bess: Zhoupla jsem se v koženém křesle a opřela lokty o opěrátka. Pozorovala jsem z okna plující mraky naducané sněhem, a čekala až naskočí notebook. Tichým zapředením mi dal vědět, že je připraven a já si projížděla trošku znudeně poštu: „Zlaté masky proti vráskám“, „Zhubněte snadno a rychle!“, „Jazykový kurz v zahraničí za babku“, „Jezdecká Akademie Floresta“, „Nemáš kamarády?“... moment. Rychlým trhnutím myši jsem posunula obrazovku zpět nahoru. „Jezdecká Akademie Floresta“. Okamžitě jsem chytla křeč do nohy a srdce mi vynechalo.
„Myroo!“ volala jsem na sestru a přitom divoce dupala, abych bolest v lýtku zahnala do míst, kam slunce nezasvítí. To už se s funěním vyřítila po schodech má o rok starší sestra s chňapkou v ruce. „Co tady na mě hulákáš?! Chceš ten koláč s připálenou krustou?! No, vyklop to, musím zpátky k troubě!“ a zírala na mě s rukama v bok. „Nekřeň se tu jak poprvé políbená a mluv!“ pobídla mě znovu, protože jsem mlčela. Natočila jsem k ní monitor. Se svraštěným obočím se sehnula. „Trápí tě vrásky?“ loupla po mě pobaveným pohledem. Zavrtěla jsem prudce hlavou a zabodla prst na blikající řádek.
Slyšela jsem, jak hlasitě polkla. „Oni tě vybrali?“ optala se tiše. Stojí tu: Dostavte se prosím v pondělí dopoledne na příjimací řízení... a nevěřícně mi ukazovala na slova, která MNĚ už vůbec nedávala smysl. „Bess, chápeš to?!“ vypískla nadšeně. Jen jsem pomalu vrtěla hlavou a kulila na ni oči. „Ty trubko, oni tě vybrali, oni tě vybrali! Neseď tu a okamžitě si sežeň něco pořádnýho na sebe! Jedem nakupovat! Hned! Nemůžeš se tam ukázat v teplácích!“ Divoce mi třásla rameny a smála se jako šílenec.
„Myro, já ti nevím, to bude asi omyl..“ začala jsem tiše.
„Nechci nic slyšet!“ a už mě strkala do pokoje. „Obleč se, jedem!“ zavelela.
„A co koláč?“ zkusila jsem to ještě.
„Pak ho dopeču, teď oblíkat. Ježíš, přesně vím, co ti koupíme! Nejlepší bude když si vezmeš ty úžasný...“ a už prebentila, rozmachovala rukama a oči se jí leskly nadšením.. Vždyť co já bych si bez ní počala, nejspíš bych se zavrtala doma a na Akademii se ani neodvážila vyjet. S povzdechem jsem vzala klíčky od auta a sešla za sestrou dolů. Jelo se nakupovat, chystat a plánovat zítřejší cestu.
…
Vykulila jsem se z našeho malého sporťáčku a postavila se na třesoucí se nohy. Myra ještě stáhla okénko a povzbudivě zamrkala: „Jen běž a ukaž jim, co v tobě je! Vyzvednu tě, hned jak mi zavoláš!“ nasadila si zpátky sluneční brýle a ještě jsem zaslechla, jak si mumlá: „Sakra to je ale luxusní bejvák..“ a s menšími obtížemi se rozjela. Musela jsem se uchechtnout. Ještě jí to řízení moc nejde.
Pak jsem se ale otočila zpět k obrovské kovové bráně. Opatrně jsem nakukovala skrz mříže. „Nevypadá to tu zas až tak velké,“ napadlo mě.. Naposledy jsem si uhladila nové rifle a záhyby na kabátu (Myra byla včera k nezastavení. Vyměnila mi snad půlku šatníku..). Cítila jsem se zvláštně bez svých oblíbených prošoupaných riflí s našitými knoflíky a vytahané mikiny s kapucí. Nervózně jsem stiskla zvonek. „Dobrý den, slečna Bess?“ zapraskalo v malém reproduktorku. „Ano, ano, to jsem já,“ zakoktala jsem. „Pojďte prosím dál.“ a brána se s tichým cvaknutím začala sama otvírat. Až jsem nadskočila a chvíli to nevěřícně sledovala. Pak jsem si uvědomila, že je neslušné stát s otevřenou pusou a udělala krok kupředu. To už ze dveří vycházela postarší blondýnka v elegantních rajtkách a za ní cupital tiše poblafávající chlupáč. Natáhla jsem pravačku a potřásla si s dámou rukou. Voříšek na mě vycenil ostré zuby a já s respektem ukročila půl kroku dozadějš. „No tak Dalilo, nebuď zase nepříjemná,“ vyhubovala jí paní s úsměvem. „Neboj se, nic ti neudělá. Jsem Susan.“
„Moc ráda vás poznávám, Bess.“ představila jsem se i já.
...
Následuji Sue dovnitř budovy a zaplujeme do kanceláře, kde vyřídíme pár formalit. Jsem šíleně nervózní a při podepisování papírů mi spadne propiska na zem. „Jsi nervózní?“ptá se mě blondýnka se smíchem. Rychle přikývnu a začervenám se. „Neměj strach. Však ono to z tebe brzy spadne. Tak co, jdeme do stájí?“ přátelsky na mě mrkne a otočí mě čelem k proskleným dveřím na druhé straně chodby.
Srdce cítím až v krku. Zběsile buší a musí mi každičkou chvíli vypadnout. Ipřesto se mi povytáhnou koutky, když si vzpomenu, jak si ze mě sestra v těchto situacích vždy utahuje tím, že přehnaně natahuje dlaně pod mou hruď, jakože bude chytat.. Rychle jsem se však vrátila zpět na zem. Respektive zpět do snu. Ne na zem..teda..do snu. No..uvidíme.
...
Ocitnu se na nádvoří s fontánou. Rozhlédnu se a ze všeho toho luxusu a pozemků se mi zatočí hlava. To je neuvěřitelné. Mou pozornost upoutá klapot kopyt a před námi se objeví dvě jezdkyně na vysokých nasvalených koních. Kolem je několik dalších studentek v uniformách. Nenápadně po mně pokukují. To už mi Susan začne vysvětlovat plán dne. Všechno odkývu a snažím se pamatovat každé slovo.
...
Poté se už ocitám sama v obrovské šatně plné značkového kvalitního vybavení pro jezdkyně a jejich koně. Opatrně se usadím na gauč a vytáhnu z tašky své staré rajtky, prošoupané chapsy a přilbu. Když jsem nachystaná, ještě se dvakrát zhluboka nadechnu a zvedám kotvy. Když tu si uvědomím, že jsem zapomněla kudy jsem vlastně přišla. V duchu jsem si vynadala a bezradně se rozhlédla po široké uličce. Z jednoho z boxů zrovna vycházela hubená brunetka a vedla nízkého hnědáčka. „Hledáš někoho?“ zeptala se přátelsky. „Ehm ahoj, jsem tu na příjimačky a mám počkat na Susan u Meteorova boxu. Ale asi jsem se tady už stihla ztratit.“ povídala jsem a cítila, jak se mi krev hrne do obličeje. Brunetka se upřímně zasmála a řekla, že s tím taky měla ze začátku problém a že mě naprosto chápe. Poradila mi kudy, popřála mnoho štěstí a vyšla ven.
Tak jsem úspěšně našla Susan, jak na mě čeká u prázdného boxu. „Převlečená? Výborně. Teď půjdeme do sedlovny a nachystáme potřebné vybavení. Pojď se mnou, ukážu ti kde.“ a vešli jsme do obrovské sedlovny. Z katalogů jsem poznávala ty nejkvalitnější sedla a dělalo mi dost problém se soustředit. Susan mi zatím ukazovala, který postroj mám kam dát. „Tohle hnědé sedlo dej na stojan..ano tam na ten a ještě tuto uzdečku a česání..“ až byl stojan plně naložený všemi potřebnými cajky. Odtlačila jem náklad zpět k boxu a za doprovodu Sue jsme se vydali k výběhu. Podala mi ohlávku s vodítkem, kterou jsem si přehodila přes rameno a po cestě k dřevěné brance jednoho z výběhů jsem si už opravdu pečlivě vrývala do paměti kudy jdu
Spolu se Sue jsme podlezly hrazení a paní mě vedla ke klidně podřimujícímu grošákovi. „Tak tohle je Meteor,“ řekla s úsměvem a pohladila valáška po nose. Natáhla jsem k němu dlaň a nechala ho ať se mě jako první dotkne on. Pak jsem jej taky opatrně pozdravila krátkým pohlazením a zaplavila mě vlna hřejivého pocitu.
„Můžeš mu nasadit ohlávku a půjdeme zpátky do stájí.“
Přikývla jsem a přetáhla Meteorovi ohlav přes uši. Tiše jsem mlaskla a udělala krok vpřed. Koník mě bez problémů následoval.
Zastavili jsme se v mycím boxe, kde jsem měla koníkovi ostříkat nohy od bahna ať nenaděláme ve stáji a zrovna mu vyškrábat z kopyt. Odmotala jem hadici a jednou rukou si valacha přidržovala za vazák. Ten stál jako beránek a zvědavě koukal kolem sebe. Otočila jsem kohoutkem a ostříkala mu nožiska od karpů až po kopyta. Pak jsem přívod zastavila, pohladila šimla po krku a pochválila. Z poličky jsem vzala kopyťák, jak mi Susan poradila, a zatímco mi valacha přidržela, přejela jsem mu dlaní po přední nožce, řekla: „Dej nohu!“ a koník mi ji krásně zvednul a nechal si vybrat postupně ze všech kopyt. Háček jsem uklidila, osprchovala ještě zbytky bláta do kanálku a šlo se.
Až v boxe jsem si pořádně šimla prohlédla - pěkně se vyválel :S špindíra. Otočila jsem jej k uvazovacímu kroužku a přivázala bezpečnostním uzlem. Susan nakoukla a usmála se. Myslím, že mám plusový bod Grošáček se hned pustil do kupky sena, kterou tu měl už nachystanou a tvářil se naprosto spokojeně. Sue se zatím opřela o stěnu boxu a pozorovala mě, jak si poradím s čištěním. Vytáhla jsem z brašny nejdřív tvrdé hřbílko a dlouhými tahy od krku dolů jsem valáška začala hřebelcovat. Stahovala jsem z něj tu nejhrubší špínu a přes klouby byla velmi jemná. Pořádně jsem jej vydrbala i z druhé strany a vždy, když jsem se pohybovala mimo valachovo zorné pole, tiše jsem na něj promlouvala. Zpočátku jsem byla trošku nejistá, kartáč mi popojížděl v dlani, nezvládala jsem snad ani pravidelně dýchat. Ale po chvíli jsem zapomněla na to, že mě Sue pozoruje, že jsem v té nejproslulejší stáji široko daleko a zajela jsem zpět do starých kolejí. Hřbílko jsem pravidelně oklepávala a když bylo největší zaschlé bláto dole, vzala jsem hřebínek a pustila se do žíní, protože kdybych je nechala nakonec, celá práce přijde vniveč, protože i hřívu měl plnou zaschlého bláta. Od kštice až ke kohoutku jsem mu ji pěkně rozčesala a snažila se ji moc netrhat. Vždy jsem si kořen přidržela a zbytek pročesala. To samé u ocasu. Pak jsem vzala rejžák a valacha přejela pěkně od hlavy až po zadek a posundávala krátkými tahy zbytky bahna i z míst, která jsem hřbílkem vzít nemohla (klouby, hlava, slabiny..). Nakonec jsem jej krouživými tahy přejela měkkým, sesbírala poslední prach a lupy, a kartáč schovala. Všimla jsem si i utěrky a nedalo mi to, abych jej ještě trošku nevyleštila. „Ty jsi ale pašák,“ promluvila jsem tiše k šimlovi a poplácala jej po krku. Loupla jsem pohledem po Sue a čekala na povely, protože bylo hotovo. Trenérka koníka zkontrolovala. Hlavně v oblasti podbřišníku a za ušima, kde by se mohl o zbytky bláta snadno odřít, ale měla jsem vše v pořádku, tak jsem se mohla pustit do strojení. Položila jsem mu na hřbet podsedlovku a posunula ji kousek dozadu, aby správně sedla. Na ni přišla gelovka a nakonec hnědé všestranné sedlo. Zase jsem s ním sjela víc dozadu a správně usadila na kohoutku. Dečku jsem připla k zápinkách sucháčem a pak zapla podbřišák. „Bude stačit na této straně na čtvrtou?“ zeptala jsem se blondýnky, protože kožené zápinky byly už v tomto místě trochu otlačené. „Jojo, to bude tak akorát. Z druhé strany pak pořádně dotáhneme až na hale.“
Pak jsem vzala kamašky a zapla mu je na předky. Na zadky přišly strouhačky a mohlo se uzdit. Do jedné ruky jsem si přebrala uzdečku a druhou stáhla valachovi ohlávku a přidržela si jej za nos. Jemně jsem mu vložila do huby udidlo a nátylník přetáhla přes uši. Koník si s udidlem hned začal hrát a já zatím vytáhla zpod čelenky kštici a pozapínala pod dohledem Sue řemínky. Přicvakla jsem do levého udidlového kroužku lonž a Sue vzala do ruky odeplé otěže, protože bude koníka prý první uvolňovat na lonži bez jezdce. „Výborně holčičko, tak pojďme na halu. Tudy.“ a šla jako první. Mlaskla jsem na valáška, abych ho trošku probrala a vyvedla jej z boxu.
...
„Dveře!“ houkla trenérka a chvíli počkala. Pak nám otevřela a vstoupili jsme dovnitř. Neuniklo mi tiché hvízdnutí. Hala byla obrovská a překrásná. Na stěnách vyleštěná zrcadla, vedle srovnaný skokový materiál. Na protější stěně okna do areálu.
Zastavili jsme uprostřed pískové jízdárny a Sue ke mně znovu promluvila: „Povoď ho na obě ruce ať se trošku protáhne a pak pojď zpátky za mnou a já už jej uvolním pěkně na lonži.“ Přikývla jsem a vykročila. Valach byl vážně jako beránek, možná až moc usínající. A na to mě hned Sue upozornila. „No nenechej se! Pěkně si přimlaskni a ať si vyšlápne!“ Honem jsem svou chybu napravila, na valacha živě zamlaskala a prodloužila krok. Moc se mu nechtělo. „No šlapej, šlapej,“ napomenula jsem ho tiše a polechtala koncem lonže za podbřišníkem. Zafrkal a přidal. „Tak je hodný,“ pochválila jsem ho a v tu samou chvíli trenérka pochválila mě. Když jsme si dali dvě kolečka na každou ruku, vrátili jsme se k blondýnce, která si už valacha přebrala, dala mi do ruky otěže a pokynula, že si můžu sednout na tribunu a sledovat.
Posadila jsem se úplně na krajíček a celá napnutá sledovala pohyby Susan a nasedlaného valáška. Natahovala jsem uši, abych slyšela každý povel. „Jdi na kruh!“ a pak zase hlasité zamlaskání a „krok, krok!“ Hltala jsem doslova všechno. Snažila se rozpoznat, kdy udělal valášek a chybu a jakou, a proč jej Susan napomenula. Moc mi to nešlo. Chybky byly pro mé nezkušené oko ještě neviditelné.
Trenérka koníka uvolnila postupně ve všech třech chodech a zařadila spoustu přechodů. Sledovala jsem, jak šimlík odkusuje od udidla a spouští pomalu hlavu. Vypadal spokojeně. „Takhle by to určitě mělo vypadat,“ napadlo mě. Asi za deset minut Susan zavelela k zastavení, smotala lonž a valacha přecvakla na druhou ruku. Postupovala úplně stejně. Když jsem viděla, že koníka začíná pomalu ze cvalu zklidňovat, začalo mi srdce bušit jako o závod. Nervózně jsem žmoulala pásku přílby a v duchu si opakovala vše, co jsem zatím z knížek a občasného ježdění poznala. Holeň, pata, rameno, nezapomeň se dívat dopředu...a kolečka šrotovala na plné obrátky.
„Stůůj!“ protáhla Sue a valacha pochválila pohlazením po krku. Zvedla ke mně hlavu a pokývnula. Při zvedání z lavičky jsem doufala, že mě nezradí nohy a spěchala jsem k trenérce. Valášek se po mně ohlédnul a já si všimla, že má okolo pysků bílou rtěnku. Sue zaregistrovala můj pohled: „Myslíš, že je to správně, když sliní?“ zeptala se jakoby nic. „No...nejspíš si pohrával s udidlem, takže asi ano.“ usoudila jsem a vzpomněla si na hodinky na veterině, a na všechny příušní a podjazykové žlázy. Sue se jen usmála. „Připni otěže a pustíme se do toho,“ poradila mi a já si dávala pozor, abych koníkovi neškubla v hubě a abych otěže nepřekroutila. Stáhla jsem si dolů třmeny a od oka prodloužila. Cvakla jsem přezku helmy a zhluboka se nadechla. „Nasedat,“ povzbudila mě Sue. Levou rukou jsem vzala otěže, vložila nohu do třmenu a vyhoupla se nahoru. Dosedla jsem tam však jak pytel brambor a koník si malinko nespokojeně přešlápnul. Já si zase omluvně skousla ret a podívala na trenérku. „Příště opatrněji a dosedej jemně, abys koníkovi nezničila hřbet,“ poradila mi. Nakopla jsem si třmeny a Sue mi pomohla je ještě o dírku zdelšit na správno. Jsem holt trošku žirafa Až pak jsem si uvědomila, že vlastně zase sedím v sedle! A pocit to byl nepopsatelný...
„První si zkusíme krok a pracovní klus bez třmenů, ano? Podíváme se, jak jsi na tom,“ dala mi instrukce trenérka. Přehodila jsem třmeny valachovi přes kohoutek a chopila se otěží za první zarážku. „Krok!“ zavelela Sue Meteorovi a koník se pode mnou dal do pohybu. „Uvolni sed, nebuď tolik ztuhlá, jdi s pohybem koníka, víc ho vnímej,“ opravila mě skoro ihned trenérka. A i já si uvědomila, že jsem celá ztuhlá a zatínám břišní svaly. Vydechla jsem a dala se víc do pohody. Hned jsem si připadala lépe. „Táák a nohy svěs zatím v klidu volně podél koně. Paty, špičky zatím necháme taky uvolněné.“ Provedla jsem a vnímala rytmický pohyb koně pod sebou. Dívala jsem se mezi uši koníka a snažila se sedět rovně. „Tak, lokty víc k tělu a pěkně pravý úhel mezi kloubem a paží ať můžeš správně použít ruku..to je ono!“ pochválila mě Sue, když jsem si opravila své propnuté lokty. Kolečko mě nechala jít uvolněnou a v klidu, abych si přivykla na valáškův pohyb. „Teď se trošku protáhneme. Zkus ´trhat jablíčka´ a to co nejvýš dosáhneš.“ Tyto cvičení jsem už moc dobře znala, tak jsem natáhla ruce nad hlavu a pořádně se protáhla. „Dotkni se Metyho první levou dlaní na kořeni ocasu, poté i pravou. V klidu a pomalu. Nikam nespěcháme.“ Otočila jsem se až to ve mně zakřupalo a podrbala koníka. „Teď mezi ušima a snaž se udržet holeně stále ve stejné poloze.“ znovu pobízela Sue a já získávala čím dál tím větší jistotu a rovnováhu v sedle. Pak předklon do kříže k jedné špicce nohy, chvíli vydržet i poté i k druhé. „Tak, už sedíš moc pěkně. Jsi si jistější, viď?“ zeptala se mě s úsměvem. Šťastně jsem přikývla. „Tak a než začneme pracovat na pomůckách, ještě na chvíli zavři oči, ničeho se neboj a soustřeď se jen na pohyby pod tebou.“ Provedla jsem a ´viděla´jsem sedem, holeněmi a vahou. „Dobré, stačí. Teď mi ukaž, jaké bys použila pomůcky při práci na kruhu.“ Propnula jsem tedy paty, špičky natlačila ke koni, vnější holeň posunula o kousek dozadějš a vnitřní nechala přiloženou na podbřišníku. Přenesla jsem váhu mírně na vnější sedací kost a pak pomalu zkrátila otěže o jednu zarážku. Vnitřní otěž jsem mírně zkrátila. „Dobře, vidím, že základy máš. Teď se natoč vnitřním ramenem pěkně po kruhu..áno..a sprav si tu povytahující se vnitřní patu. Hned je to lepší!“ pochválila mě, když jsem se spravila. Nechala mě takto obejít dvě kolečka a sledovala, jestli mé pomůcky vydrží. Valachův směr jsem si už musela hlídat hlavně já, ale byl to starý mazák a uměl chodit na lonži Přesto jsem si hlídala vnější holení, aby byl ohnutý na kruhu a vnitřní holení jsem si musela i semtam dopobídnout, protože Meteor malinko pospával a když zpomalil, musela jsem ihned zareagovat a vrátit jej do správného aktivnějšího kroku. „Kterou otěží Meteora teď vedeš?“ zeptala se mě Sue. „Vnitřní,“ odpověděla jsem. „Špatně! Vedoucí je vždy vnější, to si pamatuj. Vnitřní slouží jen k nabídnutí, ale pokud bys ji zahodila a měla správně vedenou vnější otež, koník by neměl nijak zareagovat. Zkus teď jemně prsty zavibrovat na vnější otěž a vnitřní mu jemným ohnutím zápěstí nabídni, ale nechej proplou. Na kontaktu..Neboj se, ještě kousíček,“ pomáhala mi trenérka, když jsem si moc nevěděla rady. Ale valach si najednou odžvýknul a já ucítila na malinkou chvíli jakýsi jemný kontakt. Ucítila jsem, že valach vnímá mou ruku a přitom to bylo takové přirozené. „Cítila jsi to teď? To se ti povedlo jej správně přistavit! Hned to bylo lepší, nemyslíš?“ řekla nadšeně Sue a mě to hrozně povzbudilo „Připravíme se na pracovní klus ano? Zatím bez otěží a bez třmenů. Otěže zauzluj a nechej položené na kohoutku. Správně. Tak..á kluss!“ Dost to se mnou hodilo a já se raději přidržela přední rozsochy sedla. „Uvolni sed, ramena dozadějš, lokty!“ ihned mi pomáhala trenérka. No první kolečko byla naprostá katastrofa a připadala jsem si tam opravdu jak pytel brambor. „A krook!“ zavelela a Mety přešel plynule do kroku. „Vydechni a zkusíme znovu. Podsaď víc pánev a mírně se zakloň, stačí malinko. Nezapomínej pravidelně dýchat.“ Znovu jsme naklusali. Prvních pár kroků jsem tam zase poskakovala, ale Sue valáška zpomalila tichým „ššš“ do pomalejšího tempa a najednou mi to šlo! Zvládla jsem jít s pohybem a ani jsem nestihla zaregistrovat, že grošáček zase pomalu přidával na tempu a já s menšími výpadky, ale přece, dokázala správně vysedět. „To je ono! Tak se mi líbíte,“ chválila nás blondýnka. A mě to hrozně potěšilo. Pak už jsem si měla vzít otěže, ale zatím stále bez třmenů, ale již s pomůckami jsem si to zkusila znovu. „Tak si jej naklusej a ukaž mi ty samé pomůcky a sed, jako v kroku. „Zkrátila jsem otěže, s vnější zavibrovala a vnitřní se pokusila nabídnout stejně jako předtím. Vnější holeň jsem přiložila za podbřišník, vnitřní nechala na něm, zatížila vnější sedací kost a natočila vnitřní rameno do kruhu. Stiskla jsem šimla holeněmi a držela pobídku tak dlouho, dokud nenaklusal. Po naklusání jsem okamžitě přestala a jen si vnitřní hlídala pravidelné tempo a přiloženou vnější holení ohnutí. Zvládla jsem to poměrně slušně usedět, ale ujížděla mi vnitřní holeň dost dopředu a Sue mě musela stále opravovat. Valášek už začínal odfrkávat, protože nás Sue nechávala vyklusávat delší úseky s kratšími krokovými pauzami. A já už začínala pěkně jasně cítit bolest v nohou. „Jste oba moc šikovní. Změníme ruku a zkusíme si to bez třmenů i na druhou. Přecvakla si mě a postupovali jsem stejně i na levou ruku. Přišlo mi snad, že mi to jde hůř než předtím! Jakobych byla nějaká otupená na levou stranu. A i Sue mi mé myšlenky potvrdila, když říkala, že každý člověk, stejně jako kůň je na jednu stranu otupělejší a nejde mu to zas až tak dobře. Ne, že by mě to nějak uklidnilo... Ale opravdu jsem se snažila chyby napravovat a už je nedělat.
„Tak, bez třmenů by myslím stačilo, můžeš si je opatrně přehodit zpátky a zkusíme si jak krok, tak klus, tentokrát už lehký, s nimi.“ a mrkla na mě. Jemně jsem si je nakopla a našlápla na nejširším místě chodidla. Propla jsem patu a připadala si se třmeny mnohem pohodlněji a jistěji. „A lehký klus!“ Pomůcky jsem nijak neměnila, jen jsem stiskla koníka holeněmi a jakmile naklusal, pobídku jsem utnula. Vyseděla jsem první dva klusové a hodila letmý pohled na zvedající se vnější lopatku. Jakmile byla nahoře, nechala jsem se přirozeným pohybem zlehka vyhodit ze sedla a začala jsem vysedat. Sue nic neříkala, takže se mi povedlo vysedat správně na vnější nožku Pohyb šel od kolen, dívala jsem se do kruhu, vždy o čtvrtku před a pohledem, a tím pádem rovnou i celým tělem jsem vedla valacha po kruhu. Zlehka jsem vysedala a zase dosedala. „Lokty k tělu!“ napomenula mě Sue a já si zase uvědomila, že mi nepruží, ale mám je proplé. „Narovnej se! Ramínka dozadějš!“ pomohla mi zase. „Dopobídni si jej tou vnitřní holení! Teď zpomalil!“ a já ihned přitiskla vnitřní holeň a jakmile valach znovu energicky vyšlápnul, přestala jsem, nechala ji volně přiloženou. „Pěkné, pěkné! Lepšíš se!“ Nechávala nás zase delší dobu vyklusávat, opravovala chybky, kterých nebylo zrovna nejmíň a dávala kratší pauzy v kroku, abychom se oba vyfuněli. Při přechodu do kroku, jsem zpomalila vysedání a ztuhla v jinak pružících zápěstích. Jakmile valach zpomalil, zasedla jsem, ztuhla v kříži a mírně přitáhla otěž. Nepřešel do kroku sice ihned, ale zareagoval. „To bylo dobré! Příště tu ruku o něco jemnější. Zkusíme si to!“ a tak jsem procvičovali přechody krok-klus, klus-krok a Sue mi naposledy změnila ruku. Prohodila jsem pomůcky a s každým dalším valáškovým krokem jsem se cítila jistější a jistější. Ale byla jem už pěkně zpocená a připadala si jak přejetá kombajnem. Naprosto jsem vypadla ze cviku.
Když už jsme pracovali zhruba čtvrt hodinky na každou ruku, Sue nás pochválila, řekla ať dám valáškovi pauzu a nechám ho vytáhnout krk postupným prodloužením otěží. Rozevřela jsem dlaně a pomalu nechávala otěže proklouzávat mezi prsty, až jsem je držela za přezku. Valach spokojeně zafuněl, natáhnul se a šlapkal dlouhými kroky. „Odcvaknu tě a zkus si jej sama vykrokovat po hale na obě ruce, ju?“ loupla po mně pohledem Susan a čekala, jak zareaguji. První jsem se trošku lekla, ale opadlo to ze mě stejně rychle, jako to přišlo, protože stačilo mírně přenést váhu na danou sedací kost a přiložit holeň za podbřišník a šimlík šel jako beránek. Trošku to zkoušel u vchodových dveří, protože už se asi trošku nudil a rád by se vrátil za kamarády do výběhu. Vykrokovala jsem jej na obě ruce po dvou obvodech a směr změnila diagonálou. To už si mě Sue zavolala k sobě do X, kde jsem valacha zastavila mírným záklonem, ztuhnutím pánve a ruky. Přidala jsem ještě tiché „stůůj,“ které jsem slyšela od Sue při lonžování a grošáček ochotně zastavil a loupnul po Susan pohledem. „Tak pochvala a dolů!“ řekla blondýnka. Poplácala jsem Meteora po krku, vykopla třmeny a seskočila na zem. Uf, úplně se mi podlomily kolena a až teď jsem ucítila, jak hrozně moc ty nohy bolí. Vytáhla jsem nahoru třmeny, povolila valachovi podbřišník, rozepla nánosník, přehodila přes hlavu otěže a následovala jsem Sue zpátky do stájí do boxu.
…
V boxe jsem si valacha otočila hlavou do uličky, nenechala jsem ho, aby se hned vrhnul k senu, jak to na mě zkusil a stáhla jsem mu uzdečku. Druhou rukou jsem mu hned natáhla ohlávku, aby mi nepláchnul a uvázala ke kroužku. Pak jsem z něj stáhla sedlo a sundala mu kamašky. Pod podsedlovkou byl jen malinko vlhký, tak Sue řekla, že nemusím sušit, jen na něj mám hodit lehkou odpocku a zatím mu vybrat z kopyt, stáhnout ohlav a než doschne, uklidit cajky. Umyla jsem tedy v sedlovně udidlo, očísla mírně zpocenou podsedlovku od chlupů a potu a převrátila narub, ať proschne. Pak jsem se vrátila do boxu, kde jsem z už suchého valacha stáhla deku a přejela jej gumovým hřbílkem krouživými pohyby hlavně v oblasti sedla a podbřišníku. Rejžákem za ušima a nožky, a nakonec přelízla jemným kartáčem. Pochválila jsem ho a protože venku začínalo mírně poprchat, měla jsem mu dát lehkou nepromokavku a ve společnosti Susan odvedla valacha do stejného výběhu jako předtím.
Ohlávku jsem vrátila na háček a Sue mě doprovodila do šatny, kde počkala až se převléknu. Já už zavolala sestře, že mě může vyzvednout a blondýnka mě doprovodila až k bráně. „Měj se krásně holčičko, ráda jsem Tě poznala a snad brzy nashledanou,“ a potřásla si se mnou pevně rukou. „Moc Vám děkuji, bylo to úžasné,“ rozloučila jsem se slušně a už padla vysílením na přední sedačku v autě. „Tak co, tak co?“ ptala se zvědavě Myra. „Všechno ti povykládám po cestě. Prožila jsem neskutečný den,“ začala jsem vyprávět zasněně a nevědomky si třela bolavá stehna...