lesněnka: Už od rána jsem byla nehorázně nervózní. A teď, když jsem stála před hlavní branou jezdecké akademie, bylo to ještě horší. Přistoupila jsem blíže ke zavřené bráně a mezi mřížemi jsem pokukovala dovnitř. Zahlédla jsem dívky vedoucí koně. Nádherný pohled. Najednou se ozval reprák vedle mě. Leknutím jsem poskočila. Chvíli mi trvalo, než jsem chytila dech, ale už jsem nechtěla dál zdržovat. Pootevřela jsem tedy hlavní bránu a vklouzla dovnitř. Raději jsem ji opět zavřela, aby sem nikdo bez pozvání nevlezl. Narovnala jsem se a můj pohled sklouzl na ženu ve středním věku, která mi šla naproti. Na tváři měla přátelský úsměv. „Ahoj, jsem Susan, ale oslovuj mě Sue,“ představila se a potřásly jsme si rukou. „Lesněnka, těší mě,“ představila jsem se i já. Zpoza Sueiných nohou se vyřítila drobounká fenka. Trochu jsem ustoupila, protože na mě začala vrčet. Ačkoliv byla malá, měla jsem z ní respekt. Sue fenku odvolala k sobě a pokárala ji. „Nemusíš se jí bát. Je hodná, jen tě nezná,“ ujistila mě. Tiše jsem přikývla a na tváři se mi objevil nejistý úsměv. Sue mi vysvětlila, že teď bude potřeba podepsat nějaký dokument a pak se můžeme vrhnout ke koním.
Následovala jsem ji do menší budovy, kde byly zřejmě kanceláře. Bylo tu všechno cítit po papíře. Pousmála jsem se a podepsala se na vyhrazenou kolonku. Sue si papír vzala a položila jej na velký stůl. Vepředu bylo napsáno jméno ředitelky akademie. Do téhle místnosti jsem se opravdu zakoukala. Všechny papíry tu byly seřazené podle abecedy, a vůbec to tu nevypadalo jako v kanceláři mého táty. Ten měl všechno na jedné hromadě, člověk aby se v tom vyznal. Otočila jsem se za sebe. O zeď se tam opíraly dvě dívky a prohlížely si mě. Bylo mi to nepříjemné, ale nic jsem neřekla. Naopak jsem se otočila k Sue. Ta už všechno měla hotové a vyvedla mě na dvůr. Před námi na druhé straně stála velká budova – stáj. Na tváři se mi objevil šťastný ale zároveň nejistý úsměv. Sue zamávala směrem ke stáji. Odtamtud se k nám blížila dvojice jezdkyň s koňmi. Smály se a vesele se bavily. Nakonec zastavili u nás. Sue se jich na něco zeptala, ale já moc neposlouchala. Natáhla jsem se k jednomu z koní. Ten se odtáhl, ale při druhém pokusu už zůstal stát a já ho krátce pohladila. Sue se s dívkami rozloučila a rozešla se ke stáji. Já ji poslušně následovala. Když jsme došly do stáje, Sue mě poslala se převléknout do šaten za rohem. Nechtěla jsem se zdržovat, takže jsem byla hotová za rekordní čas.
„Teď dojdeme pro koníka, na kterém dneska budeš jezdit. Jmenuje se Meteor, zlatý koník,“ začala Sue a zastavila u jeho boxu, kde měl pověšenou ohlávku s vodítkem a ještě další drobnosti. Na pokyn jsem ohlávku s vodítkem vzala a přehodila si ji přes rameno. „Bude na tebe akorát,“ usmála se. Tím zřejmě myslela mou výšku. Také jsem se usmála. Vyšly jsme ven. Vzduch byl sice chladný, ale to bylo to poslední, co mi mělo v tomto areálu vadit. Blížily jsme se k ohradám. Bylo tu opravdu hodně koní všech barev a velikostí. Sue podlezla ohradu, následovala jsem ji a podívala se na koně, kteří se k nám začali přibližovat. Byli sice jen tři, ale zaujaly jsme je. „Náš velevážený Meteor“ představila mi Sue koníka se zimní dekou, který k nám dorazil jako první. Se šťastným výrazem v očích jsem ho pohladila a nasadila mu ohlávku. Pohladila jsem ho po mohutném, osvaleném krku a nadechla jsem se jeho nádherné vůně. Rozešla jsem se za Sue k východu z výběhu. Valášek mě poslušně následoval.
Cestou do stáje mi Sue vysvětlovala, jak to vše bude probíhat. Zbývalo Meteora vyčistit, připravit na ježdění a odvést do haly. „Přivázej ho k tamtomu uvazišti, já zatím dojdu pro čištění,“ přikázala mi a vešla do menší místnosti. Byla to zřejmě sedlovna. Nadechla jsem se a šla dál k místu, kam Sue ukázala. Meteor šel za mnou klidně a spořádaně. Jakoby to vše dělal denně. U kroužku k uvázání jsem se zastavila a udělala bezpečnostní uzel. Kdyby se náhodou něčeho polekal, odvázal by se a neublížil si. Odepla jsem všechny přezky deky, kterou měl koník na sobě a pohodlně jsem ji sundala. Samozřejmě jsem ji řádně složila a položila na oddělovací přepážku mezi uvazištěm, abych ji tu nenechala jen tak ležet. Sue k nám došla s čištěním v ruce. „Už jsi mu sundala deku, super!“ pochválila mě a usmála se. Položila čištění na zem a opřela se o stěnu. Chápala jsem to tak, že mám začít sama, že ona na mě bude jen dohlížet. To se mi líbilo. Vzala jsem tedy stěrku na pot a začala s ní přejíždět po koňském krku. Tam totiž měl mokro od roztátého sněhu. Pak jsem vzala hřbílko a do druhé ruky jemný kartáč. Krouživými pohyby jsem hřebelcovala jeho tělo a rovnou jsem čistila i jemným kartáčem. Dávala jsem si záležet především na místech, kde na něm bude sedlo a podbřišník. Nechtěla jsem přeci, aby se koník kvůli mně odřel. Na vyčištění nožek jsem také nezapomněla. To samé jsem samozřejmě udělala i z druhé strany. Milovala jsem čištění koní, vše tak hrozně hezky vonělo. Nakonec jsem kopytním háčkem vyčistila kopyta. Meteor byl opravdu úžasný koník. Stál klidně a neřešil, že se kolem něj motá holka, kterou vidí poprvé v životě. Nožky zvedal už téměř automaticky, nemusela jsem se do něj tolik opírat. S úsměvem jsem vše uklidila zpátky do bedničky a hrdě se postavila k Sue, která mě při práci pozorně sledovala. Následovala jsem ji do sedlovny. Sue mi podala hnědou sadu – sedlo, podsedlovku a uzdečku. Ona vzala chrániče a vrátily jsme se zpátky k Meteorovi. Vyhodila jsem mu sedlo na hřbet a zkontrolovala, zda nemá někde pokrčenou deku. „Dej ho trochu dozadu,“ poradila mi Sue. Jak jinak, dala jsem na její radu a tázavě se na ni podívala. S přikývnutím se usmála. Teď bylo sedlo na správném místě. Zapla jsem podbřišník tak, aby během přesunu do haly nespadlo a vrhla jsem se na uzdečku. Meteorovi jsem sundala ohlávku a pohotově mu přehodila otěže přes hlavu. Stál klidně a téměř ničeho si nevšímal. Chvíli jsem se trápila se slintákama, ale přišla jsem na to! Když Meteor povolil stisk zubů a udidlo mu vklouzlo do huby, přetáhla jsem nátylník přes uši. Oddechla jsem si. Na první pokus to nebylo tak špatné. Pozapínala jsem řemínky a ujistila se, že nejsou překroucené a Meteora nic netlačí. Ve společnosti Sue jsem mu nasadila chrániče. Pak jsem Meteora vzala za otěže a šla za mou trenérkou do haly.
Sue otevřela dveře, abychom s Meteorem mohli v klidu projít. Jakmile jsme byli všichni tři v hale, Sue zase zavřela. „Projdi se s ním po obvodu. Já si zatím připravím lonž,“ houkla na mě. Přikývla jsem, jakož rozumím. Energicky jsem se rozešla a Meteor mě následoval. Sice nešel tak živě, ale doufala jsem, že se na lonži rozhýbe. Spokojeně si odfrkával a šel za mnou. S úsměvem jsem se ohlédla po Sue, ke které jsem se zase přibližovali. Už lonž měla hezky připravený a čekala jen na nás. U ní jsem valacha zastavila a něžně ho pohladila po čele. Hleděl na mě tak klidnýma očima, za to já byla úplně vynervovaná. Sue mu dotáhla podbřišník a zahákla otěže za třmen, aby si do nich kůň náhodou nešlápnul. Nejprve ho chtěla rozehřát, jak mi již říkala. Odstoupila jsem tedy bokem, abych jim nijak nevadila. Meteor se dal do pohybu. Sue na něj zamlaskala, když náhodou zpomalil. Rozhýbala ho ve všech chodech na obě ruce. V klusu vypadal spokojeně a nádherně se nesl. Co bych od sportovního koně mohla čekat jiného, že? Ve cvalu si zase párkrát vyhodil.
„Tak fajn, pojď ke mně,“ řekla Sue a poodstoupila od koně, aby mohla vyměnit směr lonžování. Nervózně jsem si nasadila jezdeckou přilbu, kterou mi půjčila a rozešla jsem se k ní. Meteor klidně stál a oddechoval. Podle pokynu trenérky jsem si upravila třmeny na správnou délku a pak jsem se vyhoupla do sedla. Dosedla jsem opatrně. Sue přikývla a vyslala koně na kruh. „Vyndej si nohy ze třmenů a vnímej jeho rytmus,“ houkla na mě. Poslušně jsem vyndala nohy ze třmenů a vnímala pohyb koně. Bylo příjemné cítit jeho teplo a vůni. „Pokrč ruku v lokti. Máš je natažené,“ napomenula mě trenérka. Vrátila jsem se zpátky do reality a chybu napravila. Snažila jsem se na to vše myslet, abych to neudělala podruhé. Několik kruhů jsme prošli takto v kroku, ale pak Sue Meteora zastavila a změnila směr. „Na tuhle ruku je více ohebnější. Přistavení a ohýbání ti tak půjde lépe,“ mrkla na mě. Usmála jsem se a mlčky přikývla. Rukou pokynula ke třmenům, abych do nich dala nohy. Provedla jsem tak. Paty jsem prošlápla a hlídala si i špičky u koně. No, dlouho mi to nevydrželo a trenérka mě na to upozornila. Tahle část mi dělala strašný problém. Sue se ale usmála a pokývala hlavou. „Uchop otěže a zkus ho ovládat sama. Když zpomalí, pobídni ho holeněmi a zkus ho přistavovat,“ rozhodla trenérka. Upravila jsem tedy otěže tak, aby byly stejně dlouhé. Správné postavení chodidla a rukou jsem si stále hlídala. Vnitřní část trupu jsem posunula malinko zpátky a tu vnější malinko dopředu. Vnitřní nohy jsem protáhla co nejvíce dolů, tím pádem se kolem ní mohl Meteor ohýbat. Sue se usmála a pokývala hlavou. „Super, teď se hezky ohýbá. Ale jak ti to půjde v klusu, to je otázka,“ zazubila se. „Zastav s ním, vyměníme směr,“ dodala ještě. Zasedla jsem více do sedla a lehce jsem se zaklonila a přitáhla otěže k sobě. Meteor přežvýknul udidlo v hubě a zastavil. Spokojeně jsem ho pohladila po krku a pochválila ho. Příjemně mě překvapil.
Vyměnili jsme ruku a šli jsme opět v kroku po obvodu kruhu. Podle pokynu Sue jsem si opět vyndala nohy ze třmenů a nechala je volně viset. „Cítíš se na klus bez třmenů?“ zeptala se mě. „Ráda bych si klus osvěžila zatím se třmeny. Pak to můžeme zkusit bez,“ řekla jsem nejistě. Trenérka přikývla. Lehce jsem se zhoupla v sedle a pobídla Meteora holeněmi. Koník hned zareagoval a naklusal. Začala jsem vysedat. „Přesedni!“ upozornila mě Sue. Zasedla jsem do sedla a začala jsem vysedat, když mě to samo “vyhodilo“. Znovu jsem začala vysedat. V klusu se mi paty i špičky držely lépe, což bylo trochu zvláštní. Znovu jsem vnitřní část trupu posunula malinko dozadu a naklonila se do směru pohybu. Meteor se opět začal ohýbat a přistavovat, ale nebylo to tak plynulé jako předtím. „Vidíš, cítíš to? Na tuhle ruku se hůře ohýbá,“ vysvětlila mi Sue. Meteor měl opravdu krásné a ladné chody. Sem-tam přežvýkl v hubě udidlo, ale nesnažil se nikam pláchnout. Vždycky, když zpomalil, opět jsem ho pobídla kupředu. „Krok, změníme směr,“ řekla Sue. Zasedla jsem do pracovního sedu, zaklonila jsem se a přitáhla otěže k sobě. Nejprve jsme zpomalili do kroku a pak rovnou do zastavení. „Super, už vám to jde!“ pochválila nás Sue a vyměnila ruku. Znovu jsem Meteorka pobídla do klusu. Začala jsem vysedat na vnější přední nohu, tedy tu dobrou. Pomalu ale jistě jsem se do toho opět dostávala. Na tuhle nohu už šel zase moc hezky přistavovat a ohýbat. Dokonce už jsem téměř automaticky dávala vnitřní část trupu zpátky a vnější trochu dopředu. Když Sue řekla, opět jsme zpomalili do kroku. „Teď to zkusíme bez třmenů, dobře?“ na její otázku jsem přikývla. Třmeny jsem vytáhla a překřížila přes sedlo. Lehce jsem sedem i holeněmi pobídla Meteora do klusu. Začala jsem v sedle poskakovat, jakože docela dost. Až jsem se lekla sama sebe. „Hýbej pánví, nebude to tak drncat,“ poradila mi Sue. Poslechla jsem a o něco jsem se pokoušela. No, nic slavného to nebylo, ale snaha byla. Zaklonila jsem se tedy a přitáhla otěže k sobě. Zpomalila jsem Metyho do kroku a pochválila ho. „Vykrokuj ho na volné otěži po hale,“ Sue rozepnula lonž od Meteorovy uzdečky a pustila nás. Povolila jsem mu úplně otěže a stále jsem ho hladila po krku a chválila. Procházeli jsme se po obvodu haly pár minut, pak mě Sue přivolala k sobě. Slezla jsem z něj a třmeny vytáhla nahoru. O díru jsem mu ještě povolila podbřišník, aby poznal, že už ho nic nečeká. „Tak fajn, jdeme,“ vyšla ven Sue a s Meteorem jsme ji následovali.
Dorazili jsme zpátky do stáje. Pro tentokrát jsem ho zavedla do boxu. Sundala jsem mu uzdečku a ruvnou i sedlo s podsedlovkou. Sue za mnou zavřela box a já vybavení odnesla do sedlovny. Sue mezitím připravila Meteorovi papání. Když jsem přišla zpátky k boxu, už šťastně hodoval. Vešla jsem dovnitř a ještě mu sundala chrániče, které jsem mu prozatím nechala, protože s uzdečkou a sedlem jsem měla plné ruce. Když už ty byly v sedlovně, postavila jsem se vedle Sue a sledovala papajícího koníka. Povídaly jsme si a Sue mi radila, co vše zlepšit. Jakmile Meteor dojedl, nasadila jsem mu zimní deku a ohlávku. V doprovodu Sue a rošťácké fenky jsem ho odvedla do výběhu.
„Děkuji moc, Sue,“ poděkovala jsem, když jsme se spolu rozloučily před hlavní branou. „Nemáš za co. Ředitelka akademie ti dá vědět mailem,“ mrkla na mě. Potřásly jsme si rukou a už jsem jen viděla, jak žena ve středním věku odchází v doprovodu své fenky. Teď jsem už jen čekala na můj odvoz, který tu měl být do pár minut.