vēra nīkē: PŘIJÍMACÍ KURZ (už jsem se nemohla dočkat, až si zase napíši nějaký ten textík, takže jen doufám, že jsem na nic nezapomněla, nic nespletla a prostě že se mi jednou podařilo napsat text bez vážnějších chyb...)

Od chvíle, co jsem vkročila do areálu akademie, byla jsem neuvěřitelně nervózní. A to i přes to, že žena, která se představila jako Susane, působila celkem mile - a měla roztomilou fenku! V každém případě, bylo tady příliš mnoho lidí, na mé poměry. Ač atmosféra tady byla kupodivu příjemná, ale to nejspíše bylo tím množstvím koní, kteří jednoduše měli tu moc uklidňovat. A tak jsem se vydala za Susane směrem k výběhům. Těšila jsem se, ale ještě více se projevovala má nervozita.
Výběhy byly krásné, a rozlehlé… všude plno zeleně, a koně… jen tak se v klidu popásajíc. Chvíli jsem jen stála a dýchala tu atmosféru, tu svobodu a volnost, kterou jsem si nedokázala dosud představit u tak velkého areálu. A pak jsem se raději rychle vydala zase za Susane, jelikož jsem se trochu opozdila.
A pak jsme se zastavily u jednoho z výběhů, ve kterém se popásalo několik koní a Susane mi představila koníka, na kterém jsem měla dělat přijímací zkoušky. Chorál byl již od pohledu velice zajímavý a navíc velice hezký valach. A právě za ním jsme se vydaly.
„Ahoj, Chorále,“ pozdravila jsem koníka s mírným úsměvem na tváři a pohladila jej po krku po směru růstu srsti. Susane mi předala ohlávku a tak jsem koníkovi nasadila na nos nánosník a nátylník přehodila za uši, zapnula přezku a mohlo se vyrazit. Podrbala jsem Chorála za ouškem a s vodítkem v ruce poté jsme se vydali zpátky do vnitřního areálu akademie.
Došli jsme tak do stáje a Sue mi ukázala, jak správně uvázat koně bezpečnostním uzlem, což kupodivu nebylo vůbec složité na to, na jak důmyslném systému tento uzel pracuje. A pak hurá do čištění. V tomhle jsem si alespoň byla jistá - jinak pro mne bylo takové… zvláštní, minimálně. Ta nervozita, která mě umlčela, takže jsem musela působit dosti zakřiknutě.
V každém případě, na jednu ruku jsem si nasadila ouško gumového hřbílka a do druhé kartáč a mohla jsem se pustit do jedné z těch velice uklidňujících činností, u kterých jsem si pročišťovala hlavu, když jsem zrovna měla tu možnost - a i tentokráte mi to pomohlo trochu zahnat pocit nervozity, když jsem začala krouživými pohyby hřbílka koně hřebelcovat a druhou ruku držela stále na těle koně a když jsem jednu část těla hřbílkem vyčistila, tak jsem ještě zbytek nečistot - kterých moc nebylo, vždyť venku bylo hezky - smetla právě kartáčem.
Ovšem skončila jsem s hřebelcováním v poměrně krátkém časovém úseku, když se na to podívám zpětně, nejspíše taktéž proto, že jsem nebyla sama - samozřejmě, Sue mě celou dobu pozorovala. No a potom nastal čas na kopyta, kde mi naštěstí Susane vysvětlila i to, že koníkům stačí rukou sjet po noze, aby jí nadzvedli. A Chorál byl opravdu ochotný, což mě příjemně překvapilo - a rozhodně jsem za to byla vděčná, jelikož to vypadalo, že by mohl být stejně chápavý a hodný i pod sedlem, což by pro mne rozhodně znamenalo obrovské plus, zvlášť když jsem byla tak nervózní.
Nakonec byl Chorál tedy vyčištěn a se Sue jsem se pustila do jeho strojení. Prvně sedlo, tedy ještě dečka. Urovnat a opatrně nasadit sedlo a samozřejmě ještě jednou zkontrolovat, zda není někde pokrčená, aby to koni nebylo nepříjemné a neměl pak otlak. Připnout podbřišník a utáhnout, přehodit třmeny do kříže přes sedlo, aby po cestě koníka neoťukávaly a pak uzdečka. S čímž jsem opět potřebovala odbornou radu a tak mi bylo hezky vysvětleno, jak koni opatrně zasunout udidlo do huby a že se mě Chorál nepokusí sníst, když tak učiním. V každém případě pak už to bylo poměrně jednoduché, přetáhnout nátylník přes uši a koni dle všeho vůbec nevadilo, že mu manipuluji s ušima. „Jsi zlatíčko, Chorálku,“ pošeptala jsem téměř jakoby automaticky, když jsem mu opatrně vytahovala kštici zpoza čelenky a pak zapnula zbylé řemínky. No což, se zvířaty jsem byla zvyklá mluvit běžně, ač většinou ne v případě, že byl poblíž ještě někdo. A tak nakonec zbylo nasadit chrániče a mohlo se vyrazit směrem do haly.
A ve mně opět začala narůstat nervozita, jen co jsem ten prostor spatřila. Ovšem vypadalo to tady opravdu upraveně a čistě. Sue připnula Chorála na lonži a začala jej rozehřívat a tak jsem se na ně dívala.
V pohybu vypadal valášek ještě elegantněji než když se jen tak popásal ve výběhu či když se nechal hřebelcovat. Hrdě kráčel a následovně i klusal a cválal a ta jiskra života v něm, to kouzlo osobnosti, které z něj vyzařovalo, bylo něco magického. A já se opět musela sama sebe ptát, jak někdo může nevěřit v magii, když je jí kolem nás tolik - a to hlavně v našich zvířecích přátelích.
Z pozorování Chorála mě vyrušila až Sue, která se mne se smíchem zeptala, zda jsem na zemi či v nějakém míle vzdáleném světě fantazie. A tak jsem zatřásla hlavou, snad abych se doopravdy probrala a užila si realitu a vydala se za nimi. Chorálovi byl prve dotáhnut podbřišník a pak přišla řada na to, abych jela. Na otázku, zda vím, jak nasednout jsem samozřejmě odpověděla kladně a tak jsem za chvíli vložila jednu nohu do třmenu, odrazila jsem se, a co nejměkčeji dopadla do sedla.
Chytila jsem si otěže a vyndala nohy ze třmenů, jelikož ty jsem neměla pro začátek potřebovat. A tak jsem je přehodila stejně jako předtím přes kohoutek koně a pak byla vyzvána, abych koně pobídla do kroku a že k tomu stačí jen trochu stisknout holeně. A tak jsem tak učinila. Nebyla to taková věda, navíc jsem na koni neseděla poprvé - což však neznamenalo, že bych věděla, jak jezdit, jak jsem si taktéž uvědomovala.
Chorál se rozešel krokem tak, jak mu dovolovala lonž, která byla jakousi mojí jistotou, že mě bude snad i respektovat - trochu více než pytel brambor, který by na něj však nejspíše nikdo nepoložil, na to byl Chorál moc elegantní zvíře a brambory příliš nevzhledné potraviny.
Chvíli mi trvalo, než jsem si na ten nový pohyb zvykla, ale pak to začalo být stále přirozenější. Rozhodně se na to dalo zvyknout bezproblémově, jelikož Chorálův pohyb byl elegantní a když jsem si uvědomila, že stačí uvolnit a hned se vnímá pohyb koně daleko lépe, tak jsem chápala i daleko lépe kouzlo jezdectví, zvláště když Chorál vypadal taktéž, že mu já, tedy to závaží, co musel táhnout s sebou, ani nevadí.
Zvláštní bylo i to, že mi vůbec nevadilo, že mě Sue upozorňovala na mé chyby, kterých bylo stále dosti a dosti - špatně prošlápnutá otěž, pak zase špička otočená od koně, anebo minimálně nepřirozený sed, když jsem se snažila obě činnosti skloubit dohromady. Ta žena měla nejspíše nějakou uklidňující auru, řekla bych téměř zvířecí, avšak v lidském společenství se přec toto přirovnání nehodí. V každém případě, ani nevím, kam se poděla ona nervozita, která mě sužovala na začátku.
Nakonec to však dokonce vypadalo, že je i Sue spokojena s mým sedem, držením nohou a vším tím okolo - včetně uchopení otěží tak, abych koně nezlobila otěžemi, které jsem se snažila držet tak, jak se má a ne halabala, jak jsem to dělala dosud, když jsem zrovna měla nějakou výjimečnou možnost na koně sednout.
Ovšem její spokojenost vyústila v to, že se rozhodla mě nechat naklusat. Poradila mi však, ať jen zůstávám uvolněná a necukám otěžemi, což zní velice jednoduše, ovšem sama jsem věděla, že to až tak jednoduché nebude. Ovšem dle informací od Sue bych se měla držet dobře právě díky tomu, že budu mít správně špičky ke koni, tedy i kolena stisknutá. A tak jsem stiskla holeně a Sue jen mlaskla, načež Chorál plynně naklusal. I tak však mi ten přechod neudělal dobře a můj sed se trochu pokazil tou změnou rytmu a bohužel jsem vypadla z rytmu úplně, což pro mne znamenalo, že jsem se začala nebezpečně klonit na stranu a Sue raději tedy nechala Chorála zastavit, abych nespadla.
Začala jsem se omlouvat, ale Susane to přešla jen mávnutím ruky, a ještě mi znovu poupravila sed a vysvětlila, jak se držet, abych příště neztratila rovnováhu. A tak se to opakovalo. Do kroku, kde jsem už byla celkem navyknutá na Chorálovo tempo a pak do klusu, kde mi tentokráte netrvalo moc dlouho, než jsem dokázala zvládnout i tento chod. A pak už to šlo lépe, ač jsem měla dojem, že po téhle jízdě budu pořádně naklepaná, jelikož jsem se stále nedržela zrovna nejideálněji a ač mi nehrozil pád, měla jsem dojem, že pracovní klus nebude mou oblíbenou činností - dosud jsem totiž obvykle pracovní klus nezkoušela, jelikož těch pár lekcí jsem si odseděla v pohodlném kroku či při lehkém klusu, což jsem sice seděla obvykle jako „vosa na bonbóně“ jak s úsměvem pronesl jednou můj otec, a vysedávala tak, jak mě to zrovna vyhodilo.
Nakonec jsem však i pracovní klus přežila, ač jsem měla dojem, že si dlouho opět nesednu, jen co sesednu z koně. Ovšem ještě nebyl konec a já si teprve měla sundat třmeny a mít podporu v nich. Bylo mi vysvětleno, jak „nakopnout“ třmen, abych z toho třmenu nevypadávala při jízdě, ale přitom při pádu nezůstala zaháknutá.
A tak následovala chvíle kroku a pak jsem si zkusila vysedávat. A já byla poučena i o tom, na kterou nohu vlastně klusat, ač jsem si osobně neuměla představit, jak to vlastně poznám, jelikož jsem měla dojem, že tu vnější přední prostě v tom klusu nepoznám, jak jde dopředu. Jednoduše jsem myslela, že tohle jednoduše nemůžu zvládnout. Ovšem bez reptání se mi podařilo opět naklusat a držet se v sedle se mi taky dařilo, a kupodivu jsem ani nevypadla ze třmenů, což jsem brala jako prvotní úspěch. Ovšem tu vnější přední jsem stejně nezachytila a tak jsem byla vděčná Sue za to, že mi řekla, kdyže to mám začít vysedávat a pak už to bylo celkem jednoduché - Chorál mě svým pohybem už tak trochu nutil k tomu, abych vysedávala stále ve stejném rytmu a tak jsem si po chvíli začala i uvědomovat, jakže to vypadá, když klušeme na tu správnou nohu. Což bylo úžasné poznání!
Nakonec však má chvíle slávy skončila a Chorála jsem již jen nechala vykrokovat, přičemž jsem se dokonce i trochu začala projevovat a začala se Sue vyptávat… proč se co dělá tak a ne jinak a Susane kupodivu velice ochotně odpovídala na mé všetečné a občas snad i zbytečné otázky.
V každém případě, v závěru jsem byla ráda, že končíme, protože ač jsem si to opravdu užila, tak můj zadek se mnou až tak nesouhlasil a já v prvním momentě po sesednutí měla dojem, že snad ani nebudu moci chodit. Sue to však okomentovala tak, že lze alespoň vidět, že jsem se po tu dobu snažila a že na tohle si člověk pravidelným ježděním zvykne.
Povolila jsem tedy Chorálovi podbřišník a společně se Sue jej odvedla k uvazišti, kde jsem mu sundala chrániče, sedlo a následně vyměnila uzdečku zpět za ohlávku. Kupodivu jsem svůj bolavý zadek rozchodila, takže to nebylo až tak těžké - ač jsem doufala, že ještě chvíli potrvá, než si budu muset sednout. V každém případě, odnesla jsem sedlo do sedlovny, a bylo mi i popsáno, kdepak mám umýt udidlo, aby byla uzdečka zase příště připravena pro použití a nemusela se předem ještě čistit. A tak jsem nakonec odnesla i uzdečku na její místo, stejně jako zbytek vybavení.
Chorála jsem pak už jen trochu osušila, ač příliš zpocený nebyl a vzhledem k jeho stálé aktivitě jsem začala mít podezření, že pro něj to bylo jednodušší než pro mne, což dle mého osobního názoru nemělo být možné, vzhledem k tomu, že já nikoho na zádech nenesla, na rozdíl od něj. Pohladila jsem jej po krku a bez ohledu na Sue, která mi totiž začala po dnešku připadat jako součást „toho mého světa“, dala Chorálovi pusu na čumák, za což jsem si vysloužila fouknutí do tváře a musela jsem se rozesmát, ač rychle jsem si ruku zase zakryla rukou, ovšem Chorálovi očividně můj mírně hýkavý smích nevadil.
Ještě jsem tedy měla za úkol Chorálovi očistit kopyta od písku kopytním háčkem, tedy konkrétně jeho druhou - štětinatou - stranou. Když bylo všechno hotovo, měla jsem tedy odvést Chorála do výběhu, což jsem šla moc ráda a po cestě jsem si dokonce začala broukat.
„Tak zatím, Chorálku, věřím, že se ještě určitě uvidíme,“ rozloučila jsem se s koníkema pohladila jej ještě jednou po krku, než jsem jej propustila, ať se jde pást a dovádět s přáteli stejného živočišného druhu, protože lidské společnosti již měl jistě dostatek.
A se Sue jsme se vrátily zpátky do areálu, kde už na mě čekal otec, který se tam vybavoval s nějakým mužem, dle všeho nějakým zdejším trenérem. A tak byl čas se rozloučit i se Susane a samozřejmě s Dalilou - jelikož na jméno fenky jsem se nemohla zapomenout poptat - a vyrazit směrem domů, kam jsem se na jednu stranu těšila, na druhou stranu jsem však doufala, že se tady brzy navrátím.