helen: V sedlovně mě přepadne panika.
Což mě dostatečně vyděsí, že začnu nervózně pochodovat a hrát si s lemem u trička. Nejsem nervák, to ani za mák, ale když vám jde o něco o co opravdu stojíte-jako Floresta-jste prostě nervózní ať děláte co chcete. Máte takový ten pocit v břiše-dalo by se to přirovnat k motýlkům?- který nechce zmizet. Ruce se vám jemně třesou a nohy škubou, jako když máte natažené svaly. Dech se vám třese a srdce buší jako po dlouhé běžecké trati. A navíc-v mém případě-se vám začne i točit hlava...
Snažila jsem se zhuboka dýchat a soustředit se na rytmus dechu, jinak hrozilo, že by mi mohlo být opravdu špatně, což jsem nechtěla. Určité osvobození se naskytlo v podobě okna. Sice jsem se ho bála otevřít-no, sama ani nevím proč... Stačilo však přitisknout obličej k studenému, orosenému sklu a hned se mi dýchalo lépe. Když jsem se konečně uklidnila, začla jsem se převlékat. Místo uzkých tmavě modrých džínu jsem si vzala černé rajtky s bílým páskem a přes tenisky a rajtky jsem si navlékla tmavě hnědé chapsy. Dlouhé vlasy jsem si stáhla do vysokého ohonu a přetáhla si přes hlavu tmavě modrý svetr a oblékla černou vestu. A až pak jsem vyšla ze šatny.
Asi mi to trvalo hodně dlouho, jelikož Sue má ustaraně stažené obočí k sobě a oči se jí lesknou.
„Děje se něco?“ Zeptá se mně jemně. „Jen se mi udělalo trochu špatně...“ Odpovím šeptem.
Povzbudivě se na mě usměje: „Pojď, dáme ti něco k jídlu a pití, ať nám tady sebou nesekneš.“ Laškovně mě dloubne do boku, já se jen zasměji a následuji jí.

S plným žaludkem a nevyschlým krkem se Sue vydáváme k pastvinám. Cestou se mě Sue ptá na takové ty základní otázky: Jestli jsem někdy seděla na koni, jestli ho umím čistit, sedla a uzdit, proč jsem se přihlásila na Florestu a tak podobně. Popravdě jí říkám vše co mám na jazyku a dopodrobna popisuji. Pak se dostává i k podrobnějším věcem jako je moje rodina a čtyři bratři-tři starší a jeden mladší. Dokonce jsem se jí svěřila se svými problémy-Sue byla totiž výborná posluchačka. Byli jsme tak zabrané do rozhovoru, že jsme si ani nevšimli že už jsme u výběhu.
„Tak na kterém budu dnes jezdit?“ Ptám se a dychtivě se nakláním přes ohradu a pozoruji koně na pastvě. Na to, že je leden poměrně svítí slunce. Tráva má nazelenalý odstín. Koním se leskne srst jako drahokami. Občas na sebe zařechtají, nebo se o sebe otřou. Zrovna pozoruji ryzáka, když Sue promluví: „Vidíš támhle toho grošáka úplně vzadu?“ Nakláním se ještě více přes zábradlí a mračím se proti odpolednímu slunci, které mi bije do očí. Nejdříve nerozeznám nic víc než dlouhé stíny stromů na druhém konci výběhu. Až po chvíli poznávám obrysy vysokohé koně se zvláštním zbarvením. Klidně se pase dál od ostatních. ‚Alespoň nejsem jediná, komu nevyhovuje společnost.‘ Pomyslím si a lehce se usměji a zatajím dech. „Je krásný...“ Zašeptám. „Jak se jmenuje?“ Odtrhnu oči od koně a podívám se Sue zpříma do očí. Usměje se od ucha k uchu a praví: „Meteor.“ Také se na ni usměji.
Meteor... To jméno k němu sedí. Jeho srst vypadá jako malá galaxie třpitící se mezi paprskami slunce, procházející skrz listoví.
Sue zabubnuje prsty o dřevěnou ohradu a řekne: „Tak, jdeme na odchyt.“ Usměje se na mě, podá by modré bavlněné vodítko s ohlávkou a otevře mi vrata.

Ve stínu stromů je zima. Od úst mi jde pára a jemně fouká studený zimní vítr ze severu-zdá se mi to, nebo dooparvdy cítí lesní plody? Vodítko a ohlávka mi dřou do ruky, jak je mačkám, abych se uklidnila. Zhluboka se nadechuji štiplavého vzduchu a hned se mi dýchá lépe. Sue stojí opodál a pozoruje mě s úsměvem na tváři. A já odhodlaně vykročím k Meteorovi.
Přistupuji k němu z levé strany směrem k plecím. Jakmile jsem u něj dostatečně blízko, nastražuje oči, zafrká, zvedne hlavu od země a podívá se mím směrem. A já musím znovu zatajit dech, protože znovu žasnu nad krásou těchto mohutných stvoření, které člověka provázejí od nepaměti jako strážní andělé. Dívá se na mě takovým tím vševidoucím pohledem a já jen musím zas a znovu žasnout, jak moc mi ten kůň připomíná galaxii, vesmír a Mléčnou dráhu. Hvězdy... Ty hvězdy, které tak ráda pozoruji za jasných letních nocí ležíc v trávě na dece a dýchám. A prostě jen ležím a žasnu, žasnu nad tím, jak jsme vlastně maličcí. Jako mravenci ve velkém obrovském světě. A pak uvidím Meteora a krása se už nedá vyjádřit slovy.
Srst se snad ještě více leskne než zdálky. Září jako malé souhvězdí a já už málem začnu hledat své oblíbené-Perseus, jako ten řecký hrdina. Zdá se mi to, nebo na strsti doopravdy má Malý vůz?
Meteor znovu zastříhá ušima a tento malý detail mě probere. Vydám se směrem k němu. Cestou si přehodím vodítko přes levou ruku a ohlávku beru do pravé ruky. Meteor se ke mě zvědavé přibližuje-hlavu nataženou jemně dopředu uši nastražené-když už jsem skoro u něj, trochu se uklidněju a očichá mi ruce. Když vidí, že nejsem potencionální hrozba dloubne me do natažené dlani a já ho podrbu za ušima. Podívá se na mě a já v očích vidím takový výraz, který skoro říká: ‚Tebe ještě neznám, kdo ji?‘ Pro sebe se usměji a začnu mu nasazovat ohlávku. Nejdříve ji přetáhnu přes čumák a uši a pak ji až zapnu. Vezmu vodítko z levé ruky do pravé a připnu ho k ohlávce. Meteora poplácám po krku a zašeptám: „Hodný, Meteor, hodný.“ A blaženě se usměji.
Sue je už skoro u nás a usměv jí z tváře nezmizel: „Výborně, Helen, na to, že nemáš z koňmi zas tak moc zkušeností sis vedla dobře.“ Poplácá mě po rameni. „Tak pojď, půjdeme ho vyčistit a osedlat.“

Když vchází me Sue a Meteorem do hlavní budovy, Meteorovo klapání se odráží od stěn a já musím slastně zavíř oči. Tenhle zvuk úplně miluji-jako vůni máty a sněhu a zvuku ostří na ledu odrážejícího se od prázdného stadionu. Sue mě zavádí až snad na samí konec budovy, k boxu č. 34. Když procházím kolem zbylích boxů označených 31, 32 a 33, čtu si jména na boxech. Na 31. Je napsáno ozdobným černo-hnědým písmem ‚Perla‘ a na 32. Stejným písmem ‚Bouře‘. Box 33. Je volný. Chorála uvazujeme v boxu a Sue se zatím vydává pro čištění. Já zatím Meteora hladím po zádech a jaksi mě to uklidňuje a tak pokračuji dokuď nepříjde Sue se sadou na čištění. Sue mi vysvětluje jak ho mám vyčistit a dává mi rady a tipy. Pak mi ukazuje jak přimět koně aby zvedl nohu abychom mu mohli vyčistit kopyta. Já si to vyzkouším a můžu si připsat další uspěch na-zatím-krátký seznam. Když Sue odchází pro sedlo, začínám čistit Meteora. Nejdříve si beru do ruky gumové hřibílko a začínám čistit jeho vesmírnou srst proti srsti krouživými pohyby. Pak si ještě do ruké ruky beru měkký kartáč a začala ho čistit po směru srsti. Když jsem byla spokojená, to samé jsem udělala na druhé straně. Když jsem odložila kartáče vzala jsem si rýžák a očistila mu nohy od bláta, kterého je teď venku až až. Když už na nojou neměl žádné nečistoty, pročísla jsem mu ocas a hřívu. Když jsem zrovna rozplétala jeden zamotaný pramínek, přišla Sue a pomohla mi. Já jsem se na ní vědčně usmála. A pak přišla na řadu kopyta. Vzala jsem si do ruky kopytní háček. Druhou rukou jsem mu sjížděla po nože až k rohoviny a pak jemně zatlačila, skoro hned nohu zvedl a já se usmála. Sue mě pozorovla od dveří boxu opředá o rám dveří s úsměvem na rtech. Po dokončení čištění jsme se vrhly na uždění. Sue mi znovu vysvětluje jak na to a říká mi, že když budu chtít pomoct mám jí říct.
Nejdříve mu sundavám ohlávku a do pravé ruky si beru uzdu a jeho hlavu a levou rukou mu strkám do huby udidlo. Až teď si všímám, že uzda má i slintáky. Když je udidlo správně zasezané, přetáhnu mu uzdu i přes uši. Zapnu mu podhrdelník i nánosník a a upravím hřívu mezi ušima. Pak si beru sedlo s podsedlovou dečkou, Sue mi musí pomoct jelikož nevím kam sedlo přesně dát. Sue dává sedlo do správné polohy a vysvětluje mi, že kdyby se sedlo dalo jinak Meteor by měl otlaky. Nakonec mu zapínám podbřišák. A pak přichází můj první problém-chrániče nohou. Zvedám obočí a povídám: „Já nevím jak na to.“ Sue se na mě jen mile usměje a ukazuje mi na přední a zadní noze jak na to. Pozoruji každý jjeí pohyb a ukládám si to do hlavy. Když je hotová, podává mi zbylé dva chrániče a já se s tím musím poprat sama. Nakonec to jakž takž zvládám, jen u zadní nohy musí Sue trochu upravit chránič do leva aby správně seděl. Meteora jsem vyvedla ven z boxu a vydala se za Sue k velkým dvoj křídlovým dvěřím. Sue se ke mě otočí čelem a povídá: „Tak co, připravená?“ Mnu si okraj vesty-ehm, zase... Můj žaludek dělá salta a kotrmelce. Bojím se že zase omdlím. A pak se podívám na Meteora-jeho hvězdou srst a ve mě se vzedme vlna něhy, která upokojí můj žaludek. Narovnámvám se a s pevným hlasem pravím: „Na stoprocent, Sue.“

Zatímco jí stojím u mantinelu, Sue zatím Meteora lonžuje uprostřed pískové haly, aby ho patřičně rozehřála. Meteor nejdříve chodil na levou ruku. Pak Sue změnila směr a meteor chodil na pravou. Když byl Meteron pořádně rozehřátý, Sue si mě zavolala k sobě. Cestou jsem si nasadila helmu a nakonec přišla k Sue. „Tak, Helen, teď ti pomůžu do sedla, jo?“ Mile se na mě usmála a odvedla mě k Meteorovi. Pomohla mi do sedla a já se na ni-už ze shora- usmála.
„Helen, vyndej nohy ze třemenů a přehoď je přes sedlo.“ Udělala jsem co mi řekla. „Tak a teď budeme zatím jne krokovat. Ty prošlápneš paty a hezky se narovnáš v zádech, ano?“ Přikývla se s snažila jsem se zkrýt třesoucí ruce. Sue zavelala Meteorovi do kroku a on poslušně nakrokoval. Nejdříve jsem se docela bála, ale pak strach přešel. Po jednou kolečku mi Sue řekla ať se protáhnu. Nejdříve nahoru, pak na každou stranu. Z počátku jsem se bála, abych třebas nespadla, ale strach také přešel jako to bylo z počátku. Po provedení cviků mi Sue řekla ať si lehnu na záda na Meteorovu záď a jen ležím. Poslušně jsem si lehla na záda. Cítila jsem pod sebou Meteorovi svaly. Jak se pohybují a natahují. Cítila jsem jak dýchá. Cítila jsem i jeho vůni-vůni koně smíchaného se slámou a kůží. Jak se svaly pohybovali, už jsem konečně pochopila, proč se u motoru aut počítá síla v koňských silách. Tenhle kůň, byl přesně promazaný stroj.
„Super, Helen.“ Usmála se na mě Sue. Rozhodla se změnit strany- teď jsme chodila na pravou ruku. „Teď naklušeme ano?“ Vzala jsem do rukou otěže-tak správne, jak mi to Sue ukázala-Meteor se pode mnou zhoupl a přešel do klusu. Nejdříve jsem se lekla toho zrychlení, ale po chvíli jsem přešla do rytmu a už se nebála. Nohy jsem tiskla k jeho bokům, abych náhodou nespadla. Sue mě párkrát upozornila ať narovnám záda, že se hrbím a já se vždy poslušně narovnala. Po pěti kolečkách Sue přepla Meteora ne levou ruku a rozhodla, že zkusíme klus ve třmenech. Dala jsem tedy třmeny dolů a dala si je na nohy. Sue mi je správně upravila aby seděli dobře a napomínala mě, ať mám pořádně prošláplé paty. A pak jsme naklusali do lehkého klusu. Zprvnu jsem vysedávala špatně. Mimo rytmus, ale po pár kolem jsem se do toho dostala a už vysedávala v rytmu Meteorova pohupování. Nakonec jsme přešli do kroku a Sue mi oznámila, že budeme zkoušet zastavování. Ukázala mi co a jak dělat a jak Meteora zastavit. A pak ho znovu pobídla. Nejdříve jsem nic nedělala, nechala si jedno kolečko a půl a až pak jsem jemně dala nohy dopředu, trochu se zaklonila a zlehka přítáhla otěže. Metero zareagoval až po pár chvílích, ale přece jenom, zastavili jsme! Znovu a znovu jsme zkoušeli zastavování až Sue rozhodla, že bysme mohli vyzkoušet pobídky. Znovu mi ukázala co a jak a Meteora přepla na druhou ruku. Meteor stál a jne čekla na mou pobídku-slyšela jsem jak si pohrává s udidlem v hubě. A tak jsem Meteorovi povolila otěže, stiskla holeně a ještě víc jsem se narovnala. Meteor se k mé radosti rozešel a já jsem měla chuť zavískat radostí. V kroku a klusu jsme trénovali zpomalování a zrychlování. Párkrát mě Sue napomínala na nahrbená záda či nohy, ale jinak vše bylo celkem fajn. Párkát mi sice pozdě zastavil nebo se rozešel, ale to byla spíše má chyba. Nakonec jsem už byla tak vyčerpaná, že mi Sue poručila ať slezu a dám třemyn nahoru, že vykrokuje Meteora a pudeme ho odsedlat. Byla jsem za to celkem ráda, jelikož jsem byla docela dost unavená.
Sue ho vykrokávala na lonži asi deset minut, až jsme nakonec vyrazili z haly ven. V boxu jsme ho odsedlali a oduzdili a nandali ohlávku. Dali jsme mu u deku. Sue mazitím co jsem jsme byla s Meterorem v boxu, šla odnést věci do sedlovny. Já jsem si mezitím hrála s malým stéblém trávy, které jsem sebrala z podestýlky a ze země před boxem jsem pozorovala přivázaného Meteora, který zrovna pil z napáječky. Jeho strst se jemně leskla potem a já si znovu vzpomněla, jak moc se mi líbí. Ta vesmírná srst, ta mě uchvátila...
Když se Sue vrátila, přinesla i hrušku-Meteorovu nejoblíbenější pochoutku- a já mu ji dala. Když jsme Meteora odváděli do výběhu, Suea ani já jsme nemluvili, jen jsme se kochali krásným západem slunce-vypadalo to, jakoby západ hořel. Červená, žlutá, oranžová, růžová... Krása... Meteora jsme v ohradě sundali ohlávku s vodítkem a nechali ho ve výběhu. Na přijezdové cesty už čekal šofér s autem, který mě měl zavést do mého „malého“ království. Tajně jsem doufala, že se sem ještě někdy vrátím. Už jako právoplatná studentka.