aini: Byla jsem strašlivě nervózní. Nestihla jsem se ani rozkoukat, a už jsem byla vtažena do děje. Teprve když jsem se převlékala, měla jsem konečně čas na několik dlouhých a hlubokých nádechů a výdechů, abych se trochu uklidnila. Jedna část mé osoby se velice těšila na koně, ta druhá část se toužila otočit na podpatku a tiše vyklouznout za tu těžkou kovanou bránu, aniž bych zanechala sebemenší stopu po své existenci. Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a umlčela tu druhou část mé osoby, obula si rychle boty a vrátila se zpět za Susan. „Tak pojď, Aini, půjdeme pro koně,“ oslovila mne s milým úsměvem. Zahřál mne u srdce, ale stejně jsem neřekla nic jiného než: „Dobře.“ Vyrazila jsem za ní směrem k výběhům. Rozhlížela jsem se po areálu, který byl obrovský, a měla jsem pocit, že se tu nemám šanci nikdy zorientovat. Polovinu toho, co jsem viděla, se mi podařilo zapomenout dokonce už do té doby, než jsme došly k výběhu. Jak jsme tak šly vedle sebe, zeptala se mne Sue, jestli mám nějaké zkušenosti s koňmi. „Dědeček měl dva koně,“ pravila jsem. „Chlaďasku a poníka. Občas mne na nich svezl, ale sama jsem nikdy nejela. Pomáhala jsem mu je čistit, ale to je asi tak všechno. Moc toho o koních nevím,“ přiznala jsem. Vlastně- teoreticky jsem věděla nebo tušila docela dost. Ale převeďte si to do praxe, že? „Jen se neboj, všechno se naučíš. Tak, už jsme skoro tady.“ Opravdu jsme už byly od výběhů, co by kamenem dohodil. A tam jsem je konečně uviděla.
Koně. Jakmile jsem zahlédla první ze zvířat, jak zvědavě vykukuje nad ohradou, plnou silou mi došlo, proč tu vlastně jsem. Kvůli NIM. Zahleděla jsem se na nádherné koně, úplně jsem se do toho zabrala, dokonce až tak, že jsem sebou trhla při zvuku Susanina hlasu. „Je to támhle ten grošák. Jmenuje se Meteor.“ Stiskla jsem vodítko pevně v rukou. Podívala jsem se směrem, který Sue naznačila, a zatajil se mi dech. Na takovém koni, že mám dnes jet? Propána, to snad ani není možné. „Opravdu je to tenhle krasavec?“ ujistila jsem se. „Samozřejmě,“ usmála se Susan. „To je náš Meteor, pan profesor a skvělý učitel.“ Dívala jsem se na nádherné zvíře, které stálo ve výběhu, s bušícím srdcem. Meteor byl vysoký, elegantní. Vypadalo to, že se nedávno pěkně vyválel, ale i přes bláto na srsti byl nádherný. Vyhlížel laskavě, důvěryhodně a mile, skoro jako dědečkův střapatý poník Kája. Jen nesrovnatelně větší. „Tak běž,“ pobídla mne vlídně Susan. „Připni si Meteora na vodítko a přiveď ho sem. Zavedeme ho k uvazišti, abys ho mohla vyčistit.“ Vykročila jsem do výběhu k Meteorovi. Vypadal v mých očích jako jednorožec bez rohu. „Meteore,“ oslovila jsem ho polohlasem, když jsem od něj byla už jen pár metrů a překvapilo mne, když udělal posledních několik kroků ke mně sám od sebe. Pohladila jsem jej po krku a připjala vodítko do kroužku ohlávky. Tedy, dobře, nehorázně jsem bojovala s karabinou, protože se mi klepaly ruce jako nějaké staré babičce, ale Meteor byl tak krásně trpělivý, že nedal najevo ani známku podráždění z toho dlouhého čekání. „Hodný kluk,“ vydechla jsem s ulehčením, když konečně karabinka zacvakla, a opět jsem se rukou dotkla krásné Meteorovy šíje, ze které se odrolil kousíček zaschlého bláta. Ale co teď? Chytila jsem vodítko pevně do obou rukou přibližně tak, jak jsem to již dříve viděla na fotografiích. Jediný rozdíl byl v tom, že na fotografiích byly povětšinou usměvavé slečny se zářícíma očima, a rozhodně nedrtily vodítko prsty tak pevně, až jim klouby na rukou zbělely. Bezradně jsem teď stála vedle Meteora, lámaje si hlavu, jak ho vlastně přimět ke kroku. „Dobře, Aini. Stoupni si teď na druhou stranu. Koně vodíme zleva.“ Provedla jsem s mírným začervenáním to, co mi Sue poradila, a hned jsem se ptala: „Jak … jak udělám, aby Meteor šel?“ „Narovnej se, podívej se před sebe a vykroč dopředu. A ničeho se neboj, Meteor půjde s tebou. Je moc hodný, neměj strach. Jen se uvolni, nemusíš vodítko tak mačkat, Meteor se ti nevyškubne.“ Sue mi věnovala uklidňující úsměv. A skutečně, poté, co jsem vykročila dopředu, následoval mne Meteor bez sebemenšího zaváhání. Susan šla vedle mne a vysvětlovala mi, jak to vlastně s voděním koně je. „Nikdy si nesmíš omotávat vodítko okolo ruky, to kvůli bezpečnosti- kdyby se kůň polekal.“ To mne zaujalo. „Takže konec vodítka musí zůstat volný?“ „Ano. Musíme pamatovat na to, že kůň, ať je sebespolehlivější, se může kdykoliv znenadání polekat. Je to silné, těžké zvíře, a když vodítko jenom držíš, maximálně se ti kůň z rukou vyškubne. Zato když jej máš omotané pevně okolo ruky, může tě kůň zranit.“ Trošku mi při té představě přeběhl mráz po zádech. „Uf, dám si pozor,“ pravila jsem s nervózním úsměvem. „Tak je to také správně,“ odvětila Sue. Ani jsem se nenadála, a už jsem s Meteorem po boku stála před uvazištěm. Všude okolo to žilo. Nádherní koně se vznešeně procházeli se svými jezdci, kopyta klapala v nádherné melodii a já se přistihla, že tiše závidím. Jak by ne? Ačkoliv jsem nejprve chtěla utéci, i já jsem se těšila do sedla, a připadalo mi, že se snad nikdy nedočkám. Neměla jsem na takové úvahy moc čas, protože mi velice brzy došlo, že netuším, jak vlastně to vodítko uvázat. „Sue, ehm, mám udělat uzel nebo mašličku?“ zeptala jsem se trošku hloupě. K mé úlevě si Susan vzala Meteorovo vodítko z mé ruky a vysvětlila, že koně se vážou na bezpečnostní uzel. Názorně mi předvedla, jak se to dělá, a já si jej pak vyzkoušela sama. „Dobře, Aini,“ pochválila mne Sue. „Běž prosím teď do sedlovny a přines čištění Meteora. Počkám tu na tebe.“ „Ach, nejsem si jistá, jetli trefím.“ Susan mi ochotně vysvětlila sestu do sedlovny. Přesto jsem se po cestě zatoulala, ale jednou ze slečen, která si vedla svého koně nejspíš do stájí, jsem byla opět nasměrována na to pravé místo.
Když jsem se octla v sedlovně, málem to se mnou seklo. Jak mám, pro pána krále, v takové hromadě věcí najít ten jediný správný box na čištění? Motala jsem se sedlovnou jako vítr v bedně, až se mi podařilo pochopit systém uspořádání věcí zde. Podařilo se mi nalézt Meteorovo čištění, a už jsem klusala zpátky k Sue, jen se mi kartáče v bedně přesýpaly. „Tak tady jsi. Už jsem se lekla, že se ti něco stalo,“ řekla Susan, která stála u Meteora a hladila ho po hlavě. „Zabloudila jsem,“ přiznala jsem se. „V pořádku. Tak, pojď na to. Už jsi to někdy dělala?“ „Občas jsem dědečkovi pomáhala čistit koně,“ přikývla jsem a vytáhla hřbílko. Meteor vypadal jako pořádný špindíra. Fascinovalo mne, že i přes pěknou vrstvičku bláta, především na bocích a na krku, mu to pořád tak slušelo. Hřbílkem jsem začala odstraňovat z jeho srsti bláto a hlínu. Pohyby mých rukou byly trochu nemotorné, prostě ruce začátečníka, ale snažila jsem se Meteorovi nezpůsobit žádné nepohodlí. Díky bohu byl moc trpělivý a kdejaké to neobratné šťouchnutí komentoval jen mírným pohozením ocasem. Jak jsem se propracovávala dál a dál k Metorově zádi, uvědomila jsem si, jak moc se mi to vlastně líbí. Ve vzduchu se vznášel prach z Meteorovy srsti. Na chvíli jsem se zastavila a položila jen tak ruku na jeho tělo. Uvědomovala jsem si hebkost jeho srsti i teplo jeho těla. Pohyby, jak se nadechoval a vydechoval. Prostě život. Doma jsem měla mnoho plyšových koní, včetně jednoho vskutku obrovského ponyho s bujnou hřívou jménem Bali, ale bylo to něco jiného než opravdový kůň. Od dob dědečkových koní, což už bylo pár let, jsem na koně nesáhla- možná párkrát, letmo, ale cítila jsem, že toto je prostě jiné. Přišlo mi to tak nádherné, až mi do očí vhrkly slzy. Rychlým mrkáním jsem je zahnala, aby si Susan nevšimla, a pokračovala jsem v čištění. Konečně jsem dospěla až k zádi, a jedna strana byla za mnou. Obešla jsem Meteorovi okolo zadku, a přitom ho oslovila jménem, aby mne třeba nekopl, ačkoliv jsem velice pochybovala o tom, že by takový kliďas jako on mohl něco takového udělat. Na druhou stranu, jistota je konec konců jistota. Na druhé straně už jsem dělala hřbílkem pohyby o něco jistější. Potěšilo mne to natolik, že jsem se do práce pustila s mnohem větším nasazením, než předtím. Jakmile jsem skončila s hřbílkem, pustila jsem se do čištění hrubým kartáčem. Z Meteora se prášilo o sto šest, a za chvíli i já jsem byla plná prachu. Měla jsem ho snad i v zubech. Tvrdým kartáčem jsem čistila i jeho nohy. Susan mě pozorovala a kontrolovala, ale p ochvíli jsem přestala její přítomnost úplně vnímat a soustředila jsem se jen na pečlivou práci. Moc mne těšilo, že se Meteor pod mýma rukama postupně měnil z obaleného řízku na čisté zvíře. Co se mu muselo nechat, byla jeho krása. Když jste si v této fázi odmysleli špinavou hřívu a ocas, vypadal skoro jako nějaký šampion. Tedy alespoň v mých očích. Poté, co jsem dočistila obě strany kartáčem hrubým, chopila jsem se kartáče jemného. Susan mě upozornila, že tím bych měla vyčistit i hlavu. Meteor mi ji ochotně podržel, když jsem kartáčem opatrně odstraňovala špínu. Měla jsem strach, abych mu nezajela třeba do oka, kdyby sebou cuknul, trvalo mi to proto dlouho. Nakonec se mi však povedlo uvést Meteorovu hlavu do přibližně původního stavu, a vrhla jsem se na čistění těla. Už jsem byla skoro u cíle svého čištění, což mi dodalo energii a byla jsem pak již rychle hotova. Zbývalo rozčesat hřívu, ocas a smosebou také vyčistit kopyta. Do česání hřívy jsem se pustila poněkud neochotně, a musela jsem si dost pomáhat rukama, neboť se koníkovi povedlo si udělat parádní dredy. Nepodařilo se mi dovést hřívu k dokonalosti, ale alespoň do přijatelného stavu, stejně tak, jako po chvíli ocas. Po téhle šílené, piplavé práci s každým slepeným pramínkem, jsem se pustila do kopyt. Meteor mi ochotně nabídl přední nohu a já mu kopyťákem vybrala nečistoty z kopyt. Snažila jsem se udělat to opravdu pořádně, a zároveň jsem byla hodně opatrná. Zadní nohu mi Meteor taky podal a hezky podržel. „To je hodný!“ pochválila jsem ho nadšeně. Na druhé straně jsem opakovala to samé. Když byl Meteor konečně čistý, obrátila jsem se na Sue s dotazem, co teď. „Teď ze sedlovky přines jezdeckou sadu a nasedláme Meteora.“ Vyrazila jsem opět do sedlovny, nalezla to, co jsem hledala, a ověšená jako vánoční stromeček jsem spěchala nazpět za Sue, snažíc se nepřerazit o vlastní nohy, neboť jsem přes sedlo neviděla na zem. Když jsem se konečně dotrmácela k uvazišti, Susan na mne soucitně pohlédla a převzala si ode mne sedlo. Okamžitě se mi ulevilo. „Děkuji,“ vydechla jsem a Susan se pobaveně zasmála. „Neboj se, na to si zvykneš. Tak, osedláme Meteora.“ Sue mi dávala instrukce a já opatrně položila na koňský hřbet podsedlovou dečku. Bylo mi doporučeno, abych s ní po směru růstu srsti sjela trochu níže, aby pěkně seděla. Měla jsem trochu problém se sedlem- Meteor nebyl žádný drobeček. Podařilo se mi ho nakonec položit jemně na hřbet. Sue zkušeným okem přelétla můj výtvor, a pak sedlo i s dečkou mírně urovnala. „Na první pokus to nebylo špatné,“ pochválila mne Sue. Usmála jsem se na ni. Pak mi Susan vysvětlila, jak dopnout podbřišník. Provlékla jsem ho očkem na dečce, podtáhla koni pod břichem a na druhé straně jsem se ho snažila zapnout. Nejdříve se mi to nedařilo. Až když jsem sebrala odvahu pořádně zabrat, povedlo se mi zapnout přezky. Konečně bylo sedlo bezpečně na zádech koně. Přišla má největší obava. Uzdění. Nedokázala jsem se pořádně vyznat v těch řemíncích a vůbec. Sice jsem měla představu, jak se co jmenuje i kam to přibližně patří, vyčetla jsem to z knih, ale jak to koni všechno dostat na hlavu, to mne písmenka nenaučila. Co však nezvládly knihy, to zvládla Sue. „Přehoď mu otěže přes krk,“ poradila, a já Meteorovi opatrně přetáhla přes hlavu otěže. Hned všechno dávalo větší smysl. Už nebylo složité dát valachovi do huby udidlo. Vzal si jej ochotně a bez problémů. S potěšením jsem poznala, že je to sněhulák. Další věc, co jsem se naučila z knih. Přetáhla jsem mu nátylník přes uši, opatrně, abych ho snad nějak nepodráždila. Mé obavy se ukázaly jako zbytečné, protože Meteor stál úplně klidě. „Ty jsi ale zlatíčko, viď?“ řekla jsem a pohladila koně po širokém čele. „Vyndej mu zpod čelenky kštici, Aini,“ poradila mi Susan a já tak učinila. Vypadalo to hned mnohem lépe. „Tak, a teď zapni podhrdelník a nánosník. Pod nánosník se ti mají vejít dva prsty.“ „A pod podhrdelník?“ zeptala jsem se, abych neudělala něco špatně. „Tam celá pěst. Ale většinou to snadno poznáš i podle toho, kde jsou dírky otlačené,“ prozradila mi Sue s úsměvem a rovnou mi ukázala zřetelné stopy na řemíncích. Pozapínala jsem je, a Susan hned objevila další mou chybu. „Nánosník musíš strčit takhle dospod,“ upozornila mne a rozepnula řemínek. Urovnala jej pod lícnici a já se trochu začervenala. „Mrzí mne to…“ Ale k mému údivu se Sue jen přátelsky zasmála. „To nic, naučíš se všechno! Každý jsme nějak začínal, no ne?“ Přikývla jsem a hned se cítila lépe. „A ještě chrániče.“ S těmi mi Sue pomohla. Nasadila jednu přední kamaši a názorně ukázala zapínání suchého zipu, Já si měla zkusit druhou stranu. Povedlo se mi to hned napoprvé správně. U zadních nohou to bylo hodně podobné. Nemůžu ale říct, že by se mi neulevilo, když jsme konečně měly Meteora připraveného k jízdě. Sue už jen připnula lonž ke kroužku udidla a mohli jsme všichni tři vyrazit do haly. Meteora jsem vedla sama. Už jsem věděla jak na to a měla jsem radost. Po cestě jsem Meteorovi pořád něco šeptala, většinou o tom, jak je hodný kluk, a hladila ho po krku.
Sue mi ukazovala cestu k hale, abych zase nezabloudila, a tak také otevírala dveře. Musím říct, že ačkoliv jsem byla na několika hradech a zámcích a dokonce v krápníkových jeskyních, nic z toho co jsem viděla, mi nevyrazilo dech tolik, jako ta obrovská jezdecká hala. Vydechla jsem hypnotizovaně úžasem a v prstech jsem si pohrávala s Meteorovou lonží. Jestli chci někde jezdit, tak je to tady, napadlo mne. „To je nádhera!“ řekla jsem Sue nadšeně. Ta se na mne potěšeně podívala, pousmála se, ale neodpověděla. Místo toho mi řekla, že mám počkat, až Meteora trochu rozhýbe. Hleděla jsem na ty dva. Susan dávala grošákovi povely a on poslouchal jako na drátkách. Všimla jsem si ale, že se trochu loudal. V mé hlavě se najednou vynořila překvapující myšlenka. Jakého koně si vyberu, když mne přijmou? Koukala jsem se na koně, který poslušně kráčel na lonži a reagoval na vše, co po něm Sue chtěla. Je to zlatíčko. Asi je hodně zkušený a všechno zná. Něco mi říkalo, že by pro mne byl ten pravý právě on, nebo nějaký podobný koník. Na druhou stranu jsem si ještě neprohlédla všechny koně, a to bych asi taky měla udělat, než se ukvapeně rozhodnu pro jednoho z nich. Možná pro mne bude vhodnější nějaký jiný koník? Zatímco jsem se zaobírala těmito myšlenkami, přešel Meteor do klusu. Ze samé nedočkavosti jsem si jezdeckou přilbu nasadila pro jistotu už teď. Hleděla jsem na nohy koně, jak dupou po pískovém povrchu jízdárny. Náhle Susan energeticky pobídla koně. „Hop!“ Trochu jsem sebou škubla, protože Meteor okamžitě nacválal. Rozbušilo mi to srdce. „Nádhera…“ zašeptala jsem si pro sebe a stiskla pravou ruku v levé. Nervózně jsem přešlápla. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než Sue konejšivým hlasem zpomalila koně do klusu a pak do kroku, změnila směr a všechno opakovala i v druhém směru. Bedlivě jsem sledovala, jak to Susan vlastně dělá, ale nedařilo se mi na to moc přijít. Pokrčila jsem rameny. Mám na učení času dost. Nehledě na to, že není vůbec jasné, že se na Florestu dostanu. Než jsem stihla propadnout depresivním myšlenkám na to, že nemám šanci se dostat, zavolala na mne Susan a já byla konečně už jen pár minut od usednutí do sedla. Spustila mi třmeny dolů, pomohla mi do sedla a náhle jsem pocítila tak zvláštní pocit. Pohladila jsem Meteora po krku. „Musíme třmeny trochu zkrátit,“ řekla Sue a hned mi pomohla upravit řemínky, aby mi dobře seděly a neměla jsem nohu protaženou až dolů. Jakmile si byla jistá, že třmeny jsou v pořádku, vrátila se do středu kruhu. Vybavila jsem si, jak dědeček vždy dbal na to, abych seděla rovně, s prošláplou patou, špičkami u koně, dívala se před sebe a měla lokty u těla. Teď jsem mu za tyto rady byla vděčná tak, že až ho příště uvidím, na sto procent ho budu muset obejmout. Susan si prohlédla můj sed a pochválila mne. „Dobře, Aini. Dej jen ramena víc dozadu.“ Provedla jsem, co se po mne chtělo, a Meteor byl Sue pobídnut ke kroku. Vykročil a já trochu zakolísala, hned jsem ale získala trochu jistoty a zkusila se vrátit zpět do normální pozice. „Narovnej záda,“ opravila mne Sue. „A propni paty!“ Obešli jsme asi dvě tři kolečka, abych si trochu zvykla na pohyb koně, když Sue řekla, ať zkusím rozpažit obě ruce. „To se dělá kvůli rovnováze,“ vysvětlila. Roztáhla jsem ruce a zapomněla na nohy. „Paty tlač pořád dolů a špičku ke koni.“ Chvíi jsem jela s rukama roztaženýma, než mi Susan dala za úkol dát obě ruce v bok a mírně se otáčet v pase. Na jednu stranu a na druhou. Za chvíli jsem se přestala bát a cítila se jistěji. Měla jsem tedy provést něco, čemu Sue říkala „roztleskávačka“. Spočívalo to v tlesknutí rukama nejdřív v předu před břichem, pak nahoře nad hlavou a nakonec za zády. Když jsem toto zopakovala po několikáté, zastavila trenérka „mého“ grošáka a hodila třmeny křížem přes sedlo. „Teď to zkusíme bez nich, ano?“ Souhlasila jsem. Ještě nějakou dobu jsem prováděla různé cviky, které mi dávala Sue. Bylo jich hodně, a velmi mne bavily. Vzpomínám si například na trhání jablek, tedy natahování se rukama co nejvýše nad hlavu („Dívej se, co trháš, zelený nebereme!“), pak natažení dopředu co nejdále k uším koně nebo až dolů, k jeho plecím. Nejhorší bylo pro mne dotýkání se levou rukou špičky pravé nohy a naopak. O to větší byla má radost, když se mi to podařilo na obě strany správně. Susan změnila s Meteorem směr a začala se mnou cvičit správný sed. Po té rozcvičce už mi to šlo mnohem lépe, protože jsem nebyla tak křečovitá a přestala jsem mít strach. I nervozita se skoro vytratila. Brzy mi to šlo nejspíš natolik, že Sue usoudila, že můžeme začít klusat. „Až naklušeme, zakloníš se a nepustíš se nohama, ano? Můžeš se trochu přidržet sedla, když budeš mít potřebu, dobrá?“ „Dobrá.“ „Klus!“ pobídla Meteora, a už jsem se natřásala. Nejdřív jsem přepadla dopředu, ale po Susaniném napomenutí jsem se zaklonila, chytla pevně sedlo a dívala se před sebe. Lokty jsem držela co nejvíc u těla a tlačila paty dolů. Susan mi všechno, chudák, musela připomenout nejméně destkrát, než jsem si na to skutečně pamatovala, ale podařilo se mi objet několik koleček nejspíš již obstojně, protože jakmile přešla do kroku, pochválila mne. „To bylo dobré, Aini. Zkusíme to teď na druhou ruku,“ oznámila a změnila rovnou s Meteorem směr. Chvíli jsme chodili krokem, a pak přišel opět klus. Podařilo se mi vzpamatovat už o něco rychleji. Necítila jsem se jako bezmocný praporek odevzdaný do rukou koně pode mnou, měla jsem pocit, že mi to začíná jít. „Dobře, Aini,“ pochválila mne Susan. „Ještě pár koleček a přejdeme do kroku.“ Meteor ještě chvíli krásně vyrovnaně klusal, a po Susaniném „hoouu“ přešel plynule do kroku. „Výborně. Teď si vezmi do ruky otěže, tak, dobře. Postav pěst a nech ruku položenou na kohoutku. Zkusíš teď Meteora sama naklusat, ano? Jemně ho stiskni holeněmi, ale žádné kopání. Až naklušeš, zůstaň v pracovním sedu. Připravená?“ „Ano,“ souhlasila jsem a stiskla Meteora holeněmi. Taky jsem na něj zamlaskala, a, světe div se, Meteor naklusal. Co ale mám dělat s otěžemi? „Aini, polož ruku, nesmíš mu tak škubat v hubě udidlem!“ Přitiskla jsem ruku dolů, ve snaze, aby se mi ani nepohla a opravdu už jsem se cítila mnohem lépe. „Dobře. A teď zkus přejít do kroku,“ dala mi za úkol Sue. „Zakloň se, stiskni pevně kolena, ale ne holeně, a pokud to nebude stačit, jemně přitáhni otěže k břichu.“ Udělala jsem přesně to, co po mne Sue chtěla, a na otěže ani nedošlo. Meteor se hned dovtípil, co je po něm žádáno. Susan potom změnila směr a to stejné jsme opakovali i na druhou ruku. To bylo trochu horší, a několikrát jsem byla napomenuta, ať se narovnám nebo nehledím pod koně. Nakonec mi Sue dala dolů třmeny, a ž mne naučí lehký klus. „Vysedává se na vnější přední nohu. Když jde dopředu, vysedneš.“ Pobídla jsem tedy Meteora do klusu a začala jsem se snažit zdvihnout se v sedle. Sue mi pomáhala tím, že mi říkala, kdy se mám zvednout: „Teď…teď…teď…“ Zprvu jsem chudákovi Meteorovi asi hodně bušila do zad, což jsem samozřejmě nechtěla, ale mé dosedání bylo opravdu hodně tvrdé. Když jsem ale jednou chytla rytmus, šlo mi to hned lépe a dokonce jsem ani moc netrhala rukama. Zato nohy! „Prošlápni patu, dej špičku víc ke koni. Snaž se udržet klidnou holeň. A nehrb se!“ Závěrečná dvě kola už jsem zvládla snad obstojně. Lehký klus na druhou ruku byl už o něco lepší. Ukázalo se, že můj největší problém je špička u koně a prošlápnutá pata, občas taky neklidná ruka. Když mi ale Sue oznámila, že budeme končit, pocítila jsem bodnutí lítosti. Klidně bych ještě chvíli v Meteorově sedle strávila. Hned mi ale spravila náladu Sue, když řekla, že Meteora vykrokuju bez lonže. Odepnula lonž od udidla a já pobídla koníka do kroku. Šli jsme spolu okolo stěn haly a Meteor jako starý mazák chodil skoro sám od sebe. Stejně jsem ale měla radost z toho, že jedu sama, a když jsem měla změnit směr, povedlo se mi to asi jen po třech neúspěšných pokusech. „Tak, Aini, to stačí. Pojeď sem za mnou.“ Dovedla jsem Meteora za Sue. Vyndala jsem nohy ze třmenů, předklonila se a sklouzla ze sedla dolů. Meteora jsme zavedly tentokrát do stáje. Měla jsem tedy příležitost si tu krásnou budovu prohlédnout, nicméně mnoho času na to nebylo, protože jsem zjistila, že jestli chci stihnout autobus, musím sebou hodit.
Odsedlala jsem tedy a oduzdila, samozřejmě s pomocí Sue, sundala jsem Meteorovi chrániče z nohou a vše odnesla do sedlovny. Důkladně jsem také umyla udidlo, protože to byla jedna z věci, které mi dědeček opakoval pořád a pořád. Jako bych ho slyšela: „Jestli necháš špinavé udidlo, tak nejsi žádný jezdec.“ Ve stáji jsem Meteora důkladně vyčistila hrubým i měkkým kartáčem a vyčistila kopyta. Z kapsy jsem vylovila trochu usušeného chleba a strčila mu ho k čumáku. Něžně si ho vzal jemnými pysky z mé ruky. „Půjde ještě ven?“ zeptala jsem se. „Ano, odvedeme ho do výběhu,“ přisvědčila Sue. Vyšli jsme ze stájí. Vedla jsem Meteora opět na vodítku, mluvila k němu a hladila jej. Vedle Susan klusal voříšek. Už jsem si fenky všimla- samozřejmě, moc vřele mne nepřivítala. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se s nepředstíraným zájmem. Měla jsem ráda psy. „Dalila. Nosí štěstí,“ zazubila se na mne Sue příjemně. Vypustila jsem Meteora do výběhu, naposledy ho pohladila po krásné šíji a už jsem chvátala do šatny. Rychle jsem svlékla vypůjčené věci, předala je Sue a už jsem se loučila, abych nemusela jet autobusem až o hodinu později. „Mockrát děkuji. Za všechno!“ „Nemáš vůbec zač, Aini. Byla jsi dobrá a budu se na tebe těšit snad někdy příště.“ Usmála jsem se. „I já se moc těším! Ale už musím spěchat, abych stihla autobus,“ sdělila jsem omluvně. „Jen utíkej. Ahoj, Aini!“ „Nashledanou, Sue!“ řekla jsem a zamířila ke kované bráně. Když jsem vycházela z těch vrat, měla jsem zvláštní pocity. Směs štěstí, nadšení, radosti, nedočkavosti z toho, jak to dopadne, a nervozity, co přijde. Ale nemá smysl dělat si zbytečné starosti. Čas ukáže! A když jsem si koupila lístek a usadila se na sedadlo autobusu, vzpomínala jsem na to, co jsem prožila a co jsem se naučila. A přemýšlela, jaké to na Florestě asi bude…