Žádné pobídky, byla jsem si skoro jistá, že jezdkyně se za celou dobu ani nepohnula. Přesto její kůň střídal krok s klusem, někdy u toho takovým zvláštním způsobem zkrátil svůj chod, až mi to přišlo nemožné, jindy zase tolik prodloužil, že to vypadalo jako prapodivný tanec.
Susan střídala s Meteorem chody, převážně v kroku a v klusu, pak změnila ruku a pokračovala i se cvalem. Sledovala jsem, jak vysoký valášek klade elegantně zadní nohy pod sebe, a říkala jsem si, čím to asi je. Naši koně to nikdy nedělali. Reagoval bez námitek, ochotně a klidně, až jsem pochybovala, že to není reinkarnovaný inteligentní člověk. A ty svaly, které se mu vlnily při každém pohybu na zádi! Takové koně člověk doposud vídal jen v televizních přenosech z prestižních soutěží, jež pro něj byly nedostupné. Ale sledovat to přímo na živo! Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů. To jsou věci…
„Tak pojď, Marigold, Meteor už na tebe čeká.“ Sue mi opět věnovala ten klidný utěšující úsměv. Další čokoládu, ano jistě, ta mi pomůže!
Nacpala jsem si do pusy pár čtverečku z kapsy a přistoupila. Valášek se na mě ohlédl, jako kdyby i on říkal, že je všechno v pořádku.
„Stáhni si třmeny a zkus nasednout z leva. A nic se neboj.“ Susan přidržela Meteora za otěže, nedávno znovu připnuté, zatímco jsem se nemotorně škrábala na jeho vysoký hřbet. Nejspíš to muselo vypadat opravdu směšně; ruce mi klouzaly dolů, ve snaze najít nějaký záchytný bod. A tělo šlo rovnou za nimi. Jen ta noha ve třmeny, tak zůstala.
„Tak počkej, vyhodím tě.“ nabídla se má dozorčí, a zatímco jsem se odrazila, jak nejvíc to šlo, přidržela mi druhou nohu a zvedla jí výš, takže mé tělo vlastně s žuchnutím dopadlo do sedla. Jupí, sedím!
„Příště trochu opatrněji, nesmíš na něj takhle skočit.“ zakroutila Sue hlavou a konstatovala, že musíme srovnat délku třmenů. Ty mi byly, inu, velké. A tak zatímco jsem se vnitřně rozplývala nad tím, že právě obývám koňský hřbet a Susan řekla slovíčko „příště“, mi pomáhala zkrátit velikost tak, aby mi padla. Když poodešla a prohlédla si mě, už mi došlo, že něco dělám špatně.
„S tím základním sedem musíme něco udělat. Zkus se narovnat, ať tam nesedíš jako pytel brambor, kolena musí být u koně, paty prošlápnuté. Ale ne takhle, špičky musíš natočit víc ke koni. Správně. Vždycky si pamatuj, že rameno, kyčel a pata musí ležet na stejně přímce. Vydržíš tak?“
„Pokusím se.“ popravdě pro mě jistota byla něco tak pomíjivého, že uvěřit vlastním slovům se stávalo nadlidským úkolem. Ta poloha mi přišla poněkud krkolomná, hlavně kvůli těm zádům, se kterými jsem vždycky mívala problém. Udržet je narovnané by mohlo být poněkud těžší.
„Dobrá. Říkala jsi, že už jsi dřív trochu jezdila. Zkus ho pobídnout do kroku.“ Sue poodstoupila, zanechávajíc Meteora na lonži. Kopla jsem valáška patami a tím taky hned všechno zkazila. Celý sed se mi rozhodil, grošák sklopil uši a vyrazil poklusem vpřed s hlavou zdviženou. Susan ho naštěstí pobídkou hned zastavila a uklidnila.
„Tak takhle přesně ne. Nevím, kdo tě to učil, ale takhle si koníka strašně otupíš na holeň a to tady rozhodně nechceme. Správně vychovaný kůň musí reagovat na ty nejcitlivější pobídky a správný jezdec je musí umět podávat. Takže se znovu soustřeď na to, jak sedíš, a až budeš připravená, přesuň těžiště trochu dozadu a jemně stiskni holeně. Uvidíš, že pozná, co po něm chceš.“ trpělivost koně i trenérky byla hodna obdivu.
„Promiň.“ pronesla jsem směrem k Meteorovi a následovala Sueiny instrukce. Valášek vyrazil pohodlným houpavým krokem vpřed.
„Trochu si ty otěže zkrať, ať cítíš kontakt s jeho hubou.“ a opět se mi na tváři usadil ten blažený úsměv. Páni…Je to tak skutečné, tak opravdové. Žádná představa v knize, žádné záběry ve filmu, kde hudba naznačuje pocity jezdce. Došlo mi, jak moc mi to celé vlastně chybělo. Jak mi chyběli koně, se vším všudy. Od koňských kopyt odletoval písek, náš obraz se odrážel v nablýskaném zrcadle. Já jedu!
„Soustřeď se na jízdu, už tam zase sedíš ohnutá jako měsíček. Narovnej se, špičky ke koni, paty dolů. A lokty k sobě, ruka má být prodloužením otěží. Váha rovnoměrně rozložená.“ rychle jsem přesunula svou pozornost k tomu, co dělám. Pár koleček už bylo za námi a mě ta záda pěkně bolela, přesto jsem ale uposlechla Susaniny rady a odsunula všechno ostatní na hranici svého vnímání. Alespoň že ta nervozita už ze mě naprosto spadla.
Meteor opisoval kruh okolo Sue svými dlouhými kroky, s jedním uchem natočeným k trenérce a druhým ke mně. Má jízda byla čím dál úspěšnější, jelikož intervaly mezi jednotlivými výtkami se postupně zvětšovaly. Ale nedalo se říct, že by měly v nejbližší době ustat úplně. Proto mě Susan překvapila, když pronesla:
„Vyndej nohy ze třmenů, ty přehoď křížem přes sedlo a udrž si správný sed bez nich.“
Už to samo o sobě zní nebezpečně. Ale co, řekla jsem si, třeba je to tak jednoduché jako na rogalu. Od té doby, co jsem se vznesla do vzduchu, už mi rovnováha takové problémy nedělala.
A tak se mé nohy ocitly ve volném prostoru. Celá ta piplačka se sedem začala znovu. Faktem zkrátka bylo, že jsem nedokázala uhlídat všechny ty věci najednou a vždycky mi něco uniklo. Sue přepnula lonž na druhý kroužek udidla a Meteor změnil nohu. Trenérka mě nechala pár koleček vydusit v marné snaze dělat všechno správně, než přišlo něco mnohem víc šokujícího, než předtím.
„Naklušeme, ano?“ chtělo se mi zařvat „Ne!“, ale proč taky, že ano? Když spadnu, tak spadnu. Přenesla jsem tedy váhu trochu dozadu a stiskla holeně, jak mi to Sue říkala předtím. Valášek přešel do klusu, do toho skákavého, neuseditelného chodu. Hopsala jsem v sedle jako hadrová panenka a marně přemýšlela, jak to udělat, abych nesklouzla dolů, což se blížilo každým okamžikem.
Susan naštěstí zareagovala rychle. Hlasem zpomalila Meteora do kroku a pochválila ho.
„Nic se neděje. Zkusíme to znovu. Můžeš se pro začátek zkusit přidržovat hřívy, ale nesmíš tahat za otěže.“ přikývla jsem a pobídla valáška znovu ke klusu. Pokojně a bez protestů zrychlil tempo. Mě to přišlo zvláštní. Sedím na tak obrovitém zvířeti a ono mě poslouchá na slovo… No, spíš Sue samozřejmě, ale ten pocit, jak daleko je to dolů, byl vážně opojný. Pokud jsme dřív někdy vzali koně ven, vždycky jsem jela na mnohem menší klisně, než byl Meteor, na vyššího koně jsem nikdy dobrovolně nešla. Ono by to taky vypadalo blbě, při mé nevelké velikosti.
Moje ruce automaticky vystřelily k pečlivě zastřižené tmavé hřívě, která při každém kroku polétavě nadskakovala. Moc mi to nejspíš nepomohlo, protože jsem se bála držet pořádně, abych mu nějak neublížila, ale probudila se ve mně o něco větší jistota. Otěže jsem stále svírala mírně napnuté; teď už mi to díky Sue uvízlo v hlavě.
„Dobře. Je to složité usedět pracovní klus, vyžaduje to mnohem větší spolupráci a porozumění mezi pohyby koně a jezdce, proto se tím dneska nebudeme zabývat pečlivě. Přeci jen, tohle není tak úplně jezdecká lekce, ale přijímačky. Dokážeš ho převést do kroku?“ zalovila jsem v hlavě, jak jsme to dělávali, ačkoliv mi bylo jasné, že to nejspíš nebude dobře. Když Meteor reaguje na citlivě pobídky, prosté přitažení otěží se mezi ně jistě nepočítá.
Navzdory tomu ale skutečně zpomalil, ačkoliv okamžitě začal couvat, nespokojeně zvedal hlavu a pohazoval ocasem.
„Ne, takhle ne. Správný jezdec by otěže neměl skoro vůbec používat. Hlavními pomůckami jsou sed a holeně. Naklusej si znovu a tentokrát zpomal jedině tím, že si zasedneš do sedla trochu víc a ztuhneš v kříži. Meteor je citlivý a bude reagovat na změny ve váze jezdce.“ opravila mě Sue tím nepřekonatelně trpělivým hlasem. Zato já už začínala pomalu propadat zoufalství; copak není nic z toho, co jsem uměla, správně? Z klavíru jsem věděla, že když se člověk naučí byť jen prstoklad v hloupé triole špatně, může to mít fatální následky pro budoucí postup. A především, přeučit se to je mnohem těžší, než si dát pozor už od začátku.
Meteor znovu přešel do energického klusu. Tentokrát jsem se pokusila držet ruce v klidu, a když už se mi nepodařilo zabránit bezvládnému poletování a cestování po sedle, alespoň se nevychýlit na žádnou stranu jako nějaký metronom. Přinejmenším část kruhu, námi opisovaného kolem Sue, jsem se pevně soustředila na sed, a jakmile přišel čas, kdy to nešlo ani chvíli, snad z pudu sebezáchovy mi v hlavě červeným nápisem vyskočilo to, co mi trenérka radila. Musím se přiznat, že bych ani nečekala, jak rychle se dá na takové drobnosti zareagovat. Susan Meteora pochválila.
„Víš, zdá se mi, že jsi v tom sedle strašně ztuhlá. Zkus si dát ruce v bok a trochu zakroužit trupem. Jo, přesně tak. Hezky si protáhni záda, ruce dej nad hlavu a schválně, jestli se dotkneš Meteorových uší. Dobře, stačí. Můžeš si zase vzít třmeny.“ oh, ta ouška, ta tolik vzdálená ouška! A především moje záda. Mám je ještě vůbec?
A tak moje nohy opět našly podporu. Jak to bylo? Narovnat se, jéjej, prošlápnout paty, špičky ke koni, lokty k tělu, váhu rovnoměrně rozložit…
„Teď zkusíme lehký klus, hezky se třmeny. Vysedává se vždy na vnější nohu, což znamená, že až uvidíš, že Meteor jde přední, nacházející se směrem ven z kruhu, zvedneš se, ano?“ přikývla jsem na srozuměnou. Načasování bude přesné – u toho písmene F, jak tak na to koukám, ho pobídnu.
Znovu jsme naklusali. A můj sed se znovu rozhodil. Jakže? Narovnat, jistě… Špičky ke koni… Á, ještě pobízet, aby náhodou nepřešel zpátky do kroku!
„Meteor nepotřebuje, abys ho udržovala v klusu. To je další věc, kterou bys ho akorát otupila. Jen se soustřeď a uvidíš, že to brzy půjde samo – propni paty, sleduj nohu a najdi si rytmus. Chápu, chvíli to trvá, ale… no vidíš! Teď přestaň koukat dolů a sleduj, kam jedeš. A udrž to… Dobře, dobře, nevadí…“ ačkoliv mi v hlavě až doteď hrál soundtrack z Dragon Age v čtyřčtvrťovém taktu, perfektně sedící do kroku, zalovila jsem v paměti a našla skladbu, která by mi dodala síly, ačkoliv do dvoudobého chodu pasovala spíš s velkou dávkou fantazie. Naštěstí už jsem ji znala nazpaměť.
Myslí se mi rozezněl Carnival, na jehož druhou a čtvrtou dobu jsem se zhoupla ze sedla do vzduchu. Meteor šlapal bez námitek po linii kruhu, duněním kopyt udávaje allegro. Jaký to zlatý kůň!
„Jde ti to dobře, ale ten sed má ještě rezervy. Tak zpomalte do kroku a pak zastavte.“ to už poněkud rozhodilo mé soustředění. Zasedla jsem si hlouběji, ztuhla v kříži, nechala valáška obejít ještě kousek a pak jeho pohyb pobídkou zarazila. Susan k nám přistoupila a odepnula mu lonž od uzdečky.
„Teď už ho jen vykrokuj, tlačí nás čas. Povol otěže, a obejděte si halu od té stěny až sem ke mně. Na zatáčku ho navedeš lehkým otočením boků, posunutím o něco vpřed holeně u požadovaného směru a tu druhou trochu dozadu. Žádné tahání za otěže, ano?“
„Už si dám pozor.“ ujistila jsem trenérku a vyrazila s Meteorem podél stěny haly. Najednou mi přišlo líto, že už to celé končí, ačkoliv na ježdění jsem nikdy neměla patřičný genetický materiál. Valášek nechal hlavu volně skloněnou, s ušima rozcapenýma do stran. Tohle dělávali naši koně, když se cítili uvolněně. Pohladila jsem ho po krku a nenápadně se přitom podívala do zrcadla, jež náš právě míjelo. Vysoký, mohutný kůň kladl své dlouhé nohy elegantně pod sebe, nastrojený do drahého čistého vybavení, zatímco na hřbetě mu seděla drobná dívka, sice působící jako zneuctitel jeho profesionálního vzhledu, ale se zářícíma očima. Skutečně jsem to já? Možná.
Ježdění mě nikdy nijak zvlášť nebavilo, rozhodně ne tolik, jako třeba procházka nebo hřebelcování. Jediné, co jsem na něm milovala, byly vyjížďky a to ještě s koníkem, kterého dobře znám, jinak by to nebylo to pravé ořechové. Ale teď… Ne, zkrátka mi nemohlo dojít, proč mi dnešní den přišel tak dokonalý; proč jsem si užila dokonce i tu jezdeckou lekci s valáškem, kterého vůbec neznám.
„Dobře, můžeš sesednout. No vidíš, šlo vám to docela dobře, a to bylo strachu!“ zasmála se Sue, když jsem Meteora zastavila a seskočila dolů. Jenže to byla taková nezvyklá výška, že mi při dopadu bolest pohltila chodidla a chvíli to trvalo, než znovu odezněla.
Jakmile byly třmeny vytažené, odvedli jsme valáška z haly. Ani jsem si nevšimla, kdy ta jezdkyně odešla, každopádně teď už prostor zel prázdnotou, což jistě nemohlo vydržet dlouho. A ba, u vchodu nás minula vysoká dívka s mohutnějším ryzákem, opět zdravíc Susan.
V boxe mi má dozorčí poradila, jak všechno zase sundat. A tak jsem pečlivě rozepnula všechny přezky a řemínky, sňala z Meteora sedlo, uzdečku i kamaše a všechno to odnesla do sedlovny. Ale samozřejmě, že ne sama, sotva bych našla cestu zpátky.
„O výstroj se po ježdění musí taky trochu pečovat. Nech tu podsedlovku vyschnout támhle, sedlo polož sem a než tu uzdečku pověsíš, nezapomeň utřít udidlo. Asi to není nic příjemného, mít v hubě zaschlé sliny z minula, řekla bych!“ usmála se na mě Sue, opět.
S čistící sadou jsme se vrátily opět k Meteorovi. Tentokrát už nebylo potřeba mě tolik korigovat, většina věcí mi utkvěla v hlavě, takže to ani netrvalo tak dlouho. Valášek trpělivě stál, občas se na mě ohlédl, aby zkontroloval, co to s ním provádím, nebo mi ukázal, že to je mu nepříjemné.
„Výborně, pamatuješ si. Teď už zbývá jen jediná věc, než ho odvedeme zpátky do výběhu – musíme mu ostříkat nohy od toho písku v hale. Byla jsi někdy u moře? Tak tomu jistě rozumíš.“
Do mycího boxu to nebylo daleko. Sue mi ukázala, jak se manipuluje s hadicí, nastavuje příslušný proud a kontroluje teplota a chvíli na to už se milióny kapek rozbíjely o valáškovy nožky nejdřív u kopýtek a pak až po lokty a lýtka. Jeho mokrá srst nabrala temně šedého odstínu, voda z něj mlaskavě dopadávala a odtékala kanálkem. Znovu jsme ji vysušily.
„Ještě počkej, než ho odvedeme, radši mu dáme výběhovku, venku to nevypadá zrovna ideálně.“ zamračila se Sue a přinesla šedorůžovou výběhovou deku s logem Floresty. Dostalo se mi vysvětlení, jak se nasazuje a hned nato mě vrhla do akce jednoduchým pokynem. Tak jsem deku položila nad kohoutek a posunula ji dolů, stejně jako se to dělalo u podsedlovky, zkontrolovala, jestli někde není zkroucená a zapnula řemínky. Susan ji po mě pro jistotu ještě upravila a teprve pak jsme všichni vyrazili ven.
Jak dlouho jsme v té hale mohli být? Když jsem přijela, oblohu neskrýval ani jeden mráček a teď se to všude jen hemžilo shluky šedých zlověstných oblud. Meteora to ale vůbec netrápilo. Zvědavě pokukoval po okolí, přičemž klidně kráčel za námi se spokojeným výrazem. Kopýtka vesele klapala na dlážděné cestě a já si vzpomněla, jaké to bylo, když se to samé dělo ještě před pár okamžiky a my šli teprve strojit. Trochu mě to rozesmutnilo.
Ohlédla jsem se za sebe, na koně, co kráčel za námi. Ačkoliv jeho krásně zbarvené tělo pod sebou schovávala deka, přeci jen, bylo to zvláštní a hřejivé, vidět toho hodného tvora, co je ochotný mě následovat i přes to, že je oproti mně tak velký a tak mocný.
Znovu se před námi otevřely výběhy, lemované ohromnou zelenající se loukou a pomalu kvetoucími stromy. I ten Meteorův. Sue mi podržela vrata, zatímco jsem valáškovi rozepnula řemínky na ohlávce, vzala ji za nátylník a sňala. Koník pohodil hlavou a rozeběhl se zběsilým cvalem vpřed, ke svým přátelům a kolegům, pasoucím se daleko pod stínem ohromného listnáče. Nenechali se strhnout jeho nadšením; zato on se k nim přidal.
Uklidily jsme se Sue ohlávku i vodítko a já jí vrátila všechny vypůjčené věci. Stáj mě naposledy zahrnula svým klidem skrytým v každodenním ruchu, svým teplem a bezpečím, dokud nás nepřevzal ten samý dvůr, který mě ještě před chvílí vítal. Stála tam Niora a můj dědeček.
„Dobrý den, tedy… Nashledanou, totiž …“ zakoktala jsem se trochu, když jsme si s ředitelkou potřásly rukou. Nějak se mi nechtělo říkat slovo sbohem, naděje přeci umírá poslední. Niora se usmála a kývla.
„Nashledanou Sue, děkuji vám za krásný den.“ setkaly se ještě naše ruce.
„Není za co. Hlídej si poštu, ozveme se, jak to dopadlo.“ mrkla na mě. Pak už mě dědeček odvedl ven, do našeho auta, a brána se za mnou zavřela.
„Tak povídej ty koňáku, jaké to bylo?“ zeptal se zvesela. A moje radost se vrátila spolu se vzpomínkami. Byl to přeci jen vskutku nezapomenutelný den.

*Omlouvám se, pokud je to moc dlouhé, obvykle píšu stručněji